ECLI:CZ:NS:2019:22.CDO.2818.2019.1
sp. zn. 22 Cdo 2818/2019-250
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně S. H. , narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Petrem Binderem, advokátem se sídlem ve Znojmě, Fischerova 770/12, proti žalovanému R. P. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Milanem Pivovarčíkem, advokátem se sídlem ve Znojmě, Žižkovo nám. 7, o uložení povinnosti a odstranění stavby, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 5 C 70/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. 3. 2019, č. j. 21 Co 103/2018-208, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 2 178 Kč k rukám zástupce žalovaného JUDr. Milana Pivovarčíka do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
V posuzované věci měl žalovaný na svém pozemku provést terénní úpravy, jimiž navýšil plochu dvora o 50 cm a současně ji vydláždil, v důsledku čehož začal dům žalobkyně vlhnout. Žalobkyně se proto domáhala provedení konkrétních prací, kterými budou odstraněny přetrvávající nepříznivé účinky v podobě pronikání vlhkosti na její pozemek a na něm stojící objekt.
Okresní soud ve Znojmě rozsudkem ze dne 5. 2. 2018, č. j. 5 C 70/2013-180, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala uložení povinnosti žalovanému na vlastní náklady odstranit navážku zeminy na dvoře jeho rodinného domu, na nezastavěné části jeho pozemku parcela číslo stavební XY - zastavěná plocha a nádvoří, zapsaného na listu vlastnictví číslo XY pro katastrální území XY a obec XY, a dále na nezastavěné části pozemku žalobkyně parcela číslo stavební XY – zastavěná plocha a nádvoří, zapsaného na listu vlastnictví XY pro katastrální území XY a obec XY, který bezprostředně sousedí s pozemkem ve vlastnictví žalovaného a to na původní úroveň terénu. Žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši 23 052 Kč a České republice nepřiznal náhradu nákladů řízení – znalečné ve výši 8 010 Kč.
Krajský soud v Brně jako soud odvolací k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 12. 3. 2019, č. j. 21 Co 103/2018-208, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a žalobkyni uložil povinnost nahradit žalovanému na nákladech odvolacího řízení částku 5 127 Kč.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 o. s. ř. a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. Tvrdí, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Uvádí, že odvolací soud nepřipustil návrh na vypracování nového znaleckého posudku a tím se při řešení této konkrétní procesní otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1437/07. Dále namítá, že již soud prvního stupně neúplně zjistil skutkový stav věci, neboť neprovedl navržené důkazy k prokázání rozhodných skutečností, a odvolací soud pak k jejím námitkám dostatečně neodůvodnil, proč nepřikročil k vypracování nového znaleckého posudku. Rozhodnutí odvolacího soudu je proto nepřezkoumatelné. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné. Trvá na tom, že případný další znalecký posudek by byl nadbytečný a nepřinesl by žádný nový poznatek. Dovolání není důvodné, a proto navrhuje, aby bylo Nejvyšším soudem odmítnuto.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 zákona č. 99/1963, občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání.
Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu §237 o. s. ř. či jeho části [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013 (dostupné na www.nsoud.cz )].
V posuzovaném případě je dovolání nepřípustné z toho důvodu, že dovolatelka v rozporu s §237 a §241a odst. 2 a 3 o. s. ř. v dovolání nevymezila konkrétní otázku přípustnosti dovolání. Dovolatelka sice v dovolání avizovala, že dovolání považuje za přípustné podle §237 o. s. ř., ale žádnou konkrétní právní otázku v dovolání neuvedla, taková otázka se nepodává ani z obsahu dovolání. Otázku přípustnosti dovolání si pak není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup [např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15 (dostupné na http://nalus.usoud.cz )].
K přípustnosti dovolání nepostačuje ani vymezení dovolacích důvodů (dovolacích námitek), aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání [k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (dostupné na http://nalus.usoud.cz )]. Ostatně i judikatura dovolacího soudu akceptuje, že dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015 (obě dostupná na www.nsoud.cz )].
Otázka, kterou dovolatelka v dovolání jako otázku přípustnosti dovolání uvedla, zjevně není právní otázkou hmotného nebo procesního práva, která by shora uvedeným požadavkům na vymezení přípustnosti dovolání vyhovovala. Dovolatelkou označená otázka, spočívající v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu tím, že nepřipustil návrh na vypracování nového znaleckého posudku, je výhradou vystihující existenci vady řízení, resp. postup soudu při zjišťování skutkového stavu věci. Opomíjí přitom, že vady řízení (kam patří i dovolatelkou uplatněná námitka, že soud neprovedl jí navržený důkaz) samy o sobě nemohou vést k přípustnosti dovolání; jejich případnou existenci může dovolací soud posuzovat až tehdy, je-li dovolání přípustné (srovnej §242 odst. 3 o. s. ř.). Jediným dovolacím důvodem je totiž podle §241a odst. 1 o. s ř. nesprávné právní posouzení věci [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, nebo ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014 (obě dostupná na www.nsoud.cz )].
V usnesení ze dne 18. 10. 2013, sp. zn. 21 Cdo 2363/2012 (dostupném na www.nsoud.cz ) pak Nejvyšší soud vysvětlil, že „podle ustanovení §120 o. s. ř., věty první, jsou účastníci povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení. Podle věty druhé tohoto ustanovení soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede. Z této úpravy vyplývá, že soud není povinen provést všechny účastníky navržené důkazy, nýbrž je oprávněn (a povinen) v každé fázi řízení vážit, které důkazy vzhledem k uplatněnému nároku či tvrzením jednotlivých účastníků je třeba provést. Je tedy oprávněn posoudit důkazní návrhy a rozhodnout o tom, které z těchto důkazů provede, a současně i rozhodnout, že neprovede ty z důkazů, jimiž mají být prokazovány skutečnosti, které jsou pro posouzení uplatněného nároku nevýznamné nebo které již byly prokázány jinými důkazy. Okolnost, že soud takto postupoval a že neprovedl dovolatelem navržené důkazy, nepředstavuje automaticky vadu řízení (srov. např. usnesení bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 31. 1. 1972, sp. zn. 6 Cz 344/71, publikované ve Sborníku stanovisek IV,
str. 1084-1085 a nález Ústavního soudu ČR ze dne 3. 11. 1994, sp. zn. III. ÚS 150/93, publikovaný ve sv. 2 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 49, či nález téhož soudu ze dne 6. 12. 1995, sp. zn. II. ÚS 56/95, publikovaný tamtéž ve sv. 4, pod č. 80)“ – (proti uvedenému rozhodnutí byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 14. 1. 2014, sp. zn. II. ÚS 3962/2013 (dostupným na http://nalus.usoud.cz ). Závěr ve směru, že neprovedení navržených důkazů je tvrzenou vadou řízení, pak bez jakýchkoliv pochybností sdílí i odborná literatura (k tomu srovnej Drápal, L., Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád II Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 1919).
Stručně řečeno, podle §120 o. s. ř. je soud oprávněn nevyhovět důkaznímu návrhu, který směřuje ke zjišťování skutečností, které nejsou pro posouzení věci významné [viz též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 22 Cdo 147/2017, nebo rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2007, sp. zn. 21 Cdo 731/2006, ze dne 15. 9. 2010, sp. zn. 22 Cdo 4383/2008, a ze dne 26. 11. 2015, sp. zn. 21 Cdo 2406/2015 (vše dostupné na www.nsoud.cz )].
V rozhodnutí ze dne 9. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 1437/07 (publikovaném na http://nalus.usoud.cz ), o jehož závěry opírá dovolatelka své námitky, se Ústavní soud zabýval situací, kdy v nalézacím řízení nebylo provedeno řádné a úplné dokazování, a tím nebyl dostatečně zjištěn skutkový stav věci.
V poměrech projednávané věci se však o takovou situaci nejedná. Odvolací soud nepovažoval za nutné doplňovat dokazování novým znaleckým posudkem, neboť nespatřoval žádný důvod pro zpochybnění odborného závěru znalce Ing. Kästnera, který přesvědčivě vyložil, proč předlážděním dvora žalovaného nemohlo dojít k navýšení terénu, i že toto předláždění nemohlo způsobit vlhnutí a další poškozování zdiva na objektu žalobkyně. Za příčiny vlhnutí domu ve vlastnictví žalobkyně totiž označil jiné skutečnosti, a to nefunkční hydroizolaci, neodborný odvod srážkové vody, polohu domu pod úrovní ulice, nepodsklepení domu, extrémně vysoké zatížení podloží pod domem žalobkyně vodou a v neposlední řadě vytopení domu v roce 2009. Jestliže nalézací soudy považovaly za této situace navrhovaný důkaz dalším znaleckým posudkem za nadbytečný a nehospodárný, a proto jej neprovedly, nelze v jejich postupu spatřovat dovolatelkou namítanou vadu řízení.
Přípustnost dovolání pak nemůže založit ani námitka nepřezkoumatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu.
V rozsudku ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011 (uveřejněném pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.), Nejvyšší soud vysvětlil, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele [shodně dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1774/2017 (dostupné na www.nsoud.cz )]. Dovoláním napadené rozhodnutí (potažmo rozhodnutí soudu prvního stupně) pak zjevně ani v intencích výše citovaných závěrů nepřezkoumatelné není. Odvolací soud stejně jako soud prvního stupně dostatečným způsobem vyložil, o které důkazy opřel svá skutková zjištění, jaký učinil závěr o skutkovém stavu i jak věc posoudil po právní stránce a rovněž přesvědčivě odůvodnil, z jakého důvodu nepovažuje za nutné nechat vyhotovit další znalecký posudek.
Samotné dovolání je pak do značné míry polemikou se zjištěným skutkovým stavem. Jelikož je jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci a dovolací soud je zjištěným skutkovým stavem vázán (srovnej §241a odst. 1 o. s. ř.), nemohl se námitkami nepřípustně směřujícími do zjištěného skutkového stavu zabývat.
Dovolatelka sice napadla dovoláním rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu, avšak výroky, jimiž odvolací soud rozhodl o nákladech řízení, napadá zjevně jen proto, že jde o výroky akcesorické. Dovolání v této části totiž neobsahuje žádné odůvodnění, ani údaj o tom, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, navíc dovolání proti těmto výrokům by ani nebylo přípustné [§237, §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení neobsahuje v souladu s §243f odst. 3 o. s. ř. odůvodnění.
Nesplní-li žalobkyně povinnost uloženou jí tímto rozhodnutím, může se žalovaný domáhat nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. 12. 2019
Mgr. David Havlík
předseda senátu