ECLI:CZ:NS:2019:22.CDO.2904.2019.1
sp. zn. 22 Cdo 2904/2019-371
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně S. Š., narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Danem Modlitbou, advokátem se sídlem v Praze 5, Na Bělidle 830/2, proti žalovaným 1) L. Š., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Norbertem Ostrčilem, advokátem se sídlem v Praze 1, Široká 36/5, 2) L. Š., narozenému XY, bytem XY, o určení vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 234/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 1. 2019, č. j. 62 Co 235/2018-342, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému 1) na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 66 695,20 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám zástupce žalovaného 1) Mgr. Norberta Ostrčila.
III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému 2) na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 22. 1. 2018, č. j. 10 C 234/2016-284, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala určení, že součástí společného jmění žalobkyně a žalovaného 2) je spoluvlastnický podíl o velikosti id. 1/2 na pozemku parc. č. XY, spolu se všemi součástmi a příslušenstvím, zejména se stavbou budovy č. p. XY, a spoluvlastnický podíl o velikosti id. 1/2 na pozemcích parc. č. XY a parc. č. XY, to vše zapsané na LV č. XY pro k. ú. XY, obec XY, u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, Katastrálního pracoviště XY (výrok I.). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II. a III.).
Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 30. 1. 2019, č. j. 62 Co 235/2018-342, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II. a III.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 o. s. ř. a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. Namítá, že rozsudek odvolacího soudu je založen na právní otázce, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Odvolací soud uzavřel, že převod (darování) spoluvlastnických podílů o velikosti id. 1/2 na výše uvedených nemovitostech [jež tvořily součást společného jmění žalobkyně a žalovaného 2)] na žalovaného 1) je platným právním jednáním, protože žalobkyně s tímto právním jednáním souhlasila. S tímto závěrem se žalobkyně neztotožňuje. Odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2293/2011, řešící právní otázku platnosti úkonů učiněných jedním z manželů, jež přesahují obvyklou správu majetku náležejícího do společného jmění manželů. Má ovšem za to, že skutkové i právní okolnosti projednávané věci jsou „natolik odlišné od shora uvedených judikovaných případů, že pro odvolacím soudem učiněný závěr o existenci souhlasu žalobkyně s darováním nemovitosti prvému žalovanému je nelze aplikovat.“ Podle žalobkyně z provedeného dokazování nevyplývá, že by v jakémkoliv okamžiku souhlasila, byť konkludentně, s darováním spoluvlastnického podílu na předmětných nemovitostech. Poukazuje na skutečnost, že o tomto převodu nevěděla, a proto nemohla s tímto právním úkonem souhlasit. Proto je nutné považovat tento právní úkon za neplatný. Podotýká, že jakmile se o tomto právním úkonu dozvěděla, namítla jeho neplatnost a zahájila řízení o určení vlastnického práva.
Má také za to, že rozhodnutí odvolacího soudu je nepřezkoumatelné, protože odvolací soud se nevypořádal se všemi námitkami žalobkyně vznesenými v průběhu odvolacího řízení. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů změnil a žalobě vyhověl, příp. rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný 1) má za to, že žalobkyně v dovolání řádně nevymezuje předpoklady jeho přípustnosti. Uvádí pouze, že rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na právní otázce, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. V takovém případě je nezbytné, aby dovolatelka tuto ustálenou rozhodovací praxi v dovolání specifikovala. Žalobkyně odkazuje na dvě rozhodnutí Nejvyššího soudu. Zároveň však tvrdí, že tato rozhodnutí nejsou pro projednávanou věc přiléhavá. Jiné rozhodnutí Nejvyššího soudu v dovolání nezmiňuje. Protože žalobkyně neodkazuje na žádnou relevantní ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu, od které se měl odvolací soud odchýlit, neformuluje řádně, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.
Dále namítá, že žalobkyně neformuluje v souladu s §241a odst. 3 o. s. ř. dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci, protože neuvádí právní posouzení věci, která pokládá za nesprávné, a v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení věci.
Poznamenává, že odvolací soud se vypořádal se všemi námitkami žalobkyně vznesenými v průběhu odvolacího řízení, a proto není jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné. Ztotožňuje se taktéž s rozhodnutím odvolacího soudu a považuje jej za správné. Navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání žalobkyně odmítl.
Žalovaný 2) ve vyjádření k dovolání uvádí, že žalobkyně o darování spoluvlastnického podílu o velikosti id. 1/2 na předmětných nemovitostech žalovanému 1) nevěděla a s tímto právní jednáním nesouhlasila. Jakmile se o něm dozvěděla, vyjádřila svůj nesouhlas.
Podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1–3 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na právní otázce platnosti převodu spoluvlastnického podílu na nemovitostech, jež tvořily společné jmění žalobkyně a žalovaného 2), na žalovaného 1), a to na základě darovací smlouvy ze dne 11. 8. 2016 uzavřené mezi žalovaným 2) jako dárcem a žalovaným 1) jako obdarovaným. Žalobkyně má za to, že toto právní jednání je neplatné ve smyslu §714 odst. 2 o. z., protože neprojevila, byť konkludentní, souhlas s tímto právním jednáním.
Žalobkyně však tuto právní otázku staví na odlišném skutkovém stavu, než ze kterého vyšel odvolací soud, potažmo soud prvního stupně. Soudy obou stupňů totiž uzavřely, že žalobkyně o tomto darování věděla a s tímto právním jednáním souhlasila. V této souvislosti není opodstatněná námitka žalobkyně, že soud prvního stupně uzavřel, že žalobkyně pouze neprojevila nesouhlas. Soud prvního stupně totiž dospěl k závěru, že žalobkyně o tomto právním jednání věděla a souhlasila s ním (srov. odst. 20 rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 22. 1. 2018, č. j. 10 C 234/2016-284, a odst. 20 rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 1. 2019, č. j. 62 Co 235/2018-342). Žalobkyně však v dovolání tvrdí, že o tomto právním jednání nevěděla, a jakmile se o něm dozvěděla, uplatnila námitku jeho neplatnosti a domáhala se žalobou určení, že tyto spoluvlastnické podíly jsou součástí společného jmění žalobkyně a žalovaného 2). Z uvedeného je zřejmé, že žalobkyně v dovolání napadá zejména skutková zjištění soudů nižších stupňů.
Dovolatelka však v souvislosti s provedeným dokazováním pouze polemizuje se skutkovými zjištěními odvolacího soudu, aniž řádně formuluje (v souvislosti s provedeným dokazováním) otázku procesního práva, na níž by bylo rozhodnutí odvolacího soudu založeno.
Pouhá polemika se skutkovými zjištěními odvolacího soudu, aniž by dovolatelka uvedla, v čem spatřuje (v této souvislosti) splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., nepředstavuje řádné vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §237 o. s. ř. (srov. odst. 24 – 27 nálezu Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1966/16, dostupného na nalus.usoud.cz). V takovém případě je ovšem dovolací soud skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vázán a není oprávněn je v rámci dovolacího řízení přezkoumávat (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013, ve spojení s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5688/2016, nálezem Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1966/16, a nálezem Ústavního soudu ze dne 3. 5. 2017, sp. zn. I. ÚS 2135/16, tato a další níže uvedená rozhodnutí dovolacího soudu jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz ).
Je-li v poměrech projednávané věci dovolací soud vázán skutkovými zjištěními odvolacího soudu (a to především zjištěním, že žalobkyně o darování spoluvlastnického podílu na nemovitostech věděla a souhlasila s ním), není uplatněním (dnes jediného přípustného) dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 297/2018, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2296/2017). Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. proto nemůže založit námitka žalobkyně směřující do závěrů odvolacího soudu o věci samé.
Přípustnost dovolání nezakládá ani námitka, že rozhodnutí odvolacího soudu je nepřezkoumatelné, protože odvolací soud se nevypořádal se všemi námitkami žalobkyně vznesenými v průběhu odvolacího řízení. Touto námitkou vystihuje dovolatelka případ vady řízení před odvolacím soudem, která ovšem od 1. 1. 2013 není samostatným dovolacím důvodem. Dovolací soud připomíná, že podle §241a odst. 1 o. s. ř. je jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci a až tehdy, když je dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srovnej §242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Z uvedeného vyplývá, že pokud dovolatel v souvislosti s tvrzenými vadami řízení nevymezí otázku hmotného či procesního práva, která by zakládala přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., může dovolací soud k vadám řízení přihlédnout pouze v tom případě, že z jiného důvodu shledá dovolání jako přípustné (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014, nebo nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16).
V daném případě však dovolatelka v souvislosti s tvrzenou vadou řízení žádnou (třeba i ne zcela přesně formulovanou) otázku hmotného či procesního práva nevymezila a ani neuvedla, který z předpokladů přípustnosti dovolání považuje za naplněný, a proto není Nejvyšší soud v této fázi dovolacího řízení oprávněn se tvrzenou vadou řízení zabývat.
Nad rámec shora uvedeného dovolací soud poznamenává, že odvolací soud své rozhodnutí řádně odůvodnil a vypořádal se i s námitkami žalobkyně vznesenými v průběhu odvolacího řízení.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení neobsahuje v souladu s §243f odst. 3 o. s. ř. odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobkyně povinnost uloženou jí tímto rozhodnutím, mohou se žalovaní domáhat nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 29. 10. 2019
Mgr. David Havlík
předseda senátu