ECLI:CZ:NS:2019:22.CDO.3819.2019.1
sp. zn. 22 Cdo 3819/2019-286
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce P. M. , narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr. Ing. Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 287/18, proti žalovaným 1) L. V. , narozené XY, bytem v XY, a 2) J. K. , narozenému XY, bytem v XY, oběma zastoupeným JUDr. Jiřím Kalousem, advokátem se sídlem v Praze 1, Malá Štupartská 635/6, o vzájemné žalobě na určení vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 4 C 294/2009, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. června 2019, č. j. 30 Co 169/2019-257, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Návrh žalovaných na odklad vykonatelnosti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. června 2019, č. j. 30 Co 169/2019-257, se zamítá .
III. Každý z žalovaných je povinen nahradit žalobci náklady dovolacího řízení ve výši 2 057 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupkyně žalobce JUDr. Ing. Světlany Semrádové Zvolánkové, advokátky se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 287/18.
Odůvodnění:
Podle §243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 11. 12. 2018, č. j. 4 C 294/2009-226, zamítl vzájemnou žalobu, kterou se žalovaní domáhali určení, že jsou podílovými spoluvlastníky pozemku parc. č. XY o výměře 388 m², orná půda, k. ú. XY, zapsaného na LV č. XY u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, Katastrálního pracoviště XY (dále jen „předmětný pozemek“), a to každý z nich jedné ideální poloviny věci (výrok I.). Dále rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
K odvolání žalovaných Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 25. 6. 2019, č. j. 30 Co 169/2019-257, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výroky II. a III.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalovaní dovolání, které spatřují přípustným podle §237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Odvolací soud věc nesprávně právně posoudil, když dospěl k závěru, že je nutno dát přednost vlastnickému právu žalobce jakožto právního nástupce L. U., která předmětný pozemek v dobré víře nabyla a užívala na základě oprávněné držby práva osobního užívání, před vlastnickým právem žalovaných, kteří stejně jako jejich právní předchůdce J. K. zůstali ve vztahu k L. U. nečinnými a vlastnickou situaci ohledně pozemku řešili výhradně komunikací se státními orgány. Nejvyšší soud v této věci vydal rozsudek ze dne 29. 6. 2016, č. j. 22 Cdo 2403/2014-115, a v něm uložil soudu prvního stupně zabývat se „důsledným zvážením, zda právní předchůdkyně žalobce nemohla zjistit, zda předmětný pozemek, ke kterému jí bylo právo osobního užívání zřízeno, byl v soukromém vlastnictví.“ Posouzení této otázky nebylo podle žalovaných v novém řízení řádně provedeno. L. U. mohla zjistit, že předmětný pozemek není v socialistickém vlastnictví, nýbrž v soukromém vlastnictví J. K. a později žalovaných. To vyplývá ze skutečnosti, že L. U. užívala předmětný pozemek od roku 1980, ačkoliv věděla, že patří J. K.; nejednala tak s potřebnou mírou obezřetnosti. Navíc sám Nejvyšší soud v citovaném rozsudku konstatoval, že právní předchůdkyně žalobce „musela mít objektivní pochybnost o vlastnickém právu státu“, když se jednalo o „zjevně mylný zápis“ a „v řízení nebylo tvrzeno ani prokázáno, že by stát pozemek někdy mocensky převzal“. Dále došlo v létě 1991 k jednání, na němž žalovaný 2) seznámil L. U. s dopisem národního podniku Geodézie o nepřesném zápisu v evidenci nemovitostí a učinil pokus o smírné řešení. O uvedeném svědčí řada důkazů. Soudy rovněž pominuly zohlednit tehdejší politické a společenské poměry. J. K. a posléze i žalovaní byli omezeni ve svém vlastnickém právu, neboť jejich pozemky byly v dočasném užívání JZD Chýně, nemohli tedy vykonávat správu svých nemovitostí. Uzavírají, že právní předchůdkyně žalobce nemohla být v dobré víře o oprávněnosti práva osobního užívání předmětného pozemku, a nemohlo tak dojít k jeho transformaci na vlastnické právo. Navrhují odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí a jeho změnu v tom smyslu, že bude určeno, že předmětný pozemek je v jejich podílovém spoluvlastnictví, a budou jim přiznány náklady řízení.
Žalobce ve vyjádření k dovolání uvedl, že se odvolací soud nikterak neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Otázka nabytí vlastnického práva k předmětnému pozemku L. U. již byla vyřešena v rámci řízení o vyklizení tohoto pozemku a byla řešena i Nejvyšším soudem (sp. zn. 22 Cdo 2732/99). Nalézací soudy se podle pokynů Nejvyššího soudu uvedených v kasačním rozhodnutí vydaným v této věci pod sp. zn. 22 Cdo 2403/2014 velmi důsledně zabývaly možností, zda si L. U. mohla být vědoma, že předmětný pozemek byl v době uzavření dohody o zřízení práva osobního užívání v soukromém vlastnictví. Zdůrazňuje, že neplatnost smlouvy o zřízení práva osobního užívání není pro posouzení vlastnického práva relevantní. Polemika žalovaných pak zůstává ve skutkové rovině, nepodložená relevantními důkazy. Uzavírá, že právní předchůdkyně žalobce jednala s potřebnou mírou obezřetnosti, její dobrá víra je presumována a žalovaní tak zjevně neunesli důkazní břemeno. Navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné odmítl a přiznal žalobci náhradu nákladů dovolacího řízení, popřípadě dovolání zamítl jako nedůvodné.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013 (dostupné na www.nsoud.cz )]. K přípustnosti dovolání nepostačuje vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání [k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (dostupné na http://nalus.usoud.cz )], neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015 (obě dostupná na www.nsoud.cz )]. Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit ani sám dovolací soud, neboť by tím narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup [např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15 (dostupné na http://nalus.usoud.cz )].
Uvedené potvrdilo i stanovisko Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017,
sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (dostupné na http://nalus.usoud.cz ), týkající se problematiky přípustnosti dovolání, neboť i Ústavní soud požaduje, aby dovolatel v souladu se zákonem řádně vymezil otázku přípustnosti dovolání.
Dovolatelé vymezují přípustnost dovolání tím, že se odvolací soud při svém rozhodnutí odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2013, proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného či procesního práva jde a od které ustálené rozhodovací praxe se při řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013 (uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dostupné na www.nsoud.cz )].
Žádné takové rozhodnutí však v dovolání uvedeno není. Dovolatelé nesouhlasí s právními závěry, které učinil odvolací soud a vyjadřují své přesvědčení, že odvolací soud měl věc právně posoudit jinak. Jediným rozhodnutím dovolacího soudu, které žalobci v dovolání citují, je předchozí kasační rozhodnutí dovolacího soudu v této věci; dovolací se tak mohl zabývat maximálně posouzením, zda obsah napadeného rozhodnutí odvolacího soudu není v rozporu s kasačním rozhodnutím soudu dovolacího. Tak tomu však v dané věci není.
Dovolací soud ve svém kasačním rozhodnutí odvolací soud nezavázal žádným závazným právním názorem, pouze mu uložil – a podrobně vysvětlil, z jakého důvodu – aby se zabýval posouzením otázky dobré víry L. U. o tom, že jí svědčí právo osobního užívání předmětného pozemku, neboť předchozí závěry odvolacího soudu nezohlednily důsledně všechny zjištěné či naznačené právně významné okolnosti, které mohly mít na dobrou víru L. U. vliv.
V této souvislosti pak dovolací soud uvádí, že pro posouzení dovolání je bez významu ta převážná část dovolání, ve které dovolatelé vytýkají odvolacímu soudu nesprávná skutková zjištění, případně nedostatky pro provádění dokazování. Od 1. 1. 2013 totiž nelze v dovolání úspěšně zpochybnit skutková zjištění odvolacího soudu; dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013). Uplatněním jediného způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud; samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem dle §241a odst. 1 o. s. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013).
Žalovaní vytýkají, že odvolací soud nesprávně posoudil dobrou víru právní předchůdkyně žalobce, L. U., a nezabýval se – podle pokynu Nejvyššího soudu uvedeného v rozsudku ze dne 29. 6. 2016, č. j. 22 Cdo 2403/2014-115 – důsledným zvážením, zda právní předchůdkyně žalobce nemohla zjistit, že předmětný pozemek, ke kterému jí bylo právo osobního užívání zřízeno, byl v soukromém vlastnictví.
Tato námitka nezakládá přípustnost dovolání.
K otázce dobré víry držitele, že mu věc se zřetelem ke všem okolnostem patří, se vyjádřil Nejvyšší soud např. v rozsudku z 11. 7. 2002, sp. zn. 22 Cdo 2190/2000 [uveřejněném pod č. C 1 304 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck (dále jen „Soubor“)], podle něhož „oprávněným držitelem je držitel, který věc drží v omluvitelném omylu, že mu věc patří. Omluvitelný omyl je omyl, ke kterému došlo přesto, že držitel postupoval s obvyklou mírou opatrnosti, kterou lze se zřetelem ke všem okolnostem konkrétního případu po každém požadovat.“ V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1398/2000 (uveřejněném pod č. C 1 067 v Souboru), se uvádí, že „posouzení, je-li držitel v dobré víře či nikoli, je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka.“ Dovolací soud může zpochybnit řešení otázky existence dobré víry držitele, že mu sporný pozemek patří, jen v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000 (uvedené pod č. C 1 068 v Souboru)]. V řízení o posouzení oprávněnosti držby jsou často dány skutečnosti umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit jak dobrou víru, tak její nedostatek. Rozhodnutí ve věci je tak v zásadě na úvaze soudu, která však musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2595/2008 (uveřejněné pod č. C 8 610 v Souboru)]. Uvedené závěry se prosadí i při posouzení oprávněnosti držby práva osobního užívání pozemku.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně od roku 1978 byl jako vlastník pozemku v tehdejší evidenci nemovitostí veden Čs. stát – MNV Zličín. Minimálně od roku 1980 pozemek fakticky užívala právní předchůdkyně žalobce, paní L. U. Dne 2. 10. 1985 uzavřela paní L. U. a MNV Praha 5 – Zličín dohodu o zřízení práva osobního užívání pozemku, který byl paní U. na její žádost přidělen do osobního užívání na základě rozhodnutí finančního odboru ONV Praha 5 ze dne 16. 7. 1985 za úhradu 1 552 Kčs. Dne 8. 10. 1985 byla dohoda registrována státním notářstvím. Dne 10. 4. 1997 podali žalovaní proti paní U. žalobu na vyklizení pozemku s tvrzením, že jsou jeho vlastníky a paní U. tento pozemek užívá bez právního důvodu. Tato žaloba byla zamítnuta s tím, že paní U. se stala vlastníkem pozemku ke dni 1. 1. 1992, kdy se na vlastnické právo transformovalo její právo osobního užívání pozemku.
Při zkoumání dobré víry paní U. v době do 1. 1. 1992 soud prvního stupně dále shledal, že před podáním žádosti o pozemek na MNV se matka paní U. obrátila na pana J. K., který, aniž by se hlásil k vlastnictví pozemku, jí pouze sdělil, že ve věci nemůže rozhodovat. Soud prvního stupně pak nezjistil žádné okolnosti, které by nasvědčovaly pochybnostem paní U. o oprávnění státních orgánů přidělit jí předmětný pozemek do užívání. V době uzavření dohody byl pozemek veden jako vlastnictví státu, stát s ním zacházel jako s vlastním, o čemž svědčí zápis v evidenci nemovitostí i rozhodnutí o přidělení pozemku do osobního užívání paní U. a na něj navazující dohoda. V řízení pak nebylo prokázáno, že by paní U. byla za svého života nějakým způsobem informována o tom, že zápis v evidenci nemovitostí je chybný a že státní orgány nesprávně rozhodovaly. Nebyly zjištěny ani žádné okolnosti, které by byly důvodem pro ověřování si vlastnictví státu, neboť státní orgány jednoznačně vycházely z existence státního vlastnictví a skutečný vlastník se k pozemku v podstatě nehlásil. O tom, že k pozemku je duplicitní vlastnictví, se účastníci dozvěděli až v roce 2000. Žalovaný 2) s paní U. osobně nejednal, obracel se pouze na MNV Zličín, který v roce 1987 žádal o přešetření záležitosti s tím, že je vlastníkem pozemku. Mezi účastníky nedošlo před rokem 1992 k žádnému jednání, které by bylo způsobilé zpochybnit dobrou víru paní U. o oprávněnosti držby práva užívání, došlo pouze ke schůzce v roce 1991, při ní však paní U. odmítla s žalovaným hovořit.
Odvolací soud na tyto závěry navázal a doplnil, že vyjádření paní U. o tom, že věděla, že předmětný pozemek patří otci pana K. a její matka ho z toho důvodu žádala o odprodej, na což jí otec pana K. sdělil, že v této věci nemá právo rozhodovat, je třeba hodnotit v kontextu celé věci. I ze zbývající části účastnické výpovědi paní U. je zjevné, že paní U. vycházela ze sdělení státních orgánů o tom, že pozemek je ve vlastnictví státu – její vědomost o vlastnickém právu pana K. byla proto pouze zcela povšechná a především se zjevně vztahovala k minulosti, nikoliv k době, kdy došlo ke zřízení jejího práva osobního užívání. Právě sdělení (zprostředkované paní U. její matkou), že pan K. nemá právo o pozemku rozhodovat, pak mohlo podpořit důvěru v údaj o státním vlastnictví pozemku uvedený v evidenci nemovitostí. O existenci dobré víry paní U. pak nepřímo svědčí též další v řízení prokázané skutečnosti, a sice že právo osobního užívání pozemku jí bylo zřízeno za úplatu (1 552 Kčs) a že pozemek nadále užívala a také jej (po úředním ohlášení) oplotila, a chovala se tedy způsobem odpovídajícím dobré víře v oprávněné osobní užívání pozemku.
V řízení pak nebylo prokázáno, že by dobrá víra paní U. byla jakýmkoliv způsobem narušena. Již při své účastnické výpovědi dne 12. 2. 1998 ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 24 C 138/97 sám žalovaný 2) opakovaně uvedl, že s žalovanou osobně nejednal, návrhy jí měl předkládat prostřednictvím místního úřadu. Nebylo prokázáno, že by paní U. bylo kdy sděleno, že pozemek není ve vlastnictví státu, a z žádných provedených důkazů pak neplyne, že by žalovaní přímo paní U. ve věci pozemku navrhovali smírné řešení, jak obecně tvrdí. Jediné konkrétnější tvrzení žalovaných v tomto směru představovalo tvrzení o tom, že v průběhu roku 1991 proběhla na pozemku schůzka mezi žalovaným 2) a paní U. za přítomnosti dcery žalovaného 2), B. S., a dále pana J. N.. Na základě provedených důkazů však nelze dovodit, že by při této schůzce byla skutečně paní U. sdělena jakákoliv informace způsobilá narušit její dobrou víru.
Tyto úvahy nalézacích soudů při skutkových zjištěních, která nepodléhají dovolacímu přezkumu, nepovažuje dovolací soud za zjevně nepřiměřené, a proto v dovolacím přezkumu obstojí.
V rozsudku ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3249/2011, Nejvyšší soud vysvětlil, že spoléhají-li osoby, jichž se aplikační činnost státu a státních orgánů na úseku vlastnických a majetkových práv přímo dotýká, na předpoklad správnosti postupu a rozhodovací činnosti státu a jeho orgánů, jímž završuje či deklaruje změny ve vlastnických a majetkových vztazích, nelze případně nesoulad v tomto postupu a důsledky s tím spojené připisovat primárně adresátům právních norem a aktů aplikace práva (dále srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 7. 2014, sp. zn. 22 Cdo 826/2014). Omluvitelnost takto vyvolaného omylu je třeba posuzovat shovívavěji, než jiné případy omylu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2009, sp. zn. 22 Cdo 2121/2008). S těmito závěry je pak výsledné rozhodnutí odvolacího soudu v souladu.
Jestliže dovolatelé v dovolání poukazují na to, že „sám Nejvyšší soud ČR ve shora uvedeném svém rozsudku – míněno kasační rozhodnutí dovolacího soudu – dokonce konstatuje, že právní předchůdkyně žalobce ´musela mít objektivní pochybnost o vlastnickém právu státu´, kdy se jednalo o ´zjevně mylný zápis´ a v ´řízení nebylo tvrzeno ani prokázáno, že by stát pozemek někdy mocensky převzal´“, pak dovolací soud uvádí, že formulace o zjevně mylném zápise a absenci průkazu, že by stát pozemek mocensky převzal, nebyla hodnotícím závěrem dovolacího soudu, ale jeho poukazem na to, že takové závěry učinily nalézací soudy, jimž v této souvislosti dovolací soud vytkl, že se nevypořádaly se všemi okolnostmi daného individuálního případu. Formulaci, že L. U. musela mít objektivní pochybnost o vlastnickém právu státu, pak použil dovolací soud v té souvislosti, že bez zohlednění v kasačním rozhodnutí naznačených okolností nebylo možno dosud učinit definitivní závěr o dobré víře L. U., jestliže odvolací soud nevysvětlil některé souvislosti, které dovolací soud považoval za podstatné.
Touto otázkou se však odvolací soud v novém rozhodnutí podrobně zabýval a její vysvětlení podrobně podal zejména v bodě 25 a násl. napadeného rozsudku odkazem na obsah výpovědi jmenované v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 24 C 138/97 a na další okolnosti uvedené pod bodem 25. Zde se jedná jednoznačně o otázku hodnocení dokazování, která jednak dovolacímu přezkumu nepodléhá, ale navíc úvahám odvolacího soudu v rovině přiměřenosti nelze nic vytknout. Odvolací soud v širším kontextu správně přihlédl i k výsledkům řízení vedeného pod sp. zn. 24 C 138/97, v němž byla právní předchůdkyně žalobce L. U. žalována o vyklizení předmětného pozemku a v němž soudy učinily závěry o tom, že se stala k 1. 1. 1992 vlastnicí pozemku, neboť „se její právo osobního užívání pozemku transformovalo na právo vlastnické.“
Žalovaní v dovolání podotýkají, že dohoda o zřízení práva osobního užívání předchůdkyně žalobce L. U. nebyla uzavřena platně, neboť předmětný pozemek byl nesprávně v evidenci nemovitostí zapsán jako majetek státu, ač jeho vlastníkem byl J. K., právní předchůdce žalovaných. K tomu již dovolací soud ve svém předchozím kasačním rozhodnutí v této věci uvedl, že právo osobního užívání pozemku (§198 a násl. obč. zák., ve znění před novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb.) bylo právem věcným a mohlo být předmětem oprávněné držby. Oprávněný držitel tohoto práva měl tedy po dobu oprávněné držby stejná práva jako subjekt tohoto práva [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2000, sp. zn. 22 Cdo 536/2000 (publikovaný v časopise Právní rozhledy, 2003, č. 9, str. 479)]. Z toho vyplývá, že oprávněný držitel práva osobního užívání, a to i na základě pouhého putativního titulu (např. neplatné smlouvy), měl stejná práva jako subjekt práva osobního užívání.
Nalézací soudy však výslovně vyšly z toho, že dohoda o zřízení práva osobního užívání ve prospěch L. U. nebyla uzavřena platně a pouze se správně zabývaly oprávněného držbou tohoto práva z její strany. Svá rozhodnutí nezaložily na tom, že by L. U. bylo platně zřízeno právo osobního užívání, ale na tom, že byla oprávněnou držitelkou tohoto práva.
Soudy se vypořádaly i s argumentem žalovaných, že L. U. mohla zjistit, že předmětný pozemek není v socialistickém vlastnictví. Soudy v odůvodnění svých rozhodnutí přesvědčivě vysvětlily, že v řízení nebyly zjištěny okolnosti, které by nasvědčovaly pochybnostem L. U. o oprávněné držbě práva osobního užívání předmětného pozemku. Držitelka důvěřovala státním orgánům a nebyla informována o chybnosti údaje v evidenci nemovitostí. Rovněž osvětlily, proč ani možná intervence ze strany žalované a jejich právního předchůdce nebyla s to vyvolat pochybnosti o oprávněnosti držby. Tyto závěry přitom nelze hodnotit jako zjevně nepřiměřené.
Dále žalovaní zdůrazňují, že tvrdili a prokázali, že mimo jiné došlo v létě 1991 k jednání, na němž žalovaný 2) seznámil L. U. s dopisem Geodézie ze dne 11. 7. 1991, v němž byl zpraven o vyhotovení nepřesného výpisu z evidence nemovitostí (předmětný pozemek měl být vyznačen jako součást parcely, kde bylo vloženo vlastnické právo předchůdce žalovaných). Spolu s tím se žalovaný 2) pokusil vyřešit věc smírně. Tato námitka nemůže být důvodná již z toho důvodu, že zpochybňuje zjištěný skutkový stav věci a hodnocení důkazů nalézacími soudy. Soudy po skutkové stránce věci uzavřely, že L. U. nebyla seznámena s jakýmikoliv informacemi způsobilými narušit její dobrou víru. Těmito závěry je dovolací soud vázán a nemůže je žádným způsobem revidovat, neboť dovolacímu přezkumu podléhá pouze právní posouzení věci (srovnej §241a odst. 1 o. s. ř. a contrario ).
Dále žalovaní namítají, že jejich právní předchůdce J. K. i oni sami byli ve svém vlastnickém právu zásadně omezeni, když jejich pozemky byly v dočasném užívání JZD Chýně. Fakticky tedy nemohli vykonávat správu pozemků. Je iluzorní, že by se mohli účinně domáhat svých práv. V této souvislosti zdůrazňují, že „soud pomíjí tehdejší společenské a politické poměry“.
Ve vztahu k této námitce zcela absentuje jakékoliv vymezení přípustnosti dovolání a dovolacímu soudu ani není zřejmé, jak by se tato naznačená argumentace mohla a měla promítnout do poměrů dané věci v rovině právní otázky, neboť ve vztahu k těmto okolnostem nalézací soudy neučinily jakékoliv právní závěry pro dovolatele nepříznivé.
Naopak ve vztahu ke společenským poměrům 80. let 20. století dovolací soud uvádí, že se jednalo o období s dominantním postavením státu a jeho orgánů v zásadě ve všech oblastech; jestliže proto L. U. jednala se státními orgány, které vůči ní vystupovaly v pozici vlastníka, a to opakovaně minimálně při uzavírání dohody o zřízení práva osobního užívání a pak při registraci této dohody, nelze i při respektu k právům skutečných vlastníků bez dalšího dovozovat, že toto období má být vykládáno v dané věci bez dalšího v neprospěch L. U., neboť právě i tím mohla být utvrzena v tom, že stát je skutečným vlastníkem pozemku, ke kterému jí mělo být zřízeno právo osobního užívání. Dovolací soud ve svém předchozím kasačním rozhodnutí podrobně vysvětlil, co je pro posouzení oprávněnosti držby práva osobního užívání v této věci podstatné i z hlediska období, ve kterém ke zřízení tohoto práva mělo dojít, a těmito otázkami se odvolací soud v dalším řízení zabýval. Tím nebylo jakkoliv popřeno vlastnické právo skutečných vlastníků, jen byla řešena otázka, zda toto právo přetrvalo i po 1. 1. 1992, nebo došlo k jeho zániku na základě právní úpravy obsažené v zákoně č. 509/1991 Sb.
Vzhledem k tomu, že závěr odvolacího soudu není zjevně nepřiměřený a v dovolacím řízení tedy obstojí, dovolací soud neshledal dovolání žalovaných přípustným.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalovaných přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
Vzhledem k tomu, že dovolání nebylo shledáno přípustným, zamítl dovolací soud pro nedůvodnost návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 78/2016, či ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3999/2017 (dostupná na www.nsoud.cz )], a to v rozhodnutí kterým bylo rovněž dovolací řízení skončeno [srovnej nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16 (dostupný na http://nalus.usoud.cz )].
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Nesplní-li žalovaní ve stanovené lhůtě povinnost uloženou tímto usnesením, může se žalobce domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. 12. 2019
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu