ECLI:CZ:NS:2019:22.CDO.3987.2018.1
sp. zn. 22 Cdo 3987/2018-231
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně obce Trnová , IČO 00258393, se sídlem v Trnové 181, zastoupené JUDr. Tomášem Machem, advokátem se sídlem v Praze 5, Viktora Huga 377/4, proti žalovanému P. F. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Petrem Buršíkem, advokátem se sídlem v Plzni, Husova 722/13, o vyklizení nemovitosti a o vzájemném návrhu žalovaného o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu Plzeň-sever pod sp. zn. 8 C 232/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 8. 2. 2018, č. j. 14 Co 331/2017-170, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Plzeň-sever rozsudkem ze dne 29. 8. 2017, č. j. 8 C 232/2016-129, ve znění opravného usnesení ze dne 23. 10. 2017, č. j. 8 C 232/2016-140, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala vyklizení pozemků par. č. XY a XY v katastrálním území XY, obci XY, zapsaných na listu vlastnictví č. XY u Katastrálního úřadu pro Plzeňský kraj, katastrálního pracoviště XY (výrok I.). Dále rozhodl o vzájemné žalobě žalovaného, a to tak, že žalovaný P. F. je vlastníkem uvedených pozemků a pozemku par. č. XY, zapsaného na témže listu vlastnictví pro stejnou obec a katastrální území (výrok II.). Výrokem III. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Krajský soud v Plzni k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 8. 2. 2018, č. j. 14 Co 331/2017-170, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti rozsudku krajského soudu podává žalobkyně (dále také „dovolatelka“) dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“). Tvrdí, že rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a dále na vyřešení otázky, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla dosud řešena (tento důvod však obsahově nevymezila). Uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.) a navrhuje napadené rozhodnutí spolu s rozhodnutím soudu prvního stupně zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Namítá, že v řízení byly prokázány skutečnosti vylučující dobrou víru žalovaného, že mu sporné pozemky náleží. Jde např. o listinu z 2. 4. 1997, či přechod sporných pozemků na dovolatelku podle restitučního zákona č. 172/1991 Sb.; s těmito námitkami se odvolací soud nijak nevypořádal. Zpochybňuje správnost úvahy, podle které může být omluvitelné uchopení držby sousedního pozemku bez právního důvodu až do výše 50% výměry vlastního pozemku, a nesouhlasí rovněž se závěrem, že vydržení sporného pozemku par. č. XY vyplývá již z toho, že žalovaný pozemek udržoval. Rovněž namítá, že odvolací soud neprovedl důkaz protokolem o výpovědi P. S., ačkoli dovolatelka se s důkazním prostředkem seznámila až po vyhlášení rozhodnutí soudu prvního stupně a byl proto v odvolacím řízení přípustný podle §205a písm. f) o. s. ř.; nadto mělo jít o důkaz zpochybňující věrohodnost jiných důkazních prostředků ve smyslu §205a písm. c) o. s. ř.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů a obsah dovolání jsou účastníkům známy, proto na ně dovolací soud v podrobnostech odkazuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Dovolání není přípustné.
Protože k nabytí vlastnického práva vydržením mělo dojít před 1. 1. 2014, posoudil dovolací soud splnění podmínek nabytí vlastnického práva podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku – „obč. zák.“ (§3028 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku).
Podstatou dovolání je polemika s názorem odvolacího soudu, podle něhož žalovaný byl oprávněným držitelem sporných pozemků; jde o existenci dobré víry žalovaného, že mu sporné pozemky náleží.
V řízení o posouzení oprávněnosti držby jsou často dány skutečnosti, umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit jak dobrou víru, tak její nedostatek. Dovolací soud proto zpochybní otázku existence dobré víry držitele, že mu sporný pozemek patří, jen v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. 22 Cdo 4370/2009, uveřejněný pod číslem 107/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Rozhodnutí ve věci je tak v zásadě na úvaze soudu, která však musí být řádně odůvodněna a vyjít z kritérií v judikatuře konstantně uznávaných.
Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v tom, že lze vydržet vlastnické právo k části sousedního pozemku v situaci, kdy je nabyvatel pozemku v omluvitelném omylu ohledně průběhu vlastnické hranice, v důsledku čehož se v dobré víře chopí i držby (části) sousedního pozemku, o němž se domnívá, že je součástí pozemku, který ve skutečnosti měl nabýt. Rozhodnými pro posouzení omluvitelnosti omylu, resp. dobré víry držitele jsou v takovém případě okolnosti, které doprovázely nabytí vlastnického práva a s tím související držby části sousedního pozemku; je třeba posoudit, zdali nabyvatel věděl či vzhledem k okolnostem vědět měl, kudy vede vlastnická hranice v terénu. Roli při posouzení omluvitelnosti omylu hraje zejména otázka znatelnosti vlastnické hranice v terénu, například existence hraničních bodů, plotu či zdi (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 75/2016), otázka rozsahu držby právními předchůdci (k tomu viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2004, sp. zn. 22 Cdo 496/2004, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2008, sp. zn. 22 Cdo 1261/2007, nebo nález Ústavního soudu ze dne 16. 7. 2013, sp. zn. I. ÚS 4365/12, bod 37), existence mapových podkladů, které byly v době uchopení držby k dispozici (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1734/2015), postoj vlastníka sousedního pozemku k držbě části jeho pozemku (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2724/2009), a rovněž poměr výměry skutečně nabytého pozemku k části pozemku drženého (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3872/2015). Nelze přitom stanovit jednoznačné hledisko pro posouzení, jaký poměr ploch nabytého a skutečně drženého pozemku vylučuje dobrou víru nabyvatele, že drží jen nabytý pozemek; každý případ je třeba posoudit individuálně. Judikatura připouští, že oprávněnou držbu nelze vyloučit ani v případě, že výměra drženého pozemku dosahuje až 50 % výměry pozemku nabytého, výjimečně i více (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1594/2004).
V řízení bylo zjištěno, že žalovaný se chopil držby sporných pozemků na základě univerzálního právního nástupnictví, přičemž již právní předchůdci žalovaného užívali sporné pozemky spolu s vlastními pozemky v jednom oploceném celku. Před rokem 2012 nebyla z katastrálních map existence sporných pozemků rozpoznatelná, tyto pozemky jsou nepravidelného tvaru a byly přístupné pouze z pozemků žalovaného. Ostatně je zjevné, že i dovolatelka pojala pochybnost o vlastnickém právu žalovaného nejdříve v souvislosti s digitalizací katastrálního operátu v roce 2012; před tím sporné pozemky nenárokovala a držbu žalovaného nezpochybňovala. Při zvážení všech těchto okolností nelze učinit závěr, že by úvaha odvolacího soudu o dobré víře žalovaného byla zjevně nepřiměřená.
Z uvedeného je rovněž patrné, že dovolatelka nesprávně vykládá napadené rozhodnutí, tvrdí-li, že odvolací soud vyšel pouze z poměru plochy pozemků žalovaného a sporných pozemků, či že k závěru o vydržení pozemku par. č. XY odvolacímu soudu postačilo zjištění, že žalovaný tento pozemek užíval.
Dovolatelka také tvrdí, že dobrá víra žalovaného zanikla, neboť nastaly skutečnosti, které v něm musely vyvolat pochybnost o skutečném vlastníku sporných pozemků. Předně má jít o listinu z 2. 4. 1997 dokládající komunikaci účastníků ohledně obnovy plotu na pozemcích žalovaného, a tedy i vědomost žalovaného, že sporné pozemky nejsou v jeho vlastnictví. Svůj právní názor však dovolatelka opírá o skutečnosti, které nebyly v řízení prokázány, resp. byly prokázány odlišně – obsah listiny nevypovídá o vědomosti žalovaného ohledně držby cizích pozemků. Ve skutečnosti tak polemizuje se zjištěným skutkovým stavem, kterým je však dovolací soud vázán; v dovolání nelze úspěšně zpochybnit skutková zjištění odvolacího soudu, neboť dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci - §241a odst. 1 o. s. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013).
S námitkou přechodu vlastnického práva podle zákona č. 172/1991 Sb. pak dovolatelka přichází až nyní v dovolacím řízení; k nově uplatněným skutečnostem nebo důkazům však dovolací soud nemůže přihlédnout (§241a odst. 6 o. s. ř.). I když v odvolacím řízení lze rozsudek soudu prvního stupně přezkoumat i z důvodů, které nebyly v odvolání uplatněny, samotná skutečnost, že odvolací soud se nezabýval otázkou v odvolání neuplatněnou, o jejíž posouzení navíc soud prvního stupně rozhodnutí neopřel, nezakládá dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení věci (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2009, sp. zn. 22 Cdo 122/2008). Ostatně není zřejmé, jaký by měl mít přechod vlastnického práva ex lege vliv na dobrou víru žalovaného, když ta byla založena právě na (omluvitelném) omylu, že se jedná o jeho vlastní pozemky.
Konečně jde-li o neprovedení důkazu výslechem svědkyně P. S., odvolací soud přesvědčivě vysvětlil, proč nejde o důkaz přípustný podle §205a písm. f) o. s. ř. Zásada neúplné apelace připouští doplnění dokazování v odvolacím řízení pouze ve výjimečných případech taxativně uvedených v §205a o. s. ř.; skutečnosti a důkazy, o nichž se účastník dozvěděl až po vyhlášení rozhodnutí soudu prvního stupně, které ale nastaly před jeho vyhlášením, lze uplatnit pouze žalobou na obnovu řízení, budou-li splněny i další předpoklady vyžadované §228 odst. 1 písm. a) o. s. ř. (viz nález Ústavního soudu ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. II. ÚS 385/15). Tvrzení, že mělo jít o důkaz, kterým měla být zpochybněna věrohodnost jiných důkazních prostředků ve smyslu §205a písm. c) o. s. ř., dovolatelka jednak přináší až nyní v dovolacím řízení, jednak zpochybněním věrohodnosti důkazního prostředku není označení dalších důkazů, kterými se odvolatelka snaží prokázat jiný skutkový stav, než z jakého vycházel soud prvního stupně (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2003, sp. zn. 21 Cdo 818/2003).
Protože dovolání není přípustné, dovolací soud je podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. 4. 2019
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu