ECLI:CZ:NS:2019:22.CDO.4182.2018.1
sp. zn. 22 Cdo 4182/2018-381
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců JUDr. Heleny Novákové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobců a) V. M. , narozeného XY, b) K. M. , narozené XY, obou bytem XY, obou zastoupených Mgr. Terezou Chýlkovou Rybárovou, advokátkou se sídlem ve Frýdku-Místku, Potoční 1091, proti žalovanému S. Č. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Danem Pospíšilem, advokátem se sídlem v Ostravě, Sokolská třída 936/21, o odstranění staveb a vydání bezdůvodného obohacení, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 8 C 251/2013, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 6. 2018, č. j. 57 Co 2/2018-327, ve znění opravného usnesení ze dne 4. 7. 2018, č. j. 57 Co 2/2018-334, takto:
I. Dovolací řízení o dovolání b) žalobkyně ze dne 27. 9. 2018, ve znění opravy ze dne 30. 9. 2018, se zastavuje .
II. Dovolání žalobců ze dne 17. 9. 2018 se odmítá .
III. Žalobci jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3 630 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta Mgr. Dana Pospíšila.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Frýdku-Místku (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 13. 6. 2017, č. j. 8 C 251/2013-216, zamítl žalobu na stanovení povinnosti žalovanému odstranit na své náklady stavbu bez č. p. – garáž z pozemku parcelní číslo XY, odstranit plot, postavený na pozemcích parcelních čísel XY a XY, vše zapsáno v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, Katastrální pracoviště XY, na LV číslo XY, pro katastrální území XY, a zaplatit každému z žalobců peněžitou náhradu ve výši 10 000 Kč (výrok I), uložil žalobcům povinnost zaplatit společně a nerozdílně žalovanému na nákladech řízení částku 64 901 Kč k rukám zástupce žalovaného D. P. do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II) a České republice, na účet Okresního soudu ve Frýdku-Místku, náklady řízení v plné výši, přičemž konkrétní částka bude uvedena v samostatném usnesení (výrok II). Uzavřel, že dokazováním nebyla postavena najisto otázka, kudy vede v terénu hranice mezi pozemky žalobců a žalovaného, avšak i kdyby hranice mezi pozemky neodpovídala stavu v katastrálních mapách a stavby by stály zcela či zčásti na pozemcích žalobců, předchůdce žalovaného je měl v oprávněné držbě nepřetržitě od roku 1960 ve vztahu k plotu a od roku 1970 ve vztahu ke garáži, a to nejméně do roku 2003. Proto by je vydržel. Žalovaný je tudíž v každém případě jejich vlastníkem.
Krajský soud v Ostravě (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 7. 6. 2018, č. j. 57 Co 2/2018-327, rozsudek okresního soudu v „odstavcích I a III výroku“ potvrdil (výrok I), v „odstavci II výroku“ změnil tak, že uložil žalobcům povinnost zaplatit společně a nerozdílně žalovanému náklady řízení ve výši 68 469 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku zástupci žalovaného (výrok II) Žalobcům uložil povinnost zaplatit společně a nerozdílně žalovanému náklady odvolacího řízení 9 620 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku zástupci žalovaného (výrok III). Opravným usnesením ze dne 4. 7. 2018, č. j. 57 Co 2/2018-334, odvolací soud svůj rozsudek opravil v „odstavci II výroku“ ve výši nákladů řízení na částku 74 761 Kč. Také odvolací soud dospěl k závěru, že se nemůže jednat o stavbu neoprávněnou, neboť garáž byla postavena na pozemku ve vlastnictví žalovaného a plot na hranici mezi pozemky žalovaného a žalobců. Vlastnické právo ke sporným částem pozemků vydržela (nenabyla-li je kupní smlouvou z roku 1918) již babička žalovaného. I kdyby šlo o stavby na cizím pozemku, sousedé s jejich výstavbou souhlasili. Navíc podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 by se jednalo o přestavek, na nějž by bylo třeba aplikovat §1087 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, účinný od 1. 1. 2014, dále jen „o. z.“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání sama žalobkyně b) podáním ze dne 27. 9. 2018, ve znění opravy ze dne 30. 9. 2018 (došlé soudu 1. 10. 2018). Toto dovolání vzala zpět podáním ze dne 27. 10. 2018. Dovolací soud proto dovolací řízení o tomto dovolání zastavil (§243c odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Oba žalobci (dále též „dovolatelé“) podali dovolání proti rozsudku odvolacího soudu také prostřednictvím zastupující advokátky. Napadli jím rozsudek v celém rozsahu a navrhli jeho zrušení i zrušení rozsudku soudu prvního stupně a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Namítli, že odvolací soud se odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to „otázky hmotného práva – běhu dobré víry žalovaného a jeho právních předchůdců se zřetelem ke všem okolnostem a následnému vydržení vlastnického práva v rozporu se stávající judikaturou a hmotným právem“ (s rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2011, sp. z. 22 Cdo 4709/2009, a ze dne 7. 1. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1401/2001, a §134 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinný do 31. 12. 2013, dále jen „obč. zák.“), i otázky procesního práva – povinnosti soudu poučit účastníky řízení také v odvolacím řízení dle §118a odst. 2 o. s. ř., „když věc posoudil po právní stránce odlišně od soudu prvního stupně (vydržení sporné části pozemků již babičkou žalovaného)“ a účastníky se svým právním názorem neseznámil (v rozporu s rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2014, sp. zn. 21 Cdo 1163/2013, a ze dne 14. 8. 2008, sp. zn. 26 Cdo 1559/2007). Soud nerespektoval závěry v usnesením Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2017, sp. zn. 22 Cdo 2020/2017, pokud neposoudil zánik dobré víry žalovaného a jeho předchůdců na základě zaměření hranic pozemků a následného postavení oplocení v rozporu s ním, a oba soudy dospěly ke zjevně nepřiměřeným skutkovým závěrům, které je namístě podle rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2009, sp. zn. 22 Cdo 2283/2009, přezkoumat.
Žalovaný navrhl odmítnutí dovolání jako zjevně bezdůvodného a trpícího vadami, případně jeho zamítnutí z důvodu věcné správnosti napadeného rozhodnutí.
Dovolací soud rozhodoval o dovolání vzhledem k datu vydání napadeného rozhodnutí podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017, dále jen „o. s. ř.“ (čl. II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb. a contrario).
Dovolání není přípustné, a to zčásti objektivně, zčásti proto, že směřuje do skutkových otázek nebo vytýká vady řízení, aniž by byla jinak založena jeho přípustnost.
Proti části výroku I rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek okresního soudu ve výroku I v rozsahu zamítnutí žaloby každého z žalobců na zaplacení částky 10 000 Kč z titulu bezdůvodného obohacení, je přípustnost dovolání vyloučena §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť tímto dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč a nejde o vztah ze spotřebitelské smlouvy ani o vztah pracovněprávní. Soudní praxe Nejvyššího soudu je přitom jednotná v závěru, že přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu s více samostatnými nároky s odlišným skutkovým základem (v dané věci se žalobci domáhali odstranění staveb z pozemků a každý zaplacení částky 10 000 Kč z titulu bezdůvodného obohacení) je třeba zkoumat ve vztahu k jednotlivým nárokům samostatně bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 376/96, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 9. 1999, sp. zn. 25 Cdo 2136/99, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2005, sp. zn. 29 Odo 1373/2004, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2014, sp. zn. 33 Cdo 4318/2014, všechna dostupná na www.nsoud.cz , stejně jako další uváděná rozhodnutí Nejvyššího soudu, jakož i usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2008, sp. zn. III. ÚS 307/05, dostupné na www.nalus.usoud.cz ). Tyto závěry pak Nejvyšší soud podržel i ve věcech rozhodovaných podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2805/2019).
Podle §241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (§241a odst. 3 o. s. ř.). Obligatorní náležitostí je též údaj o tom, v čem spatřuje dovolatel splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.).
Dovolání je podle §241a odst. 1 o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, a současně se musí jednat o právní otázku, na jejímž vyřešení je napadené rozhodnutí založeno. Od 1. 1. 2013 (účinnost zákona č. 404/2012 Sb. novelizujícího o. s. ř., čl. II bod 7. jeho přechodných ustanovení a contrario) nelze v dovolání úspěšně zpochybnit skutková zjištění odvolacího soudu (posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají); dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013, ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, nebo ze dne 7. 8. 2018, sp. zn. 22 Cdo 807/2018).
Dovolatelé vymezují právní otázku hmotného práva citací obsahu §134 obč. zák. a hlavních závěrů rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2011, sp. zn. 22 Cdo 4709/2009, a ze dne 7. 1. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1401/2001, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2017 (správně 26. 7. 2017), sp. zn. 22 Cdo 2020/2017 (o vyloučení a ztrátě dobré víry), a dovozují rozpor napadeného rozhodnutí s nimi ze skutečnosti, že „vzhledem k existenci geometrického plánu ze dne 15. 7. 1969 W., ze kterého při stavbě oplocení a garáže v roce 1969 právní předchůdce žalovaného vycházel“, nemohl jednat v omluvitelném omylu zakládajícím dobrou víru, a ze skutečnosti, že oprávněnou víru žalovaného a jeho předchůdce vylučuje „vytyčení hranice mezi pozemky žalovaného a pozemky žalobců a následné postavení oplocení mimo tuto hranici“ (čímž mělo dojít k zániku dobré víry). Vychází však ze zcela jiného skutkového stavu, než z jakého vyšly soudy nalézací.
Odhlédnuto od toho, že měla-li omluvitelnost omylu při stavbě plotu vylučovat existence geometrického plánu W. z 15. 7. 1969 a ke stavbě plotu mělo dojít podle skutkového závěru nalézacích soudů již kolem roku 1960, je tato dovolací námitka ve vztahu k plotu nelogická, nalézací soudy závěr o tom, že po vytyčení hranice mezi pozemky došlo k postavení oplocení mimo tuto hranici (v rozporu se zaměřením), neučinily. Naopak, soudy obou stupňů na základě provedeného dokazování učinily shodný skutkový závěr, že nová zděná garáž byla postavena na půdorysu původní dřevěné hospodářské budovy, a odvolací soud po zopakování dokazování dospěl k závěru, že i nový drátěný plot byl postavený okolo roku 1960 na místě starého dřevěného plotu, navíc obojí se souhlasem předchůdců žalobců (plot se souhlasem manželů K., garáž se souhlasem otec žalobce pana M., jenž po přeměření hranic pozemků v roce 1969 měl za to, že původní dřevěná hospodářská budova stála na pozemcích otce žalovaného). Tímto skutkovým stavem je pak dovolací soud vázán.
V dovolání tak žalobci zpochybňují zjištění soudu o skutkovém stavu věci, ze kterého nalézací soudy vycházely, naznačují odlišné skutkové závěry o výstavbě plotu a garáže a o průběhu hranice. To platí i o námitce, že „v řízení nebyla prokázána existence oplocení v místě stávajícího oplocení již za života babičky žalovaného“, že nemá oporu v provedených důkazech závěr odvolacího soudu, „že právní předchůdce žalobců se stavbou oplocení ve stávajících místech souhlasil“ a že „oplocení ve stávající hranici zbudovali právní předchůdci žalovaného již před rokem 1969“, což považují žalobci za zjevně nepřiměřená zjištění opodstatňující jejich přezkum podle rozhodnutí Nejvyššího soudu přijatých podle občanského soudního řádu před změnou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb., tedy před 1. 1. 2013. Dovolatelé těmito námitkami podrobují kritice skutkové závěry odvolacího soudu a namítají nesprávné hodnocení důkazů. Námitky k nesprávnému právnímu posouzení věci založené na kritice nedostatečně a nesprávně zjištěného skutkového stavu věci přípustnost dovolání přitom založit nemohou. Nejvyšší soud již mnohokrát judikoval, že skutkové závěry odvolacího soudu nepodléhají dovolacímu přezkumu, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze (v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013).
Dovolací soud dovodil, že pro způsobilé vymezení otázky procesního práva, která může založit přípustnost dovolání, je nezbytné, aby se jednalo o právní otázku, na jejímž řešení založil odvolací soud své rozhodnutí a napadené rozhodnutí na ní tedy závisí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 842/2014). Nedostatky v poučovací povinnosti soudu podle §118a o. s. ř. patří mezi jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Nebylo-li účastníku poskytnuto potřebné poučení podle §118a o. s. ř., ačkoliv se tak mělo z objektivního hlediska stát, je řízení z tohoto důvodu postiženo vadou (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2008, sp. zn. 26 Cdo 1559/2007, a ze dne 26. 8. 2014, sp. zn. 21 Cdo 1163/2013, na něž poukazují dovolatelé). Obě uvedená rozhodnutí umožňující přezkum napadeného rozhodnutí z důvodu uvedené vady přijal ale Nejvyšší soud podle úpravy občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012, kdy jeho §241a umožňoval podat dovolání nejen z důvodu nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. písm. b), ale též z důvodu postižení řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 1 písm. a). To však občanský soudní řád v jeho znění účinném od 1. 1. 2013 neumožňuje a vady řízení mohou být již předmětem přezkumu dovolacím soudem jen u dovolání jinak přípustného (§241a odst. 1, §242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Vada řízení není totiž podle úpravy dovolacího řízení provedené od 1. 1. 2013 zákonem č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, způsobilým dovolacím důvodem (viz §241a odst. 1 o. s. ř.). Samotná tvrzená vada řízení tak již přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. založit nemůže (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 842/2014, ze dne 25. 4. 2018, sp. zn. 23 Cdo 1304/2017).
Předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. tedy nejsou ve věci splněny ani ohledně otázky procesního práva, při jejímž řešení se měl odvolací soud podle názoru dovolatelů odchýlit od rozhodovací praxe dovolacího soudu (nepostupoval-li v souladu s ustanovením §213b o. s. ř., nepoučil dovolatele podle §118a o. s. ř. a neseznámil je se svým právním názorem o vydržení sporné části pozemků již babičkou žalovaného), neboť odvolací soud v napadeném rozhodnutí neřešil žádnou procesní otázku týkající se poučení podle §118a odst. 2 o. s. ř. a nejde o otázku procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu závisí, nýbrž o námitku vady řízení. Námitky dovolatelů směřující do vadného poučení žalobců tedy neodpovídají kritériím stanoveným v §237 o. s. ř. (vzhledem k §241a odst. 1 o. s. ř. nejsou způsobilým dovolacím důvodem); přípustnost dovolání tudíž založit nemohou, i kdyby se soud vytýkaných procesních pochybení dopustil (srov. např. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo 1913/2018).
Nad rámec uvedeného nicméně dovolací soud podotýká, že případné seznámení účastníků odvolacím soudem s jeho právním názorem, že sporné části pozemků vydržela již babička žalovaného (s požadovaným poučením), by nemohlo přinést pro dovolatele příznivější rozhodnutí ve věci, neboť pro závěr o tom, že stavby stojí na pozemcích ve vlastnictví žalovaného, není významné, zda je vydržel otec žalovaného (jak dovodil soud prvního stupně) nebo již babička žalovaného (jak uzavřel soud odvolací). Uvedená vada (i kdyby byla dána a mohla být dovolacím soudem zohledněna) by tak nemohla přivodit nesprávné rozhodnutí věci.
Nejvyšší soud s ohledem na shora uvedené dospěl k závěru, že dovolání není podle §237 a §241a odst. 1 o. s. ř. přípustné. Proto dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 1 písm. b), odst. 3 o. s. ř., §7 bodem 5., §9 odst. 1, §12 odst. 3 (při spojení více věcí ke společnému projednání se za tarifní hodnotu považuje součet tarifních hodnot spojených věcí), §11 odst. 1 písm. k) a §13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb. o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění pozdějších předpisů (advokátní tarif), dále jen „AT“. Náhrada je tvořena odměnou advokáta za jeden úkon právní služby (písemné vyjádření k dovolání), kdy tarifní hodnota za odstranění dvou staveb činí dle §9 dost. 1 AT 2 x 10 000 Kč, za žalovanou částku dle §8 odst. 1 AT 20 000 Kč, celkem 40 000 Kč, a odměna vypočtená podle §7 bodu 5. AT z tarifní hodnoty 40 000 Kč činí 2 700 Kč (1 500 + 40 x 30). Dále je tvořena jednou paušální částkou náhrady hotových výdajů 300 Kč (§13 odst. 4 AT) a částkou 630 Kč odpovídající 21 % dani z přidané hodnoty, kterou je advokát (plátce této daně) povinen odvést podle zvláštního právního předpisu (§137 odst. 3 písm. a) o. s. ř.), celkem tedy 3 630 Kč, splatných k rukám advokáta v řízení zastupujícího žalovaného (§149 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. 12. 2019
Mgr. David Havlík
předseda senátu