ECLI:CZ:NS:2019:22.CDO.4400.2018.1
sp. zn. 22 Cdo 4400/2018-222
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně E. Č. , narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Ivem Koulou, advokátem se sídlem v Teplicích, Krupská 28/30, proti žalovanému R. Č. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Miroslavem Dubranem, advokátem se sídlem v Teplicích, Benešovo náměstí 417/12, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 20 C 40/2015, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. května 2018, č. j. 9 Co 248/2017-206, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Návrh žalovaného na odklad vykonatelnosti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. května 2018, č. j. 9 Co 248/2017-206, se zamítá .
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Podle §243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud v Teplicích (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 28. 3. 2017, č. j. 20 C 40/2015-175, vypořádal společné jmění manželů (dále také „SJM“) tak, že do výlučného vlastnictví žalovaného přikázal pozemky parc. č. XY a parc. č. XY, oba zapsané u Katastrálního úřadu pro Ústecký kraj, Katastrálního pracoviště XY, na LV č. XY, pro obec XY, k. ú. XY. Zároveň žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni na vyrovnání částku 1 400 513,50 Kč (výrok I.). Dále rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 24. 5. 2018, č. j. 9 Co 248/2017-206, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které spatřuje přípustným podle §237 o. s. ř. Považuje napadené rozhodnutí za rozporné s rozhodovací praxí dovolacího soudu pro nepřezkoumatelnost, neboť v něm odvolací soud nereagoval na řadu jeho podrobných argumentů týkajících se otázky souhlasu žalobkyně s převzetím dluhů od fyzických osob, přiměřenosti těchto dluhů, majetkovým poměrům účastníků a nepoctivosti uplatnění vnosu ze strany žalobkyně. Odvolací soud dále vyřešil otázku přiměřenosti dluhů převzatých žalovaným v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu. Část půjčených peněz investoval do výlučného majetku žalobkyně či do rekonstrukce společných nemovitostí. Napadá rovněž závěr o nepřiměřenosti dluhů. Nesprávného právního posouzení se odvolací soud dopustil také při řešení otázky vnosu žalovaného. Žalovaný svůj vnos (uhrazení dluhu vůči společnosti Window Holding a. s.) uplatnil vůči žalobkyni již dopisem ze dne 11. 1. 2011. Žalobkyně tento dopis přiložila v řízení jako důkaz k žalobě; tento nárok jakož i skutečnost, že jej žalovaný uplatňuje, proto vyplynuly již ze soudního spisu v zákonné tříleté lhůtě od zániku SJM. Otázku včasnosti uplatnění vnosu posoudil odvolací soud nesprávně, přičemž tato otázka v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. V individuálních okolnostech dané věci měl odvolací soud posoudit uplatnění vnosu žalobkyní za výkon práva v rozporu s dobrými mravy. Navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Zároveň navrhuje, aby dovolací soud odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Jelikož k zániku SJM došlo před 1. 1. 2014, projednal dovolací soud dovolání a rozhodl o něm podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“) – [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3779/2014 (uveřejněný pod č. 103/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)].
Žalovaný především předkládá otázku včasnosti uplatnění svého vnosu spočívajícího v uhrazení dluhu vůči obchodní společnosti Window Holding a. s. (dále též jen „předmětný vnos“). Podle jeho mínění byl uplatněn včas, neboť jej vůči žalobkyni nárokoval již v dopisu ze dne 11. 1. 2011, který žalobkyně předložila jako důkaz.
Tato otázka nezakládá přípustnost dovolání.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 23. 5. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1112/2006 (uveřejněném pod č. C 5 061 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck
– dále jen „Soubor“) uvedl, že s prohloubením dispozitivního charakteru norem upravujících společné jmění (stejně jako bezpodílové spoluvlastnictví, a to již po novele občanského zákoníku č. 131/1982 Sb.), se prosadil názor, že manželé nemusí pro vypořádání společného majetku zvolit jediný způsob, ale mohou různé způsoby kumulovat; ohledně části majetku uzavřou dohodu, část učiní předmětem řízení o vypořádání a zbytek bude vypořádán na základě zákonné domněnky. Nelze jim proto vnucovat určitý způsob vypořádání; proto podají-li návrh na vypořádání jen části společného jmění, je soud tímto rozsahem vázán (vázán ovšem není navrženým způsobem vypořádání). Soud tak může do vypořádání zahrnout jen ten majetek, který účastníci výslovně učinili předmětem vypořádání; to platí i pro zápočty toho, co bylo vynaloženo ze společného majetku na výlučné majetky manželů a naopak.
Zákonný požadavek vyžadující uplatnění nároků na vypořádání společného jmění manželů do tří let od zániku společného jmění manželů brání tomu, aby se po uplynutí této lhůty účastníci domáhali vypořádání věcí, hodnot či závazků, které do té doby nebyly předmětem řízení, ohledně nich nebyly tvrzeny ani žádné skutečnosti a prováděno žádné dokazování, tj. procesnímu postupu, kdy se po uplynutí tří let objeví v řízení zcela nová tvrzení a nové důkazy k věcem, které se do té doby nestaly předmětem řízení, nebyly ohledně nich uplatněny ani žádná tvrzení či skutečnosti a ve vztahu k nim nastaly účinky nevyvratitelné domněnky vypořádání. Při posouzení toho, co má být předmětem vypořádání, soud vychází z žalobních tvrzení a všeho, co v řízení vyšlo najevo s přihlédnutím k individuálním okolnostem věci [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 22 Cdo 437/2014 (uveřejněný v Souboru pod č. C 15 513)].
SJM účastníků v této věci zaniklo právní mocí rozhodnutí o rozvodu jejich manželství dne 10. 8. 2012. Lhůta k uplatnění nároků na vypořádání tedy uplynula dne 10. 8. 2015. Tvrzený vnos žalovaného nemohl být v řízení o vypořádání SJM uplatněn včas již z toho důvodu, že předmětný dopis, v němž žalovaný činí návrh možného vypořádání SJM, byl žalobkyní doručen soudu prvního stupně až dne 22. 9. 2015, tedy zjevně po uplynutí tříleté lhůty k uplatnění nároků.
Ani v případě, že by byl soudu prvního stupně předmětný dopis předložen před uplynutím této lhůty, by námitka žalovaného nemohla být důvodná. Do řízení totiž v tříleté lhůtě nebyla vnesena tvrzení účastníků o tom, že chtějí tvrzený vnos žalovaného vypořádat, a s tím spojené důkazní návrhy. Ze samotného návrhu žalovaného na vypořádání jeho vnosu učiněného žalobkyni v tomto dopise z roku 2011 nelze ani dovozovat, že se tohoto vypořádání žalovaný domáhá i v době vedení tohoto řízení, zvláště pak, když dopis předložila soudu žalobkyně, která také podala žalobu na vypořádání společného jmění manželů.
Dovolání žalovaného je ostatně v této části vnitřně rozporné. Dovolatel na straně jedné tvrdí, že vnos byl z jeho strany řádně uplatněn, současně se však dovolává toho, aby vnos žalobkyně byl posouzen jako uplatněný v rozporu s dobrými mravy, což naopak předpokládá závěr, že z jeho strany vnos řádně uplatněn nebyl.
V rozhodovací praxi platí, že pokud není vnos uplatněn k vypořádání ve lhůtě tří let od zániku společného jmění manželů, nelze již vnos následně vypořádat a nárok na jeho vypořádání zaniká [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 7. 2013, sp. zn. 22 Cdo 209/2012 (dostupný na www.nsoud.cz )].
Jestliže by byl vnos ze strany žalovaného řádně uplatněn, nebylo by možné o uplatnění vnosu žalobkyně v rozporu s dobrými mravy vůbec uvažovat již proto, že žalovaný tuto nemravnost pojí s tím, že k jeho vnosu nemůže být přihlédnuto, protože ho řádně v soudním řízení neuplatnil.
Vzhledem k tomu, že vnos žalovaného uplatněn ve lhůtě tří let od zániku SJM nebyl, omezuje se uvedená námitka na posouzení, zda by mohlo být uplatnění vnosu žalobkyně v rozporu s dobrými mravy z toho důvodu, že podle žalovaného nemohl očekávat podání žaloby ze strany žalobkyně, a tudíž neměl důvod uplatňovat svůj vnos k vypořádání na základě žaloby.
Tato otázka je však v poměrech souzené věci bezpředmětná již proto, že žalovaný žádný vnos vůči žalobkyni nemá.
Z obsahu spisu i samotného dovolání žalovaného se podává, že předmětný vnos se měl vztahovat k dluhu ve výši 3 000 000 Kč vůči obchodní společnosti Window Holding a. s., který vznikl při výkonu podnikatelské činnosti žalovaného. Pokud by podnik žalovaného nebyl součástí SJM, nemohl by být ani tento dluh součástí společného jmění manželů, neboť by se vázal k podniku ve výlučném vlastnictví žalovaného [k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4625/2014 (dostupný na www.nsoud.cz )]. Jestliže by podnik žalovaného byl součástí společného jmění, nebylo by z povahy podniku jako věci hromadné vyloučeno, aby vzniklý závazek tvořil součást společného jmění manželů [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2498/2013 (dostupný na www.nsoud.cz )].
Nalézací soudy učinily jednoznačné zjištění, že dluh ve výši 3 000 000 Kč vznikl bez souhlasu žalobkyně; to ostatně nepopírá ani sám žalovaný v dovolání, označuje-li tento dluh jako „jeho“. Nemůže jít tedy o dluh vzniklý se souhlasem žalobkyně. Naznačuje-li snad v dovolání žalovaný, že by se mohlo jednat o dluh, jehož rozsah nepřesahuje míru přiměřenou majetkovým poměrům manželů ve smyslu §143 odst. 1 písm. b) obč. zák., pak dovolací soud nemá žádnou pochybnost o tom, že dluh ve výši 3 000 000 Kč je dluhem, který zcela zjevně svým rozsahem přesahuje míru přiměřenou majetkovým poměrům z hledisek, která dovolací soud naznačil např. v rozsudku ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2498/2013 (dostupném na www.nsoud.cz ) .
Jestliže se jednalo tedy o výlučný dluh žalovaného, který byl uhrazen z výlučného majetku žalovaného, nejde o vnos z výlučného majetku na společný. Otázka jeho včasného uplatnění tak je bezpředmětná a při absenci vnosu žalovaného nemůže být naopak uplatnění vnosu ze strany žalobkyně posouzeno jako rozporné s dobrými mravy jenom z přesvědčení žalovaného, že vnos za žalobkyní má, ale v soudním řízení ho nemůže uplatnit, protože uplynuly tři roky od zániku SJM.
Žalovaný dále namítá nesprávné právní posouzení otázky charakteru dluhů. Touto argumentací zjevně oponuje závěrům nalézacích soudů, že dále uvedené dluhy netvoří součást SJM. Dovolatel směřuje k závěru opačnému, jehož důsledkem by bylo, že žalobkyně nemůže chtít nahradit to, co ze společného majetku by bylo použito na úhradu dluhů tvořících součást SJM.
Ustanovení §143 odst. 1 písm. b) obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou právní hypotézou; to jaké byly v konkrétní věci majetkové poměry manželů, zda byl závazek těmto poměrům přiměřený, je na úvaze soudu, kterou by dovolací soud mohl zpochybnit jen v případě, že by nebyla řádně odůvodněna anebo by byla zjevně nepřiměřená [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 7. 2012, sp. zn. 22 Cdo 4072/2010 (uveřejněný pod č. C 13 030 v Souboru), nebo ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3128/2013 (dostupný na www.nsoud.cz )].
Stran posuzovaní majetkových poměrů Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2498/2013 (uveřejněném pod č. C 13 833 v Souboru), uvedl: „Při posuzování otázky, zda žalovaným převzaté závazky představují součást společného jmění manželů, vyšel odvolací soud z úvahy, podle níž je přiměřenost závazků majetkovým poměrům nutno posuzovat zejména s ohledem na to, jakým způsobem manželé hospodařili, jaké transakce činili a jaké právní úkony uzavírali. Tyto závěry dovolací soud sdílí; nikoliv však již kategorický závěr odvolacího soudu, že pro toto posouzení je bez významu, ‚jakého majetku (v jaké hodnotě) manželé za celé manželství nabyli‘. Podle přesvědčení dovolacího soudu nelze odhlédnout také od celkových majetkových poměrů manželů… Obecně lze za závazky odpovídající majetkovým poměrům považovat zejména takové, k jejichž úhradě manželé disponují potřebnými finančními prostředky, jejichž použití nebude pro jejich celkovou majetkovou sféru představovat výraznější dopad.“
Odvolací soud v této věci dospěl k závěru, že dluhy vzniklé za trvání manželství „neodpovídaly míře přiměřené majetkovým poměrům účastníků“. Zároveň uzavřel, že žalovaný půjčky uzavíral bez souhlasu žalobkyně. Proto tyto dluhy nepovažoval za společné oběma manželům. Tento závěr dovolací soud nepovažuje za zjevně nepřiměřený, a proto v dovolacím řízení obstojí.
Nalézací soudy vyšly ze zjištění, které v dovolacím řízení nepodléhá přezkumu, že do konce roku 2008 byl žalovaný v podnikání úspěšný a jeho měsíční příjem činil
35 000 – 50 000 Kč, příjem žalobkyně byl maximálně 12 000 Kč a příjem z nájmů bytů v domě v XY ulici činil 15 000 Kč. Po vzniku problémů ukončil podnikatelskou činnost v jarních měsících roku 2010. Dále podle zjištění soudů se jednalo o dluhy z půjčky poskytnuté žalovanému dne 15. 1. 2010 M. U. ve výši 150 000 Kč a smluvní pokuta ve výši 50 000 Kč, V. T. dne 12. 10. 2009 ve výši 50 000 Kč, K. B. dne 12. 1. 2011 ve výši 50 000 Kč a A. B. dne 10. 3. 2010 ve výši 150 000 Kč a smluvní pokuta ve výši 30 000 Kč. Půjčka žalovanému ze strany E. J. byla poskytnuta dne 20. 1. 2009 na částku 300 000 Kč.
Při posuzování přiměřenosti uvedených dluhů jakožto dluhů tvořících či netvořících součást SJM nemohl dovolací soud přehlédnout, že tyto dluhy vznikly všechny v době, kdy žalovaný již opustil společnou domácnost se žalovanou a současně v období, kdy jeho podnikání již nebylo úspěšné a bylo ukončeno na jaře 2010. Dovolací argument, že mohlo dojít k obratu ve výkonu podnikatelské činnosti a úhradě dluhů z nově vytvořeného zisku je bezpředmětný ve světle toho, že na jaře 2010 ukončil žalovaný výkon podnikatelské činnosti a uvedené dluhy byly uhrazeny až v rámci exekuce.
Současně je nutno zohlednit také to, že v době, kdy žalovaný uvedené smluvní vztahy uzavíral, byl součástí SJM závazek vzniklý z úvěrové smlouvy mezi Raiffeisenbank a. s. Praha ze dne 7. 2. 2008, kdy byla účastníkům poskytnuta částka 1 200 000 Kč. Současně pak učinily nalézací soudy zjištění, že v období, kdy výkon podnikatelské činnosti žalovaného přestal být úspěšný (2009), žalovaný „přečerpal kontokorent asi o 500 000 Kč“ a vznikl mu dluh vůči společnosti Window Holding a. s. ve výši 3 000 000 Kč. Byť žalovaný poukazoval na to, že účastníci disponovali nemovitostí v ulici XY v XY, kterou sám žalovaný označil jako tzv. „zbytkovou nemovitost“, která nesloužila k bydlení účastníků, a zdůrazňoval to, že tato nemovitost dokladovala přiměřenost dluhů majetkovým poměrům účastníků, podle přesvědčení dovolacího soudu tomu tak není. Uvedená nemovitost se nakonec prodala v dražbě za částku 1 445 000 Kč a při jejím pořizování se neuvažovalo o tom, že by sloužila jako prostředek k úhradě dluhů. Naopak sám žalovaný v dovolání výslovně uvádí, že tato nemovitost měla být rekonstruována a následně užívána k bydlení rodiny účastníků.
Jestliže tedy všechny dluhy, k jejichž úhradě sloužil dražební prodej nemovitosti na XY ulici, vznikaly v období, kdy účastníci měli dluh z úvěrové smlouvy ve výši 1 200 000 Kč, resp. žalovaný další dluh ve výši 3 000 000 Kč, podnikatelská činnost žalovaného byla ukončována a účastníci neměli žádné disponibilní prostředky, prostřednictvím kterých mohli reálně uvažovat o úhradě těchto dluhů, nemá dovolací soud pochybnost, že žalovaným převzaté dluhy nebyly přiměřené majetkovým poměrům manželů, což ostatně potvrdila také následná exekuce k úhradě těchto dluhů. Uvedené závazky tak netvoří součást SJM a námitky žalovaného „ohledně právního posouzení otázky charakteru dluhů“ tak důvodné nejsou bez ohledu na to, k čemu měly být použity finanční prostředky z uvedených půjček.
Žalovaný dále v dovolání namítá, že žalovaná zavinila vznik dluhů (resp. příslušenství dluhů), a proto by jí neměl být přiznán vnos, kterého se domáhala. Tato námitka je nedůvodná již z toho důvodu, že z výše uvedeného vyplývá, že se jednalo o dluhy výhradně žalovaného a nikoliv o dluhy žalobkyně, které byly ostatně převzaty bez jejího souhlasu. Proto žalobkyně nemohla zavinit vznik těchto dluhů ani jejich případné navýšení. Toto „zavinění“ spatřoval dovolatel v tom, že učinil žalobkyni dva návrhy na „vypořádání společného jmění“, kdy „při aktivním přístupu žalobkyně mohlo dojít k úhradě dluhů ještě v době jejich splatnosti, resp. těsně po splatnosti“, a to prodejem „nepotřebné nemovitosti v ulici XY. Bez ohledu na to, že v daném ohledu nalézací soudy neučinily žádná skutková zjištění umožňující závěr, že žalobkyně zaviněným jednáním skutečně nějakým způsobem způsobila navýšení dluhů žalovaného, dovolací soud dále dodává, že samotný případný nesouhlas s prodejem majetku tvořícího SJM k úhradě výlučných dluhů žalovaného nemůže být považován za jednání, kterým by žalobkyně jakkoliv způsobila vznik dluhů (resp. jejich navýšení) na straně žalovaného tím spíše, že podle tvrzení žalovaného nemovitost na ulici XY měla být rekonstruována a následně sloužit k uspokojování bytové potřeby účastníků. Poukazuje-li žalovaný na to, že první návrh žalobkyni učinil dne 14. 6. 2010 (druhý návrh pak nijak nekonkretizuje ani časově nezařazuje), pak přehlíží, že ještě poté uzavřel smlouvu o půjčce s K. B. a ostatní uzavřené smlouvy o půjčkách jen relativně krátce časově předcházely tomuto tvrzenému prvnímu návrhu. Nemohlo jít ostatně ani – jak žalovaný uvádí – o návrh na vypořádání SJM, protože SJM účastníků zaniklo až 10. 8. 2012. Exekuce na uvedenou nemovitost byla zahájena krátce poté v roce 2011 a závěr žalovaného, že samotný dražební prodej byl „určitě prodejem pod obvyklou cenou“ je čistě hypotetický tím spíše, že ani sám žalovaný neuvádí, jakým konkrétním způsobem mohlo dojít k prodeji domu na ulici XY mimo dražbu. Dovolacímu soudu tak není jakkoliv zřejmé, v čem konkrétně měl být na straně žalobkyně dán nedostatek aktivního přístupu, který bránil úhradě dluhů a naopak vedl k jejich navýšení. I kdyby snad žalobkyně nesouhlasila s prodejem domu uvažovaného k uspokojování potřeb bydlení, jednalo by se o neshodu při správě majetku v SJM, o které by mohl rozhodnout soud (kdyby některý z účastníků příslušnou žalobu podal) způsobem, jenž nelze dopředu vůbec odhadnout.
S přihlédnutím ke všem těmto okolnostem není dán žádný důvod pro závěr, že žalobkyně měla zavinit vznik, resp. navýšení dluhů žalovaného. Všem naznačeným problémům se mohl žalovaný snadno vyhnout tím, že by uvedené závazky převzal se souhlasem žalobkyně. Pak by se totiž jednalo o závazky tvořící SJM a pokud by došlo k jejich úhradě taktéž z majetku tvořícího SJM, nemohla by žalobkyně v řízení uplatňovat žádný vnos ze společného majetku na úhradu výlučných dluhů žalovaného.
Dovolatel konečně namítá nepřezkoumatelnost rozsudku z důvodů uvedených pod bodem III. jeho dovolání s tím, že tato nepřezkoumatelnost představuje vadu řízení způsobující nesprávnost rozhodnutí ve věci. Vytýká odvolacímu soudu, že se ve svém rozhodnutí nevypořádal s jednotlivými (v dovolání uvedenými) argumenty žalovaného.
Ani tato námitka přípustnost dovolání nezakládá.
Především je třeba říci, že žalovaný v souvislosti s tvrzenou nepřezkoumatelností nevymezil žádnou právní otázku, a proto již z tohoto důvodu byla tato dovolací námitka diskvalifikována z dovolacího přezkumu. Sám totiž výslovně považuje nepřezkoumatelnost toliko za vadu řízení.
K námitce tvrzené vady řízení pak dovolací soud uvádí, že podle občanského soudního řádu je jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci (srovnej §241a odst. 1 o. s. ř.) a až tehdy, když je dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srovnej §242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Z uvedeného vyplývá, že pokud dovolatel v souvislosti s tvrzenými vadami řízení nevymezí právní otázku, která by zakládala přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., může dovolací soud k vadám řízení přihlédnout pouze v tom případě, že z jiného důvodu shledá dovolání jako přípustné [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014 (obě dostupná na www.nsoud.cz )].
V rozsudku ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011 (uveřejněném pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), Nejvyšší soud vysvětlil, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly - podle obsahu odvolání - na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly - podle obsahu dovolání - na újmu uplatnění práv dovolatele.
Je zřejmé, že dovolatel v dovolání reagoval na jednotlivé závěry odvolacího soudu, se kterými vyjadřuje nesouhlas. Lze připustit, že s některými tvrzenými námitkami se mohl odvolací soud vypořádat v odůvodnění rozhodnutí podrobněji, všemi těmito námitkami se však zabýval výše dovolací soud a vysvětlil, proč nemohou založit přípustnost dovolání, a přivodit tak pro žalovaného příznivé rozhodnutí ve věci. I kdyby tak odvolací soud zatížil řízení tvrzenou vadou, v daném konkrétním případě by se nejednalo o vadu, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalovaného přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
Vzhledem k tomu, že nebylo dovolání shledáno přípustným, zamítl dovolací soud pro nedůvodnost návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 78/2016, či ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3999/2017 (dostupná na www.nsoud.cz )], a to v rozhodnutí, kterým bylo rovněž dovolací řízení skončeno [srovnej nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16 (dostupný na http://nalus.usoud.cz/ )].
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. 1. 2019
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu