ECLI:CZ:NS:2019:23.CDO.1245.2019.1
sp. zn. 23 Cdo 1245/2019-427
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Jiřího Handlara, Ph.D., ve věci žalobce J. V. , se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, insolvenčního správce dlužnice J. M., se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupeného Mgr. Ondřejem Koláčkem, advokátem se sídlem v Praze 7, Jankovcova 1518/2, proti žalované L. N. , se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupené Mgr. Janem Cimbůrkem, advokátem se sídlem v Bořetíně, č. p. 73, o zaplacení částky 30.622,76 EUR s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 13 Cm 202/2013, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 10. 2018, č. j. 1 Cmo 142/2016-396, 1 Cmo 142/2017, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 30. 3. 2016, č. j. 13 Cm 202/2013-346, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 10. 10. 2017, č. j. 13 Cm 202/2013-386, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 30.622,76 EUR s příslušenstvím ve výroku blíže specifikovaným (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok II.) a o povinnosti žalované zaplatit náklady vyplaceného svědečného (výrok III.).
K odvolání žalované odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. a II. potvrdil (první výrok), ve výroku III. jej změnil tak, že se žalované povinnost k náhradě nákladů státu neukládá (druhý výrok), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (třetí výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), uplatňujíc dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.
Žalobce se dle obsahu spisu k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud (jako soud dovolací dle §10a o. s. ř.) postupoval v dovolacím řízení a o dovolání žalované rozhodl podle o. s. ř. ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. článek II bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.). Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Protože dovolání může být podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání není přípustné.
Dovolatelka předně namítá, že protokolární převzetí díla bylo ve smlouvě ujednáno jako hmotněprávní podmínka pro předání a převzetí díla, a tedy i vzniku nároku na zaplacení ceny díla dle §548 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen „obch. zák.“), a že rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu (dovolatelka odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2009, sp. zn. 23 Odo 1724/2006, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2009, sp. zn. 32 Cdo 5187/2007).
Odvolací soud v dané věci vyšel ze skutkových zjištění, která nepodléhají dovolacímu přezkumu, dle nichž předmětné záznamy (záznamy o předání a převzetí pracoviště a záznam o předání a převzetí místa pro provádění díla) sloužily pouze jako doklad o zahájení, dílčím postupu a dokončení těžebních prací, a uvedl, že vypracování uvedených protokolů hmotněprávní podmínku pro vznik nároku žalobce na zaplacení ceny díla nepředstavovalo. Dovolací soud proto neshledal, že by se odvolací soud odchýlil od dovolatelkou odkazované judikatury Nejvyššího soudu o hmotněprávní podmínce pro předání a převzetí díla.
Dovolatelka dále ve vztahu ke „konkludentně uzavřenému dodatku smlouvy“ namítá, že ke změně smlouvy platně nedošlo, neboť taková změna trpěla relativní neplatností v souladu se závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 12. 7. 2011, sp. zn. I. ÚS 1264/11, a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 4167/2008, když v daném případě si písemnou formu změny smlouvy smluvní strany ujednaly v čl. X odst. 5 smlouvy a není požadována zákonem, a této neplatnosti se obě dvě smluvní strany účinně dovolaly. Odvolací soud se dle dovolatelky měl též odchýlit od rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 10. 2. 2015, sp. zn. 32 Cdo 451/2013.
Dovolatelka však přehlíží, že v projednávané věci odvolací soud nevyšel ze skutkových zjištění o nutnosti změny smlouvy formou písemných dodatků. Určující pro závěr odvolacího soudu o vzniku práva žalobce na zaplacení doplatku ceny díla byl výklad právních úkonů podle §266 odst. 3 obch. zák. Odvolací soud uvedl, že pro závěr o tom, zda předmětný formální nedostatek fakturace (chybějící podpisy na výstupech z harvestoru) může založit absenci vzniku práva žalobce na zaplacení doplatku ceny díla, je třeba předně vycházet ze skutečnosti, že žádná z vystavených faktur nebyla žalovanou pro uvedený nedostatek žalobci vrácena k doplnění (čl. IV. odst. d/ smlouvy), 14 z nich bylo žalovanou zaplaceno zcela a 2 zčásti. Výklad učiněný odvolacím soudem je přitom v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, dle níž ustanovení §35 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, a §266 obch. zák. formulují výkladová pravidla, která ukládají soudu, aby případné pochybnosti o obsahu právního úkonu odstranil výkladem založeným na tom, že vedle jazykového vyjádření právního úkonu zachyceného slovně podrobí zkoumání i vůli (úmysl) jednajících osob. Při nemožnosti zjištění hlediska subjektivního (úmysl jednajícího či jednajících), tak přichází na řadu hlediska objektivní. Vždy (jak v případě hledisek subjektivních, tak objektivních) se však musí brát náležitý zřetel ke všem okolnostem souvisejícím s projevem vůle včetně jednání o uzavření smlouvy, praxe, kterou mezi sebou smluvní strany zavedly, jakož i následného chování stran, jestliže to povaha věci připouští (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2010, sp. zn. 23 Cdo 4119/2007, rozsudek ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. 23 Cdo 3404/2008, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2019, sp. zn. 23 Cdo 5195/2017). Odkazy dovolatelky na rozhodovací praxi Nejvyššího a Ústavního soudu týkající se relativní neplatnosti právních úkonů případné nejsou.
V podaném dovolání dovolatelka uplatňuje námitky ve vztahu k učiněným skutkovým zjištěním, k provedeným důkazům a k jejich hodnocení. Správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů v dovolacím řízení však v žádném ohledu zpochybnit nelze (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2017, sp. zn. 32 Cdo 1490/2017). Nejvyšší soud též již mnohokrát judikoval, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2017, sp. zn. 33 Cdo 1632/2017).
Konečně k argumentaci dovolatelky ohledně vad řízení Nejvyšší soud podotýká, že k vadám řízení by dovolací soud mohl přihlédnout pouze tehdy, bylo-li by dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Přípustnost dovolání však tvrzení těchto vad nezakládá.
Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání žalované podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. pro nepřípustnost odmítl.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. 5. 2019
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu