ECLI:CZ:NS:2019:23.CDO.2611.2019.1
sp. zn. 23 Cdo 2611/2019-111
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci žalobkyně APOLLO 13 a. s. , se sídlem v Praze 1, Pařížská 1076/7, identifikační číslo osoby 24251755, zastoupené JUDr. Jiřím Matznerem, Ph.D., LL.M., advokátem se sídlem v Praze 2, Anny Letenské 34/7, proti žalovanému V. S. , se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupenému JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 559/28, o zaplacení částky 150.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 20 C 228/2017, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. 3. 2019, č. j. 27 Co 201/2018-88, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 8.954 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho zástupce.
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
Okresní soud ve Zlíně rozsudkem ze dne 21. 8. 2018, č. j. 20 C 228/2017-65, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 150.000 Kč s příslušenstvím ve výroku specifikovaným (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
K odvolání žalobkyně odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil (první výrok), ve výroku II. jej změnil ve výši přiznané náhrady nákladů řízení (druhý výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (třetí výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), když má za to, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí „na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a současně, že zkoumaná právní otázka má být dovolacím soudem posouzena jinak“. Dovolatelka uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.
K dovolání žalobkyně se žalovaný vyjádřil tak, že je navrhuje odmítnout, případně zamítnout.
Nejvyšší soud (jako soud dovolací dle §10a o. s. ř.) postupoval v dovolacím řízení a o dovolání žalobkyně rozhodl podle o. s. ř. ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. článek II bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.). Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Protože dovolání může být podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné jen tehdy,jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání není přípustné.
Žalobkyně v podaném dovolání uvádí, že brojí proti nesprávnému rozvržení důkazního břemene, když soudy po žalovaném nepožadovaly prokázání jím tvrzené skutečnosti, že žalobkyni poskytl služby v oblasti vývoje software, za které inkasoval finanční částky v celkové výši 150.000 Kč. Namítá, že odvolací soud postupoval v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu týkající se otázky důkazního břemene ve vztahu k nároku na bezdůvodné obohacení, když dospěl k závěru, že žalobkyně neunesla důkazní břemeno o svých tvrzeních.
Dovolatelka však pomíjí, že rozhodnutí odvolacího soudu na otázce neunesení důkazního břemene založeno není. Odvolací soud vyložil, že prvotní povinností žalobce v případě žaloby na plnění je jasně vymezit své subjektivní právo a tvrdit skutkové okolnosti potřebné pro posouzení jeho existence; to se však v posuzovaném případě nestalo. Odvolací soud uvedl, že tvrzení žalobkyně nebyla natolik dostatečná, aby na jejich základě bylo možné stanovit, která ze skutkových podstat bezdůvodného obohacení by případně měla být naplněna, a uzavřel, že bylo namístě, aby žalobkyně především jasně a srozumitelně popsala kauzu (okolnosti) předání tvrzených finančních prostředků žalovanému. Dle odvolacího soudu tak soud prvního stupně správně žalobu pro neunesení břemene tvrzení zamítl.
Rozhodnutí odvolacího soudu o zamítnutí žaloby je tedy založeno na závěru o neunesení břemene tvrzení, nikoliv, jak dovolatelka namítá, na závěru o neunesení břemene důkazního. Odvolací soud toliko k argumentu žalobkyně, že by byla nucena k prokazování tzv. negativní skutečnosti, podotkl, že tento argument neobstojí, a dodal nadto, že i negativní skutečnosti lze řádně dokazovat (přičemž v této souvislosti správně odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3108/2010). Dle rozhodovací praxe dovolacího soudu přitom není dovolání přípustné podle §237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSCR 53/2013). Pokud tedy dovolatelka odkazuje na judikaturu týkající se břemene důkazního a namítá, že odvolací soud důkazní břemeno nesprávně aplikoval, nemůže tato její argumentace založit přípustnost dovolání.
Dovolatelka rovněž namítá, že „navrhovat důkazy by měla ta strana sporu, která je ohrožena ztrátou pře v případě, že nebude rozhodná skutečnost prokázána, přesto subjektivní právo této strany může být zmírněno buď tím, že soud přistoupí k dokazování z vlastní iniciativy, nebo tím, že straně nezatížené důkazním břemenem bude uložena vysvětlovací povinnost“. K uvedené vysvětlovací povinnosti pak dovolatelka odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2851/2013.
V dovolatelkou odkazovaném rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 2851/2013 Nejvyšší soud k vysvětlovací povinnosti s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 28. 2. 2008, sp. zn. I. ÚS 987/07, mj. vyložil, že „procesualistika samozřejmě zásadně uznává, že není povinností procesní strany poskytovat důkazní materiál proti sobě samotné. Tento přístup se však může prosadit pouze v řízení ovládaném zásadou projednací, a nikoliv ještě vždy: průlom do tohoto principu představuje tzv. vysvětlovací povinnost strany nezatížené důkazním břemenem, na jejímž základě procesní strana, nezatížená (subjektivním) břemenem důkazním a břemenem tvrzení, podrobně vysvětluje a objasňuje skutečnosti, o nichž má dostatečné informace, ačkoliv tyto skutečnosti by měl ve vlastním zájmu ve svých skutkových tvrzeních podrobně přednést její odpůrce; ten však potřebnými informacemi nedisponuje a nemá ani reálnou možnost získat je jiným způsobem než na základě substancovaného přednesu druhé procesní strany … Jestliže jedna z procesních stran nemá reálnou možnost získat potřebné informace a je tedy postižena ,informačním deficitem‘, je ohroženo nebo porušeno její právo na ‚spravedlivý proces‘ “. S odkazem na usnesení ze dne 16. 12. 2011, sp. zn. 22 Cdo 883/2010, Nejvyšší soud též uvedl, že „důkazní břemeno ohledně určitých skutečností leží na tom účastníku řízení, který z existence těchto skutečností vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky; jde o toho účastníka, který existenci těchto skutečností také tvrdí. V některých případech strana zatížená důkazním břemenem však objektivně nemá a nemůže mít k dispozici informace o skutečnostech významných pro rozhodnutí ve sporu, avšak protistrana má tyto informace k dispozici. Jestliže pak strana zatížená důkazním břemenem přednese alespoň ‚opěrné body‘ skutkového stavu, a zvýší tak pravděpodobnost svých skutkových tvrzení, nastupuje vysvětlovací povinnost protistrany; nesplnění této povinnosti bude mít za následek hodnocení důkazu v neprospěch strany, která vysvětlovací povinnost nesplnila“.
Argumentace dovolatelky týkající se vysvětlovací povinnosti však přípustnost dovolání založit nemůže, když dovolatelka přehlíží, že, jak již bylo výše uvedeno, rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na neunesení břemene tvrzení, a v nyní projednávané věci se nejednalo o situaci popisovanou v citovaném rozhodnutí, kdy by žalobkyně neměla reálnou možnost získat potřebné informace a byla tedy postižena „informačním deficitem“, resp. kdy by žalobkyně objektivně neměla a nemohla mít k dispozici informace o skutečnostech významných pro rozhodnutí ve sporu, avšak žalovaný by tyto informace k dispozici měl.
Dovolatelka též namítá, že soudy postupovaly v rozporu s ustanovením §118a odst. 2 o. s. ř. upravujícím poučovací povinnost soudu. Odstavec 2 uvedeného ustanovení však upravuje poučovací povinnost soudu v situaci, kdy má předseda senátu za to, že věc je možné po právní stránce posoudit jinak než podle účastníkova právního názoru. O takovou situaci se však v projednávané věci nejednalo a uvedená námitka tedy není případná. Závěr odvolacího soudu, že za situace, kdy se žalobkyně nedostavila k soudem prvního stupně nařízenému jednání, zbavila se sama možnosti být o nedostatku svých skutkových tvrzení poučena a soud prvního stupně žalobu správně pro neunesení břemene tvrzení zamítl, je i v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, která je ustálena v názoru, že poučovací povinnost podle §118a o. s. ř. soud plní při jednání, popřípadě při přípravném jednání nařízeném podle ustanovení §114c o. s. ř. Jedná-li soud v souladu s ustanovením §101 odst. 3 o. s. ř. (jak tomu bylo i v projednávané věci) v nepřítomnosti účastníka (jeho zástupce nebo zmocněnce), je to účastník, který svou nepřítomností u soudu způsobil, že se mu příslušného poučení nedostalo (srov. k tomu např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2006, sp. zn. 29 Odo 832/2006, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2010, sp. zn. 21 Cdo 4314/2008, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 29 Cdo 1426/2010). Nemohl-li soud poskytnout účastníku poučení dle předmětného ustanovení proto, že se nedostavil k jednání, není oprávněn a povinen mu sdělovat potřebná poučení jinak a není ani povinen jen z tohoto důvodu odročovat jednání (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2010, sp. zn. 21 Cdo 4314/2008.). Způsobil-li tedy účastník svojí nepřítomností u soudu, že se mu příslušného poučení nedostalo, a soud jednal v souladu s ustanovením §101 odst. 3 o. s. ř. v jeho nepřítomnosti, mohl soud věc projednat a rozhodnout, přičemž v takové situaci se vychází z obsahu spisu a z provedených důkazů (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3945/2013).
Konečně jestliže dovolatelka ve svém dovolání namítá, že „zkoumaná právní otázka má být dovolacím soudem posouzena jinak“, přehlíží, že dle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu má-li být dovolání přípustné proto, že „dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř., jen je-li z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, nebo ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Uvedené se však z dovolání nepodává.
Z výše vyložených důvodů Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. pro nepřípustnost odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. 9. 2019
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu