ECLI:CZ:NS:2019:23.CDO.4037.2017.1
sp. zn. 23 Cdo 4037/2017-242
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobkyně GURMAN S s.r.o. , se sídlem v Praze 4 - Krči, U Habrovky 247/11, PSČ 140 00, IČO 28253027, zastoupené Mgr. Tomášem Bobkem, advokátem, se sídlem v Praze 5, Plzeňská 1972/158, PSČ 150 00, proti žalovaným 1. P. P., nar. XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Milošem Slabým, advokátem, se sídlem v Mohelnici, Nádražní 381/9, PSČ 789 85, a 2. M. B. , nar. XY, bytem XY, o zaplacení částky 1 707 044 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 209 C 97/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 6. 4. 2017, č. j. 12 Co 374/2015-211, takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 6. 4. 2017, č. j. 12 Co 374/2015-211, se ve výroku pod bodem I ve vztahu k druhému žalovanému a ve výroku pod bodem III zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
II. Dovolání žalobkyně se ve vztahu k prvnímu žalovanému odmítá .
III. Ve vztahu mezi žalobkyní a prvním žalovaným nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Šumperku rozsudkem ze dne 28. 5. 2015, č. j. 209 C 97/2012-167, zamítl žalobu, aby první a druhý žalovaný byli zavázáni zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně částku 1 707 044 Kč s ročním úrokem z prodlení z této částky od 13. 9. 2012 do zaplacení ve výši reposazby stanovené ČNB, zvýšené o sedm procentních bodů a platné vždy pro poslední den kalendářního pololetí, které předchází pololetí, v němž došlo k prodlení dlužníka, a zaplatit náklady exekučního řízení ve výši 25 000 Kč (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky pod body II a III).
Soud prvního stupně zjistil (ze smlouvy o podnájmu ze dne 1. 9. 2008), že oba žalovaní měli v podnájmu od společnosti GURMAN LANŠKROUN s.r.o. od 1. 9. 2008 nemovitosti (konkrétně objekt č. p. XY v XY a dále objekt bez čísla popisného na pozemku st. p. č. XY v obci XY) za účelem provozování ubytovacího zařízení a společenských prostor za nájemné ve výši 540 000 Kč ročně + DPH. Roční nájemné mělo být placeno v měsíčních splátkách nejpozději k 10. dni toho kalendářního měsíce, za který se platí, a to převodem na účet pronajímatele. Pro období prvních dvou měsíců bylo sjednáno nájemné 40 000 Kč + DPH. Dále si strany sjednaly smluvní pokutu ve výši 0,15 % z celkové dlužné částky za každý den prodlení. Smlouva byla sjednána na dobu určitou, pěti let počínaje 1. 9. 2008. Soud prvního stupně dále zjistil, že na návrh žalobkyně jako oprávněné byl nařízen výkon rozhodnutí na majetek povinného (společnost GURMAN LANŠKROUN s.r.o.), a to přikázáním peněžité pohledávky ve výši 1 707 044 Kč, kterou má povinný vůči P. P. a M. B. z titulu dlužného nájemného na základě smlouvy o podnájmu uzavřené dne 1. 9. 2008 mezi povinným GURMAN LANŠKROUN s.r.o. jako pronajímatelem a žalovanými jako nájemci a současně byl povinný zavázán hradit oprávněné náklady řízení 25 000 Kč s tím, že nařízení výkonu rozhodnutí se vztahuje i na vymožení těchto nákladů. Na základě uvedeného pak je podle soudu prvního stupně zřejmé, že výkon rozhodnutí byl nařízen přikázáním pohledávky ve výši 1 707 044 Kč z titulu dlužného nájemného, nikoli však z titulu nezaplacené smluvní pokuty či nezaplacených poplatků za služby spojené s podnájmem. Pokud žalobkyně specifikovala žalobní žádání tak, že žaluje na nezaplaceném nájemném částku 636 650 Kč a zůstatek do výše 1 707 044 Kč žaluje za nezaplacené služby spojené s nájmem a z důvodu smluvní pokuty, dospěl soud k závěru, že žalobkyně mimo žalobní nárok z dlužného nájemného není aktivně legitimovaná k podání takové žaloby.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaný nárok o zaplacení nájemného je v intencích námitky prvního žalovaného podle §101 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník či obč. zák.“), promlčen, neboť ve smyslu podnájemní smlouvy (žalovaných s pronajímatelem) bylo splatné každé nájemné měsíčně vždy k 10. dni příslušného kalendářního měsíce, za který je nájemné placeno. Pokud se žalobkyně domáhá zaplacení nájemného za období říjen 2008 až září 2009 a žalobu uplatnila až 13. 9. 2012, je tento nárok promlčen.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 6. 4. 2012, č. j. 12 Co 374/2015-211, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výroky pod body II a III).
Odvolací soud odkázal na skutková zjištění soudu prvního stupně, která označil za správná a neměl důvod tyto jakkoliv korigovat, případně doplňovat. Podle odvolacího soudu okresní soud na věc určil správně dopadající právní předpisy, které v převaze rovněž zcela správně vyložil a z tohoto důvodu aplikoval způsobem, který odvolací soud může akceptovat, neboť podle jeho názoru je přijatý verdikt z dále uvedených důvodů věcně správný.
Podle odvolacího soudu lze v obecné rovině akceptovat námitku žalobkyně o aktivní věcné legitimaci k nároku na úhradu celé zažalované částky, nicméně ve zbytku, a to zejména pokud jde o řešení otázky promlčení, jak k této námitce prvního žalovaného okresní soud žalobu zamítl, zaujal odvolací soud stanovisko, že sporná podnájemní smlouva je podřazena režimu občanského zákoníku. Podle odvolacího soudu sama žalobkyně „jednoznačně připouští, že druhý žalovaný předmětnou podnájemní smlouvu neuzavřel jako podnikatel, když pouze spekuluje, že měl v úmyslu participovat na podnikání prvního žalovaného a že smlouva byla sjednávána mezi podnikateli, a to za účelem výkonu podnikatelské činnosti žalovaných. Pokud druhý žalovaný nebyl ani podle tvrzení žalobkyně, ani podle skutečností, které vyplývají ze spisu, zejména pak z obsahu smlouvy o podnájmu ze dne 1. 9. 2008, subjektem, který legálně měl způsobilost k provozování ekonomické činnosti ubytování, potom lze stěží akceptovat, že v předmětné věci šlo o smíšený obchod podle §261 odst. 6 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen „obchodní zákoník či obch. zák.“). Za této situace podle odvolacího soudu se zřetelem na závěry rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 2414/2012 nemohlo na straně žalobkyně dojít ke vzniku úkojného práva, a to přes samotný fakt nařízení soudního výkonu rozhodnutí usnesením Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 22. 12. 2011, č. j. 15 E 1763/2011-24. Tyto skutečnosti a závěry vyplývají z předmětné podnájemní smlouvy a jejích ujednání (bod IX), pro které vzhledem ke zbývajícímu obsahu sporné podnájemní smlouvy především v bodě I a II, protože ji nelze hodnotit než jako neplatnou, a to se zřetelem na §39 obč. zák., neboť obchází zákon. Tyto závěry podle odvolacího soudu dopadají nejméně na druhého žalovaného.“ Ve vztahu k prvnímu žalovanému odvolací soud odkázal na usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 8. 2016, č. j. KSOS 22 INS XY/XY-B-9, v němž soud mj. osvobodil prvního žalovaného od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení v rozsahu, v němž dosud nebyly uspokojeny. Pokud žalobkyně netvrdila a z obsahu spisu se nepodává, že předmětnou pohledávku oproti prvnímu žalovanému uplatnila v předmětném insolvenčním řízení, potom v případě prvního žalovaného nelze žalobkyni rovněž i z tohoto důvodu zažalovanou pohledávku přiznat.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Podle dovolatelky napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného i procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Důvodem dovolání je skutečnost, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle dovolatelky dospěl odvolací soud k nesprávnému závěru, podle kterého je smlouva o podnájmu podřazena režimu občanského zákoníku, neboť druhý žalovaný nebyl subjektem, který je legálně způsobilý k provozování ekonomické činnosti ubytování; smlouva o podnájmu tak nemohla zakládat smíšený obchod ve smyslu §261 odst. 6 obch. zák. Žalobkyně nesouhlasí se závěrem soudu, že nároky vyplývající z podnájemní smlouvy podléhají obecné tříleté promlčecí lhůtě podle občanského zákoníku. Odvolací soud se tímto závěrem odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. 32 Odo 314/2003, podle kterého povaha nebo platnost právního úkonu není dotčena tím, že určité osobě je zakázáno podnikat nebo že nemá oprávnění k podnikání, či rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. 31 Cdo 660/2010, v němž soud konstatoval, že na smlouvu uzavřenou mezi podnikateli (konkrétně se jednalo obdobně o smlouvu o nájmu nebytových prostor), týkala-li se taková smlouva jejich podnikatelské činnosti, dopadají ve smyslu §261 odst. 6 obch. zák. vedle ustanovení občanského zákoníku i ustanovení obchodního zákoníku. Podle žalobkyně tak smlouva o podnájmu zakládá smíšený obchodní závazek, pro který se uplatní ustanovení obchodního zákoníku o čtyřleté promlčecí lhůtě.
Podle dovolatelky není skutečnost, zda osoba vstupuje do závazkového vztahu jako podnikatel ve věci týkající se jeho podnikatelské činnosti, determinována držením platného oprávnění k dané ekonomické činnosti, ale danou skutečnost je nutné hodnotit podle jiných kritérií. V této souvislosti dovolatelka poukázala na §3a obch. zák. a na závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2008, sp. zn. 32 Odo 801/2006. Podle dovolatelky skutečnost, zda druhý žalovaný měl či neměl platné oprávnění k výkonu ekonomické činnosti týkající se ubytování, není podstatná pro závěr, zda uzavřel smlouvu o podnájmu jako podnikatel ve věci týkající se jeho podnikatelské činnosti. Účel podnájmu, kterým je užívání prostor k provozu ubytovacího zařízení, zcela jednoznačně svědčí o zřejmém vystupování obou žalovaných jako podnikatelů a jejich úmyslu uzavřít smlouvu o podnájmu za účelem jejich podnikatelské činnosti.
Dovolatelka dále považovala za nesprávný právní závěr o tom, že pokud druhý žalovaný nebyl subjektem, který je legálně způsobilý k provozování ekonomické činnosti ubytování, je smlouva o podnájmu nejméně ve vztahu k druhému žalovanému neplatná, neboť podle §39 obč. zák. obchází zákon. Odvolací soud se měl odchýlit od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. 32 Odo 314/2003, podle nějž uzavřením kupní smlouvy, kterým dojde k porušení živnostenského zákona (neexistence oprávnění k podnikání na straně podnikatele), není bez dalšího způsobena neplatnost této smlouvy uzavřené podle soukromoprávního předpisu. Podle žalobkyně je smlouva o podnájmu platným právním úkonem ve vztahu k oběma žalovaným.
V souvislosti s touto otázkou žalobkyně opětovně odkázala na §3a obch. zák. a na závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2008, sp. zn. 32 Odo 801/2006. Žalobkyně zdůraznila, že i pokud by druhý žalovaný nebyl subjektem, který je legálně způsobilý k provozování ekonomické činnosti ubytování, nejedná se o důvod zakládající neplatnost smlouvy o podnájmu podle §39 obč. zák. pro obcházení zákona. Podle dovolatelky, i pokud by smlouva o podnájmu byla neplatná, byl by žalobou uplatněný nárok nárokem z titulu bezdůvodného obohacení představovaný užíváním předmětu podnájmu žalovanými podle neplatné smlouvy o podnájmu; na tento nárok by se obdobně uplatnila čtyřletá promlčecí lhůta podle obchodního zákoníku.
Odvolací soud dále dospěl k nesprávnému právnímu závěru o tom, že ačkoliv námitku promlčení vznesl pouze první žalovaný, nárok žalobkyně je promlčen rovněž ve vztahu k druhému žalovanému. Odvolací soud se měl odchýlit od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2004, sp. zn. 32 Odo 529/2003, podle nějž v soudním řízení nejde nikdy na straně solidárních dlužníků o nerozlučné společenství. Dovolatelka poukázala rovněž na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2007, sp. zn. 33 Odo 934/2005, podle nějž námitku promlčení nároku může uplatnit každý dlužník jen sám za sebe; soud zkoumá důvodnost této námitky pouze ve vztahu k tomu, kdo jí uplatnil. Podle žalobkyně tak, i pokud by podala žalobu po uplynutí promlčecí lhůty, odvolací soud nemohl důvodně zamítnout žalobu z důvodu promlčení vůči druhému žalovanému, který v řízení námitku promlčení nevznesl. Dovolatelka odkázala též na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 1552/2005.
Dovolatelka dále namítala, že se odvolací soud dopustil procesního pochybení, když žalobkyni podle §118a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), nevyzval k doložení živnostenského oprávnění druhého žalovaného, ačkoliv tuto skutečnost považoval pro danou věc za rozhodnou. V této souvislosti odkázala na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 7. 4. 2011, sp. zn. I. ÚS 2014/10, a zdůraznila, že soud musí dbát na to, aby důkaznímu řízení předcházelo úplné vylíčení právně významných skutečností. Pouze v případě, že účastník i přes poučení soudu požadované skutečnosti nedoplnil, může soud prohlásit, že účastník neunesl břemeno tvrzení. Žalobkyně zdůraznila, že druhý žalovaný byl podnikající osobou zapsanou v živnostenském rejstříku (IČO XY), přičemž živnostenským oprávněným pro výrobu, obchod a služby neuvedené v přílohách 1 až 3 živnostenského zákona, které zahrnuje provozování ubytovacích služeb, disponoval ode dne 29. 5. 1992 do 4. 9. 2013.
Další vadu řízení spatřovala žalobkyně v tom, že se odvolací soud v odůvodnění napadeného rozsudku nezabýval jí uplatněnou námitkou o tom, že druhý žalovaný žádnou námitku promlčení v řízení neuplatnil. Odvolací soud se měl podle dovolatelky dopustit též porušení projednací zásady a zásady rovnosti účastníků řízení, když své rozhodnutí opřel o usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 8. 2016, č. j. KSOS 22 INS XY/XY-B-9, ačkoliv žádný z účastníků skutečnosti související s předmětným rozhodnutím netvrdil a dané rozhodnutí k provedení jako důkazu v řízení nenavrhoval. Soud navíc stranám neumožnil se k danému důkazu vyjádřit, když tento důkaz v řízení nikterak neprovedl jako důkaz listinou, pouze na něj odkázal v odůvodnění svého rozsudku.
Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek, jakož i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaní se k dovolání žalobkyně nevyjádřili.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (článek II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dále rovněž jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud se po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§236 o. s. ř.), bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a byla splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatele advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval tím, zda je dovolání žalobkyně přípustné (§237 o. s. ř.).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněný tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. jsou skutečně splněna.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle §241b odst. 3 první věty o. s. ř. dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) nebo které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen po dobu trvání lhůty k dovolání.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu jen z důvodů uplatněných v dovolání. Jestliže je dovolání přípustné, přihlédne k případným vadám uvedeným v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o. s. ř.). Při posuzování dovolacího důvodu přitom vychází z toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil (§41 odst. 2 o. s. ř.).
Podle §241a odst. 6 o. s. ř. nelze v dovolání uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy.
Nejvyšší soud podotýká, že i když dovolatelka ohlašuje, že rozhodnutí odvolacího soudu napadá v celém rozsahu, z obsahu dovolání je zřejmé, že zpochybňuje pouze rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé; výroky o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů se dovolací soud proto nezabýval.
Dovolání žalobkyně je přípustné ve vztahu k druhému žalovanému, neboť odvolací soud se v rámci svého právního posouzení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu při řešení otázky, zda lze důsledky způsobilého uplatnění námitky promlčení jedním z žalovaných vztáhnout též na druhého žalovaného, ačkoliv tento sám námitku promlčení v řízení neuplatnil (konkrétně např. od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2007, sp. zn. 33 Odo 934/2005), a při řešení otázky, zda rozhodující skutečnost pro závěr o tom, že druhý žalovaný uzavřel smlouvu o podnájmu jako podnikatel ve věci týkající se jeho podnikatelské činnosti ve smyslu §261 obch. zák., představuje existence platného oprávnění k výkonu ekonomické činnosti týkající se ubytování (např. od rozsudku ze dne 10. 1. 2008, sp. zn. 32 Odo 801/2006, rozsudku ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. 31 Cdo 660/2010, či rozsudku ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. 32 Odo 314/2003).
Ve vztahu k prvnímu žalovanému dovolání přípustné není.
Nejvyšší soud připomíná, že už ve svém usnesení ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, zdůraznil závěr, že i podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 platí, že spočívá-li rozhodnutí, jímž odvolací soud potvrdil či změnil rozhodnutí soudu prvního stupně, na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí návrhu, není dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v ustanovení §237 o. s. ř. Je tomu tak proto, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení, a z jiných než dovolatelem uplatněných důvodů napadené rozhodnutí přezkoumat nemůže (srov. ustanovení §242 odst. 3 věty první o. s. ř. a např. důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 560/08, uveřejněného pod číslem 236/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Věcný přezkum posouzení ostatních právních otázek za tohoto stavu výsledek sporu ovlivnit nemůže a dovolání je tak nepřípustné jako celek (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, či obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2002, sp. zn. 20 Cdo 910/2000, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 3, ročník 2002, pod číslem 54, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Ačkoliv dovolatelka v dovolání namítala, že žalobou uplatněný nárok není promlčen ani ve vztahu k prvnímu žalovanému ani k druhému žalovanému, je třeba zdůraznit, že odvolací soud ve vztahu k prvnímu žalovanému svůj závěr o nedůvodnosti žaloby opřel též o právní posouzení otázky, kterou žalobkyně v dovolání řádně nenapadla. Odvolací soud svůj závěr o potvrzení zamítavého výroku ve vztahu k prvnímu žalovanému odůvodnil též skutečností, že Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 18. 8. 2016, č. j. KSOS 22 INS XY/XY-B-9, mj. osvobodil dlužníka P. P. od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení v rozsahu, v němž dosud nebyly uspokojeny, když osvobození se vztahuje také na věřitele, k jejichž pohledávkám se v insolvenčním řízení nepřihlíželo, a na věřitele, kteří své pohledávky do insolvenčního řízení nepřihlásili, ač tak měli učinit. Odvolací soud uzavřel, že pokud žalobce netvrdil a z obsahu spisu se ani nepodává, že předmětnou pohledávku oproti prvnímu žalovanému uplatnil ve shora specifikovaném insolvenčním řízení, nelze s ohledem na konstantní judikaturu Nejvyššího soudu (příkladmo sp. zn. 29 NS ČR 53/2012) žalobkyni ve vztahu k prvnímu žalovanému rovněž i z tohoto důvodu zažalovanou pohledávku přiznat. Pokud dovolatelka v souvislosti s právním posouzením této otázky namítala, že se odvolací soud dopustil též porušení projednací zásady a zásady rovnosti účastníků řízení, když své rozhodnutí opřel o usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 8. 2016, č. j. KSOS 22 INS XY/XY-B-9, ačkoliv žádný z účastníků skutečnosti související s předmětným rozhodnutím netvrdil a dané rozhodnutí k provedení jako důkazu v řízení nenavrhoval, přičemž důkaz listinou proveden nebyl, čímž soud ani neumožnil stranám se k předmětnému rozhodnutí vyjádřit, vytýkala odvolacímu soudu „pouze“ vadu řízení, která však sama o sobě není způsobilá založit přípustnost dovolání. Žádnou právní otázku, na níž by záviselo rozhodnutí odvolacího soudu v souvislosti s jeho závěrem o nedůvodnosti žaloby ve vztahu k prvnímu žalovanému, žalobkyně nevymezila. Jelikož právní posouzení otázky důsledků neuplatnění předmětné pohledávky vůči prvnímu žalovanému v insolvenčním řízení by v případě její správnosti obstálo jako důvod k potvrzení zamítavého rozhodnutí soudu prvního stupně, nezbylo Nejvyššímu soudu s odkazem na výše vyložené než přijmout závěr, že dovolání žalobkyně není ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné ve vztahu k právnímu posouzení důvodnosti žaloby ve vztahu k prvnímu žalovanému. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně v tomto rozsahu podle §243c odst. 1 odmítl.
Ve vztahu k druhému žalovanému je dovolání důvodné.
Odvolací soud v úvodu svého právního posouzení předeslal, že soud prvního stupně na věc určil správně dopadající právní předpisy, které v převaze rovněž zcela správně vyložil a z tohoto důvodu aplikoval způsobem, který odvolací soud může akceptovat, neboť podle jeho názoru je přijatý verdikt z dále uvedených důvodů věcně správný. Dále odvolací soud uvedl, že námitku žalobkyně o aktivní věcné legitimaci k nároku na úhradu celé zažalované částky lze v obecné rovině akceptovat, „nicméně ve zbytku, a to zejména pokud jde o řešení otázky promlčení, jak k této námitce prvního žalovaného nakonec okresní soud žalobu zamítl, rovněž odvolací soud a ve shodě s tím zaujímá stanovisko, že sporná podnájemní smlouva, ze které jako z titulu žalobkyně uplatněný nárok dovozuje, je podřazena režimu občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. v platném znění, který se pro ni uplatní v podmínkách §3028 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb.“ Dále odvolací soud ve vztahu k druhému žalovanému pouze vyložil, že pokud druhý žalovaný nebyl „subjektem, který legálně měl způsobilost k provozování ekonomické činnosti ubytování,“ potom lze stěží akceptovat vývody žalobkyně z odvolání, že v předmětné věci šlo o smíšený obchod podle §261 odst. 6 obch. zák. Podle odvolacího soudu za této situace a se zřetelem k závěrům obsaženým v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2012, sp. zn. 20 Cdo 2414/2012, nemohlo na straně žalobkyně ke vzniku úkojného práva ani reálně dojít. Tyto skutečnosti a závěry pak podle odvolacího soudu „vyplývají z předmětné podnájemní smlouvy a jejích ujednání (bod IX), pro které vzhledem ke zbývajícímu obsahu sporné podnájemní smlouvy především v bodě I a II, protože ji nelze hodnotit než jako neplatnou, a to se zřetelem na §39 obč. zák., neboť obchází zákon“.
Přes určité formulační nepřesnosti z napadeného rozhodnutí odvolacího soudu vyplývá, že se odvolací soud ztotožňuje s právním posouzením otázky promlčení žalovaného práva tak, jak učinil soud prvního stupně, když dospěl k závěru, že žalovaný nárok o zaplacení nájemného je v intencích námitky prvního žalovaného podle §101 obč. zák. promlčen. Z napadeného rozhodnutí se totiž podává, že odvolací soud považuje v této věci (a to zejména pokud jde o námitku promlčení) za v převaze zcela správně soudem prvního stupně vyložené a aplikované právní předpisy, tj. ustanovení §101 obč. zák., když má za to, že předmětná podnájemní smlouva je podřazena režimu občanského zákoníku. Soud prvního stupně žádná jiná ustanovení hmotněprávních předpisů neaplikoval.
Napadala-li žalobkyně v dovolání správnost posouzení právní otázky promlčení žalobou uplatněného práva, je třeba jí přisvědčit, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a nesprávně právně posoudil účinky námitky promlčení uplatněné prvním žalovaným též ve vztahu k druhému žalovanému. Na tomto místě Nejvyšší soud připomíná, že nesprávným právním posouzením se rozumí situace, kdy odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo kdy správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.
Ze skutkových zjištění soudů vyplývá, že předmětnou podnájemní smlouvu dne 1. 9. 2008 uzavřeli se společností GURMAN LANŠKROUN s.r.o. jako pronajímatelem oba žalovaní na straně nájemců, přičemž nájemné bylo splatné vždy k 10. dni příslušného kalendářního měsíce, za který bylo nájemné placeno. Žalobce se žalobou podanou dne 13. 9. 2012 domáhal zaplacení nájemného za období říjen 2008 až září 2009. V řízení vznesl námitku promlčení pouze první žalovaný.
Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí ze dne 22. 8. 2007, sp. zn. 33 Odo 934/2005, dospěl k závěru, že „námitku promlčení nároku však může uplatnit každý dlužník jen sám za sebe; soud zkoumá důvodnost této námitky pouze ve vztahu k tomu, kdo ji uplatnil.“ V rozhodnutí ze dne 28. 7. 2004, sp. zn. 32 Odo 529/2003, Nejvyšší soud vyložil, že „v soudním řízení nejde nikdy na straně solidárních dlužníků o nerozlučné společenství (§91 odst. 2 o. s. ř.). Každý ze solidárně žalovaných dlužníků jedná totiž v řízení sám za sebe a jeho procesní úkony nezavazují ostatní žalované (§91 odst. 1 o. s. ř.). V případě, že soud proti všem rozhodne jedním rozsudkem, nemusí rozhodnutí vyznít pro všechny stejně. Skutečnosti, na jejichž základě dochází k zániku závazku jinak než jeho splněním, totiž nepůsobí automaticky vůči všem dlužníkům. Např. splynutí (§584 obč. zák.) působí zánik závazku jen ve vztahu k tomu dlužníkovi, v jehož osobě splynulo právo s povinností; rovněž prominutí dluhu (§574 obč. zák.) vůči jednomu ze spoludlužníků nemá vliv na povinnosti ostatních vůči věřiteli a nemění nic ani na vzájemném vypořádání mezi nimi. Totéž platí i při zániku závazku pro nemožnost plnění, která nastala na straně jednoho z dlužníků. Taktéž splatnost závazků jednotlivých solidárních dlužníků nemusí být totožná a závazek každého solidárně zavázaného dlužníka se také zvlášť promlčuje. Promlčecí doba běží ve vztahu ke každému ze spoludlužníků zvlášť. Rovněž přerušení a stavení promlčení, k němuž došlo ve vztahu k jednomu ze spoludlužníků, nepůsobí vůči ostatním.“
Pokud odvolací soud přisvědčil právnímu názoru soudu prvního stupně, podle nějž je možné zamítnout žalobu v důsledku námitky promlčení uplatněné jedním ze dvou dlužníků žalobkyně, a to nejen ve vztahu k dlužníku, který tuto námitku vznesl, ale též ve vztahu k druhému z dlužníků, odchýlil se od výše uvedené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Za situace, kdy se žalobkyně domáhala zaplacení dlužného podnájemného po obou podnájemnících, tj. po prvním žalovaném a druhém žalovaném, a námitku promlčení žalobou uplatňovaného práva vznesl pouze první žalovaný, měl soud prvního stupně zkoumat důvodnost této námitky pouze ve vztahu k němu, nikoli žalobu zamítnout jako celek, tj. též ve vztahu k druhému žalovanému. Pokud odvolací soud výše uvedené právní posouzení věci soudem prvního stupně akceptoval, dopustil se rovněž nesprávného právního posouzení předmětné právní otázky.
Rovněž otázku, zda k přijetí závěru, že v předmětné věci, tj. ve věci podnájemní smlouvy, nešlo o smíšený obchod podle §261 odst. 6 obch. zák., je dostačující skutečnost, že druhý žalovaný nebyl „subjektem, který legálně měl způsobilost k provozování ekonomické činnosti“, posoudil odvolací soud nesprávně.
Podle §3a odst. 1 obch. zák. povaha nebo platnost právního úkonu není dotčena tím, že určité osobě je zakázáno podnikat nebo že nemá oprávnění k podnikání; tím není dotčen §49a občanského zákoníku.
Podle §261 odst. 1 obch. zák. tato část zákona upravuje závazkové vztahy mezi podnikateli, jestliže při jejich vzniku je zřejmé s přihlédnutím ke všem okolnostem, že se týkají jejich podnikatelské činnosti.
Podle §261 odst. 6 věty první obch. zák. smlouvy mezi osobami uvedenými v odstavcích 1 a 2, které nejsou upraveny v hlavě II této části zákona a jsou upraveny jako smluvní typ v občanském zákoníku, se řídí příslušnými ustanoveními o tomto smluvním typu v občanském zákoníku a obchodním zákoníkem.
K výkladu ustanovení §261 odst. 6 obch. zák. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. 23 Cdo 4891/2010, uvedl, že „podle tohoto ustanovení se od účinnosti novely obchodního zákoníku dané zákonem č. 370/2000 Sb., tedy od 1. ledna 2001, smlouvy mezi osobami uvedenými v odstavcích 1 a 2, které nejsou upraveny v hlavě II této části zákona a jsou upraveny jako smluvní typ v občanském zákoníku, řídí příslušnými ustanoveními o tomto smluvním typu v občanském zákoníku a obchodním zákoníkem. To znamená, že ve všem ostatním, co není upraveno občanským zákoníkem ohledně kupní smlouvy, platí obecná ustanovení daná pro obchodní závazkové vztahy obchodním zákoníkem.“
Nejvyšší soud dále např. v usnesení ze dne 31. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2994/2018, v souvislosti s posouzením právní otázky týkající se povahy právního vztahu účastníků, resp. od jejího řešení se odvíjející posouzení otázky, zda žalobcem uplatněné právo promlčeno je či není, odkázal na závěry obsažené v rozsudku ze dne 15. 12. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3921/2016, a doplnil, že na závěru, že závazkový vztah vzniklý mezi účastníky, podnikateli, týkající se jejich podnikatelské činnosti, svým pojetím odpovídá relativnímu obchodu podle §261 odst. 1 obch. zák. „nic nemění ani dovolatelem nyní uplatňovaná argumentace, že v rozhodné době žalobce nedisponoval živnostenským oprávněním přímo ve vztahu k jím v tomto případě konané činnosti (k tomu srov. ustanovení §3a odst. 1 obch. zák., které od 1. ledna 2001 zavedla novela obchodního zákoníku provedená zákonem č. 370/2000 Sb. a v němž je již výslovně uvedeno, že povaha nebo platnost právního úkonu není dotčena tím, že určité osobě je zakázáno podnikat nebo že nemá oprávnění k podnikání; tato zásada je tak zcela v kontextu i se samotným ustanovením §261 odst. 1 obch. zák., které nezužuje vymezení závazkových vztahů mezi podnikateli tím, že se musí týkat pouze podnikatelské činnosti vyvíjené v souladu s předmětem podnikání – viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2008, sp. zn. 32 Odo 801/2006)“.
V usnesení ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. 23 Cdo 1137/2015, Nejvyšší soud vyložil, že „za obchodní věc je nutné považovat takový závazkový právní vztah, který se z důvodu aplikace ustanovení §3a obch. zák. podle ustanovení §261 odst. 1 obch. zák. řídí obchodním zákoníkem. … Z výše uvedeného vyplývá, že daný závazkový vztah je závazkovým vztahem obchodním ve smyslu §261 odst. 1 obch. zák., neboť i když v době uzavření smlouvy žalovaný nebyl podnikatelem, vystupoval jako podnikatel.“
Pro závěr, zda předmětný právní vztah založený smlouvou o podnájmu se bude řídit ustanoveními obchodního zákoníku či výlučně ustanoveními občanského zákoníku, je proto nezbytné zjišťovat, zda tato smlouva byla uzavřena mezi podnikateli, resp. osobami vystupujícími jako podnikatelé, a zda při jejím vzniku bylo s přihlédnutím ke všem okolnostem zřejmé, že se týká jejich podnikatelské činnosti.
Smlouva o podnájmu tak může být kombinovaným obchodem podle §261 odst. 6 obch. zák. i v případě, že druhý žalovaný nedisponuje živnostenským oprávněním k provozu podnikatelské činnosti spočívající v poskytování ubytovacích služeb, to ovšem pouze za předpokladu, že jsou splněny podmínky obsažené v §261 odst. 1 obch. zák., tj. že smlouva o podnájmu byla uzavřena mezi podnikateli, resp. osobami vystupujícími jako podnikatelé, a že při jejím uzavření bylo s přihlédnutím ke všem okolnostem zřejmé, že se týká podnikatelské činnosti smluvních stran, tj. že ji neuzavírají pro své osobní účely, nýbrž pro účely svého podnikání.
Odvolací soud však svůj závěr o tom, že smlouva o podnájmu ze dne 1. 9. 2008 není tzv. smíšeným obchodem podle §261 odst. 6 obch. zák., odůvodnil (pouze) tím, že druhý žalovaný „nebyl subjektem, který legálně měl způsobilost k provozování ekonomické činnosti ubytování“ (čímž odvolací soud jistě zamýšlel vyjádřit, že druhý žalovaný neměl živnostenské oprávnění k provozování podnikatelské činnosti spočívající v poskytování ubytovacích služeb). Odvolací soud tak tento svůj závěr postavil na nesprávných předpokladech, když jako jedinou (rozhodující) okolnost pro přijetí uvedeného závěru nesprávně posuzoval, zda druhý žalovaný disponoval živnostenským oprávněním k provozu podnikatelské činnosti spočívající v poskytování ubytovacích služeb či nikoli. Tato skutečnost ovšem není pro přijetí závěru o existenci tzv. kombinovaného obchodu rozhodující. Odvolací soud se naopak okolnostmi, které jsou pro přijetí či odmítnutí závěru o uzavření tzv. kombinovaného obchodu určující, vůbec nezabýval. Odvolací soud navíc zcela pominul, že přímo z §3a odst. 1 obch. zák. vyplývá, že povaha právního úkonu nemůže být dotčena tím, že určitá osoba (v poměrech nyní posuzované věci druhý žalovaný) nemá oprávnění k podnikání.
Závěr odvolacího soudu je tak třeba s ohledem na výše uvedené označit za nesprávný a rozporný s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu.
Současně lze pro úplnost doplnit, že podstatou předmětného právního vztahu nemusí být výhradně podnikatelská činnost vymezená předmětem podnikání jeho subjektů, nýbrž se musí jednat o právní závazek, který s jejich podnikáním souvisí. V rozsudku ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. 31 Cdo 660/2010, velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu mimo jiné vyložil, že „podmiňuje-li ustanovení §261 odst. 1 obch. zák. podřazení závazkového vztahu režimu obchodního zákoníku skutečností, že se týká podnikatelské činnosti jeho subjektů, neznamená to, že podstatou vztahu musí být výhradně podnikatelská činnost vymezená předmětem podnikání jeho subjektů podle obchodního rejstříku; ze slovního spojení „týkající se“ vyplývá, že nejde jen o závazky, jimiž se bezprostředně realizuje zapsaný předmět podnikání podnikatelů, nýbrž i o závazky, které s jejich podnikáním souvisejí (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu z 28. 3. 2007, sp. zn. 33 Odo 249/2005, ze 14. 5. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1437/2008, z 11. 11. 2008, sp. zn. 28 Cdo 3442/2008, a z 16. 9. 2010, sp. zn. 30 Cdo 280/2009)“.
Dovolávala-li se dále žalobkyně vyslovení nesprávnosti právního posouzení o tom, že pokud druhý žalovaný nebyl „subjektem, který je legálně způsobilý k provozování ekonomické činnosti ubytování“, pak je smlouva o podnájmu nejméně ve vztahu k druhému žalovanému neplatná, neboť podle §39 obč. zák. obchází zákon, je třeba v této souvislosti uzavřít, že takové právní posouzení z odůvodnění napadeného rozsudku nevyplývá. Část odůvodnění napadeného rozhodnutí, v němž odvolací soud vyslovil neplatnost smlouvy, tj. „tyto skutečnosti a závěry pak vyplývají z předmětné podnájemní smlouvy z 1. 9. 2008 a jejich ujednání (bod IX), pro které vzhledem ke zbývajícímu obsahu sporné podnájemní smlouvy především v bodě I a II, protože ji nelze hodnotit než jako neplatnou, a to se zřetelem na §39 obč. zák., neboť obchází zákon“, je nesrozumitelná. Nejvyšší soud přihlížeje k soudy zjištěnému skutkovému stavu a dalším argumentům obsaženým v odůvodnění napadeného rozhodnutí neseznal, v čem odvolací soud spatřoval neplatnost smlouvy podle §39 obč. zák.; z odůvodnění napadeného rozhodnutí nelze dovodit, v čem by měla předmětná smlouva obcházet zákon.
V rozsudku ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1238/2013, Nejvyšší soud vyložil, že „v odůvodnění (písemného vyhotovení) rozsudku musí soud při právním posouzení věci poukázat na konkrétní právní předpis, ze kterého právní posouzení dovozuje. Pokud soud nedostojí této zásadě, dochází k nepřezkoumatelnosti předmětného rozhodnutí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2001, sp. zn. 29 Cdo 2418/99). Přitom zákonem (v již zmíněném §157 odst. 2 o. s. ř.) vyžadované náležitosti odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku stran právního posouzení věci nemohou spočívat v pouhém odkazu (výčtu) právních předpisů či příslušných pravidel chování, jichž bylo soudem v rozsouzené věci užito, ale je nezbytné také v důvodech rozhodnutí vyložit právně kvalifikační úvahu tak, aby bylo zřejmé, která konkrétní právní pravidla chování a z jakých důvodů byla na zjištěný skutkový stav použita, a to včetně případné (blíže specifikované) relevantní judikatury obecných soudů či příp. nálezu Ústavního soudu, jenž byl zaujat ve skutkově obdobné věci a je třeba jej reflektovat s ohledem na čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky.“
Ústavní soud ve svém rozhodnutí ze dne 27. 2. 2014, sp. zn. III. ÚS 1836/13, připomněl některá svá dřívější rozhodnutí, z nichž vyvodil, že „z odůvodnění rozhodnutí obecného soudu musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, jinak odůvodnění nejenže nevyhovuje zákonným hlediskům, ale současně představuje porušení zákazu libovůle v soudním rozhodování, a v konečném důsledku takové rozhodnutí způsobuje porušení základního práva účastníků řízení na spravedlivý proces“.
Odvolací soud, přestože odkázal na §39 obč. zák. v jehož souvislosti neplatnost smlouvy vyslovil, zcela rezignoval na vyložení právně kvalifikační úvahy jím zjištěného skutkového stavu, když pouze obecně konstatoval, že tyto „skutečnosti a závěry vyplývají z předmětné podnájemní smlouvy a jejích ujednání (bod IX), pro které vzhledem ke zbývajícímu obsahu sporné podnájemné smlouvy především v bodě I a II, protože ji nelze hodnotit než jako neplatnou, neboť obchází zákon“. Nejenže výše citovaná úvaha odvolacího soudu není řádně odůvodněná ve smyslu §157 odst. 2 o. s. ř., není z ní navíc ani patrné, které skutečnosti a závěry měl odvolací soud na mysli, zda je jimi myšleno např. řádně nezdůvodněné konstatování, že na straně žalobkyně nemohlo reálně dojít ke vzniku úkojného práva, na nějž citovaná věta navazuje, či nějaká jiná skutečnost. Nejvyšší soud navíc podotýká, že ačkoliv odvolací soud odkázal na bod IX předmětné smlouvy, ze skutkových zjištění soudu prvního stupně ani odvolacího soudu není zřejmé, co je jeho obsahem.
Rozsudek odvolacího soudu je proto v rozsahu otázky vyřčení absolutní neplatnosti smlouvy o podnájmu nepřezkoumatelný, čímž odvolací soud řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Pro úplnost Nejvyšší soud podotýká, že pokud by byl závěr odvolacího soudu o absolutní neplatnosti smlouvy o podnájmu opřený o úvahu, že předmětná smlouva obchází zákon, neboť druhý žalovaný nebyl subjektem, který je legálně způsobilý k provozování ekonomické činnosti ubytování (jak se domnívá dovolatelka), byl by i tento závěr nesprávný a rozporný s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu.
Předně je třeba odkázat na znění §3a odst. 1 obch. zák., podle nějž není povaha ani platnost právního úkonu dotčena tím, že je určité osobě zakázáno podnikat nebo že nemá oprávnění k podnikání. Současně k této otázce Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. 32 Odo 314/2003, vyložil, že „zásadní otázkou, která se váže k ustanovení §39 ObčZ, je, zda je toto ustanovení třeba považovat za sankci na každý rozpor nebo nesoulad právního úkonu se zákonem, zákonným zákazem nebo příkazem, a to zejména v případech, kdy zvláštní předpis nemá výslovné ustanovení o následku rozporu daného úkonu se zákonem, tedy není výslovně stanovena sankce neplatnosti. Tato otázka vystupuje do popředí zejména v situaci, kdy došlo k uzavření smlouvy, při níž pouze jedna strana porušila zákon, jednala v rozporu se zákonem. Je nutno posoudit intenzitu rozporu se zákonem a přiměřenosti sankce. S ohledem na smysl a účel zákona je třeba posoudit, zda postačí uplatnění zákonem předvídaných veřejnoprávních sankcí (správní tresty – pokuty, odnětí oprávnění), nebo zda smysl a účel zákona žádá, aby předmětná smlouva byla považována za neplatnou. To záleží na zvážení dalších okolností, jako je veřejný zájem – zejména v tom smyslu, k čí ochraně je určeno předmětné zákonné ustanovení, dikce, smysl a účel zákona, a především následky pro druhou stranu, pod kterými je nutno vidět zejména ochranu dobré víry této strany a ochranu nabytých práv této strany. Lze učinit závěr, že v případě, kdy zákonný zákaz směřuje pouze vůči jedné ze stran smlouvy, je třeba považovat smlouvu za neplatnou pouze výjimečně, pokud by to bylo neslučitelné se smyslem a účelem daného zákonného zákazu.“ Nejvyšší soud v předmětné věci, v níž se žalobkyně uzavřením kupní smlouvy dopustila porušení živnostenského zákona, tj. veřejnoprávního předpisu, a podle něj byla také sankcionována uložením pokuty, vysvětlil, že „toto porušení však samo o sobě nemůže způsobit bez dalšího neplatnost smlouvy uzavřené podle soukromoprávního předpisu. … Tuto zásadu konečně vyjádřil i zákonodárce v novelizovaném ustanovení §3a odst. 1 ObchZ, podle kterého není povaha nebo platnost právního úkonu dotčena tím, že určité osobě je zakázáno podnikat nebo že nemá oprávnění k podnikání. Neplatnost právního úkonu nemůže z tohoto důvodu namítat nejen osoba neoprávněně podnikající, ale ani druhá strana právního vztahu.“
Odvolací soud rovněž řízení zatížil další vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, když nepoučil žalobkyni podle §118a odst. 1 a 3 o. s. ř. o tom, aby tvrdila a označila důkazy, že druhý žalovaný byl v době uzavření podnájemní smlouvy držitelem živnostenského oprávnění, které zahrnovalo účel podnájemní smlouvy.
Ze shora uvedeného se podává, že rozsudek odvolacího soudu není z hlediska uplatněného dovolacího důvodu ve vztahu k druhému žalovanému správný. Nejvyšší soud ho proto podle §243e odst. 1 o. s. ř. včetně závislého výroku o náhradě nákladů řízení zrušil ve vztahu k druhému žalovanému a věc mu podle §243e odst. 2 první věty o. s. ř. v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobkyní a druhým žalovaným rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobkyní a prvním žalovaným se podle §243f odst. 3 o. s. ř. neodůvodňuje.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. 8. 2019
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu