ECLI:CZ:NS:2019:23.CDO.4073.2019.1
sp. zn. 23 Cdo 4073/2019-149
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně RCI Financial Services, s.r.o. , se sídlem Želetavská 1525/1, Michle, 140 00 Praha 4, IČO 25722328, zastoupené Mgr. Petrem Šabatkou, advokátem se sídlem Panská 854/2, 110 00 Praha 1, proti žalované T. L. , nar. XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Janem Fričem, advokátem se sídlem Pod Hybšmankou 2818/3, 150 00 Praha 5, o zaplacení 358 740,80 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 11 C 199/2017, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. 5. 2019, č. j. 21 Co 28/2019-131, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 29. 5. 2019, č. j. 21 Co 28/2019-131, výrokem I. potvrdil rozsudek Okresního soudu Praha-východ (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 9. 8. 2018, č. j. 11 C 199/2017-96, ve výroku II., kterým byla zamítnuta žaloba, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku 312 025 Kč spolu s úrokem z prodlení 7,75 % ročně z této částky od 26. 11. 2011 do zaplacení; výrokem II. potvrdil výrok III. rozsudku soudu prvního stupně ve správném znění, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované 74 % náhrady nákladů řízení ve výši 44 949 Kč a výrokem III. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Výrok I. rozsudku soudu prvního stupně o povinnosti žalované zaplatit žalobkyni 46 715,80 Kč s úrokem z prodlení 7,75 % ročně z této částky od 26. 11. 2011 do zaplacení zůstal odvoláním nedotčen.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu, podala žalobkyně dovolání s tím, že jej považuje za přípustné podle §237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, a odvolací soud se při řešení hmotněprávní otázky výkladu ustanovení leasingové smlouvy ze dne 29. 8. 2008, resp. čl. 9.2.1. Všeobecných obchodních podmínek (dále jen „VOP“), které jsou její součástí, odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“), a to od rozhodnutí ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99 a ze dne 30. 1. 2001, sp. zn. 29 Cdo 1373/2000, jestliže nesprávně vyložil sjednané ustanovení ve znění: "k předčasnému ukončení leasingové smlouvy může dále dojít v následujících případech:… vznikem pojistné události na předmětu leasingu, která má za následek úplné zničení nebo odcizení předmětu financování" , když dovodil, že k předčasnému ukončení smlouvy dojde již vznikem uvedené pojistné události a není třeba dalšího úkonu k ukončení smlouvy. Podle dovolatelky odvolací soud přijal nesprávný závěr, že leasingová smlouva byla ukončena dne 14. 9. 2011, kdy předmět leasingu zanikl zničením, když bylo pojištěné auto zapáleno neznámým pachatelem, a proto následné odstoupení od smlouvy žalobkyní ze dne 12. 10. 2011 pro porušení povinnosti žalované řádně a včas hradit splátky leasingu splatné v srpnu, září a říjnu 2011, již nemělo žádný účinek. Dovolatelka namítá, že uvedený nesprávný závěr odvolacího soudu i soudu prvního stupně pak měl dopad na konečné nesprávné právní posouzení uplatněného nároku žalobkyně na zaplacení sjednané smluvní pokuty v čl. 9.1.1. VOP, představující souhrn dosud nesplatných leasingových splátek podle splátkového kalendáře ke dni odstoupení žalobkyně od leasingové smlouvy. Dovolatelka zdůraznila, že záměrem stran byla reakce na dispozici ustanovení §354 ve spojení s §351 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.), podle kterých v případě zániku předmětu leasingové smlouvy automaticky dochází k zániku leasingové smlouvy z titulu nemožnosti plnění (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. 23 Cdo 484/2009 a ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 2672/2011). Jestliže soudy nezjistily, že by k dalšímu právnímu jednání směřujícímu k předčasnému ukončení došlo, je podle žalobkyně zjevné, že leasingová smlouva nemohla ve smyslu cit. ustanovení čl. 9.2.1. VOP předčasně zaniknout a ani nezanikla předtím, než od ní žalobkyně odstoupila. Pokud odvolací soud vyložil sjednané ustanovení tak, že leasingová smlouva zanikla automaticky již v důsledku zničení pojištěného vozidla, je to v rozporu s konstantní judikaturou dovolacího soudu, týkající se výkladu smluvních ujednání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 29 Cdo 4565/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 23 Cdo 2672/2011 a též stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. Cpjn 204/2007).
Dovolatelka spatřuje přípustnost dovolání dále i v tom, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (např. rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2005, sp. zn. 29 Odo 1069/2003) při řešení procesněprávní otázky, týkající se poučení žalobkyně podle ustanovení §118a odst. 2 o. s. ř., kdy žalobkyně nebyla ve smyslu uvedeného ustanovení poučena, čímž je řízení před soudem prvního stupně postiženo vadou a odvolací soud jeho pochybení nenapravil, když dovodil, že žalobkyni nebylo třeba podle ustanovení §118a o. s. ř. poučovat, bylo-li v řízení prokazováno něco jiného, než žalobkyně tvrdila, a neshledal-li rozhodnutí prvního stupně ani překvapivým, a to s odůvodněním, že již při prvním jednání soud předestřel účastníkům svůj názor a v závěru tohoto jednání předestřel sporné otázky v řízení a poskytl účastníkům poučení podle §118b a §119a o. s. ř. Dovolatelka poukazuje na to, že před soudem prvního stupně vycházela z diametrálně odlišného právního názoru, než jaký ve svém rozhodnutí zaujal soud prvního stupně, a který byl klíčový pro rozhodnutí věci samé, kdy žalobkyně se domnívala, že řádně odstoupila od leasingové smlouvy z důvodu neplnění závazků na straně žalované a naopak soud prvního stupně spojoval předčasný zánik leasingové smlouvy se zánikem vozidla. V takovém případě měl soud pro zachování principu předvídatelnosti rozhodnutí vyzvat žalobkyni k doplnění vylíčení rozhodných skutečností, což však soud prvního stupně neučinil a odvolací soud podle žalobkyně zaujal k její odvolací námitce, spojované s uvedeným procesním nedostatkem řízení, nesprávný závěr.
Dovolatelka proto navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v napadené části změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 312 025 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 26. 11. 2011 do zaplacení, změnil výrok o náhradě nákladů řízení a rozhodl o nákladech dovolacího řízení.
Nevyšší soud, jako soud dovolací (§10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou, tedy účastnicí řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), která je řádně zastoupena (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se zabýval přípustností podaného dovolání.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolatelkou vymezené otázky, nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť neshledal, že by se odvolací soud odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu týkající se výkladu projevu vůle účastníků smlouvy a překvapivosti rozhodnutí.
Dovolatelka spatřuje v prvé řadě přípustnost dovolání v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu týkající se výkladu smluvních ujednání, když dovodil, že k zániku leasingové smlouvy došlo již vznikem pojistné události. Dovolatelka však pomíjí, že odvolací soud v dané věci vyšel ze skutkového zjištění, že žalobkyně odstoupila od smlouvy dne 12. 10. 2011, tj. po datu 14. 9. 2011, kdy leasingová smlouva byla ukončena v souladu s ustanovením čl. 9.2.1. VOP, neboť na předmětu leasingu došlo dne 14. 9. 2011 k pojistné události, která měla za následek zničení předmětu leasingu, když podle znění uvedeného ustanovení VOP k předčasnému ukončení smlouvy dojde již touto událostí (není třeba dalšího úkonu ze strany smluvních stran). Soud prvního stupně a ani odvolací soud navíc nezjišťoval obsah předmětného ujednání VOP pomocí výkladových pravidel obsažených v §266 obch. zák. a §35 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, platného v rozhodné době (dále jen „obč. zák.“), neboť obsah smluvních ujednání o předčasném ukončení smlouvy byl zřejmý ze samotného znění čl. 9.2.1. sjednaných VOP. Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nemohou založit námitky založené na zpochybňování skutkových závěrů odvolacího soudu a na kritice hodnocení provedených důkazů (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením 4/2014, a též např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2017, sp. zn. 23 Cdo 4171/2017 či ze dne 13. 11. 2018, sp. zn. 23 Cdo 3244/2018 - obou veřejnosti dostupných na www.nsoud.cz ). Navíc je třeba připomenout, že podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nelze pomocí výkladu projevu vůle "nahrazovat" nebo "doplňovat" vůli, kterou osoba v rozhodné době neměla nebo kterou sice měla, ale neprojevila ji. Výklad projevu vůle může směřovat jen k objasnění jeho obsahu, tedy ke zjištění toho, co bylo skutečně projeveno (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 1996, sp. zn. 3 Cdon 946/96, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením 29/1997 nebo rozsudek ze dne 5. 6. 2007 sp. zn. 21 Cdo 506/2006 a rozsudek ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. 33 Cdo 1421/2013 - veřejnosti dostupných na www.nsoud.cz ).
Nejvyšší soud neshledal přípustnost podaného dovolání ani pro řešení odvolacím soudem řešené procesněprávní otázky poučení účastníka podle §118a o. s. ř. a otázky překvapivosti rozhodnutí, neboť odvolací soud neřešil tyto otázky v rozporu s uvedenou judikaturou, rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2005, sp. zn. 29 Odo 1069/2003, jestliže z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu je zřejmé, že soud prvního stupně neměl důvod žalobkyni podle ustanovení §118 a o. s. ř. poučovat, když nezamítl žalobu z toho důvodu, že by žalobkyně neprokázala, že platně odstoupila od smlouvy, ale z toho důvodu, že bylo prokázáno, že k zániku smlouvy (jejímu předčasnému ukončení) došlo jiným způsobem, a to zánikem předmětu leasingu. Judikatura Nejvyššího soudu je konstantní v tom, že pokud byla žaloba zamítnuta (popřípadě procesní obrana žalovaného neobstála) nikoli proto, že účastník řízení stran určité rozhodné (právně významné) skutečnosti neunesl důkazní břemeno (že se jím tvrzenou skutečnost nepodařilo prokázat), nýbrž na základě učiněného skutkového zjištění (tj. že byla tvrzená rozhodná skutečnost prokázána anebo bylo prokázáno, že je tomu jinak, než bylo tvrzeno), pak zde není pro postup soudu podle ustanovení §118a důvod (srov. např. usnesení ze dne 29. 3. 2011, sp. zn. 32 Cdo 3211/2010, rozsudek ze dne 29. 4. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1591/2011 nebo rozsudek ze dne 11. 1. 2016, sp. zn. 32 Cdo 137/2014 – veřejnosti dostupných na www.nsoud.cz ). Odvolací soud rovněž v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu dovodil, že rozhodnutí soudu prvního stupně není překvapivým, jak žalobkyně namítala, jestliže ze zjištění odvolacího soudu vyplývá, že soud prvního stupně již při prvním jednání předestřel účastníkům svůj právní názor a rovněž v závěru tohoto jednání předestřel sporné otázky v řízení. Za překvapivé (nepředvídatelné) je v ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu považováno takové rozhodnutí, jež z pohledu předcházejícího řízení originálním způsobem posuzuje rozhodovanou věc a jehož přijetím je účastník řízení zbaven možnosti skutkově a právně argumentovat (srov. např. již citovaný rozsudek ze dne 11. 1. 2016, sp. zn. 32 Cdo 137/2014). O takový případ se ale v dané věci nejedná, jestliže účastníkům soud svůj právní názor již při prvním jednání předestřel.
Nejvyšší soud proto uzavřel, že dovolání žalobkyně není podle §237 o. s. ř. přípustné, a nemohl tedy učinit jiný závěr, než její dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítnout.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. 12. 2019
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu