ECLI:CZ:NS:2014:33.CDO.1421.2013.1
sp. zn. 33 Cdo 1421/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce Ing. K. A. , zastoupeného JUDr. Stanislavem Kadlubiecem, advokátem se sídlem v Třinci - Starém Městě, Husova 401, proti žalovaným 1) Z. H. , a 2) M. K. , oběma zastoupeným JUDr. Josefem Zubkem, advokátem se sídlem v Třinci, 1. máje 398, o zaplacení 331.360,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 8 C 167/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. listopadu 2012, č. j. 15 Co 587/2012-102, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se po žalovaných domáhal zaplacení 331.360,- Kč s příslušenstvím s tím, že tato částka představuje daň z příjmů fyzických osob, kterou mu dodatečně vyměřil Finanční úřad v Třinci za zdaňovací období 1999, kdy byl (společně s žalovanými) účastníkem sdružení vzniklého na základě smlouvy o sdružení ze dne 1. 8. 1994. V dohodě ze dne 30. 11. 2002 uzavřené při jeho vystoupení ze sdružení se účastníci sdružení zavázali „uhradit vystoupivším účastníkům jakýkoliv závazek z činnosti sdružení vzniklý k 31. 12. 2002, k jehož splnění by vystoupivší účastníky kdokoliv vyzval“. Ačkoli žalované vyzval, aby mu nahradili vše, co zaplatil na doplatku daně z příjmů, svůj závazek nesplnili,
Okresní soud ve Frýdku-Místku (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 16. ledna 2012, č. j. 8 C 167/2011-45, uložil žalovaným povinnost zaplatit žalobci společně a nerozdílně 331.360,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 10,75 % ročně od 25. 9. 2008 do 31. 12. 2008, 9,25 % ročně od 1. 1. 2009 do 30. 6. 2009, 8,50 % ročně od 1. 7. 2009 do 31. 12. 2009, 8 % ročně od 1. 1. 2010 do 30. 6. 2010, 7,75 % ročně od 1. 7. 2010 do 30. 6. 2011 a od 1. 7. 2011 ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou zvýšené o 7 % bodů a takto znovu vždy k prvnímu dni kalendářního pololetí, ve kterém prodlení trvá, do úplného zaplacení, vše do tří dnů od právní moci rozsudku; zamítl žalobu o úrok z prodlení z 331.160,- Kč ve výši 10,75 % ročně od 23. 8. 2008 do 24. 9. 2008; současně rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 13. listopadu 2012, č. j. 15 Co 587/2012-102, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Soudy obou stupňů vycházely ze zjištění, že dne 1. 8. 1994 uzavřeli žalobce, žalovaní a dále J. K., B. K., K. K. a M. B. smlouvu o sdružení podle §829 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (viz §3028 zákona č. 89/2012 Sb. - dále jen „obč. zák.“). Dne 30. 11. 2002 uzavřeli účastníci sdružení dohodu o vystoupení ze sdružení a o vypořádání (dále jen „dohoda“), na jejímž základě žalobce, B. K. a M. B. vystoupili ze sdružení. V bodě III. 9. dohody bylo sjednáno, že budou-li vystoupivší účastníci povinni zcela nebo zčásti plnit závazky z činnosti sdružení, byť vznikly či vzniknou do 31. 12. 2002 včetně, jsou zbývající účastníci sdružení povinni nahradit jim do 15 dnů ode dne doručení písemné výzvy společně a nerozdílně vše, co každý z nich takto na splnění závazku či závazků z činnosti sdružení sám vynaložil; bod III. 8. dohody obsahuje obdobné ujednání pro případy, kdyby vystoupivší účastníci byli kteroukoliv osobou vyzváni ke splnění závazku z činnosti sdružení. V průběhu let 2001 a 2002 provedl Finanční úřad v Třinci daňovou kontrolu u žalobce za zdaňovací období 1998 - 2000, při níž zjistil nesrovnalosti, v jejichž důsledku mu dodatečně doměřil daň z příjmů fyzických osob ve výši 331.360,- Kč za zdaňovací období 1999. Důvodem doměření daně bylo neoprávněné snížení základu daně u žalobce jako účastníka sdružení, k němuž došlo proto, že sdružení do svých příjmů nezaúčtovalo některé faktury a vlastní pohledávky vůči společnosti Vítkovice, a. s., které byly postoupeny společnosti TOMEX OCEL, a.s. Tuto daň žalobce poté, co se proti rozhodnutí finančního úřadu neúspěšně bránil, uhradil. Žalovaní sice žalobci v dopise ze dne 6. 1. 2004 nabídli, že jeho závazek v souladu s bodem III. 8. dohody převezmou, avšak následně v dopisech z let 2004 a 2008 zaujali stanovisko, že daňové povinnosti jednotlivých členů sdružení nepovažují za „závazky z činnosti sdružení“ a že se na ně body III. 8 a III. 9. dohody nevztahují.
Na podkladě takto zjištěného skutkového stavu věci dospěl soud prvního stupně k závěru, že zaplatil-li žalobce na dani z příjmů, kterou mu příslušný finanční úřad dodatečně doměřil, částku 331.160,- Kč, splnil tím závazek z činnosti sdružení ve smyslu bodů III. 8. a III. 9. dohody. Akcentoval přitom obsah dopisu zbývajících účastníků sdružení ze dne 6. 1. 2004, z něhož vyplývá, že považovali závazky vyplývající z daňových výměrů (tj. závazky účastníků sdružení vůči státu) za závazky vzniklé z činnosti sdružení.
Oproti tomu odvolací soud uzavřel, že v dohodě nebylo sjednáno, že žalovaní za žalobce uhradí daň z příjmů fyzické osoby, neboť nejde o závazek z činnosti sdružení ve smyslu bodů III. 8. a III. 9. dohody. Připomněl, že podle §6 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, platného v době uzavření dohody (dále jen zákon č. 337/1992 Sb.), je poplatníkem daně každý z účastníků sdružení coby fyzická osoba samostatně. Daňová povinnost vzniká na základě zákona a není ovlivnitelná činností sdružení ani jeho účastníků; stíhá všechny účastníky sdružení. Sdružení není daňovým subjektem podle zákona č. 337/1992 Sb. (nemá právní subjektivitu) a nemůže mu tudíž vzniknout závazek hradit daň z příjmů. Povinnost platit daň z příjmu je nepřenosná na jinou osobu (§45 zákona č. 337/1992 Sb.) a představuje veřejnoprávní povinnost, kterou nelze podřazovat pod závazky soukromého práva (které upravuje inkriminovaná dohoda). Na těchto závěrech nemůže nic změnit ani dopis žalovaných ze dne 6. 1. 2004, neboť dohoda, kterou členové sdružení uzavřeli 30. 11. 2002, odporuje ustanovení §45 zákona č. 337/1992 Sb., a je tudíž neplatná.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Odvolacímu soudu vytýká, že platnost dohody o vystoupení ze sdružení a vypořádání ze dne 30. 11. 2002 nesprávně poměřoval ustanovením §45 zákona č. 337/1992 Sb., neboť nejde o dohodu o přenesení daňové povinnosti podle zmíněného ustanovení, nýbrž o soukromoprávní úkon podle §838 odst. 1 obč. zák.; z §45 zákona č. 337/1992 Sb. navíc vyplývá, že dohody o přenosu daňové povinnosti na jinou osobu jsou neúčinné pouze pro daňové řízení (správce daně je oprávněn vymáhat splnění daňové povinnosti pouze po plátci daně), v režimu soukromého práva však smluvní strany opravňují a zavazují. Odvolací soud rovněž nerespektoval, že žalobou uplatněný nárok je nárokem z obchodněprávního vztahu, a věc posoudil podle ustanovení občanského zákoníku. V rámci dovolacího důvodu uvedeného v §241a odst. 3 o. s. ř. žalobce odvolacímu soudu vytýká, že nesprávně zjistil obsah dohody, resp. že nesprávně vyložil ujednání obsažené v jejích bodech III. 8. a III. 9. Odvolací soud v rozporu s §35 odst. 2 obč. zák. nepřihlédl ke skutečné vůli účastníků sdružení, která směřovala k tomu, aby zbylí účastníci sdružení uhradili vystoupivším vše, co tito vynaložili na splnění jakýchkoliv závazků sdružení. Povinnost zaplatit (dodatečně vyměřenou) daň z příjmů plynoucích z činnosti sdružení je „závazkem z činnosti sdružení“ ve smyslu bodu III. 9. dohody. Tomu nasvědčuje i obsah dopisu ze dne 6. 1. 2004, který odvolací soud při rozhodování nezohlednil. V této souvislosti žalobce poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu (usnesení ze dne 30. 6. 2009, sp. zn. 23 Cdo 1677/2008, a rozsudky ze dne 20. 1. 2009, sp. zn. 32 Cdo 2081/2007, a ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. 23 Cdo 5227/2009), v nichž se Nejvyšší soud zabýval výkladem obsahu právních úkonů v souladu s vůlí těch, kteří je učinili. Žalobce má za to, že odvolací soud měl provést důkazy (jeho výslech jako účastníka řízení a výslechy svědků K. K., B. K. a M. B.), které soud prvního stupně neprovedl pro nadbytečnost; tyto důkazy by vedly k objasnění skutečné vůle účastníků obsažené v bodech III. 8. a III. 9. dohody. Z uvedených důvodů navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v §240 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 [srov. část první, čl. II, bod 7. zákona č. 404/2012 Sb., čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb. (dále jen „o. s. ř.“)], k tomu oprávněným subjektem (žalobcem) řádně zastoupeným advokátem (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.
Podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody. Z §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a / a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.).
Naplnění dovolacího důvodu uvedeného v §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. spatřuje žalobce v prvé řadě v tom, že odvolací soud postupoval v rozporu s ustanovením §213 odst. 4 před středníkem o. s. ř., jestliže vycházel z jiného skutkového zjištění ohledně obsahu dohody, než soud prvního stupně, a neprovedl všechny jím (v řízení před prvním soudem) navržené důkazy, kterými mínil prokázat, jaká byla skutečná vůle smluvních stran.
Z ustanovení §213 odst. 4 před středníkem o. s. ř. vyplývá, že odvolací soud doplní dokazování o účastníky navržené důkazy (uplatněné v souladu s §205a a 211a o. s. ř.), které dosud nebyly provedeny, pouze v případě, že se to ukáže jako potřebné ke zjištění skutkového stavu věci. Podle §120 odst. 1 věty druhé o. s. ř. soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede. To znamená, že není vázán důkazním návrhem účastníků potud, že by byl povinen provést všechny nabízené důkazy. Neprovede například ty důkazy, které jsou pro věc nerozhodné. V posuzovaném případě dospěl odvolací soud k odlišnému skutkovému zjištění než soud prvního stupně, a to že dohoda neobsahovala závazek zbylých účastníků sdružení nahradit žalobci, co v rámci své zákonné povinnosti zaplatil na nedoplatku daně ze svých příjmů (tj. z příjmů fyzické osoby). Vycházel přitom z listinného důkazu – z dohody, kterou účastníci sdružení uzavřeli dne 30. 11. 2002 v souvislosti s vystoupením některých účastníků ze sdružení. I kdyby provedl další žalobcem navržené důkazy (jeho výslech a výslechy svědků K. K., B. K. a M. B.), které soud prvního stupně neprovedl pro nadbytečnost, nezměnilo by to nic na výsledku odvolacího řízení, neboť odvolací soud zaujal názor, že povinnost platit daň z příjmu fyzických osob není „závazkem z činnosti sdružení“ o nich hovoří body III. 8. a III. 9. dohody; akcentoval přitom, že sdružení založené podle §829 a násl. obč. zák. nemá právní subjektivitu a není tudíž poplatníkem daně; zaplatil-li žalobce daň z příjmů, které mu jako fyzické osobě plynuly z činnosti sdružení, neplnil závazek z činnosti sdružení (tj. závazek, který by vznikl sdružení).
Rovněž dovolací námitku, že ve věci rozhodovaly věcně nepříslušné soudy, kterou žalobce formuluje tak, že soudy věc nesprávně posuzovaly jako nárok občanskoprávní, lze podřadit dovolacímu důvodu podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.; žalobce prosazuje názor, že se jedná o obchodněprávní nárok a že ve věci měly v prvním stupni rozhodovat krajské soudy. Vzhledem k tomu, že odvolací soud se námitkou věcné nepříslušnosti nezabýval (nečinil závěr, zda se jedná o občanskoprávní nebo obchodněprávní nárok), představuje výhrada k otázce věcné příslušnosti soudů dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., i když ji žalobce výslovně uplatňuje v rámci dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.
Podle §11 odst. 1 věty druhé o. s. ř. jsou pro určení věcné příslušnosti až do skončení řízení rozhodné okolnosti, které tu jsou v době jeho zahájení, a to podle stavu, který tu byl v době zahájení řízení.
Podle §9 odst. 1 o. s. ř., nestanoví-li zákon jinak, jsou k řízení v prvním stupni příslušné okresní soudy.
Podle občanského soudního řádu platného ke dni podání žaloby, tj. 30. 3. 2009, byly k projednání věci skutečně příslušné okresní soudy (§9 odst. 1 o. s. ř.); předmětná věc totiž není podřaditelná žádnému z hledisek obsažených v ustanoveních §9 odst. 2 ani odst. 3 o. s. ř., která upravují věcnou příslušnost krajských soudů v prvním stupni; nejedná se ani o spor z dalších obchodních závazkových vztahů mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti o peněžité plnění převyšující 100.000 Kč (§9 odst. 1 písm. r/ bod 6. o. s. ř.). Jde o nárok ze vztahu mezi účastníky sdružení navzájem, vyplývající z jejich dohody, která byla uzavřena podle občanského zákoníku (§838 odst. 1 obč. zák.). Toto ostatně dovodil i Vrchní soud v Olomouci, který usnesením ze dne 22. září 2011, č. j. Ncp 898/2011-31, určil, že k projednání a rozhodnutí věci jsou příslušné okresní soudy, a postoupil věc Okresnímu soudu ve Frýdku-Místku k dalšímu řízení.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, žalobce zpochybnil závěr odvolacího soudu, že mezi účastníky sdružení nebylo dohodnuto, že mu coby účastníku, který vystoupil ze sdružení, zbylí účastníci sdružení uhradí to, co (jako fyzická osoba) zaplatil na nedoplatku daně z příjmů získaných z činnosti sdružení. Zpochybnil tak výklad dohody uzavřené při jeho vystoupení ze sdružení, konkrétně jejích bodů III. 8. a III. 9. Oproti odvolacímu soudu prosazuje názor, že jeho povinnost zaplatit daň z příjmů je „závazkem z činnosti sdružení“ a že se na ni proto vztahují body III. 8. a III. 9. dohody. V souvislosti s tím odvolacímu soudu vytýká, že nesprávně posoudil skutečnou vůli účastníků dohody; úmyslem (a skutečnou vůlí) účastníků totiž bylo vtělit do dohody povinnost zbývajících účastníků sdružení nahradit vystoupivším účastníkům „jakékoliv“ závazky, které jim z činnosti sdružení vznikly nebo vzniknou do 31. 12. 2002 včetně, což ostatně vyplývá z dopisu z 6. 1. 2004, k jehož obsahu odvolací soud nepřihlédl.
Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba považovat výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z §132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly a ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení §133 až §135 o. s. ř.
Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 1. 2001, sp. zn. 21 Cdo 65/2000, uveřejněný v Souboru pod č. C 8).
Zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle smluvních stran ve smyslu §35 odst. 2 obč. zák., jde rovněž o skutkové zjištění (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 73/2000, nebo rozsudek ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 46/2002).
Podle §35 odst. 2 obč. zák. je třeba vykládat právní úkony vyjádřené slovy nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.
Ustanovení §35 odst. 2 obč. zák. předpokládá, že o obsahu právního úkonu může vzniknout pochybnost, a pro ten případ formuluje pravidla, která ukládají soudu, aby tyto pochybnosti odstranil výkladem. Jazykové vyjádření právního úkonu zachycené v dohodě musí být vykládáno nejprve prostředky gramatickými (z hlediska možného významu jednotlivých použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či systematickými (z hlediska řazení pojmů ve struktuře celého právního úkonu). Kromě toho soud posoudí na základě provedeného dokazování, jaká byla skutečná vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy. Podmínkou pro přihlédnutí k vůli účastníků však je to, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu. Interpretace obsahu právního úkonu soudem podle ustanovení §35 odst. 2 obč. zák. nemůže nahrazovat či měnit již učiněné projevy vůle; použití zákonných výkladových pravidel směřuje pouze k tomu, aby obsah právního úkonu vyjádřeného slovy, který učinili účastníci v dohodě, byl vyložen v souladu se stavem, který existoval v době jejich smluvního ujednání (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2012, sp. zn. 33 Cdo 2978/2010).
V posuzovaném případě postupoval odvolací soud v souladu se shora popsanou metodou výkladu právního úkonu vyjádřeného slovy; obsah písemné dohody o vystoupení ze sdružení a vypořádání uzavřené dne 30. 11. 2002, a konkrétně pak jejích bodů III. 8. a III. 9., interpretoval nejen podle jazykového vyjádření, ale rovněž za použití logického, systematického a zejména teleologického výkladu. Při výkladu ujednání vtělených do bodů III. 8. a III. 9. dohody se mohl opřít pouze o formulaci „ závazky z činnosti sdružení “, neboť nikde v dohodě nejsou zmiňované závazky blíže specifikovány. Odvolací soud správně logicky a významově dovodil, že vystoupivším účastníkům sdružení mělo být zbylými účastníky sdružení „refundováno“ to, co zcela nebo zčásti plnili do určeného termínu tzv. za sdružení, („závazky z činnosti sdružení“). Tím by nesporně bylo např. plnění nájemného za prostory užívané sdružením, leasing sdružením užívaných předmětů, pojistné za věci používané k dosažení sjednaného účelu sdružení, nebo platby za dodávky potřebné pro činnost sdružení, apod. S ohledem na to, že sdružení jakožto entitě bez právní subjektivity nevzniká žádná daňová povinnost, nemůže být za „závazek z činnosti sdružení“ bez dalšího považován závazek, který vznikl jednotlivým účastníkům sdružení ze zákona, konkrétně jejich povinnost k dani z příjmů fyzických osob, byť by se jednalo o příjmy, které jim plynuly z jejich činnosti ve sdružení. Nelze přehlížet, že v dohodě nebyla vůle zbylých účastníků sdružení převzít zákonnou povinnost (povinnost vyplývající z §6 zákona č. 337/1992 Sb.) vystoupivších účastníků slovy vyjádřena. Pakliže by účastníci sdružení chtěli splnit zákonnou povinnost některého z nich (tj. plnit státu za poplatníka), muselo by to být v dohodě slovy konkretizováno, aby to bylo seznatelné i třetím osobám. Výkladu žalobce, že jeho daňovou povinnost je nutno považovat za „závazek z činnosti sdružení“ proto, že šlo o daň z příjmů, které mu plynuly výhradně z činnosti sdružení, nelze přisvědčit. Jednotliví účastníci sdružení měli z činnosti sdružení příjmy, z nichž byli povinni odvádět státu daň (daň z příjmů fyzických osob). Došlo-li k chybnému zaúčtování příjmů sdružení, které následně ovlivnilo výši základu daně z příjmů v daňových přiznáních účastníků sdružení (tedy i žalobce) podle toho, v jakém poměru si příjmy rozdělovali, byla jim dodatečně vyměřena povinnost doplatit v tomto rozsahu daň z příjmů. Nebylo by správné ani spravedlivé, aby odpovědnost za toto pochybení, z něhož v rozsahu svých příjmů z činnosti sdružení původně profitoval žalobce, byla následně dána k tíži zbývajícím účastníkům sdružení. Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že na těchto úvahách nemůže nic změnit ani obsah dopisu ze dne 6. 1. 2004, neboť v něm vyjádřená vůle nekoresponduje s písemným projevem vůle zaznamenaným v dohodě (§35 odst. 2 obč. zák.).
Lze uzavřít, že odvolací soud při výkladu bodů III. 8. a III. 9. dohody nepochybil a dovolací důvod uvedený v §241a odst. 3 o. s. ř. nebyl naplněn.
V rámci dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. žalobce zpochybnil právní závěr odvolacího soudu, že případné ujednání o tom, že se jakožto vystoupivší účastník sdružení může domáhat po žalovaných jakožto zůstavších účastnících sdružení uhrazení daňového nedoplatku, by bylo neplatné pro rozpor s §45 zákona č. 337/1992 Sb.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu - sice správně určenou - nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §45 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, platného v době uzavření dohody o vystoupení účastníků ze sdružení a vypořádání, nejsou dohody uzavřené s tím, že daňovou povinnost ponese místo daňového subjektu zcela nebo částečně jiná osoba, pro daňové řízení právně účinné, nestanoví-li tento zákon nebo zvláštní právní předpis jinak.
Nelze přisvědčit námitce žalobce, že odvolací soud posoudil dohodu o vystoupení ze sdružení a vypořádání podle §45 zákona č. 337/1992 Sb., aniž by ji poměřoval ustanovením §838 odst. 1 obč. zák. Odvolací soud pouze podpůrně dovodil, že pokud by ujednání obsažené v bodech III. 8. a III. 9. dohody, bylo možno vyložit tak, že zbylí účastníci sdružení se zavázali hradit žalobci to, co zaplatil na nedoplatku daně z příjmů (což však nedovodil), šlo by beztak o ujednání neplatné, neboť by odporovalo ustanovení §45 zákona č. 337/1992 Sb. Takový závěr by bez dalšího nemohl obstát. Zákon umožňuje správci daně vést jednotlivá daňová řízení pouze vůči plátcům daně, kteří podali jednotlivá daňová přiznání, a dohody obsahující ujednání, že daňovou povinnost ponese místo daňového subjektu zcela nebo částečně jiná osoba, označuje za právně neúčinné pro daňové řízení (§45 zákona č. 337/1992 Sb.). Daňová povinnost je nepochybně povinností veřejnoprávní povahy (vycházející z nadřazeného postavení veřejné moci ve vztahu k daňovému subjektu) a nelze ji proto měnit smluvním ujednáním, nestanoví-li zvláštní právní předpis jinak (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2013, sp. zn. 33 Cdo 2269/2012, a Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 8. 2005, č. j. 2 Afs 181/2004-53, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 712/2005). Poplatníkem daně z příjmů - zde příjmů účastníků sdružení z jeho činnosti - je podle §6 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, každý z účastníků sdružení samostatně, a správce daně může vymáhat splnění povinnosti pouze na něm. Ustanovení §45 zákona č. 337/1992 Sb. však nebrání v uzavírání soukromoprávních dohod, jejichž obsahem je vznik závazku jednoho subjektu uhradit druhému subjektu to, co odvedl správci daně na daních. Takovéto dohody zakládají práva a povinnosti pouze mezi jejich stranami, jinak řečeno nemají vliv na veřejnoprávní vztah mezi plátcem daně a správcem daně. V dané věci však především nelze vyloučit, že odvolací soud zmíněnými úvahami směřoval poněkud neobratně toliko ke konstatování, že by nebyla platná nabídka žalovaných z 6. 1. 2004, že převezmou vůči správci daně povinnost žalobce uhradit nedoplatek na dani z příjmů (tedy, stanou se místo žalobce daňovými poplatníky), s čímž je možné souhlasit. Podstatné však je, že odvolací soud vyložil ujednání obsažená v bodech III. 8. a III. 9. dohody tak, jak bylo shora vyloženo, takže jeho úvahy o jejich případném rozporu jsou z hlediska právního posouzení věci nevýznamné. Řečeno jinak, obstojí-li skutkové závěry odvolacího soudu, musí nutně obstát i jeho právní závěr, že žalobci nevznikl na základě dohody z 30. 11. 2002 nárok, aby mu žalovaní uhradili to, co ze zákona zaplatil na nedoplatku daně z příjmů.
Ani dovolací důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. tudíž nebyl uplatněn důvodně.
Lze uzavřít, že se žalobci nepodařilo zpochybnit správnost napadeného rozhodnutí; Nejvyšší soud proto jeho dovolání jako nedůvodné zamítl (§243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto za situace, kdy žalovaným, kteří by podle §243b odst. 5 věty prvé, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. měli právo na jejich náhradu, v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. června 2014
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu