ECLI:CZ:NS:2019:23.CDO.4471.2018.1
sp. zn. 23 Cdo 4471/2018-436
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Jiřího Handlara, Ph.D., ve věci žalobce J. K. , se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupeného JUDr. MgA. Michalem Šalomounem, Ph.D., advokátem se sídlem v Třebíči, Bráfova tř. 770/52, proti žalované HOCHTIEF CZ a. s. , se sídlem v Praze 5, Plzeňská 16/3217, identifikační číslo osoby 46678468, o zaplacení částky 1.039.946 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 26 Cm 92/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 5. 2018, č. j. 4 Cmo 120/2017-409, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 3. 2017, č. j. 26 Cm 92/2012-358, zamítl žalobu o zaplacení částky 1.039.946 Kč (bod I. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení vůči státu a mezi účastníky (bod II. a III. výroku).
K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 30. 5. 2018, č. j. 4 Cmo 120/2017-409, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení mezi účastníky (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek hmotného práva, které nebyly dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešeny, nebo se při jejich řešení odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatel uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.
Žalobce přitom předkládá dovolacímu soudu k řešení následující otázky, dle jeho názoru dosud dovolacím soudem neřešené:
1. „Pokud si investor na stavbě smluvně vyhradí, aby v rámci subdodávek na stavbě nevystupovaly subjekty, které předtím neschválí, je možné tuto povinnost obcházet řetězením subdodavatelů s poukazem, že na další články řetězce se tato povinnost nevztahuje?“
2. „Je možné, aby se obchodní společnost při uzavírání smlouvy nechala zastupovat svým útvarem, který není organizační složkou a ani nemá samostatnou právní subjektivitu?“
3. „Zda výzva k plnění, která je zapsána ve stavebním deníku, se kterou se její adresát neseznámil, naplňuje znaky adresovaného právního úkonu pouze na základě toho, že jde o zápis do stavebního deníku.“
4. „Je v souladu s poctivým obchodním stykem, pokud objednatel vyčísluje a následně započítává smluvní pokutu proti nároku na zaplacení ceny provedených prací zhotovitelem, pokud objednatel předal provedené práce investorovi a dostal za ně zaplaceno bez jakýchkoliv sankcí?“
5. „Je soud povinen v případě uplatnění moderačního práva na zmírnění smluvní pokuty se touto moderací fakticky zabývat a uvést důvody, proč moderační právo nepoužil?“
6. „Je možné v rámci skutkových zjištění předjímat, že žalobce musel něco vědět, co se uskutečnilo bez ohledu na jeho vůli?“
K dovolání se žalovaná vyjádřila tak, že dovoláním napadené rozhodnutí považuje za správné.
Nejvyšší soud (jako soud dovolací dle §10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Protože dovolání může být podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li
o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání není přípustné.
Dovolatel svou argumentací k předložené otázce č. 1 brojí proti platnosti smlouvy o dílo uzavřené mezi ním a žalovanou soudy obou stupňů. Uvádí, že tato smlouva o dílo je neplatná, neboť jejím uzavřením došlo k porušení smluvních ujednání obsažených ve smlouvě o dílo uzavřené mezi třetími stranami – Statutárním městem Olomouc, jakožto objednatelem (investorem), a sdružením VCES-SKANSKA:ISPA II, jakožto zhotovitelem. Poukazuje přitom na smluvní ujednání mezi těmito třetími stranami obsažená ve zvláštních smluvních podmínkách objednatele, jež upravují mj. institut tzv. „jmenovaného podzhotovitele“ a stanovují povinnost zhotovitele vyžádat od objednatele souhlas s navrhovanými podzhotoviteli, kteří mají na stavbě pracovat. Tyto námitky přípustnost dovolání nezakládají. Dovolací soud je vázán skutkovými zjištěními odvolacího soudu. Tvrzení předkládaná dovolatelem o možném porušení smluvních povinností ze smlouvy o dílo uzavřené mezi třetími osobami přitom nezakládá možnou neplatnost smlouvy mezi žalobcem a žalovanou.
Dovolatelem předestřená otázka č. 2 pak rovněž nemůže založit přípustnost dovolání, neboť odvolací soud se v napadeném rozhodnutí otázkou zastoupení právnické osoby útvarem, který není její organizační složkou a nemá samostatnou právní subjektivitu, vůbec nezabýval a napadené rozhodnutí na této otázce nezávisí. Ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. se tedy nejedná o otázku, která by v dané věci mohla založit přípustnost dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSCR 53/2013). Přípustnost dovolání pak v této souvislosti nemohou založit ani námitky dovolatele, že smlouva nebyla platně uzavřena z toho důvodu, že za žalovanou nejednaly k tomu oprávněné osoby, neboť tyto námitky směřují do skutkových zjištění soudů nižších stupňů o tom, že smlouvu uzavřeli zástupci žalované, kteří byli nadto jako takoví výslovně uvedeni v záhlaví předmětné smlouvy. K zpochybnění skutkového stavu zjištěného soudy nižších stupňů přitom dovolatel nemá k dispozici způsobilý dovolací důvod (srov. §241a odst. 1 o. s. ř.); tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014).
Obdobně přípustnost dovolání nezakládá ani dovolatelem předkládaná otázka č. 3. Namítá-li totiž dovolatel, že nebyl jako adresát seznámen s výzvou k plnění zapsanou ve stavebním deníku, a že tedy taková výzva k plnění nenaplňuje znaky adresovaného právního úkonu, vychází z vlastních skutkových tvrzení a přehlíží, že soudy obou stupňů nedospěly k závěru, že by se zápisy ve stavebním deníku seznámen nebyl. Soudy obou stupňů vyšly z toho, že do stavebního deníku nebyly dodatečně připisovány předmětné zápisy v neprospěch žalobce (viz bod 61. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu nebo str. 13 rozsudku soudu prvního stupně). Ve vztahu k požadavkům vymezení přípustnosti dovolání Nejvyšší soud např. ve svém rozhodnutí ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, podotkl, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu dle §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, pokud vychází z jiného skutkového stavu, než ze kterého vycházel odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem.
Ve vztahu k otázce č. 4 pak dovolatel namítá, že uplatnění práva na zaplacení smluvní pokuty žalovanou je „výkonem práva v rozporu s poctivým obchodním stykem“, jelikož žalovaná následně předala dílo provedené žalobcem investorovi a tento investor ve vztahu k žalované žádné sankce neuplatnil. Ani tyto námitky dovolatele však nezakládají přípustnost dovolání. Závěr odvolacího soudu o tom, že pro posouzení nároků uplatňovaných ze strany žalované ve vztahu k žalobci není rozhodné, zda byly sankce či pokuty uplatňovány třetí stranou (investorem) ve vztahu k žalované, či nikoliv, není v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu. Podle rozsudku ze dne 25. 6. 2003, sp. zn. 33 Odo 131/2003, dlužník je povinen smluvní pokutu zaplatit „bez ohledu na to, zda věřiteli vůbec nějaká škoda vznikla“. V rozsudku ze dne 4. 4. 2016, sp. zn. 23 Cdo 1749/2015, Nejvyšší soud odkázal na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. 31 Cdo 2707/2007, uveřejněného pod číslem 81/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, s tím, že uvedl, že k nepřiznání smluvní pokuty podle §265 obch. zák. by musely vést „velmi výjimečné okolnosti, které by byly spojeny s uplatňováním práva na zaplacení smluvní pokuty, tj. šikanózní výkon práva zjevně poškozující druhou stranu“.
Přípustnost dovolání pak nemůže založit ani dovolatelem předložená otázka č. 6, neboť argumentace dovolatele zde směřuje pouze ke zpochybnění skutkového stavu zjištěného soudy nižších stupňů. K tomu však dovolatel nemá k dispozici způsobilý dovolací důvod (srov. §241a odst. 1 o. s. ř.); tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. již výše zmiňovaná usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014). Pro úplnost dovolací soud připomíná, že skutkové okolnosti sporu, které předkládá dovolatel v dovolání, nemohou být předmětem dovolacího přezkumu, který je ustanovením §241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním.
Konečně ani dovolatelem předložená otázka č. 5 nezakládá přípustnost dovolání, neboť dovolatel jejím prostřednictvím vytýká odvolacímu soudu možné vady řízení spočívající v nedostatcích odůvodnění napadeného rozhodnutí (neuvedení důvodů, pro které odvolací soud v posuzované věci nepřistoupil k aplikaci moderačního práva). Obdobně přitom dovolatel argumentuje i v části dovolání, ve které namítá rozpor napadeného rozhodnutí s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3450/2011, s tím, že dle dovolatele odvolací soud v napadeném rozhodnutí nepostupoval souladně se zde vyloženými závěry Nejvyššího soudu, když se dostatečně nevypořádal se všemi argumenty předkládanými dovolatelem. Námitky, kterými dovolatel vytýká odvolacímu soudu možné vady řízení, přitom nemohou založit přípustnost dovolání, protože podle §241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Tvrzení dovolatele o procesních pochybeních soudu nezahrnují žádnou otázku procesního práva, která by splňovala předpoklady vymezené v §237 o. s. ř. (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 842/2014, ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1254/2014, a ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 1145/2015). K vadám řízení (i kdyby byly dány) dovolací soud přihlíží jen v případě přípustného dovolání (srov. §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v §237 o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. neodůvodňuje.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 4. 2019
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu