ECLI:CZ:NS:2019:23.CDO.802.2017.1
sp. zn. 23 Cdo 802/2017-114
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně ASEKOL SK s.r.o. , se sídlem ve Slovenské republice, Bratislava, Lamačská cesta 45, PSČ 841 03, IČO 45602689, zastoupené Mgr. Janem Kořánem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Opletalova 1015/55, PSČ 110 00, proti žalované REMA Systém, a.s. , se sídlem v Praze 4, Budějovická 1667/64, PSČ 140 00, IČO 64510263, zastoupené JUDr. Adamem Batunou, advokátem, se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 846/1, PSČ 110 00, o uložení povinnosti předložit individualizované výkazy výrobců elektrozařízení, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 60 C 324/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 11. 2016, č. j. 39 Cm 324/2016-78, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 2. 11. 2016, č. j. 39 Cm 324/2016-78, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 23. 5. 2016, č. j. 60 C 324/2015-44, zamítl žalobu na uložení povinnosti žalované předložit žalobkyni individualizované výkazy obchodní společnosti AT Computer, s.r.o., obchodní společnosti ABC Data s.r.o., obchodní společnosti eD´system Slovakia, s.r.o., a to za období let 2012 až 2014, a obchodní společnosti Alza c.z. a.s. za období roku 2013 a 2014 (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II).
Soud prvního stupně zjistil, že účastnice uzavřely dne 27. prosince 2011 smlouvu o zprostředkování, jejímž předmětem byl závazek žalované (zprostředkovatele) vyvíjet činnost směřující k tomu, aby měla žalobkyně (provozovatel) příležitosti uzavřít s výrobci smlouvu o zajištění společného plnění elektroodpadových povinností (dále jen „smlouva o zprostředkování“). Podle čl. III bodu 2 této smlouvy byl zprostředkovatel povinen na základě písemné výzvy provozovatele předložit provozovateli bez zbytečného odkladu individualizovaný výkaz za jednotlivého výrobce, je-li u zprostředkovatele a/nebo výrobce prováděn audit. Podle čl. VIII bodu 2 předmětné smlouvy byl zprostředkovatel povinen strpět provedení auditu ověřujícího správnost a úplnost souhrnných výkazů předávaných zprostředkovatelem provozovateli, zejména v návaznosti na individuální výkazy výrobců. Provozovatel není oprávněn požadovat provedení auditu u zprostředkovatele častěji než jedenkrát za dvanáct měsíců. Pro podmínky a způsob provádění auditu realizovaného u zprostředkovatele platí obdobně pravidla stanovená pro provádění auditu u výrobců podle smlouvy o zajištění společného plnění s tím, že pro práva a povinnosti zprostředkovatele při auditu platí obdobně úprava práv a povinností výrobce obsažená ve smlouvě o zajištění společného plnění. Smlouvy o zajištění společného plnění byly uzavřeny prostřednictvím žalované mezi žalobkyní a společnostmi AT Computer, s.r.o., ABC Data s.r.o., Alza.cz a.s., eD´system Slovakia, s.r.o. (dále jen „výrobci“).
Ze smluv o zajištění společného plnění soud prvního stupně zjistil, že se výrobci zavázali umožnit bezodkladně důvěrníkovi na základě předcházejícího písemného oznámení provozovatele, nejpozději však do třiceti dnů ode dne doručení oznámení, ověřit správnost a úplnost poskytovaných informací a plnění povinností stanovených smlouvami s tím, že mu zpřístupní obchodní a účetní dokumentaci související se stanovením počtu elektrozařízení uváděných jím na trh ve Slovenské republice. Výrobci jsou povinni poskytnout důvěrníkovi včas a řádně součinnost potřebnou pro řádné vykonání kontroly podle smlouvy, především mu poskytnout pravdivé a úplné informace týkající se elektrozařízení a týkající se plnění povinností výrobce podle zákona a předmětné smlouvy a umožnit mu nahlédnout do svých účetních dokladů a dalších listin a podkladů.
Mezi účastníky nebylo sporu, že výrobce vykazuje prostřednictvím žalované a že žalobkyně písemně vyzvala žalovanou k předložení konkrétního individualizovaného výkazu. Spornou zůstala otázka, zda byl prováděn audit.
Z úřední činnosti bylo soudu prvního stupně známo, že u zdejšího soudu proběhlo řízení (70 C 109/2015), v jehož rámci se žalobkyně domáhala vydání rozhodnutí, kterým by byla žalované uložena povinnost strpět provedení kontroly (auditu) a poskytnutí součinnosti potřebné pro řádné provedení kontroly ověřující správnost a úplnost souhrnných výkazů předaných žalovanou žalobkyni za období prvního až čtvrtého čtvrtletí let 2012, 2013 a 2014. Žalobě bylo vyhověno a žalované uloženo strpět a umožnit provedení kontroly ve smyslu čl. VIII. smlouvy o zprostředkování.
Soud prvního stupně vyhodnotil ujednání o povinnosti předložit individualizované výkazy a ujednání o provedení auditu (čl. III bod 2 a čl. VIII bod 2) jako smlouvu nepojmenovanou, která je součástí smlouvy zprostředkovatelské a trvá po dobu platnosti této smlouvy.
Podle soudu prvního stupně pro vznik povinnosti žalované předložit žalobkyni individualizované výkazy výrobců elektrozařízení za období prvního až čtvrtého čtvrtletí v letech 2012, 2013 a 2014 musely být naplněny následující 3 podmínky:
1) výrobce vykazuje prostřednictvím žalované,
2) existence písemné výzvy žalobkyně k předložení konkrétního individualizovaného výkazu za určitého výrobce a
3) provádění auditu u zprostředkovatele anebo výrobce.
Soud prvního stupně shrnul, že mezi účastníky nebylo sporu o tom, že první dvě podmínky byly naplněny. Sporné však zůstalo naplnění podmínky ad 3), tedy zda je u výrobce prováděn audit. Soud prvního stupně neshledal, že by tato podmínka byla naplněna, a to už ze samotného faktu, že žalobkyně podala k soudu prvního stupně žalobu, kterou se domáhala, aby byla žalované uložena povinnost strpět provedení kontroly (auditu) a poskytnout součinnost potřebnou pro řádné provedení kontroly. Pokud by byla kontrola již prováděna, těžko by se jejího uložení a strpění žalobkyně domáhala soudní cestou. Jelikož v řízení před soudem pod sp. zn. 70 C 109/2015 bylo žalobkyni vyhověno a povinnost byla žalované uložena (byť rozhodnutí dosud nenabylo právní moci), soud prvního stupně dovodil, že kontrola dosud prováděna nebyla a tudíž nebyla naplněna jedna z podmínek, nutných pro předložení individualizovaných výkazů. Soud prvního stupně tedy shledal žalobu jako nedůvodnou a z toho důvodu jí zamítl.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 2. 11. 2016, č. j. 39 Co 324/2016-78 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II).
Odvolací soud se nejprve zabýval vznesenou námitkou litispendence, v souvislosti se kterou dal za pravdu soudu prvního stupně, když ten ji hodnotil jako nedůvodnou a správně uvedl, že byť je v obou řízeních totožný okruh účastníků, je zde jiný předmět řízení.
V souvislosti s otázkou, zda byla naplněna poslední podmínka pro vznik povinnosti žalované předložit žalobkyni individualizované výkazy v souladu se smlouvou, odvolací soud poukázal na neurčitost smluvního ujednání, protože z něj podle jeho názoru není patrné, zda je pro splnění podmínky třeba provádění auditu jak u žalované, tak i u výrobců, či zda postačí provádění auditu u kteréhokoli z nich. Odvolací soud se neztotožnil s výkladem žalobkyně, podle které je správným výkladem ten v pořadí druhý uvedený, neboť „takový výklad z ničeho nevyplývá, a proto mu nezbylo než poukázat na neurčitost smluvního ujednání“.
Odvolací soud dále poukázal na skutečnost, že jednotliví výrobci nebyli stranou smlouvy o zprostředkování a na jejich práva a povinnosti tak dopadají ustanovení smlouvy o zajištění kolektivního plnění. Tyto smlouvy však neobsahují pojem auditor, nýbrž důvěrník. Odvolací soud odmítl tvrzení žalobkyně o tom, že se jedná o totožné pojmy, když podle smlouvy o zprostředkování ověřuje audit správnost a úplnost souhrnných výkazů předávaných zprostředkovatelem provozovateli, zejména v návaznosti na individuální výkazy výrobců, zatímco důvěrník podle smlouvy o zajištění kolektivního plnění ověřuje pravdivost a úplnost údajů o množství a hmotnosti elektrozařízení uvedených na trh výrobcem a plnění dalších povinností výrobce podle smlouvy. Podle česko-slovenského slovníku je důvěrník důvěrníkem a nikoli auditorem (jehož náplní práce je přezkum či zhodnocení dokumentů). Soud prvního stupně se nemohl zabývat otázkou, zda je u jednotlivých výrobců prováděn audit, protože ten není smluvně upraven, když ani ze shora uvedeného nevyplývá totožnost pojmů auditor a důvěrník.
Podle odvolacího soudu ze smluvních ujednání mezi účastníky nevyplývá, že za okamžik provádění auditu lze považovat den, kdy byly ve vztahu ke kontrolovanému subjektu zahájeny úkony směřující k jeho provedení, přičemž za takový úkon je třeba považovat oznámení auditu žalované či výrobci nebo okamžik dostavení se auditora do provozovny. Podle odvolacího soudu žalobkyně výše předestřeným výkladem doplňuje zprostředkovatelskou smlouvu bez konsensu s druhou smluvní stranou.
K odvolací námitce žalobkyně, podle níž měl soud postupovat podle §35 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“) a zabývat se výkladem právního úkonu, odvolací soud dovodil, že za situace, kdy okamžik počátku provádění auditu není nijak smluvně vymezen, není zde ani úkon, který by bylo možno vykládat. Pokud žalobkyně soudu vytýkala neprovedení výkladu pojmu „provádění auditu“, odvolací soud jí nepřisvědčil, protože provádění auditu označil za činnost dostatečně specifickou. Podle odvolacího soudu nedostatek ujednání spočívá v tom, že není nijak vymezen počátek provádění auditu, který nelze výkladem odstranit a ani žalobkyně v odvolání nepředestřela jednoznačný výklad a uváděla časově různé okamžiky.
Odvolací soud označil závěry soudu prvního stupně za v zásadě správné, jelikož ve vztahu mezi účastníky není žalobkyní vymáhaná povinnost dostatečně smluvně upravena a na základě uzavřené zprostředkovatelské smlouvy se jí z tohoto důvodu nelze úspěšně domáhat.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva a otázky procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle dovolatelky navíc řízení před odvolacím soudem bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Nesprávnost právního posouzení ze strany odvolacího soudu shledala žalobkyně v tom, že odvolací soud při výkladu slovního spojení „a/nebo“ nepostupoval podle §35 odst. 2 obč. zák. Odvolací soud dospěl k závěru, že smluvní ujednání obsažené v čl. III. odst. 2 smlouvy o zprostředkování je neurčité, „protože z něj není patrné, zda je pro splnění podmínky třeba provádění auditu jak u žalované, tak i u výrobců, či zda postačí provádění auditu u kteréhokoliv z nich. Žalobkyně nyní tvrdí, že správný výklad uvedeného jednání je ‚nebo‘, takový výklad však z ničeho nevyplývá a nezbývá než poukázat na neurčitost uvedeného smluvního ujednání, byť na něj žalovaná nepoukazovala.“ Dovolatelka namítá, že předmětné ujednání je dostatečně určité a bez jakýchkoliv pochybností z něj lze dovodit vůli smluvních stran, aby podmínkou vzniku povinnosti žalované předložit žalobkyni individualizovaný výkaz konkrétního výrobce bylo, že audit je prováděn buď u žalované (jen u ní) nebo u výrobce (jen u něj) nebo u obou (žalované i výrobce).
Dovolatelka dále namítala nesprávný postup odvolacího soudu při výkladu pojmů „audit“, „kontrola“, „auditor“ a „důvěrník“. Dovolatelka v této souvislosti citovala rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2008, sp. zn. 33 Cdo 3053/2007, ve kterém se dovolací soud zabýval otázkou interpretace ustanovení §35 odst. 2 obč. zák. V souvislosti s výkladem smluvních ujednání odkázala žalobkyně též na dva nálezy Ústavního soudu, první ze dne 11. 11. 2009, č. j. IV. ÚS 128/06, a druhý ze dne 22. 1. 2015, č. j. III. ÚS 403/12. Podle dovolatelky odvolací soud při výkladu pojmu „audit“ uvedeného v čl. III. odst. 2 smlouvy o zprostředkování uvedená pravidla a principy, které mají být uplatňovány při výkladu smluvních ujednání, nerespektoval a nepostupoval tak podle §35 odst. 2 obč. zák. Podle dovolatelky ve smlouvě o zprostředkování vymezený pojem audit nelze zaměňovat s auditem tak, jak jej definuje zákon č. 93/2009 Sb., o auditorech a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o auditorech“), když smlouva počítá s kontrolou správnosti a úplnosti údajů obsažených v souhrnných výkazech, zatímco zákon o auditorech pojí pojem audit s ověřováním účetní závěrky.
Podle dovolatelky odvolací soud neseznámil účastníky se svým odlišným právním názorem – provedením výkladu pojmu „audit“, kterým se soud prvního stupně vůbec nezabýval - a nedal žalobkyni příležitost se k tomuto názoru vyjádřit. Žalobkyně tak nevěděla, že odvolací soud na věc nahlíží jinak, a nemohla tomu přizpůsobit svoji argumentaci, kterou uplatila v dovolání. V této souvislosti dovolatelka odkázala na judikaturu dovolacího soudu, ve které se zabýval tzv. překvapivostí soudního rozhodnutí, a to rozhodnutí ze dne 15. 1. 2015, sp. zn. 25 Cdo 3504/2012, rozhodnutí ze dne 28. 3. 2006, sp. zn. 28 Cdo 2838/2005.
Podle dovolatelky odvolací soud nesprávně (ne)postupoval podle §35 odst. 2 obč. zák. při výkladu pojmu „provádění auditu“. Podle dovolatelky bylo nezbytné vyřešit otázku, co se rozumí „prováděním auditu“, přičemž měla za to, že soudy provedly dostatek důkazů, ze kterých vyplynulo, že auditor výrobce v souladu s písemným oznámením kontroly opakovaně navštívil a řešil s nimi otázky přímo související s auditem, proto nelze dospět k závěru, že audit u výrobců nebyl prováděn. Podle dovolatelky je pak třeba přijmout takový výklad, podle kterého je provádění auditu zahájeno v okamžiku, kdy byly ve vztahu ke kontrolovanému subjektu zahájeny úkony směřující k jeho provedení. Za takový úkon je pak třeba považovat již samotné oznámení auditu žalované nebo výrobci, jehož účinky nastávají doručením oznámení adresátovi.
Žalobkyně dále odvolacímu soudu vytkla, že se nevypořádal s její námitkou o tom, že soud prvního stupně rozhodl ultra petitum, když žalobkyně požadovala předložení individualizovaných výkazů společnosti ABC Data s.r.o. pouze ve vztahu k roku 2014, soud prvního stupně však rozhodl, že se žaloba zamítá ohledně uložení povinnosti předložit výkazy této společnosti za roky 2012 až 2014. Odvolací soud pak toto rozhodnutí bez řádného odůvodnění potvrdil.
Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud změnil napadený rozsudek odvolacího soudu tak, že vyhoví žalobnímu návrhu žalobkyně, tj. uloží žalované povinnost předložit žalobkyni individualizované výkazy uvedených společností ve stanovených obdobích; případně, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil.
K dovolání žalobkyně se vyjádřila žalovaná, která považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a nesouhlasí s námitkami dovolatelky, a její dovolání navrhla zamítnout.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 29. 9. 2017) se podává z bodu 2 článku II části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony (dále opět jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě osobou oprávněnou zastoupenou advokátem (§240 odst. 1 a §241 odst. 1 o. s. ř.), posuzoval, zda je dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatelka domáhá.
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je přípustné pro řešení otázky rozporu napadeného rozhodnutí s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu v souvislosti s výkladem projevu vůle (např. rozsudek ze dne 26. 11. 1998, sp. zn. 25 Cdo 1650/98, či rozsudek ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 30 Cdo 710/2013). Dovolání je rovněž důvodné.
Podle §35 odst. 2 obč. zák. je třeba právní úkony vyjádřené slovy vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.
Podle ustanovení §266 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, (dále jen „obch. zák.“) projev vůle se vykládá podle úmyslu jednající osoby, jestliže tento úmysl byl straně, které je projev vůle určen, znám nebo jí musel být znám (odstavec 1). V případech, kdy projev vůle nelze vyložit podle odstavce 1, vykládá se projev vůle podle významu, který by mu zpravidla přikládala osoba v postavení osoby, které byl projev vůle určen. Výrazy používané v obchodním styku se vykládají podle významu, který se jim zpravidla v tomto styku přikládá (odstavec 2). Při výkladu vůle podle odstavců 1 a 2 se vezme náležitý zřetel ke všem okolnostem souvisejícím s projevem vůle, včetně jednání o uzavření smlouvy a praxe, kterou strany mezi sebou zavedly, jakož i následného chování stran, pokud to připouští povaha věci (odstavec 3). Projev vůle, který obsahuje výraz připouštějící různý výklad, je třeba v pochybnostech vykládat k tíži strany, která jako první v jednání tohoto výrazu použila (odstavec 4).
Nejvyšší soud např. ve svém rozhodnutí ze dne 6. 1. 2014, sp. zn. 32 Cdo 196/2012, vyložil, že „jsou-li pochybnosti o obsahu právního úkonu, zjišťuje se jeho obsah za použití pravidel stanovených obecně pro soukromoprávní vztahy v §35 odst. 2, 3 obč. zák. a pro obchodní závazkové vztahy speciálně v §266 obch. zák.“
Nejvyšší soud vysvětlil již v rozsudku ze dne 26. 11. 1998, sp. zn. 25 Cdo 1650/98, uveřejněném v časopise Právní rozhledy č. 7, ročník 1999, s. 386, že jazykové vyjádření právního úkonu zachycené ve smlouvě musí být nejprve vykládáno prostředky gramatickými (z hlediska možného významu jednotlivých použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či systematickými (z hlediska řazení pojmů ve struktuře celého právního úkonu). Kromě toho soud posoudí na základě provedeného dokazování, jaká byla skutečná vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy, přičemž podmínkou pro přihlédnutí k vůli účastníků je to, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu. Ústavní soud pak v této souvislosti vyložil (z hlediska ústavně garantovaných základních práv), že „text smlouvy je toliko prvotním přiblížením se k významu smlouvy, který si chtěli její účastníci svým jednáním stanovit. Doslovný výklad textu smlouvy může, ale nemusí být v souladu s vůlí jednajících stran. Směřuje-li vůle smluvních stran k jinému významu a podaří-li se vůli účastníků procesem hodnocení skutkových a právních otázek ozřejmit, má shodná vůle účastníků smlouvy přednost před doslovným významem textu jimi formulované smlouvy. Vůli je nutno dovozovat z vnějších okolností spojených s podpisem a realizací smluvního vztahu, zejména z okolností spojených s podpisem smlouvy a následným jednáním účastníků po podpisu smlouvy (srov. např. nález ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 625/2003, uveřejněný pod číslem 84 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 37/2005)“. Nejvyšší soud dále opakovaně připomněl, že ustanovení §35 odst. 2 obč. zák. zahrnuje požadavek, aby se výklad projevu vůle (tam, kde není výslovně projevena vůle jiná) řídil logikou věci; při zkoumání projevené vůle účastníků smlouvy je třeba vycházet z toho, že smluvní strany se při uzavření smlouvy nechovaly nelogicky (k tomu srov. např. rozsudky ze dne 14. 12. 2000, sp. zn. 20 Cdo 2608/98, a ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 30 Cdo 710/2013, které jsou veřejnosti dostupné na webových stránkách Nejvyššího soudu). Výklad projevu vůle nemůže vést k takovým důsledkům, které jsou z hlediska pravidel logiky zjevně absurdní.
Nutno zároveň připomenout, že výkladem lze zjišťovat pouze obsah právního úkonu, nelze jím projev vůle doplňovat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2005, sp. zn. 29 Odo 1033/2004).
Podle odvolacího soudu se žalobkyně mohla úspěšně domáhat uložení povinnosti žalované předložit jí individualizované výkazy obchodních společností tehdy, pokud byly splněny tři podmínky uvedené ve smlouvě o zprostředkování, přičemž jednou z těchto podmínek bylo provádění auditu u žalované a/nebo u jednotlivých výrobců. Odvolací soud dospěl k závěru, že tato podmínka nebyla splněna. Mezi účastníky sporné smluvní ujednání označil za neurčité, jelikož z něj není patrné, zda je pro splnění podmínky třeba provádění auditu jak u žalované, tak i u výrobců, či zda postačí provádění auditu u kteréhokoliv z nich.
V této souvislosti dává Nejvyšší soud dovolatelce za pravdu v tom, že ustanovení čl. III bod 2 smlouvy o zprostředkování není neurčité z důvodu použití formulace „a/nebo“. Spojení spojek a/nebo je v praxi zcela běžně používané právě pro jeho schopnost stručně a výstižně upravit situaci, v níž může nastat některá z eventualit toto „slovní spojení“ obklopujících nebo obě, případně všechny, najednou. Na základě gramatického výkladu předmětného smluvního ujednání tedy nelze mít pochyb o jeho obsahu ve vztahu k rozsahu, na jaké subjekty dopadá, a je třeba jej interpretovat tak, že povinnost předložit provozovateli bez zbytečného odkladu individualizované výkazy za jednotlivé výrobce v souladu s čl. III bod 2 smlouvy o zprostředkování nastává tehdy, je-li u žalovaného nebo u některého z výrobců, nebo u žalovaného i u některého nebo všech výrobců prováděn audit. Přijal-li odvolací soud závěr, že pro použití uvedeného spojení spojek je předmětné smluvní ujednání neurčité, a proto se jím dále nezabýval, pochybil, poněvadž nejenže předmětné ujednání z uvedeného důvodu neurčité není, ale předně měl-li soud za to, že neurčité je, bylo na místě sporné ujednání stran interpretovat v souladu s ustanovením §35 odst. 2 obč. zák. a §266 obch. zák. a ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, tj. zjišťovat vůli smluvních stran projevenou v předmětném ustanovení smlouvy (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1288/2003, rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1650/98, případně též nález Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 557/2005).
Dovolatelka dále namítala nesprávnost výkladu pojmů audit, provádění auditu, kontrola, auditor a důvěrník, když odvolacímu soudu stejně jako v předchozím případě vyčetla, že nepostupoval podle §35 odst. 2 obč. zák.
Pro rozhodnutí ve věci je určující nalézt odpověď na otázku, zda byla žalovaná povinna předložit žalobkyni individualizované výkazy podle čl. III odst. 2 smlouvy o zprostředkování. Mezi stranami bylo sporné, zda byla naplněna jedna ze 3 podmínek zakládajících tuto povinnost žalované. Strany se přely, zda byl v rozhodné době prováděn audit u zprostředkovatele a/nebo u výrobců. Pro zodpovězení této otázky je v první řadě nezbytné zjistit obsah pojmu audit, resp. provádění auditu. Přestože odvolací soud citoval ustanovení čl. VIII odst. 2 smlouvy o zprostředkování, v němž je pojem audit vymezen, jeho obsahem se nezabýval. Odvolací soud odmítl argumentaci žalobkyně o shodnosti pojmů důvěrník a auditor, s tím, že z česko-slovenského slovníku se tato shodnost nepodává, současně uzavřel, že totožnost pojmů nevyplývá ani ze smluvních ujednání. Odvolací soud však ve smyslu výše uvedených interpretačních pravidel neprovedl výklad pojmů důvěrník ani audit, tj. nevyložil, co je jejich obsahem, nezjišťoval, jaký byl úmysl (resp. skutečná vůle) smluvních stran při uzavírání předmětné smlouvy, pouze citoval příslušná smluvní ujednání, načež konstatoval, že z nich (bez dalšího) nelze dovodit sjednanou totožnost obsahu uvedených pojmů. Předmět sporu však nepředstavuje otázka, zda mají pojmy auditor a důvěrník shodný obsah, nýbrž jaký je obsah pojmu audit ve smyslu smlouvy o zprostředkování. Text smlouvy je prvotním přiblížením obsahu vzájemného ujednání stran. Pokud (pouze) z textu smlouvy o zprostředkování není zřetelné, kdy dochází k provádění auditu a co je jeho obsahem, neznamená to automaticky, že tyto skutečnosti je vyloučeno zjistit. V první řadě je třeba vycházet z předpokladu, že smluvní strany měly v úmyslu uzavřít platnou smlouvu a pokud si sjednaly možnost provádění auditu, je třeba zjišťovat podle pravidel obsažených v §266 obch. zák. a §35 obč. zák., jaký obsah tomuto ujednání přisuzovaly. Pouhá skutečnost, že soud neshledal totožnost obsahu mezi pojmy důvěrník a auditor, neimplikuje nemožnost zjišťovat, zda (případně kdy) je u jednotlivých výrobců prováděn audit tak, jak je vymezen ve smlouvě o zprostředkování.
Bez znalosti obsahu pojmu audit není pochopitelně možné ohraničit období, v němž dochází k provádění auditu, tj. stanovení okamžiku zahájení provádění auditu a okamžik jeho skončení. To ovšem neznamená, že lze bez dalšího uzavřít, jak učinil odvolací soud, že v situaci, kdy není okamžik počátku provádění auditu smluvně výslovně vymezen, není zde ani úkon, který by bylo možno vykládat. Zabýval-li by se odvolací soud řádně výkladen projevu vůle smluvních stran a zjišťoval-li by, co je obsahem ujednání o „provádění auditu“, měl by logicky dospět k závěru, kdy je provádění auditu zahájeno a kdy ukončeno, resp. co ještě (případně už) je provádění auditu a co už (případně ještě) prováděním auditu není. V kontextu výše uvedeného pak poněkud nesrozumitelně působí dílčí závěr vyslovený v této souvislosti odvolacím soudem, podle nějž je provádění auditu činností dostatečně specifickou. Není zřejmé, co tím chtěl odvolací soud vyjádřit, jaký význam má tento závěr pro posouzení věci ani co je obsahem oné dostatečně specifické činnosti.
Z odůvodnění napadeného rozhodnutí se nepodává, zda předmětnou specifickou činností odvolací soud mínil, jak se domnívá dovolatelka, činnost vymezenou zákonem o auditorech či jinou specifickou činnost. V této souvislosti lze podotknout, že skutečnost, že pojem audit je definován zákonem o auditorech, nezakládá automaticky nutný předpoklad, že v kontextu dané smlouvy se použitím pojmu audit má skutečně na mysli povinný audit vymezený zákonem o auditorech. Nelze přehlédnout, že pojem audit je běžně používán ve významu kontroly, nikoli pouze striktně ve smyslu, který mu ukládá zákon o auditorech, nýbrž v celé šíři pojmu „kontrola“, přičemž různé osoby mu mohou v praxi přisuzovat rozdílný obsah a význam, který se následně promítá do jejich právních vztahů. Úkolem soudu pak je zjistit, jaký obsah a význam mu přiznávaly subjekty konkrétního vztahu, tj. v této věci žalobkyně a žalovaná.
Nejvyšší soud v souladu s §242 odst. 3 o. s. ř. přihlédl k dovolatelkou namítané vadě řízení týkající se překročení žalobního návrhu již soudem prvního stupně.
Podle §153 odst. 2 o. s. ř. soud může překročit návrhy účastníků a přisoudit něco jiného nebo více, než čeho se domáhají, jen tehdy, jestliže z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky.
Z výše uvedeného se podává, že soud je vázán žalobními návrhy účastníků a nemůže jim přiznat více, než čeho se domáhají, ledaže z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahů mezi účastníky. Soudu je tedy mimo jiné zakázáno, aby rozhodoval o něčem jiném, než čeho se žalobce domáhá. K tomu Nejvyšší soud např. v rozhodnutí ze dne 21. 9. 2005, sp. zn. 32 Odo 1025/2004, vyložil, že „překročením návrhu a porušením dispoziční zásady řízení by bylo pouze přiznání jiného plnění, než které žalobce v žalobním petitu požadoval, nebo přiznání plnění na základě jiného skutkového stavu, než který byl tvrzen v žalobě a byl předmětem dokazování v soudním řízení, …“.
V nyní posuzované věci žalobkyně po žalované požadovala, aby jí předložila individualizované výkazy společnosti ABC Data s.r.o. za období 1. až 4. čtvrtletí 2014. Soud prvního stupně však ve výroku pod bodem I rozhodl (mimo jiné) o povinnosti žalované předložit žalobkyni individualizované výkazy společnosti ABC Data s.r.o. za období let 2012, 2013 a 2014. Soud prvního stupně tedy rozhodl nejen o povinnosti žalované předložit individualizované výkazy společnosti ABC Data s.r.o. za 1. až 4. čtvrtletí roku 2014, jak požadovala žalobkyně, nýbrž rovněž o období let 2012 a 2013. Tímto soud prvního stupně nepřípustně překročil žalobní návrh žalobkyně a zatížil tak řízení procesní vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Tím, že odvolací soud tuto závažnou procesní vadu neodstranil, zatížil i on své rozhodnutí vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Vzhledem ke zrušujícímu rozhodnutí se Nejvyšší soud již nemusel zabývat namítanou vadou překvapivosti rozhodnutí odvolacího soudu a vadou spočívající v porušení zásady dvojinstančnosti řízení.
Nejvyšší soud ze shora předestřených důvodů, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadené rozhodnutí v souladu s §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 2 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně řízení dovolacího rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 1. 2019
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu