ECLI:CZ:NS:2019:24.CDO.320.2019.3
2
9
sp. zn. 24 Cdo 320/2019-268
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Pavla Vrchy v právní věci žalobkyně A. V. , narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Bc. Klárou Luhanovou, advokátkou se sídlem v Plzni, Šafaříkovy sady č. 2455/5, proti žalovanému L. M. , narozenému dne XY, bytem v XY, zastoupenému Mgr. Marianem Francem, advokátem se sídlem v Plzni, Škroupova č. 796/10, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 13 C 386/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 18. července 2018, č. j. 61 Co 146/2018-218, takto:
Rozsudek krajského soudu a rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne 5. března 2018, č. j. 13 C 386/2015-184, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu Plzeň-město k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se žalobou podanou u Okresního soudu Plzeň-město dne 3.8.2015 proti žalovanému domáhala určení, že „F. V., nar. XY, byla ke dni úmrtí 26.9.2013 podílovou spoluvlastnicí v rozsahu jedné poloviny nemovitostí zapsaných na LV č. XY v obci XY, k.ú. XY, a to parcely č. parc. XY o výměře 67 m² (zast. plocha a nádvoří), jejíž součástí je stavba XY č.p. XY (rod. dům), parcely č. parc. XY o výměře 22 m² (zast. plocha a nádvoří), jejíž součástí je stavba bez čp/če (garáž), parcela č. parc. XY o výměře 471 m² (zahrada), vše v obci XY, k. ú. XY“. Žalobu odůvodnila zejména tím, že „je dcerou F. V., zemřelé dne 26.9.2013“, a tedy „jejím jediným zákonným dědicem“, a z toho důvodu jí „svědčí naléhavý právní zájem“ a „k podání žaloby je aktivně věcně legitimována“, že „je spoluvlastnicí v rozsahu jedné poloviny“ předmětných nemovitostí, které „nabyla rozhodnutím o dědictví po otci J. V.“, že žalovaný „je spoluvlastníkem rovněž jedné poloviny předmětných nemovitostí na základě darovací smlouvy ze dne 29.7.2011 uzavřené mezi F. V. a žalovaným“, a to „s právními účinky vkladu ke dni 10.8.2011“, že však „darovací smlouvu považuje za neplatnou s ohledem na zdravotní stav F. V.“, neboť zůstavitelce „v době podpisu bylo téměř 94 let“ a „v době uzavření smlouvy nebyla s to posoudit povahu a následky svého jednání“, když i její ošetřující lékař MUDr. Zdeněk Čech uvedl, že „vzhledem k postupujícímu věku a počínající demenci na podkladě nevratných stařeckých změn projevujících se zhoršeným prokrvením mozku, by nebyla schopna posoudit právní dopad svých rozhodnutí“, a že navíc zůstavitelka „současně podepsala alogicky dvě listiny - darovací smlouvu a závěť, kterou současně s darovací smlouvou žalovanému odkázala čtvrtinu předmětných nemovitostí“, ačkoliv „pokud současně žalovanému celé své vlastnictví darovala, nemá mu co odkazovat závětí“, z čehož lze dovodit, že „nebyla schopna chápat smysl a důsledky jak darovací smlouvy, tak závěti“.
Okresní soud Plzeň-město rozsudkem ze dne 5.3.2018, č.j. 13 C 386/2015-184, zamítl žalobu a rozhodl o náhradě nákladů řízení tak, že žalobkyně je povinna do šesti měsíců od právní moci rozsudku zaplatit žalovanému částku 18.643,70 Kč k rukám advokáta Mgr. Mariana France. Poté, co dovodil, že žalobkyně „má na požadovaném určení naléhavý právní zájem“, jelikož v katastru nemovitostí je vlastnické právo k ideální jedné polovině předmětných nemovitých věcí, k níž se žalobkyně domáhá určení vlastnického práva zůstavitelky F. V., zapsáno pro žalovaného, a navíc „v případě vyhovění žalobě by se jedna polovina předmětných nemovitých věcí stala součástí dědictví, jež by žalobkyně jakožto neopominutelná dědička v rozsahu uvedeném v ustanovení §479 občanského zákoníku zdědila“, a že „je také dána věcná legitimace účastníků“, neboť „oba účastníci tohoto sporného řízení by byli i účastníky řízení o dědictví po zůstavitelce“, a „tento rozsudek bude tedy ve smyslu §159a odst. 1 občanského soudního řádu závazný vůči nim oběma“, především za situace, kdy „sporná jedna polovina předmětných nemovitých věcí nebyla zahrnuta do aktiv dědictví“, soud prvního stupně dospěl na základě provedeného dokazování k závěru, že „zůstavitelka darovací smlouvu v duševní poruše, jež by ji k ní činila nezpůsobilou, neuzavřela“, a to na základě znaleckého posudku, o němž uzavřel, že „je formulován srozumitelně a logicky“ a „nemá důvod se od závěrů znalkyně odchylovat“, když závěry znalkyně „jsou podpořeny i dalšími důkazy“, dle kterých „byla zůstavitelka až do posledních dnů svého života schopna normálně komunikovat s okolím“, a tedy že „nejen že není vysoce pravděpodobné, že zůstavitelka v posledních letech svého života trpěla duševní chorobou, která by ji činila k uzavření sporné darovací smlouvy nezpůsobilou“, ale že „je prokázáno, že zůstavitelka žádnou takovou chorobou netrpěla“, přičemž „počínající lehká stařecká demence takovou chorobou není“, a proto „sporná darovací smlouva není podle §38 odst. 2 občanského zákoníku neplatná“. Ačkoliv soud prvního stupně přisvědčil žalobkyni v tom, že „současné uzavření darovací smlouvy a pořízení závěti ohledně téhož majetku je poměrně neobvyklé“, dospěl k závěru, že „ani to není dokladem o duševní poruše zůstavitelky“, že „ani to není důvodem neplatnosti sporné darovací smlouvy“ a že „ani sama skutečnost, že darování jedné poloviny předmětných nemovitých věcí bylo nespravedlivé, důvodem neplatnosti také není“, neboť „za svého života mohla zůstavitelka nakládat se svým majetkem dle vlastního uvážení“, a tedy žalobu zamítl s odůvodněním, že „zůstavitelka v době svého úmrtí vlastníkem této jedné poloviny předmětných nemovitých věci již nebyla“.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 18.7.2018, č.j. 61 Co 146/2018-218, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení tak, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 31.072,80 Kč do jednoho roku od právní moci rozsudku, k rukám zástupce žalovaného Mgr. Mariana France. Odvolací soud předně dovodil, že „soud prvního stupně provedl dostatečné množství důkazů, tyto řádně hodnotil a dovodil z nich skutkové i právní závěry“, s nimiž se ztotožnil a na tyto závěry „pro stručnost odůvodnění“ odkázal a dále dospěl k závěru, že „v průběhu řízení nebylo prokázáno, že by zůstavitelka byla ke dni uzavírání sporné darovací smlouvy zbavena způsobilosti k právním úkonům či by byla v této způsobilosti omezena“, že ani na základě vypracovaného znaleckého posudku a následného výslechu znalkyně „nebylo možno dojít k závěru, že by u zůstavitelky byla ke dni uzavření sporné darovací smlouvy zjištěna duševní porucha, která by ji činila neschopnou uzavřít sporný právní úkon – darovací smlouvu ze dne 29.7.2011“, že závěr znaleckého posudku lze s ohledem na obsah samotného znaleckého posudku „považovat za logický“, když „znalkyně se ve znaleckém posudku vypořádala se všemi zásadními otázkami a na svém závěru setrvala i při svém výslechu“, že i „ze všech provedených důkazů vyplývá, že zůstavitelka byla na svůj věk vitální, až do své smrti byla orientovaná a komunikovala se svým okolím“, že „v dané věci je nutno vycházet z prokázaného skutkového stavu“ a „rozhodujícím důkazem“ v této věci je znalecký posudek, z něhož „jednoznačně vyplynulo, že paní F. V. byla schopna darovací smlouvu uzavřít“, a že žalobkyně „zdůrazňuje především nespravedlnost daného řešení, tedy darování předmětných nemovitostí žalovanému, když ona byla jedinou dcerou zůstavitelky, tudíž i jedinou dědičkou“. Odvolací soud tak dovodil, že „nelze dojít k jinému závěru než, že paní F. V. byla v době uzavření darovací smlouvy plně způsobilá takovýto právní úkon učinit“, a proto „nelze považovat tento právní úkon za neplatný ve smyslu ust. §38 odst. 2 občanského zákoníku“. Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení odvolací soud odůvodnil tím, že žalovanému, který měl v odvolacím řízení plný úspěch, byla přiznána i plná náhrada nákladů odvolacího řízení, avšak povinnost k úhradě stanovil v prodloužené lhůtě jednoho roku od právní moci rozsudku, a to „s ohledem na majetkové poměry žalobkyně a celkovou výši nákladů řízení“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Dovolatelka namítá, že odvolací soud i soud prvního stupně „nesprávně posoudily otázku neplatnosti darovací smlouvy dle ustanovení §38 odst. 2 občanského zákoníku“, neboť „skutkový stav nebyl zcela nebo v podstatné části zjištěn“, a má za to, že „soudy nesprávně zhodnotily jednotlivé skutečnosti, které jsou pro dané řízení rozhodné a spolehly se pouze na obecné závěry znaleckého posudku“, že „znalecký posudek by měl být vypracován až na samém konci dokazování, kdy byly zjištěny všechny rozhodné skutečnosti a provedeny všechny relevantní důkazy“, a že je třeba zhodnotit, „jak se hodnocený choval v každodenním životě, jak se staral o potřeby své a své rodiny, jak hospodařil, jak se choval v různých životních situacích“, ale že to v řízení dodrženo nebylo, že dle soudů byly některé z navržených důkazů „nadbytečné“, ačkoliv „právě jimi mělo být prokazováno, jak se F. V. chovala před onemocněním a po něm“, tedy „podstatné skutečnosti vyžadované pro řádné zhodnocení způsobilosti k určitému úkonu“, a soudům tak vytýká, že se nemůžou „spolehnout jen na závěry znalce, pominout další rozhodné skutečnosti a na podkladě znaleckého posudku rozhodnout o nadbytečnosti dalších důkazů“. Dle dovolatelky soudy také „posuzovaly psychický stav zůstavitelky obecně k její zdravotní indispozici“, avšak „nevěnovaly se řádně stavu při konkrétním úkonu, sepisu darovací smlouvy“, a ani „znalecký posudek se neváže ke konkrétnímu okamžiku uzavření darovací smlouvy a konkrétní darovací smlouvě jako takové“, a dále namítá, že za situace, kdy zůstavitelka v jeden den darovala veškerý svůj nemovitý majetek žalovanému a zároveň ve stejný den o další ¼ nemovitostí pořídila závěť a kdy oba tyto úkony byly - dle žalovaného - plánované, „je zcela nepravděpodobné, ba dokonce vyloučené, aby osoba s počáteční demencí např. přemýšlela o tom, že ¼ nemovitostí za svůj život nabyde, případně, že závěť je pořizována pro případ, že by darovací smlouva nebyla platná“. Soudům dále vytýká, že „darovací smlouva je neplatná pro rozpor s dobrými mravy dle ustanovení §39 občanského zákoníku“, neboť dovolatelka je zákonnou dědičkou po F. V.“ a „je nespravedlivé, aby majetek po zůstavitelce získal žalovaný, který se o ni nestaral a pouze se na sklonku jejího života vetřel do její přízně“, a „i přes péči dcery, která jinou možnost bydlení nemá, převedla darovací smlouvou majetek, který by dceři jinak ze zákona náležel, jiné, zcela vzdálené osobě a ani nezajistila dceři možnost bydlení“, a že ačkoliv „soud k takové neplatnosti přihlíží i tehdy, není-li účastníky uplatněna“, přesto „aplikaci ustanovení §39 občanského zákoníku ani nezvážil“. Dovolatelka nesouhlasí ani s výší stanovené náhrady nákladů odvolacího řízení, neboť má za to, že v jejím případě „byl dán důvod pro nepřiznání náhrady nákladů řízení žalovanému, nebo alespoň pro její podstatné snížení“, a to „vzhledem k jejím poměrům, chování žalovaného před i během řízení vůči žalobkyni, i vzhledem ke konkrétním okolnostem sporu“. Dovolatelka proto navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu, jakož i soudu prvního stupně, a aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný má za to, že odvolací soud „posuzoval opět veškeré důkazy ve svém souhrnu“ a „proti výpovědím svědků promítá znalecký posudek, který s důkazy plně koresponduje“, a že v dané věci „nedošlo k tomu, že by soud vyšel z nedostatečně zjištěného skutkového stavu, či by záměrně některé důkazy vynechal“, když „soud provádí tolik důkazů, aby si o věci učinil dostatečný obraz pro své rozhodnutí“, a ve vztahu k námitce rozporu darovací smlouvy s dobrými mravy uvádí, že cílem ustanovení §39 občanského zákoníku „rozhodně není posuzování spravedlivosti právního úkonu, tj. zda si žalovaný obdarování zasloužil či nikoliv“, a proto navrhuje, aby dovolací soud dovolání žalobkyně odmítl.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) projednal dovolání žalobkyně podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
V projednávané věci bylo z hlediska skutkového stavu zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu - jak vyplývá z ustanovení §241a odst. 1 a §242 odst. 3 věty první o.s.ř. - nepodléhá), že zůstavitelka F. V., zemřelá dne 26.9.2013, uzavřela dne 29.7.2011 se žalovaným L. M. darovací smlouvu, jíž převedla nemovitosti - id. ½ budovy č.p. XY, způsob využití rodinný dům, stojící na pozemku parc. č. XY, pozemku parc. č. XY, budovy bez čp/če, způsob využití garáž, stojící na pozemku parc. č. XY, pozemku parc. č. XY a pozemku parc. č. XY, vše zapsané v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Plzeňský kraj, Katastrální pracoviště XY, na LV č. XY pro obec XY, k.ú. XY - na žalovaného, že tohoto dne zůstavitelka dále pořídila formou notářského zápisu Mgr. Michala Šilhavého ze dne 29.7.2011,
sp. zn. NZ 116/2011, N 137/2011, závěť, v níž odkázala žalovanému jednu čtvrtinu předmětných nemovitostí, a že vzhledem k tomu, že žalobkyně měla pochybnosti
o schopnosti zůstavitelky učinit ke dni 29.7.2011 právní úkon – darovací smlouvu ve prospěch žalovaného, a to s ohledem na zdravotní stav zůstavitelky, domáhá se za uvedeného stavu věci určení, že zůstavitelka „F. V. byla ke dni úmrtí 26.9.2013 podílovou spoluvlastnicí v rozsahu jedné poloviny nemovitostí zapsaných na LV č. XY v obci XY, k. ú. XY“.
Za tohoto skutkového stavu bylo v projednávané věci pro rozhodnutí soudů významné (mimo jiné) vyřešení právní otázky, jaký vliv na posouzení platnosti darovací smlouvy uzavřené mezi zůstavitelkou a žalovaným má skutečnost, že zůstavitelka tentýž den, kdy došlo k uzavření darovací smlouvy, pořídila ohledně části předmětného majetku také závěť ve prospěch obdarovaného z předmětné darovací smlouvy, tedy žalovaného. Protože posouzení této otázky hmotného práva bylo pro rozhodnutí v projednávané věci významné (určující) a protože nebyla v rozhodování dovolacího soudu ve všech souvislostech vyřešena, dospěl Nejvyšší soud ČR k závěru, že dovolání žalobkyně je podle ustanovení §237 o.s.ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně je opodstatněné, neboť řízení před odvolacím soudem (jakož i soudem prvního stupně) je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Vzhledem k tomu, že zůstavitelka F. V. zemřela dne 26.9.2013, je třeba v řízení o dědictví i v současné době postupovat podle předpisů účinných ke dni smrti zůstavitelky (srov. Čl. II bod 3. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), tj. podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů účinném do 31.12.2013 (dále jen „OSŘ“). Při dědění se použije právo platné v den smrti zůstavitelky, tedy zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů účinném do 31.12.2013 (dále jen „obč. zák.“; srov. §3069 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník).
Řízení o dědictví po F. V., zemřelé dne 26.9.2013, bylo usnesením Okresního soudu Plzeň-město ze dne 18.12.2013, č.j. 29 D 1627/2013-23, zastaveno, neboť „zůstavitelka nezanechala žádný majetek“.
Soud prvního stupně dospěl v projednávané věci mimo jiné k závěru (s nímž se ztotožnil také odvolací soud a k otázce věcné legitimace účastníků řízení a naléhavého právního zájmu se dále nevyjadřoval), že žalobkyně má na požadovaném určení naléhavý právní zájem, „jenž je posilován tím, že v případě vyhovění žalobě by se jedna polovina předmětných nemovitostí stala součástí dědictví, jež by žalobkyně jako neopominutelná dědička v rozsahu uvedeném v ustanovení §479 občanského zákoníku zdědila“, a že „je také dána věcná legitimace účastníků“, neboť „oba účastníci tohoto sporného řízení by byli i účastníky řízení o dědictví po zůstavitelce“, a tedy „tento rozsudek bude ve smyslu §159a odst. 1 občanského soudního řádu závazný vůči nim oběma“.
Nezanechal-li zůstavitel majetek, soud řízení zastaví (§175h odst. 1 OSŘ). Jestliže zůstavitel zanechal majetek nepatrné hodnoty, může jej soud vydat tomu, kdo se postaral o pohřeb, a řízení zastaví (§175h odst. 2 OSŘ).
Zastaví-li soud řízení o dědictví podle ustanovení §175h odst. 1 OSŘ proto, že zůstavitel nezanechal žádný majetek, nebo podle ustanovení §175h odst. 2 OSŘ proto, že zůstavitel zanechal jen majetek nepatrné hodnoty, který se vydává tomu, kdo se postaral o pohřeb, nezkoumá (respektive nemusí zpravidla zkoumat) při svém rozhodování, komu svědčí dědické právo po zůstaviteli. Účastníkem řízení o dědictví je proto pouze ten, kdo se postaral o zůstavitelův pohřeb. Vypravitel pohřbu nabývá zůstavitelův majetek nepatrné hodnoty nikoli z titulu dědění, ale na základě rozhodnutí soudu jako státního orgánu (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 14.10.2004, sp. zn. 21 Cdo 857/2004, publikovaný v časopise Soudní judikatura pod č. 4, ročník 2005). Dědickým právem se soud nezabývá ani tehdy, zamítá-li návrh na dodatečné provedení řízení o dědictví podaný podle ustanovení §175x OSŘ (popřípadě zastaví-li řízení o dodatečném projednání zůstavitelova majetku vedené ve smyslu ustanovení §175x OSŘ), jestliže bylo zastaveno již „původní“ řízení o dědictví podle ustanovení §175h odst. 1 nebo odst. 2 OSŘ, popřípadě zastavuje-li řízení o dědictví podle ustanovení §175h odst. 2 OSŘ proto, že zůstavitel zanechal majetek (zjištěný v „původním“ řízení a „dodatečně objevený“) celkově jen nepatrné hodnoty (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26.2.2015, sp. zn. 21 Cdo 3326/2013, publikovaný v časopise Ad Notam pod č. 3, ročník 2015, a v časopise Soudní judikatura pod č. 136, ročník 2015).
Usnesení soudu o zastavení dědického řízení podle ustanovení §175h odst. 1 OSŘ nebo podle ustanovení §175h odst. 2 OSŘ je procesním rozhodnutím, které nezakládá překážku věci pravomocně rozhodnuté. Ukáže-li se po právní moci usnesení o zastavení dědického řízení, že zůstavitel zanechal majetek nikoliv nepatrný (např. proto, že soud byl nesprávně informován o ceně majetku), nebo že zanechal další (dosud neznámý) majetek, je třeba zůstavitelův majetek projednat v řízení o dědictví. Objeví-li se tedy po pravomocném zastavení dědického řízení následně majetek zůstavitele, který není jen nepatrný (případně i dluh), projedná se jako dědictví; v řízení o dědictví bude postupováno též podle ustanovení §175i a násl. OSŘ, samozřejmě včetně zjišťování dědického práva (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 9.12.2011, sp. zn. 21 Cdo 3264/2009, publikovaný v časopise Soudní judikatura pod č. 133, ročník 2012).
Podle ustanovení §80 písm. c) OSŘ žalobou (návrhem na zahájení řízení) lze uplatnit, aby bylo rozhodnuto zejména o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem.
Předpokladem úspěšnosti žaloby o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je z hlediska procesní stránky to, že účastníci (žalobci a žalovaní) mají věcnou legitimaci, a že na požadovaném určení je naléhavý právní zájem. Věcnou legitimaci v řízení o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, má ten, kdo je účasten právního vztahu nebo práva, o něž v řízení jde, nebo jehož právní sféry se sporný právní vztah nebo sporné právo týká (srov. například právní názor uvedený v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 3.4.2002, sp. zn. 21 Cdo 679/2001, který byl publikován v časopise Soudní judikatura pod č. 77, ročník 2002, nebo v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 26.2.2015, sp. zn. 21 Cdo 3326/2013, který byl publikován v časopise Ad Notam pod č. 3, ročník 2015, a v časopise Soudní judikatura pod č. 136, ročník 2015). Naléhavý právní zájem na požadovaném určení pak vyjadřuje způsob právní ochrany, které se má dostat soudním rozhodnutím tomu, kdo má v řízení o určovací žalobě aktivní věcnou legitimaci, a to vůči tomu, kdo je k požadovanému určení pasivně věcně legitimován.
Dle ustálené judikatury soudů je ve věci určení, zda zůstavitel byl (v době smrti) vlastníkem věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty, věcně legitimován - jde-li o majetek, který přechází na právní nástupce zůstavitele děděním - jen ten, kdo se stal zůstavitelovým dědicem, popřípadě, kdo je jeho právním nástupcem, neboť pouze v tomto případě se řízení o určovací žalobě týká (může týkat) jeho práv (právní sféry) [k tomu srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 3.10.2007, sp. zn. 21 Cdo 2138/2006, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 70, ročník 2008; rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30.8.2012, sp. zn. 21 Cdo 1305/2010, publikovaný v časopise Soudní judikatura pod č. 18, ročník 2013; usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 20.12.2012, sp. zn. 21 Cdo 1221/2011, publikované v časopise Soudní judikatura pod č. 144, ročník 2013; rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26.2.2015, sp. zn. 21 Cdo 3326/2013, publikovaný v časopise Ad Notam pod č. 3, ročník 2015, a v časopise Soudní judikatura pod č. 136, ročník 2015, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30.3.2017, sp. zn. 21 Cdo 1346/2016].
Dědicem zůstavitele se přitom rozumí ten, komu soud v usnesení o dědictví (vydaném podle ustanovení §175q odst. 1 OSŘ) potvrdil nabytí dědictví jako jedinému dědici nebo nabytí dědictví podle dědických podílů, popřípadě kdo byl (jako dědic) účastníkem soudem schválené dohody o vypořádání dědictví. V případě, že řízení o dědictví dosud nebylo (ve smyslu ustanovení §175s odst. 1 OSŘ) skončeno, pokládá se za zůstavitelova dědice ten, komu svědčí některý z důvodů dědění, kdo byl soudem v řízení o dědictví vyrozuměn o svém dědickém právu a kdo dědictví ve stanovené lhůtě neodmítl, popřípadě je nemůže z důvodů uvedených v ustanovení §465 obč. zák. odmítnout, to vše za předpokladu, že v řízení o dědictví nedošlo (ve smyslu ustanovení §175k odst. 1 a 2 OSŘ) ke sporu o jeho dědické právo, popřípadě že spor o jeho dědické právo byl již vyřešen. Výroky usnesení soudu vydané v řízení o dědictví, které se týkají dědického práva (stanoví, kdo je zůstavitelovým dědicem), jsou závazné pro každého (srov. například právní názor uvedený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31.1.2006, sp. zn. 30 Cdo 2953/2004, nebo v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 26.8.2008, sp. zn. 21 Cdo 1240/2007, publikovaném v časopise Soudní judikatura pod č. 7, ročník 2009) a otázka, kdo je dědicem zůstavitele, nemůže být posuzována v jiném než dědickém řízení, a to ani jako otázka předběžná (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26.2.2015, sp. zn. 21 Cdo 3326/2013, publikovaný v časopise Ad Notam pod č. 3, ročník 2015, a v časopise Soudní judikatura pod č. 136, ročník 2015).
Vzhledem k tomu, že řízení o dědictví po zůstavitelce F. V. bylo zastaveno podle ustanovení §175h odst. 1 OSŘ, a tedy v řízení o dědictví nebylo zkoumáno dědické právo po zůstavitelce, a nebyl tak řešen ani případný spor o dědické právo v úvahu přicházejících dědiců, tedy žalobkyně (jako dcery zůstavitelky, a tedy v úvahu přicházející zákonné dědičky v první dědické skupině) a žalovaného (kterého zůstavitelka povolala závětí pořízenou ve formě notářského zápisu ze dne 29.7.2011 k dědění ¼ rodinného domu č.p. XY postaveného na parcele č. XY v obci XY, část obce XY, a ¼ garáže bez čp/če postavené na parcele č. XY v obci XY, část obce XY , a ¼ parcel č. XY – zahrada, č. XY – zastavěná plocha a nádvoří a č. XY – zastavěná plocha a nádvoří, tj. ¼ nemovitostí zapsaných v katastru nemovitostí na LV č. XY pro katastrální území XY, obec XY u Katastrálního úřadu pro Plzeňský kraj, Katastrální pracoviště XY), a protože dědické právo v jiném řízení než v řízení o dědictví - jak bylo uvedeno shora - ani nemůže být posuzováno, a to ani jako otázka předběžná, je nutno uzavřít, že v projednávané věci žalobkyně nebyla k požadovanému určení vlastnického práva zůstavitelky k předmětným nemovitostem aktivně věcně legitimována.
V případě, že řízení o dědictví po zůstavitelce bylo zastaveno podle ustanovení
§175h odst. 1 OSŘ, tedy bylo rozhodnuto o zastavení řízení o dědictví, jako kdyby předmětný majetek (jednu polovinu předmětných nemovitostí) - ohledně kterého podala žalobkyně v projednávané věci žalobu o určení vlastnického práva zůstavitelky - vůbec neměla, bude zapotřebí řízení o určení vlastnického práva zůstavitelky přerušit podle ustanovení §109 odst. 1 písm. b) OSŘ, neboť rozhodnutí závisí na otázce, kterou není soud v tomto řízení oprávněn vyřešit (tj. na otázce dědického práva po zůstavitelce), a vyčkat, zda bude na návrh žalobkyně (případně z jiného podnětu) zahájeno řízení o dodatečném projednání tohoto zůstavitelčina majetku (případně také dluhu) vedené ve smyslu ustanovení §175x OSŘ. Bude-li řízení o dědictví „dodatečně“ zahájeno, může být v tomto sporném řízení pokračováno až poté, co bude v „dodatečném“ řízení o dědictví po zůstavitelce dědické právo žalobkyně zjištěno (srov. také právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 26.3.2018, sp. zn. 21 Cdo 5366/2016). Nebude-li řízení o dědictví dle ustanovení §175x OSŘ v přiměřené lhůtě zahájeno, bude nezbytné žalobu o určení vlastnického práva zůstavitelky z důvodu nedostatku aktivní věcné legitimace žalobkyně zamítnout.
Z uvedeného tedy vyplývá, že domnívá-li se žalobkyně, že zůstavitelka F. V. zanechala (a tedy v době své smrti vlastnila) předmětné nemovitosti, měla se správně domáhat, aby soud provedl o tomto majetku „dodatečné“ řízení o dědictví dle ustanovení §175x OSŘ.
Vzhledem k tomu, že v projednávané věci nebyla dána - jak bylo výše odůvodněno - aktivní věcná legitimace žalobkyně, není (alespoň prozatím) správný závěr odvolacího soudu (i soudu prvního stupně) o tom, že zůstavitelka v době svého úmrtí vlastníkem jedné poloviny předmětných nemovitostí již nebyla, a (již) z tohoto důvodu nebylo možné se věcí dále zabývat.
Dovolací soud navíc považuje za nezbytné poznamenat, že v rozsahu, v němž dovolatelka napadá rozsudek odvolacího soudu ve výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení, přehlíží, že v této části dovolání není dle ustanovení §238 odst. 1 písm. h) o.s.ř. přípustné.
Protože nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky rozsudek odvolacího soudu zrušil (§243e odst. 1 o.s.ř.). Jelikož důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně (Okresnímu soudu Plzeň-město) k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§226 odst. 1 a §243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. 5. 2019
JUDr. Roman Fiala
předseda senátu