ECLI:CZ:NS:2019:24.CDO.339.2019.1
sp. zn. 24 Cdo 339/2019-171
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Romana Fialy v právní věci žalobce PHOENIX lékárenský velkoobchod, s. r. o. , se sídlem v Praze 10, K pérovně 945/7, identifikační číslo osoby 453 59 326, zastoupeného JUDr. Pavlem Koukalem, advokátem se sídlem v Praze 9, Milovická 199/5, proti žalovaným 1) Pateo a. s. , se sídlem ve Vestci, Ke Skále 455, identifikační číslo osoby 281 71 373, zastoupené Mgr. Pavlem Bednaříkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Konviktská 291, a 2) Pharmmedic, s. r. o. , se sídlem v Ostravě, Podmolova 1009/19, identifikační číslo osoby 262 06 340, o určení vlastnického práva k nemovitým věcem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 17 C 274/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. října 2018, č. j. 11 Co 181/2018-136, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované 1) na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.114,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Pavla Bednaříka, advokáta se sídlem v Praze 1, Konviktská 291.
III. Ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou 2) nemá žádný z těchto účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 9 (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 4. prosince 2017, č. j. 17 C 274/2015-85, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 17. ledna 2018, č. j. 17 C 274/2015-94, určil, že vlastníkem označeného nemovitého majetku je žalovaná 2), a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalované 1) Městský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 10. října 2018, č. j. 11 Co 181/2018-136, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že předmětnou určovací žalobu zamítl, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, které však není - jak bude dále rozvedeno - ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné.
Žalovaná 1) v písemném vyjádření k dovolání odmítla uplatněnou dovolací argumentaci žalobce a navrhla odmítnutí, příp. zamítnutí dovolání.
Nejvyšší soud České republiky (dále též „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) úvodem předesílá, že k doplnění dovolání žalobce a v něm dále rozvedené dovolací argumentaci nebylo možné s ohledem na §241b odst. 3 o. s. ř. při posuzování přípustnosti dovolání přihlédnout, jelikož toto podání bylo dovolatelem podáno po uplynutí dovolací lhůty (doplnění dovolání bylo doručeno soudu dne 21. ledna 2019, přičemž dovolací lhůta uplynula dnem 15. ledna 2019).
K dovolací argumentaci (dovolacímu důvodu a vymezeným předpokladům přípustnosti dovolání z pohledu dovolatelem uvedených právní otázek) Nejvyšší soud (v posloupnosti žalobcem uplatněných argumentů) uvádí následující:
K otázce absence dobré víry a rozporu jednání obou žalovaných s dobrými mravy
Podle dovolatele „odvolaný jednatel P. B. nebyl oprávněn zastupovat žalovaného 2) a tuto skutečnost lze namítat vůči žalovanému 1), kterému musela být tato skutečnost vzhledem k jejich propojenosti známa. Z tohoto důvodu tedy nelze o dobré víře na straně žalovaného 1) jako nabyvatele a žalovaného 2) jako převodce vůbec hovořit. Jednání při převodu a konkrétně pak právní úkony s tímto související, tj. kupní smlouva o prodeji akcií, prohlášení a vklad nemovitosti do příslušného katastru nemovitostí tak nepožívají právní ochrany pro rozpor se zásadami poctivého obchodního styku dle §265 obchodního zákoníku (účinného do 31. 12. 2013) a rovněž pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu §39 občanského zákoníku (účinného do 31. 12. 2013). V tomto směru je třeba poukázat na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu, vyjádřenou např. rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 02. 2017, sp. zn. 21 Cdo 264/2016. Odvolací soud přitom v rozsudku II. stupně otázku absence dobré víry a rozporu jednání obou žalovaných s dobrými mravy nezohlednil, a odchýlil se tak od konstantní judikatury dovolacího soudu, když ani nijak neodůvodnil, proč tak učinil.“
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).
V dovolání musí dovolatel vymezit předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., tj. uvést v něm okolnosti, z nichž by bylo možné usuzovat, že by v souzené věci šlo (mělo jít) o případ (některý ze čtyř v úvahu přicházejících), v němž napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva: 1) při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit) nebo 2) která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu, v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena) nebo 3) která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit) anebo 4) má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla taková právní otázka být dovolacím soudem posouzena jinak).
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání konkrétně popsal, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013; všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://nsoud.cz , zatímco rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách https://nalus.usoud.cz ), přičemž musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Je zjevné, že dovolatel v této části zpochybňuje skutková zjištění, z nichž odvolací soud při rozhodování vycházel, která však v dovolacím řízení nelze nijak revidovat.
Jestliže tedy dovolatel vychází z jiných skutkových zjištění než odvolací soud, na jejichž podkladě buduje svůj oponentní právní názor, nelze takovou argumentaci považovat za právně relevantní vymezení předpokladů přípustnosti dovolání.
Kromě toho dovolatelem učiněný odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 21 Cdo 264/2016, je nepřiléhavý, neboť v uvedeném případě se dovolací soud zabýval otázkou, v čem lze spatřovat postup, který je v rozporu s §14 odst. 1 zák. práce, a jaké důsledky má pro vzájemné právní vztahy účastníků pracovního poměru.
Dovolací soud tudíž na podkladě takto uplatněné dovolací argumentace přípustnost dovolání neshledal.
K otázce pravomocného vyřešení předběžné otázky v řízení o neúčinnost právního úkonu
Dovolatel namítá, že odvolací soud napadeným rozhodnutím nerespektoval předchozí výsledek soudního řízení o neúčinnost právního úkonu, které probíhalo u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 37 Cm 175/2009. Zdůrazňuje mj., že: „ačkoliv rozhodnutím o neúčinnosti právního úkonu sice žalobě nebylo z formálního hlediska vyhověno, a to z důvodu ‚chybějícího zástupčího oprávnění‘, pro učinění prohlášení (a tedy pro absolutní neplatnost právního úkonu, která má přednost před neúčinností), tak ve svém důsledku vyznívaly právní závěry obsažené v odůvodnění rozhodnutí o neúčinnosti ve prospěch nároků dovolatele...právní posouzení a hodnocení prohlášení z hlediska jeho platnosti či neplatnosti tak, jak bylo provedeno v rozhodnutí o neúčinnosti, se stalo - ve vztahu k předmětnému řízení o určení vlastnického práva k nemovitým věcem - vyřešením předběžné otázky, kterou již poté byly soudy v tomto navazujícím řízení o určení vlastnického práva k nemovitým věcem vázány.“
Podle dovolatele rozhodnutí odvolacího soudu nerespektuje právní názor Ústavního soudu České republiky (dále již „Ústavní soud“) v nálezové věci sp. zn. I. ÚS 647/02.
Odvolací soud vyšel ze zjištění, že se žalobce v řízení vedeném u téhož soudu pod sp. zn. 37 Cm 175/2009, domáhal proti žalované 1) určení neúčinnosti prohlášení vkladatele ze dne 15. října 2007, jehož žaloba byla pravomocně zamítnuta rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 4. prosince 2014, č. j. 37 Cm 175/200-420, který byl na základě podaného odvolání následně potvrzen rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 21. května 2015, č. j. 11 Cmo 4/2015-442. V uvedené věci Městský soud v Praze zamítnutí žaloby odůvodnil s tím, že pokud dne 9. října 2007 P. B. jako jediný společník a jednatel společnosti SEBE s. r. o. v zastoupení B. S. rozhodl o svém odvolání z funkce jednatele společnosti a nahradil jej T. M., nemohl dne 15. října 2007 P. B. provést prohlášení vkladatele podle §60 odst. 1 obch. zák., na základě kterého vložil do základního kapitálu žalované 1) předmětné nemovitosti, neboť nebyl osobou oprávněnou za obchodní společnost SEBE s. r.o. činit jakékoliv právní úkony. Uvedený soud dále vyložil, že veškeré právní úkony, které učinil P. B. po datu 9. října 2007 za obchodní společnost SEBE s. r. o. jsou neplatné, přičemž tento závěr nelze zvrátit ani opravou notářského zápisu ze dne 9. října 2007, kterou provedla notářka JUDr. Daniela Jarošová dne 18. října 2007 s odkazem na §60 notářského řádu. Vrchní soud v Praze posléze ve shora již označeném rozhodnutí mj. uvedl, že předmětná oprava notářky neodpovídá podmínkám stanoveným v §60 notářského řádu, neboť neobsahuje podpisy osob, které podle §59 odst. 3 notářského řádu podepisovaly notářskou listinu ze dne 9. října 2007, a protože nesplňuje zákonné podmínky, je třeba tento zápis považovat za neplatný právní úkon ve smyslu §39 obč. zák.
Dovolatel, s odkazem na nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 647/02, dovozuje, že závěr odvolacího soudu učiněný ve shora zreferovaném rozhodnutí v řízení o neúčinnost právního úkonu, respektive předmětné soudní rozhodnutí bylo (je) v tomto směru závazné pro soudy v nynějším řízení o určení vlastnictví k nemovitým věcem, avšak ve své právní argumentaci zcela pominul stěžejní důvody, pro které odvolací soud takový závěr učinil.
Jak je zřejmé z odůvodnění písemného vyhotovení dovoláním napadeného rozsudku, odvolací soud neshledal případ řešený nálezem Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 647/02, obdobný nyní posuzovanému případu. V tomto směru odvolací soud zcela zřetelně a jasně vyložil, že: „v nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 647/02 byla řešena otázka závaznosti výroku rozsudku a jeho právní moci, nikoliv otázka závaznosti vyřešení předběžné otázky v odůvodnění pravomocného rozsudku, dále je třeba uvést, že proti závěru o neplatnosti prohlášení vkladatele ze dne 15. 10. 2007 se první žalovaná v uvedeném řízení, kde byla v pozici žalované, nemohla účinně bránit, neboť žaloba byla zamítnuta, a první žalovaná proto nemohla rozsudek napadnout odvoláním (v daném řízení tak navíc učinila a její odvolání bylo jako nepřípustné odmítnuto), a navíc skutkový stav, z něhož soudy v obou řízeních vycházejí, není shodný, neboť v řízení vedeném pod sp. zn. 37 Cm 175/2009 nebyly posuzovány dopady rozhodnutí jediného společníka při působení valné hromady společnosti ze dne 9. 10. 2007.“
Z pohledu těchto nosných důvodů (vedoucích k vyloženému právnímu názoru odvolacím soudem) dovolatel dovolací argumentaci v rámci vymezení právně relevantního předpokladu přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 ve vazbě na §237 o. s. ř. ve svém dovolání nepředkládá, pouze se mechanicky domáhá respektování právního názoru obsaženého ve zmíněném nálezu Ústavního soudu, ačkoliv skutkové a právní okolnosti nynějšího případu jsou vskutku odlišné od případu řešeného v označené nálezové věci.
Kromě toho obdobnou věcí (otázkou výkladu §159a odst. 4 o. s. ř. ve vztahu k procesní nemožnosti účastníka v předchozím řízení domoci se příznivějšího výsledku) se Nejvyšší soud již zabýval, a to např. ve svém rozsudku ze dne 22. června 2011, sp. zn. 30 Cdo 4778/2009 (všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách https://nsoud.cz , zatímco rozhodnutí Ústavního soudu jsou přístupná na https://nalus.usoud.cz ). V tomto rozhodnutí přitom dovolací soud mj. zaujal právní názor (ve stručnosti shrnuto z odůvodnění jeho rozhodnutí), že důsledky plynoucí z §159a odst. 4 o. s. ř. nelze uplatnit v situaci, pakliže v předchozím řízení předmětný účastník se nemohl (s ohledem na meritorní výsledek) objektivně v případném odvolacím řízení domoci příznivějšího procesního výsledku (ať již pro objektivní či subjektivní nepřípustnost odvolání), a tudíž tedy nemohl v takovém případném odvolacím řízení uplatnit skutkové či právní argumenty vůči soudem prvního stupně vyřešené určité právní otázce, respektive jím zaujatého právního názoru; za této procesní situace tudíž nelze mechanicky z takového rozhodnutí vycházet v jiném řízení mezi stejnými účastníky ve smyslu §159a odst. 4 o. s. ř.
Jak je zřejmé z odůvodnění dovoláním napadené rozsudku, odvolací soud mj. i na této argumentaci založil svůj právní názor ohledně výkladu §159a odst. 4 o. s. ř., který je tak souladný s judikaturou dovolacího soudu. Nejvyšší soud přitom ve své rozhodovací praxi připomíná, že při práci s judikaturou nutno mít stále na paměti, že nelze v judikatuře vyložené právní názory čistě mechanicky aplikovat na každý rámcově skutkově obdobně vyzařující případ, nýbrž že je zapotřebí při analogickém použití tohoto či podobného rozhodnutí soudu vždy velmi pečlivě přihlížet k jedinečným skutkovým okolnostem daného případu, a tedy ve světle těchto okolností dosazovat již soudem vyložené právní závěry ve skutkově i právně obdobné věci na konkrétně řešený soudní případ (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. března 2016, sp. zn. 30 Cdo 5322/2015). Obdobné se týká přiměřeně i dosahu judikatury Ústavního soudu, byť je třeba mít na paměti, že Ústavním soudem vykonatelná rozhodnutí jsou ve smyslu čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky závazná pro všechny orgány a osoby.
Odkazuje-li dovolatel na str. 10 a násl. svého dovolání na jiná rozhodnutí dovolacího soudu, žádné z nich neřeší případ vyložený v připomenuté věci sp. zn. 30 Cdo 4778/2009, v níž naopak zaujatý (shora zreferovaný) právní názor je využitelný i v poměrech této dovolací věci.
Lze tedy uzavřít, že ani na podkladě této dovolací argumentace se dovolateli přípustnost jeho dovolání založit nepodařilo.
K hodnocení důkazů odvolacím soudem
V této části dovolání dovolatel namítá, že: „pokud by se odvolací soud řídil v rozsudku soudu II. stupně zákonným ustanovením §132 o. s. ř. a v něm vyjádřenou zásadou, že důkazy je třeba hodnotit podle své úvahy sice samostatně, avšak současně v jejich vzájemné souvislosti, nabyl by v celkových vzájemných souvislostech dokazování přinejmenším pochybnosti ohledně věrohodnosti dodatečně předloženého důkazu, tj. rozhodnutí společníka....Dovolatel má za to, že pravost rozhodnutí společníka nebyla v průběhu řízení prokázána...“
K této dovolací argumentaci dovolací soud připomíná, že v dovolacím řízení není oprávněn verifikovat správnost skutkových zjištění, ani „přehodnocovat“ hodnocení důkazů odvolacím soudem či soudem prvního stupně, pakliže odvolací soud převzal jako správná a úplná skutková zjištění soudu prvního stupně. Připomíná se současně, že dovolací soud může hodnocení důkazů, provedené v nalézacím řízení v souladu se zákonem, přezkoumávat jen tehdy, pokud je toto hodnocení v rozporu s pravidly logického myšlení, případně s obecnou zkušeností. Samotná skutečnost, že důkazy bylo možno hodnotit více způsoby (a tedy na jejich podkladě dospět i k jiným skutkovým zjištěním), ovšem neznamená, že zvolené hodnocení je nesprávné (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. srpna 2005, sp. zn. 22 Cdo 2376/2004).
Otázka popření pravosti soukromé listiny ve smyslu dovolatelem připomenutého rozhodnutí dovolacího soudu ve věci sp. zn. 22 Cdo 2670/97, odvolacím soudem řešena nebyla a dovolatelem nyní tvrzené pominutí jejího řešení představuje jinou vadu řízení, k níž by bylo lze přihlédnout v případě přípustnosti dovolání (§242 odst. 3 o. s. ř.), o kterýžto případ se zde nejedná.
Jelikož dovolatel uplatňuje prostou polemiku s hodnocením důkazů odvolacím soudem, je nasnadě, že ani v tomto ohledu nelze přípustnost jeho dovolání dovodit.
K dovolacím soudem dosud neřešené právní otázce
Dále (v dovolání v čl. „VI.3“ ) uplatňuje další variantu předpokladu přípustnosti dovolání s tím, že: „dovolací soud dosud neřešil otázku, zda, v případě, že vezme výsledek předchozího řízení o neúčinnosti jako věcně správný, tj. že rozhodnutím o neúčinnosti byla žaloba sice (formálně) zamítnuta, avšak její zamítnutí (je) odůvodněno absolutní neplatnosti prohlášení jako posuzovaného právního úkonu, jelikož má absolutní neplatnost vždy přednost před neúčinností právního úkonu, v navozujícím sporu o určení vlastnictví jako zdánlivě dosud věcí nesouzenou, lze rozhodnutí společníka dodatečně předložit jako důkaz nový při nerespektování zákazu předkládat nové důkazy, a to navíc zcela zásadního významu nejen pro předmětnou věc, nýbrž i pro řízení předcházející.“
Na řešení této právní otázky dovoláním napadené rozhodnutí nezávisí, nehledě na již shora vyložené závěry ohledně souladně s judikaturou dovolacího soudu vyloženého právního názoru odvolacího soudu na výklad a aplikaci §159a odst. 4 o. s. ř.
Proto ani z toho pohledu, respektive na podkladě dovolatelem tvrzené varianty nelze přípustnost jeho dovolání dovodit.
K právní otázce předvídatelnosti soudního rozhodnutí
V této části dovolání dovolatel namítá, že odvolací soud nerespektoval zásadu předvídatelnosti rozhodnutí s tím, že: „soud by v žádném případě neměl připustit, aby se u již nařízeného jednání zabýval toliko námitkami k listinám, jelikož ty musejí být zjištěny již v rámci přípravy jednání, a to na základě výzev k vyjádření nebo během přípravného jednání. Odvolací soud přitom dovolatele písemnou formou dopředu nepoučil, když tak zcela překvapivě učinil až na jednání o odvolání samotném, na kterém bylo současně rozhodnuto. Je tedy zřejmé, že odvolací soud byl již v hlavních rysech před samotným jednáním rozhodnut, z jakých důvodů žalobu rozsudkem soudu II. stupně zamítne. Žalobci přitom odvolací soud neposkytl relevantní rámec se s tímto jeho ‚předběžným‘ názorem vypořádat.“
Dovolatel v této souvislosti - zjevně ve vazbě na předchozí argumentaci o nezbytnosti závaznosti soudy vysloveného právního názoru o absolutní neplatnosti předmětného právního úkonu v řízení o neúčinnost právního úkonu - dovozuje, že odvolací soud nerespektoval nález Ústavního soudu ze dne 30. listopadu 2016, č. j. I. ÚS 1663/16, který vyložil, že: „Soud poruší princip předvídatelného rozhodování a zasáhne do práva účastníků řízení na spravedlivý proces, jestliže v jejich věci, která se po skutkové i právní stránce ve svých podstatných rysech shoduje s jinou věcí, ve které již učinil rozhodnutí, rozhodne v jejich neprospěch, aniž by změnu svého postoje přesvědčivým způsobem odůvodnil, opíraje se přitom o akceptovatelné racionální a objektivní důvody.“
Závěr plynoucí z uvedeného nálezu Ústavního soudu ovšem na tento posuzovaný případ není použitelný, neboť se zde nejedná o posouzení – ve smyslu předchozího soudního rozhodnutí – žádného obdobného případu, přičemž vydané rozhodnutí odvolacího soudu dovolatel s ohledem na realizovanou poučovací povinnost (právě ze strany odvolacího soudu) nemohl považovat za nepředvídatelné.
Ústavní soud např. ve svém nálezu ze dne 9. února 2017, sp. zn. IV. ÚS 216/16, vyložil právní názor, že z principu kontradiktornosti řízení vyplývá, že rozhodnutí soudu nemůže být založeno na ničem, co nebylo předmětem diskuse stran, respektive co jim nebylo předloženo k diskusi. Nemůže být založeno ani na skutečnostech, které jsou známy jen soudci, ale nebyly prodiskutovány stranami.
Rovněž v odborné literatuře je ustáleně zaujímán právní názor, že zásadu kontradiktornosti je nutno chápat jako požadavek, aby každá skutečnost a každý důkaz byly podrobeny debatě, rozpravě účastníků (srov. např. Winterová, A., Civilní právo procesní. 2. vydání. Praha: Linde, 2002, s. 73 a násl.).
Porušení práva na spravedlivý proces může představovat i vydání tzv. překvapivého rozhodnutí soudem vyššího stupně, pod kterým se rozumí rozhodnutí, které na základě zjištěného skutkového stavu nebylo možno předvídat (nález Ústavního soudu ze dne 23. dubna 2013, sp. zn. II. ÚS 4160/12).
Nepředvídatelným, respektive překvapivým je takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu nebo dosud přednesených tvrzení účastníků řízení předvídat. Tak je tomu tehdy, kdy odvolací soud (oproti soudu prvního stupně) posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení nikdy netvrdil či nepopíral, popř. která nebyla předmětem posuzování soudu prvního stupně. Předvídatelnost rozhodnutí odvolacího soudu lze docílit i tím, že odvolací soud seznámí účastníky se svým odlišným právním názorem a dá jim možnost se k tomu názoru vyjádřit. Účastník tak ví, že odvolací soud na věc nahlíží jinak, a může tomu přizpůsobit své právní a skutkové námitky (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. října 2010, sp. zn. 30 Cdo 2750/2009).
Ústavní soud kromě toho ovšem také zdůraznil, že skutečnost, že soud vyšší instance (odvolací či dovolací soud) ve svém rozhodnutí zdůrazňuje jiné aspekty skutkového děje a ty následně jinak právně hodnotí, neznamená ještě, že skutkový stav nebyl posouzen ve své celistvosti. Dále dodal, že ústavní pořádek nepředepisuje dvojstupňovou čí třístupňovou soustavu civilních soudů, přičemž tzv. „upření instance“ není na závadu, pokud řízení z ústavněprávních hledisek v souhrnu obstojí. Ústavně významné je tudíž především zachování možnosti právně a skutkově argumentovat k (nově nastolené) podstatné věci, pokud odvolací (dovolací) soud dojde k jiným závěrům, než soud nalézací (odvolací). Není-li tato možnost zachována, jde o nepřípustně překvapivé rozhodnutí (usnesení Ústavního soudu ze dne 6. února 2018, sp. zn. I. ÚS 1642/17).
O - z pohledu absence postupu §118a o. s. ř. a z toho plynoucího nepředvídatelného výsledku - překvapivé rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska dovolatelem uplatněné dovolací argumentace se v posuzovaném případě nejedná, jelikož žádná z právně významných okolností souzené věci nebyla odvolacím soudem činěna in camera, respektive právně významná zjištění odvolací soud učinil - jak se podává z odůvodnění písemného vyhotovení dovoláním napadeného rozsudku - na základě skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně a na podkladě doplněného dokazování v odvolacím řízení, která byla také i předmětem zájmu účastníků.
Sama okolnost, že v důsledku toho byl i dovolatel dotčen předmětnou procesní situací, která na něj možná kladla zvýšené nároky stran zvážení případné procesní reakce či reflexe na avizovaný právní náhled odvolacího soudu na předmětnou věc, pochopitelně přípustnost dovolání nezakládá, neboť odvolací soud svou procesní povinnost
- posuzováno též připomenutou ústavně právní optikou - zcela splnil, tedy jeho postup nelze považovat za nijak defektní a neslučitelný s řádným postupem rozhodujícího soudu v civilním soudním řízení či kolidují s právem účastníků na spravedlivý proces.
K (jiným) vadám řízení by bylo možné ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř. přihlédnout pouze v případě přípustnosti dovolání, což se však netýká tohoto případu.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výroky o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Tímto rozhodnutím byl současně konzumován návrh dovolatele na odložení právní moci dovoláním napadeného rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. 5. 2019
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu