ECLI:CZ:NS:2019:24.CDO.3436.2018.1
sp. zn. 24 Cdo 3436/2018-242
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Romana Fialy ve věci umístěné L. S. , narozené XY, omezené ve svéprávnosti, bytem XY, nyní v Psychiatrické nemocnici Bohnice, se sídlem v Praze 8, Ústavní 91, zastoupené JUDr. Jiřím Ondrouškem, advokátem se sídlem v Praze 1, Senovážné nám. 23, za účasti stálého opatrovníka O. S. , bytem XY, s adresou pro doručování: XY, poštovní přihrádka XY, a zdravotnického ústavu Psychiatrické nemocnice Bohnice , se sídlem v Praze 8, Ústavní 91, identifikační číslo osoby 000 64 220, o vyslovení přípustnosti dalšího držení ve zdravotnickém ústavu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 19 L 2011/2013, o dovolání umístěné proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. ledna 2018, č. j. 55 Co 1/2018-213, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 8 (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 7. září 2017, č. j. 19 L 2011/2013-190, rozhodl, že: „Další držení umístěného člověka: L. S., nar. XY ve zdravotnickém ústavu - Psychiatrické nemocnici Bohnice v Praze 8 - Bohnicích, Ústavní 91, na základě rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 č. j. 19 L 2011/2013-23 ze dne 8. 10. 2013 s účinností rozsudku do 8. 10. 2014 bylo přípustné.“ Navazujícími výroky uvedený soud dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání umístěné Městský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 31. ledna 2018, č. j. 55 Co 1/2018-213, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala umístěná (dále též „dovolatelka“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání. Nesprávné právní posouzení věci spatřuje dovolatelka „v tom, že odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění, která učinil soud prvého stupně, která však byla neúplná a nedostatečná.“
Dovolatelka primárně poukazuje na „neúplnost zdravotních informací o sobě“ , jež „spatřuje...ve dvou oblastech:
- v absenci informace o vzácné spánkové poruše Kleine-Levinově syndromu (KLS) v rodinné anamnéze, který byl diagnostikován její matce v mládí,
- v absenci podrobných informací o neurologických potížích u dovolatelky, které vedly k hospitalizaci nebo hospitalizacím dovolatelky na dětské neurologii ve FN Motol (DNK FNM) před tím, než začala být zkoumána psychiatricky na dětské psychiatrii ve FN Motol (DPK FNM) a pak v PN Bohnice, včetně podrobných diagnostických závěrů neurologů.“
Předpoklady přípustnosti svého dovolání vymezila dovolatelka s tím, že: „napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného/procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena a současně by tato, i další, právní otázka měla být dovolacím soudem posouzena jinak.“
Dovolatelka tedy úvodem předpoklady přípustnosti dovolání vymezuje rozporně a neurčitě, když jednak tvrdí, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného či procesního práva, kterou v této části nijak nespecifikuje a jež podle dovolatelky dosud v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena, přičemž vzápětí zase uvádí, že tato jí dosud nevymezená právní otázka by měla být dovolacím soudem posouzena jinak.
V další části dovolání pak dovolatelka brojí proti skutkovým zjištěním, z nichž při rozhodování vycházel odvolací soud. Namítá dále, že: „řádným a vyčerpávajícím způsobem nebyla prokázána v detenčním řízení nebezpečnost dovolatelky v období, kdy soud rozhodoval o dalším držení dovolatelky ve zdravotnickém zařízení, ani později...“
K předpokladům přípustnosti dovolání dovolatelka uvádí, že: „Z výše uvedených vad jsou předloženy Nejvyššímu soudu dosud neřešené právní otázky:
(1.) Zda podmínky pro další držení umístěné osoby jsou splněny, když zdravotnická dokumentace zdravotního ústavu neobsahovala veškeré informace, které mohou mít pro rozhodování ve věci význam.
(2.) Zda podmínky pro další držení umístěné osoby jsou splněné, když nebyly provedeny úkony v detenčním řízení, které jsou svou povahou neopakovatelné.
(3.) Zda podmínky pro další držení umístěné osoby jsou splněny, když na otázky z oblasti spánkové neurologie se vyjadřovali výhradně znalci z oboru zdravotnictví - odvětví psychiatrie, tedy zjevně z odvětví jiného.“
Dovolatelka dále namítá, že: „podle jejího názoru soudy obou stupňů nerespektovaly závazný právní názor vyslovený v nálezu Ústavního soudu ze dne 23. března 2015, č. j. I. ÚS 1974/14, že rozhodnutí o tom, v čem je spatřováno naplnění hmotněprávních podmínek zákonnosti zbavení osobní svobody podle §38 odst. 1 písm. b) zákona o zdravotních službách, musí obsahovat řádné a vyčerpávající odůvodnění.“
Podle dovolatelky „je též zjevné, že oba soudy postupovaly nesprávně, když neučinily jiná vhodná opatření, aby se umístěná mohla vhodnou formou s obsahem rozhodnutí seznámit, což rovněž v citovaném nálezu Ústavní soud obecným soudům závazným způsobem uložil.“
Závěrem dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) zrušil rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
K tomuto dovolání nebylo podáno žádné písemné vyjádření.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) konstatuje, že dovolání umístěné není - jak bude vyloženo níže - přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).
V dovolání musí dovolatel vymezit předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., tj. uvést v něm okolnosti, z nichž by bylo možné usuzovat, že by v souzené věci šlo (mělo jít) o případ (některý ze čtyř v úvahu přicházejících), v němž napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva: 1) při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit) nebo 2) která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu, v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena) nebo 3) která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit) anebo 4) má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla taková právní otázka být dovolacím soudem posouzena jinak).
Z povahy věci vyplývá, že v konkrétním případě může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem stanovených kritérií přípustnosti dovolání - splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání vylučuje, aby současně pro řešení téže otázky bylo naplněno kritérium jiné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, ústavní stížnost proti němu Ústavní soud usnesením ze dne 30. června 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/2014, odmítl; všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu https://nsoud.cz , zatímco rozhodnutí Ústavního soudu na jeho internetových stránkách https://nalus.usoud.cz ).
Jak je zřejmé z obsahu podaného dovolání, dovolatelka zákonu odpovídajícím způsobem - vyjma tvrzeného (obecnými soudy) nerespektování kasačního nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1974/14 (k tomu viz poznámky níže) - předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 ve vazbě na §237 o. s. ř. nevymezila. Dovolatelka totiž v úvodu svého dovolání tvrdí, že (ještě jednou z jejího dovolání citováno): „rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného/procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena a současně by tato, i další, právní otázka měla být dovolacím soudem posouzena jinak.“ Jde o protimluvu dovolatelky, pakliže se snaží v dovolání vymezit předpoklady přípustnosti s formulací, že právní otázka, kterou však nevymezuje, v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, přičemž vzápětí zase tvrdí, že by „tato otázka“ měla být dovolacím soudem posouzena jinak. Bylo již shora ovšem vyloženo, že z povahy věci vyplývá, že v konkrétním případě může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem stanovených kritérií přípustnosti dovolání, neboť splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání vylučuje, aby současně pro řešení téže otázky bylo naplněno kritérium jiné.
Povinností dovolacího soudu ovšem není dotvářet za dovolatele dovolací důvod či předpoklady přípustnosti dovolání. V této souvislosti lze připomenout např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, v němž dovolací soud vyložil, že: „úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a ve vazbě na §237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva (k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze 29. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14). Ústavní soud pak např. v usnesení ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, ‚naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitosti dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup.‘“
Je třeba mít stále na paměti, že vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, tak představuje jeho obsahovou náležitost, jejímž prostřednictvím je společně s dovolacím důvodem vymezen procesní rámec přezkumu ze strany dovolacího soudu (usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 12. března 2019, sp. zn. Pl. ÚS 14/18).
Pokud dovolatelka v závěru svého dovolání vymezuje předpoklady přípustnosti dovolání ve vztahu k právním otázkám (dovolacím soudem označenými pod čísly) 1 až 3, činí tak na základě tvrzení o nesprávném, respektive neúplně soudy zjištěném skutkovém stavu věci, neboť dovolatelka právě na tomto skutkovém poli zásadně polemizuje s odvolacím soudem (soudem prvního stupně) a domáhá se jiných skutkových zjištění a závěru o skutkovém stavu, než ze kterého při meritorním rozhodování vycházel odvolací soud, v důsledku čehož pak oproti odvolacímu soudu dospívá k jinému právnímu posouzení věci.
V tomto směru ovšem dovolatelka zcela pomíjí, že v dovolacím řízení nelze revidovat skutková zjištění, z nichž při rozhodování vycházel odvolací soud (ledaže nejsou určitá, srozumitelná nebo navzájem souladná, kteréžto defekty v tomto případě zjištěny nebyly), neboť podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci; z toho plyne, že dovolatel prostřednictvím zpochybňování skutkového stavu rozhodného pro právní posouzení věci odvolacím soudem přípustnost svého dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. založit nemůže.
K dovolací argumentaci vztahující se k nerespektování označeného nálezu Ústavního soudu soudy obou stupňů dovolací soud uvádí následující.
Ústavní soud např. ve svém nálezu ze dne 21. prosince 2016, sp. zn. I. ÚS 3507/16, zaujal právní názor, že dovolání je přípustné, závisí-li napadené rozhodnutí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva vztahující se k ochraně základních práv a svobod, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe nejen Nejvyššího soudu, ale také Ústavního soudu, a že namítá-li dovolatel, že rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s judikaturou Ústavního soudu, a tedy v rozporu s jejími ústavně garantovanými základními právy, a je-li dovolatelem citovaná judikatura přiléhavá a dostatečně konkrétní, jedná se o dovolání přípustné, přestože dovolatel v podání explicitně necituje judikaturu dovolacího soudu.
Uvedené závěry tím spíše pak doléhají na procesní situaci, kdy předchozí rozhodnutí obou soudů byla českým orgánem ochrany ústavnosti zrušena kasačním nálezem, v němž Ústavní soud zavázal v konkrétní věci dotčené soudy vyloženým právním názorem. Taková situace nastala i v tomto případě, neboť nálezem Ústavního soudu ze dne 23. března 2015, sp. zn. I. ÚS 1974/14, byly zrušeny předchozí rozsudky soudu prvního stupně ze dne 8. října 2013, č. j. 19 L 2011/2013-23, a odvolacího soudu ze dne 20. března 2014, č. j. 55 Co 119/2014-43, neboť „okresní soud své napadené rozhodnutí neodůvodnil a městský soud zamezil stěžovatelce v přístupu k soudu tím, že nesprávně vyložil způsob doručování v posuzované věci...“
Z odůvodnění písemného vyhotovení dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu ovšem nelze zjistit žádné skutkové defekty, a to ani v otázce právního posouzení věci. Odvolací soud při rozhodování vyšel ze skutkových zjištění, jež v řízení učinil soud prvního stupně a zprostředkoval v odůvodnění písemného vyhotovení svého rozsudku. Neboť rozhodnutí záviselo na posouzení skutečností, k nimž je třeba odborných znalostí, soud prvního stupně vyšel mj. z předmětného revizního znaleckého posudku, jímž nebyla potvrzena tvrzená verze dovolatelky o jejím stižení předmětným tzv. spánkovým syndromem. Odvolací soud pak s ohledem na odvolací námitky umístěné zcela jasně, určitě a srozumitelně vyložil důvody dalšího držení umístěné ve zdravotním ústavu; jeho rozhodnutí je odůvodněno v souladu s §157 odst. 2 o. s. ř. a respektuje závěry ve smyslu uvedeného kasačního nálezu.
Z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu rovněž vyplývá, že právnímu zástupci umístěné bylo doručeno předvolání k jednání v souladu s §115 odst. 2 o. s. ř., umístěná byla soudem zhlédnuta i vyslechnuta soudkyní, tedy bylo postupováno v intencích zmíněného kasačního nálezu Ústavního soudu.
Nejvyšší soud konstatuje, že ani prostřednictvím argumentace dovolatelky stran tvrzeného nerespektování kasačního nálezu Ústavního soudu se přípustnost jejího dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nepodařilo založit.
K (jiným) vadám odvolacího řízení by dovolací soud mohl přihlédnout v procesní situaci, bylo-li by dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř), což se netýká tohoto případu.
Dovolání umístěné bylo proto podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítnuto.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§243 odst. 3, věta druhá, o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 2. 5. 2019
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu