ECLI:CZ:NS:2019:24.CDO.3714.2018.1
sp. zn. 24 Cdo 3714/2018-258
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Romana Fialy v právní věci žalobkyně České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových , se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 2, proti žalovanému F. Š. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Zbyňkem Kajerem, advokátem se sídlem v Prachaticích, Pivovarská 197, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Prachaticích pod sp. zn. 6 C 233/2016, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. června 2018, č. j. 19 Co 579/2018-232, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Prachaticích (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 14. února 2018, č. j. 6 C 233/2016-207, určil výrokem I., že žalobkyně je vlastnicí pozemků p. č. XY a p. č. XY v katastrálním území (dále již „k. ú.“) XY, a dále pozemku p. č. XY v k. ú. XY (dále též „předmětné pozemky“), a navazujícím výrokem II. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalovaný uzavřel s tehdejším Pozemkovým fondem České republiky (dále již „Pozemkový fond ČR“) celkem tři kupní smlouvy ohledně převodu předmětných pozemků do vlastnictví žalovaného, které (k datu uzavření těchto smluv) byly součástí národních přírodních památek. S přihlédnutím k §35 odst. 3 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, v rozhodném znění (dále již „zákon č. 114/1992 Sb.“ nebo „ZOPK“) a k uvedeným zjištěním pak soud prvního stupně dovodil absolutní neplatnost těchto právních úkonů (kupních smluv), a to pro nemožnost plnění podle §37 odst. 2 obč. zák.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Českých Budějovicích (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 12. června 2018, č. j. 19 Co 579/2018-232, rozsudek soudu prvního stupně (jako věcně správné) rozhodnutí podle §219 o. s. ř. potvrdil a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně na základě zjištěných skutečností správně dospěl k závěru, že na předmětné pozemky se v době uzavření kupních smluv vztahovalo omezení podle §35 odst. 3 zákona č. 114/1992 Sb. spočívající v nezcizitelnosti uvedených pozemků. Správně soud prvního stupně také dovodil, že předmětem těchto smluv bylo plnění nemožné; proto jsou tyto kupní smlouvy podle §37 odst. 2 obč. zák. absolutně neplatné a na základě nich nemohlo dojít k převodu vlastnického práva k předmětným pozemkům na žalovaného.
Odvolací soud se dále zabýval otázkou dobré víry a legitimního očekávání žalovaného na nabytí vlastnictví k předmětným pozemkům s ohledem na jednání tehdejšího Pozemkového fondu ČR a příslušného katastrálního úřadu, přičemž v tomto směru dospěl k závěru, že pokud v daném případě došlo ke zjevnému porušení předpisu sledujícího účinnou ochranu životního prostředí, je plně namístě vyvodit z toho závěr v podobě absolutní neplatnosti předmětných smluv, neboť v daném případě převažuje veřejný zájem na ochraně přírody a krajiny nad ochranou dobré víry a legitimního očekávání žalovaného, a takové rozhodnutí není v rozporu s principem spravedlnosti.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu, a to s návrhem na zrušení rozhodnutí obou soudů a vrácení věci soudu prvního stupně, podal žalovaný (dále též „dovolatel“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, které není - jak bude dále vyloženo - ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné.
Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“), s přihlédnutím k §3028 odst. 2 o. z. a k dovolací argumentaci žalovaného, v procesní situaci, kdy žalobkyně se k podanému dovolání žalovaného písemně nevyjádřila, uvádí následující.
Z obsahu podaného dovolání vyplývá, že dovolatel v dovolání uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř., který vymezuje s tím (ve stručnosti shrnuto z dovolací argumentace), že odvolací soud pochybil, pokud při posuzování porušení §35 odst. 3 ZOPK dovodil absolutní neplatnost předmětných právních úkonů (kupních smluv), a pokud s ohledem na dobrou víru dovolatele a princip legitimního očekávání neposkytl dovolateli ochranu jeho vlastnickému právu k předmětným pozemkům.
Předpoklady přípustnosti dovolání podle §241a odst. 2 ve vazbě na §237 o. s. ř. dovolatel založil na tvrzení, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na posouzení následujících (obsahově do jisté míry se překrývajících) právních otázek, které podle dovolatele v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny:
1. „Zda je možné ‚prolomení účinků‘ ustanovení §35 odst. 3 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, to je prolomení účinků zákazu zcizení lesů, lesního půdního fondu, vodních toků, vodních ploch a nezastavěných pozemků na území národních přírodních památek (v konkrétním souzeném případě se jedná o nezastavěné pozemky), které jsou ke dni nabytí účinnosti tohoto zákona ve státním vlastnictví (když se nejedná o zcizení podle předpisů o majetkové restituci), případně za jakých okolností, zda jsou k tomu nutné mimořádné nebo zvláštní okolnosti.“
2. „Zda je možné poskytnout ochranu osobě, která nabyla vlastnické právo k nemovitým věcem v rozporu s ustanovením §35 odst. 3 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny (zda navzdory porušení §35 odst. 3 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, obstojí právní úkon, kterým byla nemovitá věc převedena jako platný, nebo zda se vyžaduje, aby právní úkon byl stíhán absolutní neplatností), zda v takovém případě převažuje veřejný zájem na ochraně přírody a krajiny nad ochranou dobré víry a legitimního očekávání, zda je potřeba dát přednost ochraně vlastnického práva státu i z toho důvodu, že odepření ochrany vlastnického práva státu u pozemků, kde vlastnické právo slouží k realizaci účinné ochrany přírody, je důsledkem definitivním, zatímco zásah do majetkové sféry osoby, která pozemky od státu nabyla v rozporu s §35 odst. 3 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny (zmařená investice, ušlý zisk) není zásahem definitivním a neodstranitelným, neboť je zde možnost domáhat se náhrady škody.“
3. „Zda v případě zcizení nemovitých věcí v rozporu s ustanovením §35 odst. 3 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, se jedná o absolutní neplatnost právního úkonu podle §37 odst. 2, nebo §39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník.“ Dovolatel má za to, že: „případná absolutní neplatnost předmětných kupních smluv by měla být posuzována podle ustanovení §39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník...to je pro rozpor se zákonem, nikoliv pro nemožnost plnění podle §37 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník. Jedná se o nedovolenost právního úkonu.“
Dovolatel zpochybňuje správnost právního posouzení věci odvolacím soudem v dovoláním napadeném rozsudku i tím, že: „V ustanovení §35 odst. 3 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny není explicitně vyslovena neplatnost (absolutní) právního úkonu (jednání) v případě porušení zákazu zcizení nemovitým věcí státem. Konkrétní sankce tak zde stanovena není. Nelze přehlédnout, že omezení spočívající v zákazu zcizení nemovitých věcí je určena pouze pro stát. Zákon však nezakazuje nabytí nemovitých věcí nalézajících se na území národní přírodní památky jinou osobou než státem...V takovém případě nelze bez dalšího vyvodit neplatnost právního úkonu. Nezákonnost a neplatnost záleží na zvážení dalších okolností, jako je veřejný zájem.“
S přihlédnutím k předmětné právní úpravě podle dovolatele „neplatí, že by pozemky uvedené v ustanovení §35 odst. 3 zákon ač. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, mohly být jen ve vlastnictví státním...Stát má tak zachován dostatečný a účinný vliv na ochranu přírody na území národní přírodní památky i když pozemky nejsou ve vlastnictví státu, tento vliv je také trvalý (pokud se nezmění zákon). Stát tak může realizovat ochranu národní přírodní památky i na nestátních pozemcích. Právě z tohoto důvodu se dovolatel domnívá, že je možné ‚prolomení‘ účinků ustanovení §35 odst. 3 zákona č. 114/1992...Za takového právního stavu by se mělo poskytnout vlastnickému právu dobrověrného nabyvatele ochrana proti jakékoli změně stavu, kterou nemohl rozumně očekávat (princip legitimního očekávání) a žaloba by měla být zamítnuta.“
Konečně dovolatel poukazuje na jinou vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a jež se týká zastupování státu příslušnou organizační jednotkou, když současně zpochybňuje zjištění soudu stran doložení předmětné dohody opravňující Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových k zastupování státu v této právní věci.
V dané věci odvolací soud s přihlédnutím k učiněným skutkovým zjištěním při rozhodování vycházel ze závěru, že: „na předmětné pozemky se v době uzavření kupních smluv vztahovalo omezení podle §35 odst. 3 zákona o ochraně a přírody“ , který stanovil (stanoví), že lesy, lesní půdní fond, vodní toky, vodní plochy a nezastavěné pozemky na území národních přírodních památek, které jsou ke dni nabytí účinnosti tohoto zákona ve státním vlastnictví, nelze zcizit. Tím nejsou dotčena práva fyzických a právnických osob podle předpisů o majetkové restituci.
Odvolací soud na straně jedné - jak lze zjistit z odůvodnění písemného vyhotovení jeho rozsudku - se sice ztotožnil s právním názorem soudu prvního stupně, že předmětné kupní smlouvy jsou pro nemožnost plnění absolutně neplatné podle §37 odst. 2 obč. zák., jenž stanoví, že právní úkon, jehož předmětem je plnění nemožné, je neplatný, na straně druhé současně však také vyvodil, že: „pokud tedy v daném případě došlo ke zjevnému porušení právního předpisu sledujícího účinnou ochranu životního prostředí, je plně namístě vyvodit z toho závěr v podobě absolutní neplatnosti...“ (viz str. 5, odstavec první odůvodnění rozsudku), tedy jinými slovy též konstatoval rozpor se zákonem ve smyslu §39 obč. zák., byť uvedené ustanovení necitoval a na jeho aplikaci své právní posouzení věci nakonec nezaložil.
Neplatnost podle §37 odst. 2 obč. zák. (je-li předmětem právního úkonu plnění nemožné) předpokládá, že jde o počáteční, objektivní a trvalou nemožnost plnění, a to buď právní nebo fyzickou (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. prosince 2009, sp. zn. 28 Cdo 2170/2009, nebo usnesení téhož soudu ze dne 30. července 2003,s p. zn. 25 Cdo 1569/2001; všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách https://nsoud.cz , zatímco rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách https://nalus.usoud.cz ). Právní nemožnost předmětu plnění přichází v úvahu tam, kde je předmětem plnění neuskutečnitelný v důsledku právní překážky existující v době učinění právního úkonu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. srpna 2007, sp. zn. 33 Odo 766/2005).
Sám odvolací soud - jak byla shora citována inkriminovaná pasáž z odůvodnění jeho rozsudku - konstatoval v souvislosti s uzavřením předmětných kupních smluv mezi převádějícím tehdejším Pozemkovým fondem ČR a dovolatelem porušení §35 odst. 3 ZOPK, tedy jednání v rozporu se zákonem, což nutno podřadit pod reglementaci obsaženou v §39 obč. zák., který stanoví, že neplatný je právní úkon, kterým svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.
Vzhledem k dikci §35 odst. 3 ZOPK lze pak konstatovat, že v posuzovaném případě uzavření předmětných kupních smluv odporovalo zákonu.
Okolnost, že odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) v daném případě přistoupil (byť s přihlédnutím k tomu, co také vyložil v odůvodnění svého rozhodnutí a co nyní shora připomenul dovolací soud) k aplikaci §37 odst. 2 obč. zák., a nikoliv k aplikaci §39 obč. zák., ovšem - z pohledu konečného výsledku - věcnou nesprávnost jeho rozhodnutí pochopitelně nečiní.
Podstatné totiž je, že odvolací soud s přihlédnutím ke skutkovým zjištěním, která v dovolacím řízení nelze nijak revidovat, v daném případě konstatoval, že se dovolatel po právu - právě v důsledku absolutně neplatných kupních smluv - vlastníkem předmětných pozemků stát nemohl, a že tudíž Česká republika byla i nadále jejich vlastnicí, a proto byly splněny podmínky k deklaraci tohoto věcně právního vztahu na podkladě podané žaloby.
Esenciální otázku, zda dikce §35 odst. 3 ZOPK zakládá v případě zcizení pozemků absolutní neplatnost či nikoliv, přitom odvolací soud posoudil (byť implicite) v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu.
Náležitostí právního úkonu, jak z citovaného ustanovení vyplývá, je dovolenost jeho předmětu, tj. požadavek, aby právní úkon neodporoval zákonu, zákon neobcházel a nepříčil se dobrým mravům, jinak jde o právní úkon absolutně neplatný. Dovolenost předmětu právního úkonu je přitom nutno posuzovat podle právního stavu, jaký zde byl v době, kdy byl právní úkon učiněn. Zpravidla také platí, že smlouva, která je v rozporu se zákonem, je objektivní skutečností, jež nemá právní následky zamýšlené smluvními stranami, bez ohledu na to, která ze smluvních stran smlouvu uzavřela v dobré víře (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 12. června 1996, sp. zn. Odon 53/96/Fa, a ze dne 29. dubna 1999, sp. zn. 2 Cdon 1659/97, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2012, sp. zn. 32 Cdo 4123/2010, příp. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. května 2006, sp. zn. II. ÚS 31/05), přičemž k absolutní neplatnosti právních úkonů soud přihlíží z úřední povinnosti.
Rozpor se zákonem (§39 obč. zák.) nastává tehdy, kdy určité chování je zakázáno zákonem. Přitom nemusí jít vždy o rozpor s občanským zákoníkem, nýbrž i s jinými zákony, jimž obsah právního úkonu odporuje (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2001, sp. zn. 25 Cdo 2523/99).
Závěr, že zákaz nemusí být v zákoně vyjádřen vždy výslovně, formuloval a odůvodnil Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 13. ledna 1999, sp. zn. 1 Odon 101/97, uveřejněným pod číslem 5/2000 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, a přihlásil se k němu i v důvodech svého rozsudku ze dne 17. března 2005, sp. zn. 33 Odo 1117/2003, uveřejněným v téže Sbírce pod číslem 26/2006 (srov. k tomu též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. září 2008, sp. zn. 29 Cdo 646/2008, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. července 2009, sp. zn. 29 Cdo 3502/2008).
Zákonný zákaz právního úkonu tak může být formulován výslovně nebo může být pouze obsahově (implicitně) daný. Výslovný zákaz vyjadřuje zákon různými způsoby (formulacemi), např. slovy: „musí se“ , „třeba“ , „musí mít“ , „nesmí“ , „nemůže se“ (srov. např. Luby, Š.: Právne úkony v československom občianskom zákonníku, Právnické štúdie, vydala Slovenská akadémia vied 1969, s. 182), anebo tak, jak je obsaženo právě v inkriminovaném §35 odst. 3 ZOPK - „nelze zcizit.“
Pokud jde o základní dovolací argumentaci dovolatele vztahující se k právní otázce posouzení (zda vůbec absolutní) (ne)platnosti předmětných kupních smluv s ohledem na §35 odst. 3 ZOPK, nutno v této souvislosti poukázat na právní závěry Nejvyššího soudu, které jsou uplatnitelné při verifikaci platnosti všech soukromoprávních úkonů uzavřených podle dosavadní právní úpravy, a to z pohledu jejich souladu či porušení s právní úpravou např. z oblasti veřejného práva, jako je tomu i v případě ZOPK.
Jedná se o rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2011, sp. zn. 30 Cdo 4831/2010, v němž dovolací soud mj. vyložil, že závěr, že určitý právní úkon je neplatný pro rozpor se zákonem nebo proto, že zákon obchází, se musí opírat o rozumný výklad dotčeného zákonného ustanovení, přičemž nelze vystačit pouze s gramatickým výkladem. Významnou roli zde hraje především výklad teleologický. Je proto nutné se vždy ptát po účelu zákonného příkazu či zákazu. V soukromoprávní sféře ne každý rozpor se zákonem má za následek absolutní neplatnost právního úkonu. Smyslem ochrany legality v soukromoprávní sféře není jen ochrana zájmů státu, ale především ochrana soukromoprávních vztahů, tedy především ochrana smluvních vztahů podle zásady „pacta sunt servanda“ (smlouvy se musí dodržovat).
V posuzovaném případě odvolací soud z těchto výkladových hledisek důsledně vycházel, byť nakonec přisvědčil své tezi o absolutní neplatnosti právních úkonů podle §37 odst. 2 obč. zák., a nikoliv podle §39 obč. zák., nicméně z pohledu věcného výsledku správně konstatoval absolutní neplatnost zmíněných kupních smluv, a také správně se před tímto aplikačním závěrem zabýval účelem předmětem reglementace obsažené v §35 odst. 3 ZOPK, přičemž správně též dovodil, že (opětovně citováno z odůvodnění jeho rozhodnutí): „v daném případě došlo ke zjevnému porušení právního předpisu sledujícího účinnou ochranu životního prostředí...“
Posledně uvedený právní názor tak plně odpovídá výše uvedené judikatuře Nejvyššího soudu, která je - připomíná se - plně uplatnitelná (roz. v poměrech dosavadní civilní právní úpravy) i na právní úkony, jejichž předmětem byl mj. nemovitý majetek reglementovaný (roz. např. z pohledu jejich věcně právního nakládání) též předpisy veřejného práva.
Z vyloženého je zřejmé, že na podkladě uvedené dovolací argumentace (posouzení neplatnosti právního úkonu) se dovolateli přípustnost jeho dovolání založit nepodařilo, neboť shora připomenuté obecné výkladové mechanismy byly již judikaturou dovolacího soudu vyřešeny.
Přisvědčit nelze dovolateli ani v další jeho dovolací argumentaci stran (podle názoru dovolatele) nezbytného poskytnutí soudní ochrany s ohledem na jím tvrzenou dobrou víru a princip legitimního očekávání.
V prvé řadě právně významná informace byla i dovolateli objektivně přístupná (zjistitelná) z vyhlášky Ministerstva životního prostředí č. 93/2008 Sb., o vyhlášení Národní přírodní památky Prameniště Blanice a stanovení jejích bližších ochranných podmínek, a dále v případě (v pořadí) druhé a třetí kupní smlouvy také z údajů plynoucích z katastru nemovitostí (srov. body 1 a 15 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně).
V druhé řadě (zcela na okraj), s přihlédnutím faktu plynoucímu z veřejného rejstříku - totiž že dovolatel participuje v mnoha obchodních firmách s předmětem podnikání v zemědělství, lesnictví atd., pročež u něj bylo možno v inkriminovaném období presumovat zvýšenou obezřetnost při posuzování jím uzavíraných majetkoprávních úkonů týkajících se nemovitého majetku, tj. též z pohledu souladnosti jejich nakládání s veřejným právem - je prakticky vyloučené, aby podobné notoriety takto zkušenému podnikateli mohly před uzavřením předmětných majetkoprávních úkonů uniknout.
V každém případě objektivní stav věci vylučoval platnost předmětných právních úkonů (kupních smluv), přičemž na této okolnosti ničeho nemění ani postup tehdejšího převádějícího Pozemkovému fondu ČR, ale ani postup příslušného katastrálního úřadu v předmětných vkladových řízeních.
Otázku poskytnutí soudní ochrany jednajícímu v dobré víře, ve vazbě na princip jeho legitimního očekávání a správnost jednání příslušných státních úřadů (zde Pozemkového fondu ČR a příslušného katastrálního úřadu v rámci vkladového řízení) je třeba posuzovat v souladu s předmětnou nálezovou judikaturu Ústavního soudu řešící právě problematiku „nemo plus iuris“, prezentovanou především nálezem Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. I. ÚS 2219/12 (srov. např. bod č. 56 odůvodnění nálezu), podle které k ochraně v dobré víře nabytých práv lze přistoupit vždy až u dalšího nabyvatele (po nevlastníkovi).
Znamená to tedy v poměrech dosavadní občanskoprávní úpravy, z níž při rozhodování sice odvolací soud (explicite) nevycházel, ale nakonec i jeho právní posouzení při řešení této právní otázky je z pohledu výsledku (tedy věcně) správné, že byla-li absolutně neplatná převodní smlouva k nemovitému majetku zapsanému v katastru nemovitostí, kterou uzavřely smluvní strany A (převádějící) a B (nabývající), pak u B se nemohl uplatnit princip dobré víry ve smyslu skutkové podstaty nabytí od nevlastníka, zavedené do právního řádu judikaturou Ústavního soudu (tato skutková podstata byla precizována v již shora uvedeném nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2219/12), nýbrž takový (originární) způsob nabytí vlastnického práva by se mohl (při splnění podmínek definovaných judikaturou Ústavního soudu) naplnit případně až u nabyvatelů (v pořadí) C, D, E atd. (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. března 2018, sp. zn. 30 Cdo 5008/2017).
Z vyloženého se podává, že ani prostřednictvím dovolací argumentace vztahující se k otázce poskytnutí soudní ochrany s ohledem na nabytí nemovité věci v dobré víře a s přihlédnutím k principu legitimního očekávání, se přípustnost dovolání dovolateli nepodařilo rovněž založit.
K (jiným) vadám řízení lze přihlédnout toliko v případě přípustnosti dovolání, o kterýžto případ se zde nejedná (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů řízení netřeba zdůvodňovat (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 3. 7. 2019
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu