ECLI:CZ:NS:2019:24.CDO.614.2019.1
sp. zn. 24 Cdo 614/2019-327
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Vítězslavy Pekárkové a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., ve věci žalobce A. P. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného advokátem JUDr. Mgr. Jaroslavem Grincem, Ph.D., se sídlem v Praze 2, Mikovcova č. 476/10, proti žalovaným 1) J. M. , narozenému XY, bytem XY, 2) M. M. , narozenému XY, bytem XY, a 3) J. T. , narozené XY, bytem XY, žalovaným 2) a 3) zastoupeným JUDr. Jakubem Svobodou, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Dušní č. 8/11, o určení dědického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 40 C 133/2017, o dovolání žalovaných 2) a 3) proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. září 2018, č. j. 51 Co 242/2018-242, takto:
Dovolání žalovaných 2) a 3) se zamítá .
Odůvodnění:
V řízení o pozůstalosti po V. M., naposledy bytem XY, zemřelém dne 26.4.2016 (dále jen „zůstavitel“), Obvodní soud pro Prahu 4 usnesením ze dne 13.3.2017, č.j. 34 D 1173/2016-362, uložil A. P., aby ve lhůtě dvou měsíců od právní moci tohoto usnesení podal u Obvodního soudu pro Prahu 4 proti J. M., M. M. a J. T. žalobu na určení, že „je dědicem zůstavitele ze závěti“. Zůstavitel měl v posledním pořízení ze dne 10.4.2016 za přítomnosti svědků ustanovit A. P. dědicem svého majetku a současně odkázat každému z pozůstalých dětí, tj. J. M., M. M. a J. T., 10.000,- Kč . A. P. však ani přes opakované výzvy soudu nepředložil originál závěti zůstavitele. Tvrdil, že jeho dědické právo bylo prokázáno předložením závěti zůstavitele k vidimaci na Obecním úřadu XY dne 28.4.2016. Jelikož bylo mezi účastníky sporné, zda zůstavitel zanechal závěť, v níž povolal za svého dědice A. P., byl tento povinen podat žalobu, neboť bylo třeba prokázat „existenci zůstavitelovy závěti ke dni jeho úmrtí“ a okolnost, že „tato závěť byla zůstavitelem a svědky vlastnoručně podepsána“, a tudíž se „právní důvod dědického práva A. P. jevil jako slabší“.
A. P. se žalobou podanou dne 15.5.2017 u Obvodního soudu pro Prahu 4, ve které označil jako žalované J. M., M. M. a J. T., domáhal, aby bylo určeno, že „je dědicem po zůstaviteli podle platné závěti ze dne 10.4.2016“ a že „žalovaní jsou nezpůsobilými dědici“ (pozn.: Obvodní soud pro Prahu 4 usnesením ze dne 4.1.2018, č.j. 40 C 133/2017-104, vyloučil žalobu na určení dědické nezpůsobilosti žalovaných k samostatnému řízení, vedenému nadále u tohoto soudu pod sp. zn. 40 C 30/2018). Uvedl (mimo jiné), že „se se zůstavitelem velmi dobře znal přes dvacet let, byli přátelé a blízcí kamarádi“, že „si zůstavitel velmi často, na veřejných místech i v soukromí, stěžoval na své děti s tím, že o něj nejeví žádný zájem, nekontaktují jej, nikdy se otce ani nezeptaly, zda potřebuje či nepotřebuje nějakou pomoc či podobně, ale zcela jej ignorovaly a byly bez jakéhokoliv kontaktu s ním, a za života jeho matky, babičky jeho dětí, ani tuto nekontaktovaly, ale jen mu činí samé problémy, např. exekuce syna J. vedené proti vlastnímu otci“ z důvodu neplacení výživného, že „žalovaní na něj iniciovali trestní oznámení, a to opakovaně“, že „jednání a chování jak vůči zůstaviteli, tak jednání proti vůli zůstavitele vtělené do jeho poslední vůle (závěti), do které se promítá jednání a chování proti zůstaviteli ze strany jeho zletilých dětí jak z prvního, tak ze druhého manželství, naplňuje pojem zavrženíhodného jednání i proti poslední vůli zůstavitele a v souvislostech a také ve svém důsledku i ztrátu dědické způsobilosti žalovaných, možná, že s výjimkou částky 10.000,- Kč pro každé ze tří dospělých dětí zůstavitele, neboť tuto povinnost zůstavitel uložil dědici podle obsahu závěti, tedy žalobci, který tuto poslední vůli zůstavitele také po skončení dědického řízení i vykoná“, že „pokud jde o listinu závěti, pak tato byla podepsána dne 10.4.2016 podle přání zůstavitele“, že „při podpisu listiny byli přítomni dva svědci“, že „listina závěti byla vyhotovena v jednom originálu, který si vzal zůstavitel“, že zůstavitel „ho označil jako jedinou kontaktní osobu už na samém počátku jeho hospitalizace“, že „mu předal klíče od jeho domu v D. a přikázal mu, aby se postaral především o jeho psa, ale i o jeho dům a zahradu, prý pro všechny případy mu sdělil i svůj PIN kód k jeho platební kartě, kterou měl uloženou v jeho osobních věcech v nemocničním zařízení“, že „úmrtí zůstavitele bylo náhlé a rychlé“, že „po úmrtí zůstavitele použil i hotovost z platební karty v částce 140.265,- Kč na péči o psa a nemovitost v D. včetně zahrady“, že také „našel ve stole originál závěti, který si vzal, a nechal udělat její úřední ověření vidimací“, že „dále zašel za paní JUDr. Ivanou Demutovou, notářkou v Žatci, aby zjistil, zda tato závěť je platná či nikoliv“, že „mu notářka sdělila, že závěť je zcela v pořádku, nicméně že ji děti zůstavitele nejspíš napadnou“, že „originál této listiny vrátil zpět na místo“, že „kdosi z nemovitosti zůstavitele zcizil originál závěti“ a že „to rozhodně nebyl ten, komu touto závětí svědčilo dědické právo“, že „usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4, č.j. 34 D 1173/2016-132, ze dne 29.8.2016 soudní komisařka ukončila jeho účast na pozůstalostním řízení“, že „k jeho odvolání Městský soud v Praze usnesením č.j. 24 Co 14/2017-327 ze dne 31.1.2017 napadené usnesení soudní komisařky zrušil, velmi pečlivě vše odůvodnil a vrátil věc Obvodnímu soudu pro Prahu 4 k dalšímu řízení“ a že poté „byl vyzván, aby podal u Obvodního soudu pro Prahu 4 žalobu na určení, že je dědicem ze závěti zůstavitele“.
Obvodní soud pro Prahu 4 usnesením ze dne 19.4.2018, č.j. 40 C 133/2017-188, řízení o žalobě přerušil „do pravomocného skončení trestního řízení, které se vede u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 4 T 7/2017“. Po provedeném dokazování (ze kterého učinil jednotlivá dílčí zjištění, avšak s ohledem na stav řízení je nehodnotil) dospěl soud prvního stupně k závěru, že „je na místě jako předběžnou otázku vyhodnotit dědickou nezpůsobilost případného dědice ze závěti“ a „vzhledem k tomu, že byla podána na případného dědice ze závěti (žalobce) obžaloba pro pokračující přečin krádeže týkající se majetku zůstavitele, je v této fázi řízení hospodárnější toto občanskoprávní řízení přerušit do doby, než bude rozhodnuto v trestním řízení, a to zda se žalobce dopustil úmyslného trestného činu proti majetku zůstavitele“.
K odvolání žalovaných Městský soud v Praze usnesením ze dne 4.9.2018, č.j. 51 Co 242/2018-242, změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že se řízení nepřerušuje. Odvolací soud konstatoval, že „obecně z ustanovení §1481 o.z. vyplývá, že čin povahy úmyslného trestného činu spáchaný proti zůstaviteli nebo některé z osob taxativně vypočtených v ustanovení způsobuje dědickou nezpůsobilost pachatele pouze v případě, že byl spáchán ještě za zůstavitelova života“. Dovodil proto, že „pokud by se v rámci trestního řízení prokázalo, že se žalobce dopustil pokračujícího přečinu krádeže po smrti zůstavitele, nemůže tato skutečnost bez dalšího vést k závěru, že je žalobce dědicky nezpůsobilý, neboť takový úmyslný čin by byl na zůstaviteli spáchán až po jeho smrti“, a že „pro rozhodnutí, zda je žalobce dědicem ze závěti, nemá rozhodnutí Okresního soudu v Lounech ve věci sp. zn. 4 T 7/2017 význam a je zbytečné, aby z tohoto důvodu bylo řízení přerušeno“.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podali žalovaní 2) a 3) dovolání, jehož důvodnost spatřují v tom, že odvolací soud „nesprávně právně posoudil otázku dědické nezpůsobilosti ve smyslu §1481 NOZ“, která nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud řešena, tak, že „jednu z podmínek dědické nezpůsobilosti lze splnit pouze za života zůstavitele a druhou i po smrti zůstavitele, aniž by takový výklad vyplýval z textu zákona, z jeho smyslu, z logického či jiného dalšího výkladu či z judikatury Nejvyššího soudu“. Konkrétně otázku, zda „způsobuje čin povahy úmyslného trestného činu proti zůstaviteli, jeho předku, potomku nebo manželu dědickou nezpůsobilost pachatele pouze v případě, že je spáchán za života zůstavitele, nebo také v případě, kdy je spáchán po smrti zůstavitele na osobách uvedených v §1481 NOZ“, a zda „může být jednání, které lze chápat jako čin povahy úmyslného trestného činu majetkového charakteru proti zůstaviteli, jeho předku, potomku nebo manželu, anebo proti pozůstalosti, spáchané po smrti zůstavitele, kterým pachatel získá a zatají část pozůstalosti, která má být rozdělena mezi dědice, chápáno jako zavrženíhodný čin proti zůstavitelově poslední vůli“. Navrhují, aby dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný 1) se ve svém vyjádření s dovoláním žalovaných 2) a 3) ztotožnil a rovněž navrhl napadené usnesení odvolacího soudu zrušit.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) projednal dovolání žalovaných 2) a 3) podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami (účastníky řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
Z hlediska skutkového stavu (správnost skutkových zjištění přezkumu dovolacího soudu nepodléhá) bylo v projednávané věci (mimo jiné) zjištěno, že zůstavitel byl rozvedený a měl tři děti (žalované). V posledním pořízení ze dne 10.4.2016 (jehož originál není k dispozici) měl ustanovit jediným dědicem svého majetku A. P. (žalobce) a „odkázat“ každému ze žalovaných finanční hotovost ve výši 10.000,- Kč. V řízení o pozůstalosti po zůstaviteli A. P. odeslal dne 27.6.2016 soudní komisařce e-mail, k němuž připojil přílohy označené jako „závěť“ a „závěť-kopie“. Příloha „závěť“ obsahovala dokument v prostém scanu, označený „závěť“ a podepsaný zůstavitelem a dvěma svědky p. M. K. a p. A. H. Příloha „závěť-kopie“ obsahovala dokument v prostém scanu - ověřovací doložku pro vidimaci č. XY, provedenou Obecním úřadem XY dne 28.4.2016. Do protokolu o předběžném šetření ze dne 28.6.2016 A. P. uvedl, že originál závěti je uložen v domě zůstavitele v XY. Jelikož A. P. ani přes opakované výzvy nepředložil originál závěti zůstavitele ani jinou listinu, z níž by vyplývalo jeho dědické právo, popř. neuvedl nic, čím by jeho dědické právo opírající se o závěť mělo být prokázáno, a vzhledem k tomu, že mu nesvědčilo dědické právo ze zákona, rozhodl Obvodní soud pro Prahu 4 usnesením ze dne 29.8.2016, č.j. 34 D 1173/2016-132, tak, že se jeho účast v pozůstalostním řízení po zůstaviteli ukončuje. K odvolání A. P. Městský soud v Praze usnesením ze dne 31.1.2017, č.j. 24 Co 14/2017-327, zrušil rozhodnutí soudu prvního stupně o ukončení jeho účasti v řízení a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Dospěl k závěru, že se jedná o spor o dědické právo, který je nutné řešit postupem podle §170 zákona o zvláštních řízeních soudních, neboť „skutečnost, že nebyl předložen originál závěti, nemůže vést sama o sobě k ukončení účasti dědice, který je podle této závěti povolán dědit“. Obvodní soud pro Prahu 4 poté usnesením ze dne 13.3.2017, č.j. 34 D 1173/2016-362, A. P. uložil, aby ve lhůtě dvou měsíců ode dne právní moci usnesení podal žalobu na určení, že je dědicem zůstavitele ze závěti. Uvedl, že „pro vyřešení sporu o dědické právo je v tomto případě třeba prokázat skutečnosti, které jsou mezi účastníky sporné, tedy zda zůstavitel zanechal závěť, v níž by povolal za jediného dědice pana A. P.“, a že „k podání žaloby byl odkázán pan A. P., neboť vzhledem k tomu, že je třeba prokázat existenci zůstavitelovy závěti ke dni jeho úmrtí a že tato závěť byla zůstavitelem a svědky vlastnoručně podepsána, se jeví právní důvod jeho dědického práva jako slabší“.
Za tohoto skutkového stavu bylo pro rozhodnutí soudů (mimo jiné) významné vyřešení otázky procesního práva, zda je třeba přerušit řízení podle ustanovení §109 odst. 2 písm. c) o.s.ř. ve věci sporu o dědické právo za situace, kdy je proti žalobci (závětnímu dědici zůstavitele) vedeno trestní řízení pro přečin krádeže majetku zůstavitele, spáchaný až po jeho smrti, a to z důvodu, že by se mohlo jednat o čin povahy úmyslného trestného činu proti zůstaviteli, zakládající dědickou nezpůsobilost žalobce ve smyslu ustanovení §1481 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku. Protože tato právní otázka dosud nebyla v rozhodovací činnosti dovolacího soudu v uvedených souvislostech řešena, dospěl Nejvyšší soud ČR k závěru, že dovolání žalovaných 2) a 3) proti usnesení odvolacího soudu je podle ustanovení §237 o.s.ř. přípustné.
Po přezkoumání usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné .
Vzhledem k tomu, že zůstavitel zemřel dne 26.4.2016 , je třeba v řízení o pozůstalosti postupovat podle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o.z.“) a podle zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen „z.ř.s.“).
Podle ustanovení §1481 o.z. je z dědického práva vyloučen, kdo se dopustil činu povahy úmyslného trestného činu proti zůstaviteli, jeho předku, potomku nebo manželu nebo zavrženíhodného činu proti zůstavitelově poslední vůli, zejména tím, že zůstavitele k projevu poslední vůle donutil nebo lstivě svedl, projev poslední vůle zůstaviteli překazil nebo jeho poslední pořízení zatajil, zfalšoval, podvrhl nebo úmyslně zničil, ledaže mu zůstavitel tento čin výslovně prominul.
Podle ustanovení §170 odst. 1 z.ř.s. v případě, že pro vyřešení sporu o dědické právo je třeba prokázat skutečnosti, které jsou mezi dědici sporné, soud usnesením odkáže toho z účastníků, jehož dědické právo se jeví se zřetelem k okolnostem případu jako nejslabší, aby své právo uplatnil žalobou; k podání žaloby určí lhůtu, která nesmí být kratší než 2 měsíce.
Podle ustanovení §109 odst. 2 písm. c) o.s.ř. pokud soud neučiní jiná vhodná opatření, může řízení přerušit, jestliže probíhá řízení, v němž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu, nebo jestliže soud dal k takovému řízení podnět.
Jiné řízení může probíhat u soudu nebo u jiného orgánu. Důvod k přerušení řízení spočívá zejména v hospodárnosti řízení. Ustanovení §109 odst. 2 písm. c) o.s.ř. patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Byla-li hypotéza právní normy vymezena správně, nemůže být rozhodnutí ve věci v rozporu se zákonem z důvodu, že nebyly objasněny okolnosti další, popřípadě že nebylo přihlédnuto k jiným okolnostem, které v posuzovaném případě nelze považovat za podstatné či významné (srov. právní názor vyjádřený např. v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 21.9.2016, sp. zn. 30 Cdo 2724/2016).
Důvody k přerušení řízení jsou dány zejména v případech, kdy probíhá řízení, v němž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu. Musí jít o otázku, která má podstatný význam pro řešení daného případu, která se vztahuje k danému skutkovému stavu a kterou si soud může vyřešit sám podle §135 odst. 2 o.s.ř. Hlavní důvod pro přerušení řízení spočívá v hospodárnosti řízení, tj. aby stejná otázka nebyla posuzována nadbytečně dvakrát. Soud přitom bere v úvahu i stav (pokročilost) obou řízení, tak, aby eventuální přerušení mělo vůbec praktický smysl s ohledem na předpokládanou délku řízení, na jehož skončení hodlá soud vyčkat (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 24.2.2015, sp. zn. 22 Cdo 1868/2014 nebo usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26.9.2018, sp. zn. 21 Cdo 5851/2017).
Ustanovení §1481 o.z. upravuje institut tzv. dědické nezpůsobilosti, která je důsledkem závadného, obecně neakceptovatelného, chování potencionálního dědice, kterého se dopustil vůči zůstaviteli, popř. dalším vyjmenovaným osobám, a znamená, že ten, kdo by jinak byl povolán za dědice, nedědí. Občanský zákoník účinný od 1.1.2014 v ustanoveních §1481 a §1482 jednak konkretizuje a rozšiřuje důvody dědické nezpůsobilosti stanovené předchozí právní úpravou, jednak dřívější důvod „kdo se dopustil úmyslného trestného činu….“, nově formuluje: „ kdo se dopustil činu povahy úmyslného trestného činu….“; tato formulace by měla odstranit především pochybnosti, zda i osoby trestně neodpovědné (pro nedostatek věku nebo nepříčetnost v době, kdy k činu došlo) jsou z dědění vyloučeny. Odlišně jsou upraveny také okruh osob, proti kterým směřuje konkrétní čin, a prominutí (odpuštění) závadného chování, které způsobilo dědickou nezpůsobilost, zůstavitelem. Zatímco dřívější úprava v tomto směru počítala kromě zůstavitele a jeho manžela pouze s rodiči zůstavitele nebo jeho dětmi a umožňovala odpuštění, aniž by byl stanoven způsob takového odpuštění (z toho bylo judikaturou dovozováno, že se tak může stát i konkludentně), nová právní úprava (o.z.) rozšířila tento okruh osob (kromě zůstavitele a jeho manžela) také na zůstavitelovy předky a jeho potomky a zakotvila výslovný projev vůle zůstavitele k prominutí činu, jehož se ve vztahu k němu nebo k vyjmenovaným osobám potencionální dědic dopustil (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.6.2018, sp. zn. 21 Cdo 5238/2017 nebo usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 15.10.2018, sp. zn. 21 Cdo 754/2018).
Má-li být prominutí činu výslovné, je (mimo jiné) nezbytné, aby zůstavitel o spáchaném činu věděl. Z uvedeného bez jakékoliv pochybnosti vyplývá, že čin povahy úmyslného trestného činu, spáchaný proti zůstaviteli nebo některé z osob taxativně vypočtených v ustanovení §1481 o.z., způsobuje dědickou nezpůsobilost pachatele pouze v případě, že byl spáchán ještě za zůstavitelova života, jinak by zůstavitel neměl možnost pachateli tento čin prominout.
Nelze tedy než dovodit, že v probíhajícím trestním řízení, vedeném proti žalobci (potenciálnímu závětnímu dědici zůstavitele) Okresním soudem v Lounech pod sp.zn. 4 T 7/2017 pro pokračující přečin krádeže podle §205 odst. 1, 3 trestního zákoníku, týkající se dispozice s majetkem zůstavitele po jeho smrti , nejde o otázku, která by mohla mít význam pro rozhodnutí soudu ve sporném řízení v projednávané věci. Odvolací soud proto rozhodl správně, změnil-li usnesení soudu prvního stupně tak, že se řízení nepřerušuje.
Na rozdíl od prvního důvodu dědické nezpůsobilosti může dojít k zavrženíhodnému činu proti poslední vůli zůstavitele jak za jeho života, tak po jeho smrti [srov. Fiala, R., Drápal L. a kol. Občanský zákoník IV. Dědické právo (§1475-1720). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2015, str. 38-39]. To souvisí s podstatou zavrženíhodného činu, kterým může být nejen donucení či lstivé svedení zůstavitele k projevu poslední vůle nebo překažení projevu poslední vůle zůstavitele, ale např. i zatajení, zfalšování, podvržení či úmyslné zničení posledního pořízení zůstavitele, jehož se lze (logicky) dopustit až po smrti zůstavitele. V případě zavrženíhodného jednání je navíc účelem postihnout nejen jednání směřující proti listině, na níž je již zachycena poslední vůle zůstavitele, ale také jednání, které sleduje zmaření či ovlivnění realizace svobodného projevu poslední vůle zůstavitele, a proto může spočívat jak v aktivním chování osoby (např. bránění v tom, aby zůstavitel odešel k notáři za účelem sepisu závěti), tak v jejím pasivním chování (např. na žádost zůstavitele upoutaného na lůžko nezajistí účast notáře či svědků závěti).
Namítají-li dovolatelé k posouzení otázku, zda „může být jednání, které lze chápat jako čin povahy úmyslného trestného činu majetkového charakteru proti zůstaviteli, jeho předku, potomku nebo manželu, anebo proti pozůstalosti, spáchané po smrti zůstavitele, kterým pachatel získá a zatají část pozůstalosti, která má být rozdělena mezi dědice, chápáno jako zavrženíhodný čin proti zůstavitelově poslední vůli“, kdy „účelem jednání bylo zkrátit dědické podíly ostatních dědiců“, opomíjí, že tato jejich námitka je uplatněna až v dovolání, a proto se jí dovolací soud, i když je dovolání přípustné, nemůže zabývat (§241a odst. 6 o.s.ř., k tomu srov. též např. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 15.8.1995, sp. zn. 6 Cdo 114/94, publikovaný v časopise Právní rozhledy pod č. 6, ročník 1996). Posouzení nastíněné otázky nebylo (prozatím) jakkoliv podstatné ani pro rozhodnutí soudů v projednávané věci. Žalovaní v průběhu řízení totiž spatřovali zavrženíhodné jednání žalobce zejména v „zatajení, resp. zničení originálu závěti ze dne 10.4.2016“, jak vyplývá z jejich vyjádření k žalobě ze dne 24.7.2017 a 21.8.2017 a „doplnění tvrzení a označení důkazů před koncentrací řízení“ ze dne 21.2.2018 a 1.3.2018. Tvrzení o „zatajení“ či „zničení originálu závěti ze dne 10.4.2016“ zároveň však nejsou předmětem trestního řízení vedeného Okresním soudem v Lounech pod sp. zn. 4 T 7/2017, a proto nemohou mít v daném případě ani jakýkoliv vliv na správnost napadeného rozhodnutí odvolacího soudu o tom, že se sporné řízení do pravomocného skončení trestního řízení nepřerušuje.
Z uvedeného vyplývá, že z hlediska uplatněných dovolacích důvodů je usnesení odvolacího soudu správné. Protože nebylo zjištěno, že by usnesení odvolacího soudu bylo postiženo vadou uvedenou v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalovaných 2) a 3) podle ustanovení §243d odst. 1 písm. a) o.s.ř. zamítl.
Protože tímto rozhodnutím řízení ve věci určení dědického práva po zůstaviteli nekončí, bude i o náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodnuto v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě odvolacího soudu.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. 4. 2019
JUDr. Roman Fiala
předseda senátu