ECLI:CZ:NS:2019:25.CDO.1480.2018.1
sp. zn. 25 Cdo 1480/2018-153
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudkyň JUDr. Ivy Suneghové a JUDr. Hany Tiché v právní věci žalobkyň: a) SP Bohemia, k. s. , IČO 26172151, se sídlem V Lukách 132, Králův Dvůr, b) SABIA spol. s r. o. , IČO 61326721, se sídlem Masarykova 190, Bohušovice nad Ohří, obě zastoupeny Mgr. Jaromírem Kalužíkem, advokátem se sídlem Na Příkopě 15, Praha 1, proti žalované: Česká republika – Ministerstvo vnitra , IČO 00007064, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, o 3 710 998 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 29 C 554/2014, o dovolání žalobkyň proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 11. 2017, č. j. 21 Co 327/2017-118, takto:
I. Dovolání žalobkyně a) se odmítá .
II. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. 11. 2017, č. j. 21 Co 327/2017-118, ve výroku I, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen ve výroku o zamítnutí žaloby žalobkyně b) o zaplacení částky 116 690 Kč s příslušenstvím a ve výroku o náhradě nákladů řízení mezi žalobkyní b) a žalovanou, a ve výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení mezi žalobkyní b) a žalovanou, spolu s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 2. 3. 2017, č. j. 29 C 554/2014-77, v části výroku IV, jíž byla zamítnuta žaloba žalobkyně b) o zaplacení 116 690 Kč s příslušenstvím, a ve výroku o náhradě nákladů řízení mezi žalobkyní b) a žalovanou, se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 7 k dalšímu řízení.
III. Ve vztahu mezi žalobkyní a) a žalovanou žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 11. 2017, č. j. 21 Co 327/2017-118, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 2. 3. 2017, č. j. 29 C 554/2014-77, jímž byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni a) 467 460,30 Kč s příslušenstvím a žalobkyni b) 31 095 Kč s příslušenstvím a žaloba o zaplacení 1 569 362 Kč žalobkyni a) a 116 690 Kč s příslušenstvím žalobkyni b) zamítnuta, a rozhodnuto o náhradě nákladů řízení (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). Vycházel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, že v době povodní v roce 2013 starostka obce XY vyzvala žalobkyni b), aby vzhledem k nouzovému stavu vyhlášenému vládou ČR v souvislosti s povodňovou situací poskytla obci pásový nakladač Liebherr L 566 za účelem zbudování ochranné hráze. Žalobkyně b) stroj poskytla, ten byl dne 6. 6. 2013 zaplaven a zničen. Žalobkyně a) měla stroj ve finančním pronájmu (leasingu) od společnosti ČSOB Leasing a.s., žalobkyně b) jej užívala na základě dohody o užívání se žalobkyní a). Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně posoudil nároky žalobkyň na náhradu vzniklé škody podle §36 odst. 1 a 2 zákona č. 240/2000 Sb., o krizovém řízení, a shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyni a) vznikla škoda ve výši 356 272,30 Kč sestávající z hodnoty stroje před poškozením (3 216 000 Kč), od které je třeba odečíst dosud neuhrazené leasingové splátky (2 325 069 Kč) a finanční vyrovnání z leasingové smlouvy (534 658,70 Kč). Při stanovení výše škody nelze vycházet z pořizovací ceny jiného (nového) stroje, jak to v žalobě učinila žalobkyně a), proto odvolací soud shledal žalobu v tomto rozsahu nedůvodnou. Současně žalobkyni a) vznikla škoda za zničené vážní zařízení v jejím vlastnictví ve výši 111 188 Kč (hodnota v době poškození, demontáž ze stroje). Žalobkyni b) vznikla škoda ve výši nákladů vynaložených na přepravu stroje z místa poškození (13 760 Kč) a ve výši nákladů vynaložených na provoz stroje v době nasazení při povodních (mzdové náklady ve výši 4 004 Kč a spotřebované pohonné hmoty za 13 331 Kč). Pokud žalobkyně b) uplatňovala nárok na náhradu škody spočívající v nákladech na pronájem náhradního stroje namísto stroje poškozeného, neprokázala přes poučení soudem nutnost a účelnost těchto nákladů. Odvolací soud odkázal v této souvislosti na judikaturu týkající se nákladů na vypůjčení osobního automobilu za poškozené vlastní vozidlo s tím, že skutečnou škodu, spočívající v nákladech na vypůjčení či pronájem vozu, převyšující náklady na provoz vlastního vozu, je odpovědný subjekt povinen hradit jen v rozsahu, v jakém náklady byly vynaloženy nutně a účelně na vypůjčení náhradní věci, odpovídající věci poškozené.
Rozsudek odvolacího soudu ve výrocích, jimiž potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavých výrocích o věci samé, napadly žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost spatřovaly v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena, a to otázka výše škody leasingového nájemce, a na vyřešení otázky principu úplné náhrady škody, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a na vyřešení otázky procesního práva týkající se poučovací povinnosti soudu, resp. jejího obsahu a kvality, při jejímž řešení se rovněž odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Žalobkyně a) vyčíslila škodu jediným správným způsobem jako rozdíl mezi pořizovací cenou nového kolového nakladače (6 106 500 Kč), který zakoupila za zničený stroj, částkou 1 359 450 Kč, která odpovídá opotřebení kolového nakladače, částkou finančního vyrovnání podle leasingové smlouvy a částkou dosud neuhrazených leasingových splátek. Odvolací soud se odchýlil od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1158/2004, sp. zn. 25 Cdo 36/2013, rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 795/16 a sp. zn. II. ÚS 2221/07, protože nedodržel princip úplné reparace škody, neboť poškozený má právo na náhradu veškerých nákladů nutných k obnovení provozuschopnosti poškozeného vozidla. Žalobkyně musela zakoupit kolový nakladač nový, aby došlo k celkové reparaci újmy žalobkyně vzniklé jí zničením původního stroje. Žalobkyně b) namítala, že prokázala škodu představující náklady vynaložené v souvislosti s pronájmem náhradního kolového nakladače vzhledem k předmětu své činnosti (hornická činnost), příčinná souvislost mezi škodnou událostí a pronájmem náhradního stroje je zřejmá a nemusí být blíže prokazována. Žalobkyni se v této souvislosti nedostalo řádného poučení ze strany soudu včetně upozornění na možný neúspěch ve věci a soud se tak odchýlil od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 4255/2011 a sp. zn. 30 Cdo 350/2006, rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2014/10 a sp. zn. II. ÚS 100/2000. Dovolatelky dále namítaly nedostatečné odůvodnění rozsudku odvolacího soudu a jeho nepřezkoumatelnost. Navrhly změnu napadeného rozhodnutí tak, že žalobě bude zcela vyhověno.
Žalovaná navrhla odmítnutí, případně zamítnutí dovolání žalobkyň.
Nejvyšší soud posoudil dovolání, vzhledem k datu napadeného rozhodnutí, podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017 (čl. II. bod 2. zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“) a jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupeným advokátem ve smyslu §241 o. s. ř., dovolání žalobkyně a) však není podle §237 o. s. ř. přípustné, neboť odvolací soud se při právním posouzení věci neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, otázka výše škody leasingového nájemce není otázkou dosud neřešenou a nejde ani o situaci, kdy by dovolacím soudem vyřešená právní otázka měla být posouzena jinak.
Nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.) může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.
V posuzovaném případě došlo v příčinné souvislosti s krizovým opatřením podle zákona č. 240/2000 Sb., o krizovém řízení a o změně některých zákonů (dále jen „krizový zákon“), ke škodě na pásovém nakladači Liebherr L 566, který byl při povodních zcela zničen. Vlastníkem stroje byla leasingová společnost ČSOB Leasing a.s., žalobkyně a) byla leasingovým nájemcem a žalobkyně b) stroj užívala na základě dohody s žalobkyní a). Podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu
byla-li vlastníkem vozu, jenž byl poškozen při dopravní nehodě, leasingová společnost, došlo v důsledku dopravní nehody ke snížení majetkového stavu vlastníka vozu, tedy leasingového pronajímatele, v jehož majetkových poměrech se projevil rozdíl v hodnotě vozu před poškozením a poté. Na tom nemůže nic změnit ani okolnost, jakým způsobem vlastník následně s poškozenou věcí naložil a jakým způsobem vypořádali účastníci leasingové smlouvy své právní vztahy (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2002, sp. zn. 25 Cdo 78/2001, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí NS ČR – C. H. BECK pod C 1514, dále jen „Soubor“, rozsudek ze dne 20. 9. 2011, sp. zn. 25 Cdo 2748/2009, usnesení ze dne 14. 7. 2011, sp. zn. 25 Cdo 2978/2009, rozsudek ze dne 29. 3. 2007, sp. zn. 25 Cdo 267/2005, uveřejněný pod číslem 6/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek ze dne 24. 8. 2011, sp. zn. 25 Cdo 3416/2010, rozsudek ze dne 29. 5. 2012, sp. zn. 25 Cdo 683/2010). Uvedené závěry lze vztáhnout i na otázku škody na pásovém nakladači v projednávané věci. Byl-li pásový nakladač zcela zničen, došlo-li tedy k tzv. „totální škodě“ a uvedení do předešlého stavu není možné, pak skutečnou škodu představuje částka nutná k pořízení jiné věci srovnatelné s věcí ve stavu před poškozením (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2942/2017), avšak taková škoda vznikla vlastníku věci, tj. leasingové společnosti, nikoli žalobkyni a) jako leasingovému nájemci. Skutečnost, že si leasingový nájemce po předčasném ukončení leasingového vztahu v důsledku zničení věci koupil nový stroj, či uzavřel novou leasingovou smlouvu na obdobný stroj, nemůže zakládat jeho právo na náhradu škody proti státu, tak jak ji žalobkyně a) konstruuje v žalobě. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 24. 4. 2014, sp. zn. 25 Cdo 689/2012, uveřejněném pod C 13879 Souboru, dovodil, že leasingový nájemce, který byl v době trvání leasingového vztahu na základě smluvního ujednání s leasingovým pronajímatelem oprávněn (zmocněn) nechat v případě poškození pronajaté motorové vozidlo opravit a který tak skutečně na své vlastní náklady učinil, má právo na náhradu škody, spočívající v nákladech vynaložených na opravu věci, proti škůdci i přímý nárok na pojistné plnění proti pojistiteli jeho odpovědnosti. V citovaném rozhodnutí Nejvyšší soud dospěl k závěru, že v případě opravy předmětu leasingu financované leasingovým nájemcem došlo ke snížení majetkového stavu leasingového nájemce, nikoli vlastníka věci, což však je situace odlišná a k projednávané věci ji připodobnit nelze. Z uvedeného vyplývá, že otázka škody vzniklé leasingovému nájemci byla v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu vyřešena a dovolací soud nemá důvod se od závěrů vyložených výše odchýlit ani v projednávané věci. Žalobkyní a) uvedené námitky proto nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř.
Žalobkyně a) dále spatřuje přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. v tom, že se odvolací soud při právním posouzení věci odchýlil od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1158/2004, sp. zn. 25 Cdo 36/2013, rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 795/16 a sp. zn. II. ÚS 2221/07, protože nedodržel princip úplné reparace škody, neboť poškozený má právo na náhradu veškerých nákladů nutných k obnovení provozuschopnosti poškozeného vozidla. Tento odkaz dovolatelky není případný již vzhledem k odlišným skutkovým východiskům, neboť v nyní projednávané věci šlo o totální škodu na věci vzniklou leasingovému pronajímateli jako vlastníku věci, zatímco v dovolatelkou uváděných rozhodnutích šlo o náhradu škody spočívající v nákladech vynaložených vlastníkem věci k uvedení poškozené věci do původního stavu za použití nových náhradních dílů, případně o tzv. „obchodní znehodnocení“, tj. snížení tržní hodnoty vozidla po jeho opravě. Odkazovaná rozhodnutí tak nelze k projednávané věci skutkově ani právně připodobnit a o odklon od rozhodovací praxe dovolacího a Ústavního soudu se jednat nemůže.
Žalobkyně b) namítala odklon napadeného rozhodnutí od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu v právním posouzení procesní otázky, zda soud prvního stupně splnil poučovací povinnost a zda mohl své zamítavé rozhodnutí ve vztahu k žalobkyni b) založit na závěru, že neunesla břemeno tvrzení a břemeno důkazní. V tomto rozsahu je dovolání přípustné a též důvodné, neboť odvolací soud se při posouzení otázky plnění poučovací povinnosti soudu v průběhu jednání podle §118a odst. 1 a 3 o. s. ř. odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Podle §118a odst. 1 o. s. ř. ukáže-li se v průběhu jednání, že účastník nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti nebo že je uvedl neúplně, předseda senátu jej vyzve, aby svá tvrzení doplnil, a poučí jej, o čem má tvrzení doplnit a jaké by byly následky nesplnění této výzvy. Podle odst. 3 tohoto ustanovení zjistí-li předseda senátu v průběhu jednání, že účastník dosud nenavrhl důkazy potřebné k prokázání všech sporných tvrzení, vyzve jej, aby tyto důkazy označil bez zbytečného odkladu, a poučí jej o následcích nesplnění této výzvy.
Nejvyšší soud ve své dlouhodobě ustálené rozhodovací praxi zdůrazňuje, že soud prvního stupně může své rozhodnutí založit na závěru, že účastník přítomný při soudním jednání neunesl důkazní břemeno, jen tehdy, jestliže takovému účastníku předtím bezvýsledně poskytl poučení podle §118a odst. 3 o. s. ř. (srov. např. rozsudek ze dne 20. března 2003, sp. zn. 21 Cdo 1491/2002, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, sešit č. 4, ročník 2003, pod číslem 59, a rozsudek ze dne 27. 7. 2005, sp. zn. 29 Odo 1069/2003). Takové poučení zahrnuje též informaci o procesních následcích, jež stihnou účastníka, jestliže svou povinnost tvrzení a povinnost důkazní nesplní, tj. neunesení důkazního břemene a neúspěch ve sporu (srov. např. rozsudek ze dne 27. 9. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4240/2009). Poučení, které je neúplné, je poučením nedostatečným. Poskytnutí nedostatečného poučení je z hlediska procesních důsledků třeba klást naroveň situaci, kdy poučení nebylo dáno vůbec.
Z obsahu spisu vyplývá, že žalobkyně b) byla soudem prvního stupně poučena podle §118a odst. 1 a 3 o. s. ř. při jednání konaném dne 2. 6. 2016 o tom, že je třeba doplnit tvrzení, za jakým účelem byl zajištěn náhradní stroj, za nějž požaduje úhradu, zda jej žalobkyně užívala pro své podnikatelské účely namísto zaplaveného stroje, či jej poskytla obci k odstranění následků povodní, a ke svým tvrzením nechť označí důkazy. O procesních následcích nesplnění povinností žalobkyně b) poučena nebyla (podle obsahu protokolu o jednání na č. l. 44 – 48 spisu). Přesto odvolací soud shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že žalobkyně b) přes řádné poučení podle §118a odst. 1 a 3 o. s. ř. svou povinnost tvrzení a povinnost důkazní nesplnila a svůj nárok na zaplacení částky 116 690 Kč s příslušenstvím neprokázala, proto byla v tomto rozsahu žaloba zamítnuta.
Jestliže odvolací soud považoval poučovací povinnost soudu prvního stupně podle §118a odst. 1 a 3 o. s. ř. za splněnou, je jeho právní názor nesprávný a uplatněný dovolací důvod (§241a odst. 1 o. s. ř.) je opodstatněný.
Nejvyšší soud ze shora vyložených důvodů dovolání žalobkyně a) podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl a na základě dovolání žalobkyně b) rozsudek odvolacího soudu v rozsahu ve výroku uvedeném zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvod, pro který bylo toto rozhodnutí zrušeno, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí ve výroku, jímž byla zamítnuta žaloba žalobkyně b) o zaplacení částky 116 690 Kč s příslušenstvím a rozhodnuto o náhradě nákladů řízení mezi žalobkyní b) a žalovanou (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.) a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.). Podle §243g odst. 1 a §226 odst. 1 o. s. ř. je soud prvního stupně i odvolací soud vázán právním názorem dovolacího soudu.
V novém rozhodnutí rozhodne soud o náhradě nákladů řízení mezi žalobkyní b) a žalovanou včetně nákladů dovolacího řízení (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení mezi žalobkyní a) a žalovanou se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. 1. 2019
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu