ECLI:CZ:NS:2019:25.CDO.1820.2018.1
sp. zn. 25 Cdo 1820/2018-560
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Hany Tiché v právní věci žalobců: a) Z. S. , narozený XY, b) R. S. , narozená XY, oba bytem XY, oba zastoupeni Mgr. Svatoplukem Šplechtnou, advokátem se sídlem Na Příkopě 857/18, Praha 1, proti žalovanému: statutární město Ústí nad Labem , se sídlem úřadu Velká Hradební 2336/8, Ústí nad Labem, IČO 00081531, o 10.581.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 22 C 55/2013, o dovolání žalobců a žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. 1. 2018, č. j. 8 Co 304/2017-478, takto:
I. Dovolání žalobců se odmítá .
II. Dovolání žalovaného se odmítá .
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobcům na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 64.436,50 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám Mgr. Svatopluka Šplechtny, advokáta se sídlem Na Příkopě 857/18, Praha 1.
Odůvodnění:
Dovolání žalobců proti části výroku rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. 1. 2018, č. j. 8 Co 304/2017-478, jíž byl co do částky 2.637.300 Kč s příslušenstvím potvrzen zamítavý výrok rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 3. 2017, č. j. 22 C 55/2013-423, není přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“), neboť rozhodnutí odvolacího soudu je ohledně dovoláním vymezených právních otázek plně v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není ani důvodu, aby tyto otázky byly posouzeny jinak.
Ve sporu o náhradu škody způsobené žalobcům tím, že jim žalovaný neplatně prodal nemovitosti v rozporu s povinností vlastníka nemovitostí podléhajících restituci podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, takže k nim nabyli vlastnické právo až vydržením, dovodil odvolací soud, že žalobcům v důsledku toho ušel zisk z možného výhodného prodeje majetku třetí osobě. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně neshledal oprávněným nárok na náhradu nákladů řízení, která žalobci vedli v následných sporech, v nichž dosáhli určení svého vlastnického práva. Smluvní odměna vyplacená advokátu Mgr. Svatopluku Šplechtnovi za právní služby směřující k ochraně jejich vlastnických práv byla tvořena zčásti náklady soudních řízení vedených u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 10 C 599/95, 22 C 52/2011 a 55 EXE 240/2015, jejichž náhrady z titulu odpovědnosti za škodu se nelze v jiném (stávajícím) řízení domáhat, ve zbylém rozsahu pak částkou, mezi jejímž vynaložením a protiprávním jednáním žalovaného nelze shledat adekvátní příčinnou souvislost.
Žalobci v podaném dovolání namítají, že vyplacená odměna advokáta představuje náklad, který byli nuceni vynaložit v rámci odstraňování škodních důsledků spojených s protiprávním jednáním žalovaného. Jedná se tedy o skutečnou škodu, jež by jim měla být plně kompenzována bez ohledu na to, v jakém rozsahu je kryta náhradou nákladů příslušných soudních řízení. Poukazují rovněž na skutečnost, že v žádném z těchto řízení nevystupovali jako strana proti žalovanému, a náhrady vůči němu tudíž ani nemohli dosáhnout.
Odvolací soud v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu dovodil, že nárok na náhradu nákladů řízení má základ v procesním právu a vzniká teprve na základě pravomocného rozhodnutí soudu, které má v tomto směru konstitutivní povahu; výrok o náhradě nákladů řízení je zpravidla závislý na rozhodnutí ve věci samé a je výrazem procesního vypořádání vztahu účastníků řízení ohledně jimi vynaložených nákladů. O náhradě nákladů řízení, jejichž součástí je i odměna za zastupování advokátem, rozhoduje soud v řízení, v němž tyto náklady vznikly, a úspěšnému účastníku je nelze přiznat ve větším rozsahu, než vyplývá z procesněprávní úpravy. Přitom platí, že bez ohledu na to, zda účastníku byla či nebyla plná náhrada nákladů řízení přiznána, nemůže se jí následně domáhat v jiném řízení z titulu náhrady škody, a to nejen vůči druhé straně sporu, ale ani vůči třetí osobě, a už vůbec nepřichází v úvahu náhrada ve výši sjednané smluvně mezi účastníkem a jeho advokátem. Rozhodnutí účastníka o tom, že si zvolí právního zástupce, závisí zcela na jeho vůli a způsob určení odměny je obsahem jejich vzájemného ujednání; naproti tomu rozsah náhrady nákladů řízení se odvíjí od zásady procesního úspěchu ve věci ve spojení s výslovnou úpravou rozsahu odměny ve vyhlášce č. 177/1996 Sb. (srov. např. závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2013, sp. zn. 25 Cdo 272/2012, publikovaného pod C 12898 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek, C. H. Beck, dále jen „Soubor“, či usnesení téhož soudu ze dne 16. 9. 2011, sp. zn. 25 Cdo 3178/2009, Soubor C 10410).
Dospěly-li v podmínkách projednávané věci nalézací soudy k závěru, že část odměny vyplacené Mgr. Šplechtnovi nelze považovat za odškodnitelnou újmu žalobců vzhledem k tomu, že ve skutečnosti představuje náklady již dříve proběhlých třech soudních řízení, o jejichž náhradě mohlo být rozhodnuto toliko v jejich rámci a jen do výše tzv. mimosmluvní odměny, rozhodly v souladu s touto ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Námitky žalobců poukazující v tomto směru na složitost celého případu, s ní související nezbytnost využití služeb advokáta či nespravedlnost toho, aby žalobci nesli veškerou vyplacenou odměnu ze svého, nejsou pro posouzení věci relevantní a na přijatých závěrech nemohou ničeho změnit.
K tomu zbývá doplnit, že vynaložené náklady soudního či správního řízení mohou představovat odškodnitelnou újmu, jestliže byly vynaloženy zbytečně v důsledku protiprávního jednání škůdce. O takový případ se zde však nejedná, protože všechny vynaložené náklady, jejichž náhrady se žalobci domáhají, sloužily k ochraně vlastnického práva, jež žalobci nabyli vydržením, tedy by nevznikly, jestliže by žalovaný nepostupoval v rozporu s povinnostmi povinné osoby a nemovitosti na žalobce nepřevedl, ti by ovšem pak vlastnické právo, od nějž odvozují další nároky, vůbec nenabyli.
Odkaz žalobců na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1103/2005 není přiléhavý, neboť v daném případě šlo o skutkově zcela odlišnou věc, jejímž předmětem byl nárok žalobce na náhradu škody ve výši nákladů řízení, které byl v rámci jiného soudního sporu zavázán nahradit protistraně v důsledku protiprávního jednání žalovaného. Zcela bezpředmětnými jsou pak i odkazy žalobců na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 4563/2009, 25 Cdo 3427/2012, resp. Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2272/14, jež se zabývala s projednávanou věcí nijak nesouvisejícími otázkami, zda lze považovat za ušlý zisk ztrátu výnosu peněžní částky vybrané z bankovního účtu za účelem zaplacení kupní ceny podle smlouvy o koupi spoluvlastnického podílu na nemovitosti za situace, kdy kupující byl poté nucen převést podíl na opomenuté spoluvlastníky, resp. zda lze za škodu vzniklou v souvislosti s porušením předkupního práva ze strany žalovaných považovat zaplacený podíl na dani z převodu nemovitosti.
Ve vztahu k části odměny, jež byla Mgr. Šplechtnovi vyplacena za úkony a právní služby poskytnuté mimo rámec soudních řízení, pak založil odvolací soud své zamítavé rozhodnutí na závěru o absenci příčinné souvislosti mezi protiprávním jednáním žalovaného a vznikem škody. Jelikož tento závěr žalobci v podaném dovolání nenapadají, nemohl být dovolací přezkum v tomto směru otevřen.
Zpochybňují-li žalobci postup odvolacího soudu, jenž měl nesprávně vyhodnotit podání ze dne 17. 6. 2016 jako změnu žaloby, resp. namítají-li nesprávnou aplikaci tzv. koncentrace řízení, uplatňují tím námitku, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k níž však lze v dovolacím řízení přihlédnout jen tehdy, je-li dovolání obecně přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.). V daném směru lze snad toliko uvést, že tvrdí-li žalobci, že podání ze dne 17. 6. 2016 představovalo pouze doplnění skutkových tvrzení o skutečnost, jaké „procesní“ a „mimoprocesní“ úkony učinil Mgr. Šplechtna v rámci svého mandátu, je toto tvrzení plně v souladu se závěry nalézacích soudů, jež z této podrobnější specifikace uplatněného nároku vyšly a vystavěly na ní své právní posouzení, jehož správnost není od určení povahy příslušného písemného podání nikterak odvislá. Poukázat lze pak rovněž na skutečnost, že rozčlenění činnosti advokáta do jednotlivých úkonů učinili žalobci poprvé již podáním ze dne 7. 4. 2016, tedy ještě v rámci koncentrační lhůty.
Přípustné není podle §237 o. s. ř. ani dovolání žalovaného proti výroku rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. 1. 2018, č. j. 8 Co 304/2017-478, jímž byl zčásti změněn rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 3. 2017, č. j. 22 C 55/2013-423, tak, že žalovanému se ukládá povinnost zaplatit žalobcům 7.943.700 Kč s příslušenstvím, neboť uplatněné dovolací námitky nesměřují proti otázce hmotného nebo procesního práva, na jejímž vyřešení závisí napadené rozhodnutí. Odvolací soud založil své měnící rozhodnutí na závěru, že právně relevantní příčinou toho, že žalobci jako prodávající neuzavřeli kupní smlouvu k nemovitostem s J. S., v důsledku čehož jim ušel zisk 7.943.700 Kč, bylo zaviněné protiprávní jednání žalovaného v rozporu s ustanovením §9 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, resp. §415 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013, spolu s okolností, že tato potenciální kupující ztratila zájem poté, co se dozvěděla o spornosti vlastnického práva, které žalobci nabyli až vydržením. Zpochybňuje-li žalovaný tento závěr námitkou, že příčinou vzniku škody byl ve skutečnosti postup Okresního soudu v Ústí nad Labem, který v restituční věci vedené pod sp. zn. 10 C 599/1995 neučinil oznámení o podané žalobě příslušnému katastrálnímu úřadu za účelem zápisu poznámky do katastru nemovitostí, nezpochybňuje tím právní posouzení věci odvolacím soudem, nýbrž zjištěný skutkový stav (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, Soubor C 1025, podle nějž otázka příčinné souvislosti mezi jednáním nebo opomenutím škůdce a vznikem škody je otázkou skutkovou nikoli právní), čímž však nelze přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. založit. Kromě toho dovolatel pomíjí ustálenou judikaturu dovolacího soudu (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1097/2002, Soubor C 2144, ze dne 27. 4. 2006, sp. zn. 25 Cdo 1071/2004, Soubor C 4276, či ze dne 9. 6. 2011, sp. zn. 25 Cdo 5186/2008, Soubor C 10087), podle níž je dispozice povinné osoby s věcmi, které podléhají restituci, porušením příslušných restitučních zákonů, a tedy porušením právní povinnosti ve smyslu §420 obč. zák. i důvodem odpovědnosti za škodu podle §42 obč. zák. Na tom nic nemění ani případné pochybení další osoby (zde zmíněný soud), neboť okolnost, že škodlivý účinek případně vyvolalo více škůdců, nebrání žalobci, aby uplatnil úspěšně nárok vůči jednomu z nich.
Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání žalobců i žalovaného podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §146 odst. 3 o. s. ř. Za situace, kdy byla dovolání žalobců i žalovaného odmítnuta, lze uzavřít, že obě strany měly v dovolacím řízení jen částečný úspěch. V takovém případě se podobně jako podle §142 odst. 2 o. s. ř. určí poměr úspěchu obou účastníků ve věci a od úspěchu účastníka (vítězné strany) se odečte jeho neúspěch (tj. míra úspěchu druhé strany). Ve výši rozdílu má pak účastník právo, aby mu druhý účastník nahradil poměrnou část nákladů, které vynaložil při účelném uplatňování nebo bránění práva (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2016, sp. zn. 21 Cdo 4325/2014). Žalobci mají tak právo na náhradu poloviny nákladů (75 % jejich úspěchu proti 25% úspěchu žalovaného), které se skládají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 14.000 Kč, z odměny advokáta (zastupujícího dvě osoby) ve výši 30.176 Kč, za jeden úkon právní služby, spočívající v podání dovolání [podle §1 odst. 2, §6 odst. 1, §7 bod 6, §8 odst. 1, §11 odst. 1 písm. k) a §12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., při tarifní hodnotě 2.637.300 Kč], z odměny advokáta (zastupujícího dvě osoby) ve výši 64.160 Kč za jeden úkon právní služby, spočívající ve vyjádření se k dovolání žalovaného [podle §1 odst. 2, §6 odst. 1, §7 bod 6, §8 odst. 1, §11 odst. 1 písm. k) a §12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., při tarifní hodnotě 7.943.700 Kč], z náhrady hotových výdajů ve výši 2 x 300 Kč podle §2 odst. 1 a §13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., a z náhrady za daň z přidané hodnoty podle §137 odst. 3 o. s. ř., počítané z odměny advokáta a náhrady jeho hotových výdajů. Celková výše nákladů žalobců v dovolacím řízení činí tedy po zaokrouhlení 128.873 Kč, žalovaný je pak povinen jim je nahradit v rozsahu 50 %, tzn. ve výši 64.436,50 Kč.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. 10. 2019
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu