ECLI:CZ:NS:2019:25.CDO.2863.2018.1
sp. zn. 25 Cdo 2863/2018-600
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Hany Tiché a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně: H. P. , narozená XY, bytem XY, zastoupená Mgr. Adamem Bezděkem, advokátem se sídlem Hlinky 118, 603 00 Brno, proti žalované: Fakultní nemocnice u svaté Anny v Brně , příspěvková organizace, IČO 00159816, se sídlem Pekařská 53, 603 00 Brno, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalované: Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group, IČO 47116617, se sídlem Pobřežní 665/21, 180 00 Praha 8, o 1.500.000 Kč s příslušenstvím , vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 48 C 242/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. 2. 2018, č. j. 44 Co 87/2013-535, ve znění opravného usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 2. 4. 2018, č. j. 44 Co 87/2013-536, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala po žalované náhrady škody na zdraví spočívající v oslepnutí na pravé oko (bolestného, náhrady za ztížení společenského uplatnění a náhrady nákladů léčení) v celkové částce 1.500.000 Kč, kterou jí měla způsobit postupem non lege artis při léčení bakteriální infekce oka ve dnech 27. až 29. 3. 2003 a rovněž nedostatečným poučením před transplantací rohovky, která jí v rámci léčení byla provedena.
Městský soud v Brně, poté, kdy byl jeho rozsudek ze dne 20. 1. 2009, č. j. 48 C 242/2005-237, usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 30. 7. 2009, č. j. 44 Co 143/2009-263a, pro nepřezkoumatelnost zrušen, rozhodl mezitímním rozsudkem ze dne 23. 10. 2012, č. j. 48 C 242/2005-385, že základ žalobního nároku je opodstatněn z jedné poloviny s tím, že o výši nároku a náhradě nákladů řízení bude rozhodnuto v konečném rozsudku. Vycházel ze zjištění, že žalobkyně se dostavila k žalované na oční kliniku dne 27. 3. 2003 ve 23:05 s tím, že má pocit pálení, řezání, slzení a světloplachosti v pravém oku, a to již od rána téhož dne. Žalovanou byla určena diagnóza počínajícího rohovkového vředu a nasazena bakteriostatická terapie. Při kontrole 28. 3. 2003 ráno bylo potvrzeno, že se jedná o vřed rohovky, předepsána léčba bakteriocidního charakteru a doporučena hospitalizace, kterou žalobkyně odmítla. Po zhoršení zdravotního stavu byla žalobkyně tentýž den v 12:25 hod hospitalizována. Z důvodu rozvoje rohovkového vředu (vyvolaného bakterií pseudomonas aeruginosa) bylo žalobkyni dne 29. 3. 2003 operativně odstraněno zánětlivé ložisko (keratoplastika). Přesto žalobkyně na pravé oko oslepla. Na základě znaleckých posudků soud uzavřel, že indikace operace i její provedení bylo lege artis, avšak léčba žalované v době krátce před půlnocí dne 27. 3. 2003 do rána 29. 3. 2003 lege artis nebyla, neboť existovala účinnější medikamentózní léčba, která mohla vést ke snížení či útlumu množství bakterie. Navíc žalobkyně nebyla před operací poučena o možnostech alternativní konzervativní léčby. Soud konstatoval naplnění všech znaků odpovědnosti za škodu dle §420 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“), avšak shledal spoluúčast žalobkyně ve smyslu §441 obč. zák. v rozsahu jedné poloviny, neboť žalobkyně odmítla hospitalizaci a v důsledku toho nebyla po určitou dobu aplikována předepsaná léčba.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 22. 2. 2018, č. j. 44 Co 87/2013-535, ve znění opravného usnesení ze dne 2. 4. 2018, č. j. 44 Co 87/2013-536, změnil mezitímní rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Převážně vycházel ze skutkových závěrů soudu prvního stupně, dokazování však doplnil revizním znaleckým posudkem Lékařské fakulty University Palackého v Olomouci, na základě něhož učinil skutkový závěr, že příčinou oslepnutí pravého oka žalobkyně byla infekce vysoce virulentní bakterií, která způsobila pronikání toxických látek produkovaných bakterií dovnitř oka, v důsledku čehož došlo k chemickému poškození sítnice a následnému oslepnutí. Po právní stránce dovodil, že není dána příčinná souvislost mezi případně i nesprávnou konzervativní léčbou žalobkyně u žalované a slepotou žalobkyně, neboť zásadní příčinou vzniku škody byla infekce, jež byla sice léčitelná, avšak s krajně nejistým úspěchem závislým na stupni virulence, který byl v daném případě vysoký. Předpoklady odpovědnosti žalované za škodu podle §420 obč. zák. z těchto důvodů odvolací soud neshledal.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně obsáhlé dovolání. Popisuje v něm průběh řízení, vyjadřuje své názory na postup léčení a s odkazem na znalecké posudky dovozuje, že došlo k provedení medikamentózní léčby žalobkyně non lege artis, žalovaná bez řádné konzervativní léčby přistoupila k transplantaci rohovky, jež byla ukvapená a nesprávně indikovaná. Podrobně popsala rozpory, jaké spatřuje ve vyjádřeních znalců, oponuje skutkovým zjištěním odvolacího soudu a jeho závěrům z těchto zjištění vycházejícím, přičemž prezentuje svůj vlastní pohled na způsob hodnocení důkazů. Pochybení odvolacího soudu spatřuje v tom, že neprovedl řádně dokazování ve smyslu §132 o. s. ř., neboť nehodnotil jednotlivé důkazy ve vzájemných souvislostech, nalézacím soudem provedené důkazy nezopakoval, ani se s nimi nevypořádal. Vytýká mu rovněž nesprávné zadání ústavního revizního znaleckého posudku, polemizuje se závěry tohoto posudku a zdůrazňuje, že v důsledku nesprávného hodnocení tohoto důkazu a výpovědi znalkyně u odvolacího soudu učinil nesprávný skutkový závěr, že příčinou slepoty žalobkyně je výlučně choroba. Nerespektoval tak judikaturu Nejvyššího soudu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1802/2010, a ze dne 25. 9. 2002, sp. zn. 29 Odo 717/2001), neboť dospěl ke skutkovému závěru odlišnému od závěru soudu prvního stupně, aniž by dokazování provedl řádným způsobem. Odvolací soud zcela pominul, že žalobkyně navštívila ordinaci žalované s příznaky choroby již 27. 3. 2003 před půlnocí, přičemž již od tohoto okamžiku žalovaná měla a mohla žalobkyni léčit, a nezabýval se ani tím, že operace rohovky jí byla provedena bez informovaného souhlasu, neboť nebyla poučena o možnostech alternativní konzervativní léčby. Dovolatelka odvolacímu soudu rovněž vytkla, že postupoval v rozporu se zákazem překvapivých rozhodnutí, porušil zásadu dvojinstančnosti řízení a že rozsudek je nepřezkoumatelný. Ohledně přípustnosti dovolání pak poukázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2016, sp. zn. 25 Cdo 878/2014, a rozsudek ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. 25 Cdo 1381/2013. Navrhla, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání žalobkyně poukázala na to, že podstatná část námitek je skutkové povahy, dovolatelka nevymezila žádnou otázku, na jejímž řešení spočívá napadené rozhodnutí. S poukazem na judikaturu dovolacího soudu navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto, neboť namítané nesprávné hodnocení důkazů nezakládá přípustnost dovolání.
Nejvyšší soud posoudil dovolání, vzhledem k datu napadeného rozhodnutí, podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017 (čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., dále jen „o. s. ř.“), a jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupenou advokátem ve smyslu §241 o. s. ř., avšak není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolání nelze podat z důvodu vad podle §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3.
Dovolatel je povinen v dovolání vymezit, které z hledisek uvedených v §237 o. s. ř. považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013). Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z jeho obsahu patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, popř. od kterých rozhodnutí dovolacího soudu se řešení takové otázky odchyluje (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované pod č. 4/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „Sbírky“). Spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, musí současně uvést, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má dovolací soud odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013).
Přípustnost dovolání nemůže být založena pro řešení hmotněprávní otázky podmínek odpovědnosti poskytovatele zdravotní péče za postup non lege artis, který spočívá v tom, že neposkytl „tu nejlepší a přitom dostupnou péči, předepsal nesprávnou formu konzervativní léčby namísto skutečně známé a účinné a místo tohoto jako jediné řešení prezentoval operativní zákrok“. Odvolací soud totiž podmínky odpovědnosti vyložil v souladu s ustálenou judikaturou a podrobně odůvodnil závěr, že splněny nejsou. Námitky dovolatelky pak tento právní závěr nezpochybňují, podstatou a obsahem dovolání jsou námitky proti hodnocení důkazů, zejména znaleckých posudků, odvolacím soudem a proti zjištěnému skutkovému stavu. V podstatě se dovolatelka domáhá přezkumu skutkových závěrů, z nichž vychází napadené rozhodnutí; nesprávnost právního posouzení odvozuje nikoliv z mylné aplikace práva, nýbrž proto, že po právní stránce byl posouzen skutkový stav, s nímž ona nesouhlasí.
Samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod č. 108/2011 Sbírky, včetně tam obsaženého odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96); na nesprávnost hodnocení důkazů totiž lze usuzovat jen ze způsobu, jakým soud hodnocení důkazů provedl, a to jen polemikou se správností skutkových zjištění soudu, tj. prostřednictvím dovolacího důvodu, který dovolatel od 1. 1. 2013 k dispozici nemá (viz ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.). Odkaz dovolatelky na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 25 Cdo 1381/2013, není případný, neboť v něm dovoláním napadené rozhodnutí bylo vydáno před 1. 1. 2013, tedy za účinnosti občanského soudního řádu před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb., kdy nedostatky skutkových zjištění byly přípustným dovolacím důvodem; obdobná situace je i u rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1802/2010. V rozhodnutí ze dne 25. 2. 2016, sp. zn. 25 Cdo 878/2014, pak dovolací soud shledal přípustnost dovolání z důvodu neodlišení odborného a právního závěru znalce a mylného právního názoru soudu na právní sílu důkazu, a nikoli nesprávného hodnocení provedených důkazů, jak je namítáno v projednávané věci.
Námitka dovolatelky, že se odvolací soud vůbec nezabýval hodnocením právní otázky, zda je dána protiprávnost postupu žalované, když žalobkyni řádně nepoučila před provedením transplantace rohovky o možnostech konzervativní léčby a v důsledku tohoto nedostatečného poučení nedala žalobkyně k operaci informovaný souhlas, nevymezila žádnou právní otázku, při jejímž řešení by se soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe či ji měl řešit jinak než v dosavadní judikatuře. Sluší se dodat, že odvolací soud se touto otázkou zabýval a jak vyplývá z rozsudku (bod 13.) dovodil, že není dána příčinná souvislost mezi nepoučením o rizicích transplantace rohovky a oslepnutím žalobkyně, neboť oko žalobkyně bylo nezvratně ohroženo slepotou již od rána 27. 3. 2003 a i kdyby operace nebyla provedena, došlo by ke stejnému následku, neboť příčinou oslepnutí byla infekce a nikoli operace.
Vytýká-li dovolatelka odvolacímu soudu, že porušil zásadu dvojinstančnosti řízení, je nutno připomenout, že dvojinstančnost není obecnou zásadou občanského soudního řízení (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2010, sp. zn. 23 Cdo 2433/2009, nebo ze dne 28. 8. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1180/2011), ani ústavně zaručeným právem (srov. nález ze dne 6. 11. 2003, sp. zn. III. ÚS 150/03, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 31, pod č. 128, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 3. 2008, sp. zn. II. ÚS 2826/07, a ze dne 10. 1. 2018, sp. zn. III. ÚS 3860/17) a občanský soudní řád ve znění účinném od 1. 4. 2005 omezil možnost rušení rozhodnutí soudu prvního stupně a vracení věci k dalšímu řízení a naopak rozšířil možnost doplnění dokazování odvolacím soudem; dovolatelkou citovaná judikatura Nejvyššího soudu (zejména č. 30/2000 Sbírky) vychází z právní úpravy předchozí.
Námitky nepřezkoumatelnosti a překvapivosti rozhodnutí představují námitky vad řízení, k nimž lze v dovolacím řízení přihlédnout jen tehdy, je-li dovolání přípustné, což není tento případ (§242 odst. 3 o. s. ř.). Nehledě k tomu, že odvolací soud v rozsudku důvody, pro které se dokazováním ohledně postupu žalované při léčení žalobkyně nezabýval, uvedl.
Lze shrnout, že námitky dovolatelky postrádají charakter právní otázky, kterou by mohl a měl dovolací soud řešit (§241a odst. 1 o. s. ř.). Nesměřují totiž proti právnímu posouzení věci odvolacím soudem, ale jen proti zjištěnému skutkovému stavu, čímž však nelze přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. založit. Nejvyšší soud proto dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§243f odst. 3 věty druhé o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 5. 2019
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu