ECLI:CZ:NS:2019:25.CDO.572.2019.1
sp. zn. 25 Cdo 572/2019-419
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Martiny Vršanské a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce: V. H. , narozený XY, bytem XY, zastoupený Mgr. Petrem Poločkem advokátem se sídlem Novodvorská 667, 738 01 Frýdek-Místek, proti žalované: Slezská nemocnice v Opavě, příspěvková organizace , se sídlem Olomoucká 470/86, 746 01 Opava, IČO 47813750, zastoupená JUDr. Luďkem Zakopalem, advokátem se sídlem Nádražní 1987/44, 792 01 Bruntál, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalované: Česká pojišťovna a. s. , se sídlem Spálená 75/16, 113 04 Praha 1, IČO 45272956, o zaplacení 2.126.000 Kč s příslušenstvím , vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 17 C 239/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 10. 2018, č. j. 71 Co 237/2018-379, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen nahradit žalované náklady dovolacího řízení 16 746 Kč k rukám zástupce žalované, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
III. Žalobce je povinen nahradit vedlejšímu účastníku na straně žalované náklady dovolacího řízení 300 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Opavě rozsudkem ze dne 28. 3. 2018, č. j. 17 C 239/2015-328, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal proti žalované zaplacení částky 2.126.000 Kč s příslušenstvím. Žalobci uložil, aby nahradil náklady řízení žalované v částce 114.699,50 Kč, vedlejšímu účastníku v částce 1.050 Kč a České republice – Okresnímu soudu v Opavě v částce 68.773 Kč. Vyšel ze zjištění, že žalobce od ošetření periproktálního abscesu a léčby následně vytvořené píštěle elastickou ligaturou na pracovišti žalované trpí inkontinencí, která představuje závažné omezení v obvyklém způsobu žalobcova života. Na základě znaleckého posudku znalce MUDr. Hubíka a revizního znaleckého posudku Univerzity Karlovy, 3. lékařské fakulty v Praze, okresní soud uzavřel, že postup žalované při léčbě žalobce byl lege artis. Příčinou inkontinence žalobce je vzácná porucha inervace svěračů (periferní neurogenní léze), která nesouvisí s léčbou píštěle. Současně inkontinenci u žalobce ovlivňuje nižší tonus svěrače a ochablost svalů pánevního dna. Jelikož k ošetření v zařízení žalované a ke zdravotním komplikacím žalobce došlo za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“), okresní soud s odkazem na §3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014 (dále též jen „o. z.“), posuzoval věc po právní stránce dle §420 a násl. obč. zák. Na straně žalované neshledal žádné porušení právní povinnosti a vzal za prokázané, že příčinou zhoršení zdravotního stavu žalobce nebyla ani jinak správně vedená léčba na pracovišti žalované ani povaha přístroje či jiné věci, použité při zákroku. Nebyly tedy naplněny předpoklady povinnosti k náhradě škody dle §420 obč. zák. ani podle §421a obč. zák. Stejně tak podle okresního soudu nebylo prokázáno, že by žalovaná neoprávněně zasáhla do práva žalobce na ochranu osobnosti ve smyslu §11 a násl. obč. zák. Na shora uvedených závěrech dle okresního soudu nemění nic ani okolnost, že zdravotní dokumentace žalobce nebyla žalovanou vedena zcela úplně, neboť dle závěrů shora citovaných znaleckých posudků žalobcovy obtíže mají jinou příčinu, která s ošetřením u žalované nesouvisí.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 31. 10. 2018, č. j. 71 Co 237/2018-379, potvrdil rozsudek okresního soudu vyjma výroku o náhradě nákladů státu, který změnil, a České republice náhradu těchto nákladů nepřiznal, žalobci uložil povinnost nahradit náklady odvolacího řízení žalované 35.251 Kč a vedlejšímu účastníku 600 Kč. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními okresního soudu i s jeho právním posouzením. Postup žalované byl lege artis při ošetření abscesu i při léčbě píštěle elastickou ligaturou. Neurogenní léze byla u žalobce nejspíše zapříčiněna poškozením drobných nervových vláken (ovládajících svěrač) v minulosti prodělanými abscesy, píštělemi a záněty v jejich okolí. Jedná se tedy o kombinovanou poruchu, která nesouvisí s výkonem žalované skutkově ani lokálně. Elastická ligatura byla umístěna na přední straně konečníku, zatímco nervové zásobení svěračů přichází zezadu. Každá strana je přitom inervována samostatně. Navíc pokud by byla inkontinence způsobena vadným postupem žalované v roce 2012, musela by se projevit ihned po zákroku. Z provedeného dokazování tedy podle odvolacího soudu vyplývá závěr, že mezi zákrokem (léčbou) žalobce u žalované a inkontinencí u žalobce není dán vztah příčiny a následku. Proto nepřichází v úvahu odpovědnost žalované podle §420 ani podle §421a a §11 a násl. obč. zák. Jestliže léčba píštěle zavedením elastické ligatury není příčinou obtíží žalobce, pak dle odvolacího soudu není ani důvod zabývat se k žalobcovým námitkám dále otázkou, zda byl tento způsob léčby přiměřený dosaženému stupni vývoje lékařské vědy a jejím pravidlům (lege artis) vzhledem k nyní používaným metodám. S ohledem na závěr o neexistenci příčinné souvislosti mezi výkony žalované a zdravotními obtížemi žalobce je podle odvolacího soudu nedůvodná rovněž námitka žalobce stran případných blíže nespecifikovaných nedostatků ve zdravotní dokumentaci žalobce.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání s odůvodněním, že rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž posouzení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Odvolací soud nevzal v úvahu přenesení důkazního břemene na žalovanou z důvodu nedostatečně vedené zdravotní dokumentace (k tomu dovolatel odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1144/2014). Dovolatel dále vyjádřil nesouhlas se závěrem odvolacího soudu, že znalci jednoznačně shledali příčinu zdravotních obtíží žalobce mimo léčebný zákrok žalované. Tvrdil, že znalci neuvedli pravdu o správném postupu léčby komplikací léčby periproktálního abscesu, nepřihlédli k tomu, že zvolená metoda léčby píštěle pomocí elastické ligatury je dnes již metodou překonanou, k čemuž odkázal na odbornou literaturu, která se tomuto tématu věnuje. Dovolatel je přesvědčen, že pokud by odvolací soud doplnil dokazování jím navrhovaným třetím znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví chirurgie, specializace proktologie, musel by dojít k jinému závěru ohledně příčinné souvislosti mezi zdravotním stavem žalobce a léčebným zákrokem žalované. Navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Současně s odkazem na §243 písm. a) o. s. ř. požádal o odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku odvolacího soudu.
Žalovaná navrhla, aby bylo dovolání zamítnuto. Podle jejího názoru žalobce v dovolání pouze vyjádřil svůj nesouhlas s objektivně zjištěnými skutkovými závěry a právním posouzením soudy obou stupňů. Žalovaná pokládá provedené dokazování za úplné a vyčerpávající. Soudy obou stupňů vyšly z jednoznačných závěrů dvou znaleckých posudků, podle kterých se u žalobce jedná o neurogenní poruchu, nesouvisející se zavedením elastické ligatury. Příčinou žalobcových obtíží tedy je obecné onemocnění, nikoli léčebný postup žalované, který navíc byl v souladu s §4 odst. 5 zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách, tedy lege artis. Vzhledem k absenci příčinné souvislosti mezi zákrokem žalované a obtížemi žalobce je odkaz na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1144/2014 bez významu.
Vedlejší účastník na straně žalované navrhl odmítnutí dovolání, neboť žalobcem uplatněný dovolací důvod nespadá pod žádný z důvodů, vymezených ustanovením §237 o. s. ř. Rozhodnutí obou soudů spočívají na závěru o neexistenci příčinné souvislosti mezi postupem žalované a zdravotními obtížemi žalobce a žalobce v dovolání napadá právě tento závěr.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), není však přípustné podle §237 o. s. ř.
I když dovolatel uvedl, že uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení podle §241a odst. 1 o. s. ř., z vylíčení důvodů dovolání vyplývá, že nesouhlasí zejména s tím, jak soudy obou stupňů na základě provedených důkazů zjistily skutkový stav. Namítá, že z provedených důkazů nebyla správně zjištěna příčina jeho inkontinence, čímž zpochybňuje závěr odvolacího soudu, že příčinou žalobcovy inkontinence je neurologické onemocnění, nepříznivě ovlivňující funkci svěrače a nikoli léčebný zákrok žalované. Nesouhlas se skutkovými závěry odvolacího soudu, na jejichž základě byla věc posouzena po právní stránce, však nepředstavuje dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř. Námitky proti znaleckým posudkům a odborným závěrům znalců totiž nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání, neboť směřují proti hodnocení důkazů, a spadají tak do rámce skutkových zjištění, která dovolacímu přezkumu nepodléhají.
Oponuje-li žalobce názoru odvolacího soudu, že žalovaná postupovala při léčbě abscesu a píštěle lege artis, pak navíc brojí proti závěru, na němž není napadené rozhodnutí primárně založeno. Byla-li totiž u žalobce prokázána jiná příčina inkontinence, je hodnocení lékařského zákroku ve smyslu §4 odst. 5 zákona o zdravotních službách bez významu. Názor dovolatele o možnosti tzv. obrácení důkazního břemene v této věci s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2016, sp. zn. 30 Cdo 1144/2014, není správný. Zmíněný procesní postup lze připustit jen výjimečně, a to v případech, kdy některý z předpokladů odpovědnosti za újmu může být prokázán pouze za pomoci zdravotnické dokumentace, jíž však disponuje škůdce (srov. nález Ústavního soudu ze dne 9. 5. 2018, sp. zn. IV. ÚS 14/17). Podle Ústavního soudu je ústavně aprobovatelné, aby obecný soud přistoupil k možnosti ultima ratio spočívající v obrácení důkazního břemene ohledně skutečností, které měly být na základě zdravotnické dokumentace objasněny, a to v situaci, kdy postup podle §129 odst. 2 o. s. ř. (vydání zdravotnické dokumentace škůdcem) nepřichází v úvahu z důvodu, že předmětná zdravotnická dokumentace buďto v rozporu s právními povinnostmi škůdce nebyla pořízena vůbec, anebo ji (opět v rozporu se svými právními povinnostmi) neuchoval či "ztratil". Ve věci sp. zn. 30 Cdo 1144/2014 pro poškození zdravotnické dokumentace nebylo možno uzavřít, zda postup zdravotnického zařízení byl či nebyl lege artis. V nyní posuzovaném případě se však žalobce při prokazování některého z předpokladů odpovědnosti za újmu v důsledku neúplné či znehodnocené zdravotnické dokumentace nedostal do důkazní nouze, tudíž ani nebyl důvod k přesunu důkazního břemene na žalovanou.
Výtkou, směřující proti procesnímu postupu odvolacího soudu, který nepřipustil vypracování dalšího revizního znaleckého posudku, se Nejvyšší soud nezabýval, neboť se jedná o námitku tzv. jiné vady řízení, k níž může dovolací soud přihlížet,
jen je-li dovolání jinak přípustné (§242 odst. 3 věta 2. o. s. ř.). Je sice právem účastníků navrhovat provedení důkazů, avšak o tom, které důkazy budou provedeny, rozhoduje soud (§120 odst. 1 o. s. ř.) a povinností soudu je pouze v odůvodnění rozhodnutí vyložit, proč návrhu na provedení důkazu nevyhověl (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2010, sp. zn. 25 Cdo 777/2009, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2014, sp. zn. 25 Cdo 16/2014). To odvolací soud učinil, když označil za nadbytečný požadavek žalobce na vypracování dalšího revizního znaleckého posudku k zodpovězení otázky, zda postup žalované byl či nebyl lege artis, neboť znalci jednoznačně stanovili příčinu poškození zdraví dovolatele, která je v souladu se zjištěným skutkovým stavem. Přípustnost dovolání tak nemohou založit ani tvrzení o neprovedení dovolatelem navrhovaného důkazu.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. pro nepřípustnost odmítl.
S přihlédnutím k závěrům vyplývajícím z nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, Nejvyšší soud již samostatně nerozhodoval o návrhu dovolatele na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku za situace, kdy přikročil k rozhodnutí o samotném dovolání ve lhůtě přiměřené pro samotné rozhodnutí o návrhu na odklad vykonatelnosti rozhodnutí. Nejsou-li splněny předpoklady k meritornímu projednání dovolání, není dán ani prostor pro úvahy o odkladu právní moci a vykonatelnosti dovoláním napadeného rozsudku [§243 písm. a) o. s. ř.] – srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2017, sp. zn. 30 Cdo 865/2016, či ze dne 3. 10. 2017, sp. zn. 20 Cdo 4097/2017.
Podle ustanovení §243c odst. 3, věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. je žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, povinen nahradit žalované i vedlejšímu účastníku na straně žalované náklady dovolacího řízení. Náklady dovolacího řízení žalované jsou představovány odměnou advokáta za jeden úkon právní služby za 13.540 Kč [z tarifní hodnoty 1.310.000 Kč, což je součet částky 1.240.000 Kč, požadované na náhradu újmy na zdraví dle §8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb. a částky 50.000 Kč jako tarifní hodnoty nároku na ochranu osobnosti dle §9 odst. 4 písm. a) za použití §12 odst. 3 a §7 bodu 6 vyhlášky č. 177/1996 Sb.], jednou paušální náhradou hotových výdajů advokáta za 300 Kč dle §13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. a 21% DPH ze součtu shora uvedených částek, celkem 16.746 Kč. Náklady dovolacího řízení vedlejšího účastníka na straně žalované jsou pak představovány částkou 300 Kč podle §2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 7. 2019
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu