ECLI:CZ:NS:2019:25.CDO.716.2019.1
sp. zn. 25 Cdo 716/2019-177
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudkyň JUDr. Hany Tiché a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobkyně: J. K. , narozená XY, bytem XY, zastoupená JUDr. Robertem Černým, advokátem se sídlem Pražská 1173/45, 102 00 Praha 10, proti žalovanému: L. N. , IČO: XY, Veterinární klinika XY, zastoupený JUDr. Jitkou Stržínkovou Kvěchovou, advokátkou se sídlem Arbesova 2255, 252 28 Černošice, o 54 880 Kč , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 8 C 325/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 11. 2017, č. j. 35 Co 254/2017-119, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 22. 3. 2017, č. j. 8 C 325/2014-93, ve znění opravného usnesení ze dne 1. 8. 2017, č. j. 8 C 325/2014-113, zamítl žalobu na zaplacení částky 54 880 Kč, sestávající z náhrady psychické újmy v částce 40 000 Kč, pořizovací ceny psa 8 000 Kč a náhrady za veterinární ošetření 6 880 Kč, a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky i vůči státu.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. 11. 2017, č. j. 35 Co 254/2017-119, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání.
Podle §240 odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“), může účastník podat dovolání do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni. Podle §240 odst. 2 o. s. ř. zmeškání lhůty uvedené v odstavci 1 nelze prominout. Lhůta je však zachována, bude-li dovolání podáno ve lhůtě u odvolacího nebo dovolacího soudu. Podle §240 odst. 3 o. s. ř. je lhůta zachována také tehdy, jestliže dovolání bylo podáno po uplynutí dvouměsíční lhůty proto, že se dovolatel řídil nesprávným poučením soudu o dovolání. Neobsahuje-li rozhodnutí poučení o dovolání, o lhůtě k dovolání nebo o soudu, u něhož se podává, nebo obsahuje-li nesprávné poučení o tom, že dovolání není přípustné, lze podat dovolání do tří měsíců od doručení.
Z obsahu spisu se podává, že napadené rozhodnutí, v němž byli účastníci poučeni, že dovolání proti němu lze podat k Nejvyššímu soudu prostřednictvím soudu prvního stupně ve lhůtě dvou měsíců od jeho doručení jen za podmínek stanovených v §237 o. s. ř., bylo doručeno dovolatelce k rukám její tehdejší právní zástupkyně dne 18. 12. 2017; posledním dnem dvouměsíční lhůty k podání dovolání ve smyslu §57 odst. 2 o. s. ř. bylo pondělí 19. 2. 2018. Dne 26. 1. 2018 bylo soudu prvního stupně doručeno podání žalobkyně, v němž žádala soud o osvobození od soudních poplatků a ustanovení právního zástupce pro dovolací řízení. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 15. 5. 2018, č. j. 8 C 325/2014-146, ve znění opravného usnesení ze dne 24. 7. 2018, č. j. 8 C 325/2014-156, bylo žalobkyni osvobození od soudních poplatků přiznáno a zástupcem pro dovolací řízení jí byl ustanoven advokát JUDr. Robert Černý. Dovolání žalobkyně (vypracované ustanoveným právním zástupcem) bylo soudu prvního stupně doručeno do datové schránky 30. 7. 2018.
Obecně sice platí, že požádal-li dovolatel před uplynutím lhůty k dovolání o ustanovení zástupce, běží tato lhůta až od právní moci usnesení, kterým bylo o jeho žádosti rozhodnuto (§241b odst. 3 část věty druhé za středníkem o. s. ř.), avšak takové posunutí běhu dovolací lhůty je zásadně podmíněno tím, že ještě v prvních dvou měsících od doručení napadeného rozhodnutí je dovolání skutečně podáno. V daném případě však žalobkyně v podání doručeném soudu dne 26. 1. 2018, požádala jen o „přidělení právního zástupce k dovolání k Nejvyššímu soudu v Brně“, samotné dovolání nepodala, pouze vyjádřila svůj úmysl tak učinit v budoucnu. Pouhý úmysl podat dovolání či úvaha na toto téma však k posunutí lhůty k dovolání nestačí, neboť předpokladem aplikace §241b odst. 3 věty druhé o. s. ř. je včasné podání dovolání [srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 25 Cdo 682/2004, publikováno pod C 2963 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, dále též jen „Soubor“, příp. usnesení téhož soudu ze dne 15. 12. 2015, sp. zn. 25 Cdo 3844/2015, ze dne 10. 4. 2018, sp. zn. 20 Cdo 925/2018, nebo ze dne 18. 2. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3943/2013, vůči němuž byla ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněná odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1452/14, s ohledem na soukromoprávní zásadu vigilantibus iura skripta sunt (bdělým náležejí práva, každý nechť si střeží svá práva), obdobně též usnesení ze dne 13. 11. 2012, sp. zn. I. ÚS 2771/12, nebo usnesení ze dne 21. 4. 2011, sp. zn. III. ÚS 3197/10]. Soud prvního stupně pak nepochybil, nevyzval-li žalobkyni k upřesnění jejího podání v tom smyslu, zda zároveň se žádostí o ustanovení zástupce pro dovolací řízení podává i dovolání, neboť vzhledem ke speciální úpravě stanovící požadavky na obsah dovolání i odstraňování jeho nedostatků (§241a, §241b odst. 3 o. s. ř.) není postup podle ustanovení §43 o. s. ř. možný (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 3. 2019, sp. zn. Pl. ÚS 14/18).
Byl-li posledním dnem lhůty k podání dovolání den 19. 2. 2018 a žalobkyně podala dovolání až dne 30. 7. 2018, stalo se tak zjevně po marném uplynutí zákonné lhůty (§240 odst. 1, 3 věta druhá o. s. ř.). Proto Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10 o. s. ř.) dovolání žalobkyně podle ustanovení §243c odst. 3 a §218a o. s. ř. jako opožděné odmítl.
Pro úplnost lze dodat, že i kdyby dovolání bylo včasné, nebylo by přípustné podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť bylo-li v projednávané věci, kde nejde o vztah ze spotřebitelské smlouvy ani o pracovněprávní nárok, rozsudkem odvolacího soudu rozhodnuto o třech samostatných nárocích se samostatným skutkovým základem (na náhradu psychické újmy ve výši 40 000 Kč, pořizovací ceny psa ve výši 8 000 Kč a náhradu za jeho veterinární ošetření ve výši 6 880 Kč), nepřevyšuje žádný z nich limit (50 000 Kč) stanovený v citovaném ustanovení. Platí totiž, že v řízení, jehož předmětem je částka skládající se z několika samostatných nároků, odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má rozhodnutí o každém z nich charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat samostatně, a to bez ohledu na to, že tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a že o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 32 Odo 747/2002, Soubor C 2236, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3238/2013, nebo ze dne 1. 11. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2245/2017).
Na tom nic nemění nesprávné poučení odvolacího soudu o přípustnosti dovolání. Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu pouze tehdy, pokud to zákon připouští. Není-li možnost podat dovolání v zákoně stanovena, pak jde vždy - bez zřetele k tomu, jakého poučení se účastníkům řízení ze strany soudu dostalo - o dovolání nepřípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 29 Odo 425/2002, uveřejněné pod číslem 51/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 7. 2019
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu