ECLI:CZ:NS:2019:26.CDO.2119.2019.1
sp. zn. 26 Cdo 2119/2019-375
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Jitky Dýškové a Mgr. Lucie Jackwerthové ve věci žalobce Zemědělského družstva Naloučany , se sídlem Ocmanice 113, IČO: 47907657, zastoupeného Mgr. Petrem Pařilem, advokátem se sídlem Brno, Škárova 809/16, proti žalovanému P. B. , nar. XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Martinem Urbáškem, advokátem se sídlem Třebíč, Bráfova tř. 764/50, o určení existence nájemního práva a o uložení povinnosti zdržet se jednání, vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 9 C 174/2015, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. února 2019, č. j. 37 Co 209/2017-351, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.598,- Kč k rukám Mgr. Petra Pařila, advokáta se sídlem Brno, Škárova 809/16, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání žalovaného (dovolatele) proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. února 2019, č. j. 37 Co 209/2017-351, k němuž se žalobce prostřednictvím svého advokáta písemně vyjádřil, odmítl podle §243c odst. 1 o.s.ř. (zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. září 2017 a ve znění po novele provedené zákonem č. 296/2017 Sb. – dále opět jen „o.s.ř.“), neboť dovolání především neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o.s.ř., přičemž tyto vady (nedostatky), pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, dovolatel včas (v průběhu trvání lhůty k dovolání), neodstranil (§241b odst. 3 o.s.ř.); navíc v něm uplatnil rovněž nepřípustný dovolací důvod (vadu řízení).
Předně odvolacímu soudu vytkl, že napadené rozhodnutí nevyhovuje požadavkům kladeným na řádné odůvodnění rozsudku odvolacího soudu. Touto dovolací výtkou však ve skutečnosti uplatnil vadu řízení. Vady řízení nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem. K vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (jakož i k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř.), dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání (podle §237 o.s.ř.) nezakládají. Nad rámec uvedeného dovolací soud přesto pokládá za potřebné dodat, že rozhodnutí odvolacího soudu je pochopitelné a srozumitelné a nelze ho považovat za nepřezkoumatelné, jak namítl dovolatel. Současně – pro úplnost – připomíná, že i judikatura Evropského soudu pro lidská práva zastává názor, že ačkoliv čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod soudy zavazuje, aby svá rozhodnutí odůvodňovaly, nemůže být tento závazek chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument, a proto rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být analyzován ve světle okolností každého případu (srov. rozsudky Evropského soudu pro lidská práva ve věcech Van de Hurk versus Nizozemsko z 19. dubna 1994, stížnost č. 16034/90, Ruiz Torija versus Španělsko z 9. prosince 1994, stížnost č. 18390/91, Higgins versus Francie z 19. února 1998, stížnost č. 20124/92, Sbírka rozsudků a rozhodnutí 1998-I, a Hirvisaari versus Finsko z 27. září 2001, stížnost č. 49684/99; shodné názory zastává i Ústavní soud České republiky – srov. např. odůvodnění nálezu z 11. května 2004, sp. zn. III. ÚS 266/03, uveřejněného pod č. 67/2004 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, a také nález z 12. února 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, uveřejněný pod č. 26/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, v němž Ústavní soud dovodil, že není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře /a vyvracení/ jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná).
Dovolatel dále předkládal k dovolacímu přezkumu otázky a/ platnosti nájemních smluv uzavřených na straně pronajímatele samostatně každým z podílových spoluvlastníků „na svůj spoluvlastnický podíl“ , b/ „přípustnosti“ odstoupení od smlouvy, jež bylo učiněno (až) při jednání před odvolacím soudem, a c/ „postupu předcházejícímu odstoupení od nájemní smlouvy a možností realizace výstrahy a odstoupení“ . Ve vztahu k uvedeným otázkám však v dovolání schází náležité vylíčení, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o.s.ř.). Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu se totiž ustálila v názoru, že požadavek, aby dovolatel v dovolání vymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o.s.ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné (jako v této věci) jen podle §237 o.s.ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž z dovolání (z jeho celkového obsahu) musí být patrno, která konkrétní otázka hmotného nebo procesního práva, jež v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena, má být v dovolacím řízení řešena, od kterého (svého) řešení se má dovolací soud odchýlit a od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odchýlil odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu z 26. listopadu 2013, sp. zn. 26 Cdo 3492/2013, či z 3. května 2017, sp. zn. 26 Cdo 276/2017). Z povahy věci přitom vyplývá, že ohledně jedné právní otázky může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem předvídaných kritérií přípustnosti dovolání (splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání vylučuje, aby současně bylo naplněno kritérium jiné). Vylíčení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, proto není řádné, bylo-li ve vztahu k jedné (konkrétní) právní otázce provedeno označením (volbou) několika (více) v úvahu přicházejících alternativ přípustnosti dovolání upravených v ustanovení §237 o.s.ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 25. června 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, a z 22. září 2015, č. j. 26 Cdo 2623/2015, proti nimž byly podány ústavní stížnosti, které Ústavní soud České republiky odmítl usneseními z 30. června 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/14, a z 26. ledna 2016, sp. zn. IV. ÚS 3687/15).
Požadavku na vylíčení, které z hledisek uvedených v ustanovení §237 o.s.ř. považuje pro účely přípustnosti dovolání za splněné, tedy dovolatel – s přihlédnutím k citované judikatuře – nedostál ve vztahu ke shora uvedeným právním otázkám už proto, že poté, co odkázal na ustanovení §237 o.s.ř., již jen obecně konstatoval, že „odvolací soud řešil několik právních otázek hmotného i procesního práva a tyto vyřešil nesprávně, čímž pochybil, přičemž se odchýlil rovněž od rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. nesprávně řešil otázky v praxi dovolacího soudu dosud výslovně neřešené “ . Z uvedeného konstatování však není zřejmé, při řešení které (kterých) z předestřených otázek se podle něj odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (a o kterou „konkrétní“ rozhodovací praxi jde) a kterou (které) z nich naopak považoval za dovolacím soudem dosud nevyřešenou (nevyřešené). Vztaženo jednotlivě na každou z nastolených otázek, pak dotčené konstatování – nahlíženo z perspektivy citovaného ustanovení – ve skutečnosti nepřípustně míří na více tam stanovených kritérií přípustnosti dovolání současně. Snad jen na okraj lze v této souvislosti doplnit, že soud nemůže „domýšlet“ obsah procesního úkonu nebo z úkonu činit závěry, které z něj ve skutečnosti nevyplývají (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 30. června 2004, sp. zn. 30 Cdo 721/2003, z 27. července 2007, sp. zn. 21 Cdo 2704/2006, a z 9. října 2015, sp. zn. 21 Cdo 369/2015, uveřejněná pod č. C 2862 a C 5207 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu a pod č. 84/2016 časopisu Soudní judikatura). Kromě toho však nelze ani přehlédnout, že přinejmenším nastolenou otázku platnosti nájemních smluv navíc dovolatel opřel o jiný než soudy zjištěný skutkový stav (jehož součástí nebylo zjištění, že předmětem nájmu vymezeného v nájemních smlouvách byly spoluvlastnické podíly, jak v dovolání uváděl dovolatel). Přitom skutková zjištění, k nimž v tomto ohledu dospěl odvolací soud (soud prvního stupně), nejsou vadná, natož natolik vadná, že by ve svém důsledku představovala porušení práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; nešlo zde tedy ani o tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními (viz stanovisko pléna Ústavního soudu z 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl.ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sbírky zákonů).
Dovolací soud nepřehlédl ani dovolatelovo sdělení, že dovolání podává proti rozsudku odvolacího soudu (pouze) s výjimkou výroku I., pokud jím byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku III., tj. jakoby i proti nákladovým výrokům III. a IV. napadeného rozsudku. Zastává však – s přihlédnutím k jeho obsahu (§41 odst. 2 o.s.ř.) – názor, že proti uvedeným výrokům ve skutečnosti nesměřuje, neboť ve vztahu k nim postrádá jakékoli odůvodnění; navíc dovolání proti těmto výrokům by ani nebylo objektivně přípustné (viz §238 odst. 1 písm. h/ o.s.ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal dovolatele, jehož dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, jež vznikly žalobci v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 3.500,- Kč (§9 odst. 1 a odst. 4 písm. b/ ve spojení s ustanovením §12 odst. 3 a §7 bod 5. vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů), a z částky 798,- Kč představující 21 % DPH (§137 odst. 3 o.s.ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 5. 9. 2019
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu