ECLI:CZ:NS:2019:26.CDO.2291.2019.1
sp. zn. 26 Cdo 2291/2019-647
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a Mgr. Lucie Jackwerthové ve věci žalobkyně Ralsko Vivo s.r.o. , se sídlem v Praze 4 – Lhotce, Dobřejovická 567/1, IČO: 63980771, zastoupené JUDr. Milanem Bedrošem, advokátem se sídlem v Brně, Pekárenská 330/12, proti žalovanému R, G. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Denisem Mitrovićem, advokátem se sídlem v Týništi nad Orlicí, Mírové nám. 274, o zaplacení částky 51.219,- Kč s příslušenstvím a smluvní pokuty, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 9 C 350/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 12. února 2019, č. j. 60 Co 407/2018-627, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 12. února 2019, č. j. 60 Co 407/2018-627, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Po částečném zpětvzetí změněné žaloby se žalobkyně domáhala, aby jí žalovaný zaplatil částku 51.219,- Kč (z titulu dlužného nájemného za užívání předmětu nájmu v II. a III. čtvrtletí roku 2002 a v době od 1. října 2002 do 11. prosince 2002 – dále jen „rozhodné období“) s příslušenstvím (v podobě úroků z prodlení) a smluvní pokutu ve výši 0,3 % z dlužné částky za každý den prodlení se zaplacením tam specifikovaných částek v tam uvedených obdobích.
Okresní soud ve Zlíně (soud prvního stupně) v pořadí pátým rozsudkem ze dne 7. září 2018, č. j. 9 C 350/2004-594, žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu (výroky II. a III.). Jeho předchozí rozsudky ze 4. října 2007, č. j. 9 C 350/2004-129, z 12. srpna 2008, č. j. 9 C 350/2004-155, z 5. listopadu 2009, č. j. 9 C 350/2004-248 /ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně jako soudu odvolacího z 29. dubna 2010, č. j. 60 Co 56/2010-299/, a z 23. listopadu 2016, č. j. 9 C 350/2004-505, byly k odvolání účastníků a dovolání žalovaného zrušeny usneseními odvolacího soudu z 10. dubna 2008, č. j. 60 Co 99/2008-143, a z 27. ledna 2009, č. j. 60 Co 493/2008-200, rozsudkem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího z 13. března 2012, sp. zn. 26 Cdo 4737/2010 /dále jen „zrušující Rozsudek“/, a usnesením odvolacího soudu z 20. září 2017, č. j. 60 Co 189/2017-554, a věc mu byla vždy vrácena k dalšímu řízení.
K odvolání žalobkyně odvolací soud rozsudkem ze dne 12. února 2019, č. j. 60 Co 407/2018-627, citovaný (v pořadí pátý) rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků (výrok II.).
Z provedených důkazů učinil shodně se soudem prvního stupně zejména následující skutková zjištění. Žalobkyně jako pronajímatelka a žalovaný jako nájemce uzavřeli dne 29. března 2000 nájemní smlouvu na dobu neurčitou, jejímž předmětem učinili „stavby na st. p. č. XY v k. ú. XY, obec XY, okres XY…“ (dále též jen „Smlouva“ a „předmětné stavby“, resp. „stavby“). Sjednaným účelem nájmu bylo užívání předmětných staveb jako skladu průmyslových výrobků. Jelikož v době uzavření Smlouvy nebyly stavby k tomuto účelu zkolaudovány, měly k němu být teprve upraveny, a to na náklady žalovaného, který se současně zavázal před jejich využitím pro sjednaný účel nájmu požádat příslušný orgán o „stavební řízení k dodatečnému povolení stavby… včetně dodržení termínu dodatečného povolení stavby…“ (čl. 2.1. Smlouvy). Nájemné v dohodnuté výši mělo být placeno čtvrtletně na základě čtyř zálohových faktur, a to počínaje dnem 1. dubna 2000 (čl. 2.4. Smlouvy). Smlouva obsahovala rovněž ujednání, že při prodlení s placením nájemného zaplatí žalovaný smluvní pokutu ve výši 0,3 % z dlužné částky za každý započatý den prodlení. Dne 11. ledna 2003 předal žalovaný předmětné stavby žalobkyni. Součástí zjištěného skutkového stavu byla rovněž zjištění, že stavby postavila sovětská armáda bez stavebního povolení a že k žádosti žalovaného učiněné v průběhu řízení o jejich odstranění je příslušný stavební úřad rozhodnutím z 26. července 2000 dodatečně povolil a současně vydal povolení k jejich užívání ke skladování baleného dřevěného uhlí.
Na tomto skutkovém základě s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věcech sp. zn. 20 Cdo 1145/99 a 26 Cdo 3934/2010 na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil, že byly-li stavby pronajaty žalovanému jako celek, je režim nájemního vztahu podřízen §663 a násl. obč. zák.; proto také platnost Smlouvy je zapotřebí posuzovat podle citovaných ustanovení a nikoli podle právní úpravy obsažené v zákoně č. 116/1990 Sb. (zákon č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve znění před změnou provedenou s účinností od 19. října 2005 zákonem č. 360/2005 Sb. – dále opět jen „zákon č. 116/1990 Sb.“), jak to nesprávně učinil soud prvního stupně. Podle jeho názoru však toto odlišné (svou podstatou předběžné) posouzení v konečném důsledku nemění nic na správnosti právního závěru, že Smlouva je absolutně neplatná (podle §39 obč. zák.) pro rozpor se zákonem. Již ze zrušujícího Rozsudku totiž vyplývá, že i v poměrech obecné úpravy nájmu (obsažené v §663 a násl. obč. zák.) platilo, že stavby, které ke svému zřízení vyžadovaly stavební povolení, lze užívat jen na základě kolaudačního rozhodnutí (§76 odst. 1 stavebního zákona), kterým se povoluje jejich užívání k určenému účelu, a že je neplatná nájemní smlouva, jejímž předmětem jsou nezkolaudované stavby, neboť se svým obsahem dostává do rozporu se zákonným příkazem užívat stavby jen na základě kolaudačního rozhodnutí a k účelu v něm určenému; na tom nic nemění ani následná (po uzavření Smlouvy provedená) kolaudace staveb. Stejně jako soud prvního stupně (s poukazem na rozsudky Nejvyššího soudu z 12. června 2012, sp. zn. 26 Cdo 873/2011, a ze 14. října 2015, sp. zn. 31 Cdo 945/2013) dodal, že za tohoto stavu by Smlouva mohla být platná jen v případě, že by v ní účastníci zajistili, že její účinnost nenastane dříve, než nabude právní moci příslušné kolaudační rozhodnutí; tomu odpovídající ujednání se však z jejího obsahu nepodává, jak konstatoval již soud prvního stupně. Za správný pak pokládal též jeho právní závěr, že absence vyúčtování vzájemně poskytnutých plnění v žalobě brání tomu, aby požadované peněžité plnění v částce 51.219,- Kč mohlo být žalobkyni přiznáno z titulu bezdůvodného obohacení (zde odkázal – kromě usnesení, jež v této souvislosti zmínil i soud prvního stupně – též na rozhodnutí Nejvyššího soudu vydaná ve věcech sp. zn. 33 Odo 1615/2006, sp. zn. 28 Cdo 3037/2013 a sp. zn. 28 Cdo 2847/2015). Z vyložených důvodů zamítavý rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 o. s. ř. (zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. září 2017 – dále opět jen „o. s. ř.“). Předně zastávala stanovisko, že napadené rozhodnutí je – z příčin rozvedených v dovolání – nepřezkoumatelné, a současně odvolacímu soudu vytkla, že zasáhl do jejího práva na ochranu legitimního očekávání a předvídatelnosti soudního rozhodování tím, že oproti soudu prvního stupně dospěl k některým odlišným závěrům při posouzení věci. Poté vyjádřila přesvědčení, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva, které dosud nebyly v rozhodování dovolacího soudu vyřešeny. Nesouhlasila zejména s názorem o neplatnosti Smlouvy. Bylo-li totiž v čl. 2.1. Smlouvy ujednáno, že žalovaný započne užívat předmětné stavby ke sjednanému účelu až v návaznosti na příslušné kolaudační rozhodnutí, „včetně dodržení termínu dodatečného povolení stavby…“ , nemohla se Smlouva dostat do rozporu s ustanovením §76 odst. 1 stavebního zákona, jak se mylně domníval odvolací soud; i zmíněné ujednání totiž vede – stejně jako ujednání o odkladu účinnosti smlouvy – ke splnění požadavků stavebního zákona, normovaných v citovaném ustanovení. Podle jejího mínění tak lze na daný případ obdobně vztáhnout právní závěry, k nimž dospěl velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu v rozsudku ze 14. října 2015, sp. zn. 31 Cdo 945/2013, uveřejněném pod č. 66/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „velký senát“ a „R 66/2016“), a dovodit, že Smlouva je platným právním úkonem. Navíc měla za to, že takový závěr je v souladu i s dalšími rozhodnutími Nejvyššího soudu (konkrétně jmenovala rozsudky z 11. prosince 2002, sp. zn. 22 Cdo 981/2001, z 22. května 2007, sp. zn. 28 Cdo 1080/2005, a z 29. května 2012, sp. zn. 22 Cdo 142/2012), přičemž v uvedené souvislosti zároveň připomněla zásadu smluvní volnosti stran, jakož i zásadu in favorem pro negotio , která vyjadřuje záměr dát v pochybnostech při hodnocení vady právního úkonu (jednání) a jeho následků spíše přednost zachování platnosti právního úkonu před závěrem o jeho neplatnosti (zde se odvolávala na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 625/03 a sp. zn. III. ÚS 3819/15). Dále se domnívala, že soudy obou stupňů nesprávně vyřešily otázku „povinnosti… vždy provést vyúčtování synallagmatického závazku již v žalobě“ . Zmiňované synallagma je totiž zapotřebí vyjádřit jen u návrhu rozsudečného výroku, a to navíc pouze tam, kde to povaha věci vyžaduje (např. u odstoupení od smlouvy o koupi movité věci), což však evidentně není daný případ; ostatně domáhala-li se zaplacení dlužného nájemného, nelze po ní spravedlivě požadovat, aby do ní zahrnula i vyúčtování bezdůvodného obohacení. Dodala, že kromě toho v důsledku řešení přijatého oběma soudy by se stal neaplikovatelným právní závěr, jejž vyjádřil Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 31. července 2003, sp. zn. 25 Cdo 1934/2001, uveřejněném pod č. 78/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Navrhla, aby dovolací soud změnil napadený rozsudek tak, že žalobě vyhoví.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání žalobkyně (dovolatelky) bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a je přípustné podle §237 o. s. ř., neboť směřuje proti rozhodnutí, jímž bylo odvolací řízení skončeno a které závisí na vyřešení otázky hmotného práva (otázky absolutní neplatnosti Smlouvy uzavřené v režimu §663 a násl. obč. zák., byly-li jejím předmětem stavby, jež v době jejího uzavření nebyly zkolaudovány a tedy ani stavebně určeny ke sjednanému účelu nájmu), kterou vyřešil odvolací soud v rozporu s aktuální a již ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 (existence uvedených vad tvrzena nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Posléze uvedené vady dovolatelka v dovolání uplatnila především dovolací námitkou, že napadené rozhodnutí je – z příčin rozvedených v dovolání – nepřezkoumatelné. Uvedené dovolací námitce však nelze přisvědčit už proto, že případné dovolatelkou tvrzené nedostatky odůvodnění napadeného rozsudku nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění jejích práv (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 25. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod č. 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Současně dovolací soud – vzhledem k charakteru dané dovolací námitky – připomíná, že i judikatura Evropského soudu pro lidská práva zastává názor, že ačkoliv čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod soudy zavazuje, aby svá rozhodnutí odůvodňovaly, nemůže být tento závazek chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument, a proto rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být analyzován ve světle okolností každého případu (srov. rozsudky Evropského soudu pro lidská práva ve věcech Van de Hurk versus Nizozemsko z 19. dubna 1994, stížnost č. 16034/90, Ruiz Torija versus Španělsko z 9. prosince 1994, stížnost č. 18390/91, Higgins versus Francie z 19. února 1998, stížnost č. 20124/92, Sbírka rozsudků a rozhodnutí 1998-I, a Hirvisaari versus Finsko z 27. září 2001, stížnost č. 49684/99; shodné názory zastává i Ústavní soud České republiky – srov. např. odůvodnění nálezů z 11. května 2004, sp. zn. III. ÚS 266/03, a z 12. února 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, uveřejněných pod č. 67/2004 a 26/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
K dovolací výtce (svou povahou rovněž vadě řízení), že odvolací soud zasáhl do jejího práva na ochranu legitimního očekávání a předvídatelnosti soudního rozhodování, lze uvést následující.
Nejvyšší soud v řadě svých rozhodnutí (srov. např. rozsudky z 18. března 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009, uveřejněný na str. 324 v sešitě č. 9/2010 časopisu Soudní rozhledy, z 22. listopadu 2010, sp. zn. 22 Cdo 2147/2009, uveřejněný pod C 8968 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, a z 27. září 2012, sp. zn. 30 Cdo 422/2012, či usnesení z 20. října 2015, sp. zn. 26 Cdo 2532/2015) zaujal názor, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jestliže odvolací soud vydal tzv. překvapivé rozhodnutí. Překvapivým je takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků řízení předvídat. Tak je tomu tehdy, kdy odvolací soud (oproti soudu prvního stupně) posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení nikdy netvrdil či nepopíral, popř. která nebyla předmětem posuzování soudu prvního stupně. Překvapivými jsou tedy taková rozhodnutí, jejichž přijetím je účastník řízení zbaven možnosti skutkově a právně argumentovat; jde o rozhodnutí, jež z pohledu předcházejícího řízení originálním způsobem posuzují rozhodovanou věc. O takovou situaci však v projednávané věci – s přihlédnutím k obsahu spisu – evidentně nejde; ostatně dovolatelka v dovolání ani netvrdila okolnosti, z nichž by se podával závěr opačný.
Z uvedeného vyplývá, že řízení není namítanými vadami postiženo; jelikož z obsahu spisu se jiné vady řízení nepodávají, zabýval se dovolací soud otázkou naplněnosti uplatněného dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. Při posuzování dovolacích námitek vztahujících se k právnímu názoru o neplatnosti Smlouvy vycházel z dosavadních právních předpisů (§3074 odst. 1 věta první za středníkem zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník).
Ve smyslu §76 odst. 1 zákona č. 50/1976 Sb., ve znění účinném ke dni uzavření Smlouvy (dále jen „stavební zákon“), lze užívat mimo jiné dokončenou stavbu, popř. její část schopnou samostatného užívání, pokud tyto stavby vyžadovaly stavební povolení, jen na základě kolaudačního rozhodnutí. Kolaudačním rozhodnutím se povoluje užívání stavby k určenému účelu, a je-li to zapotřebí, stanoví se podmínky pro užívání stavby (§82 odst. 1 stavebního zákona). Stavbu lze užívat jen k účelu určenému v kolaudačním rozhodnutí, popř. ve stavebním povolení. Změny ve způsobu užívání stavby, v jejím provozním zařízení, ve způsobu nebo podstatném rozšíření výroby, popř. činnosti, která by mohla ohrozit zdraví a život nebo životní prostředí, jsou přípustné jen na základě rozhodnutí stavebního úřadu o změně v užívání stavby; na řízení se vztahují přiměřeně ustanovení §76 až 84 (§85 odst. 1 stavebního zákona).
Po vydání zrušujícího Rozsudku se rozhodovací praxe Nejvyššího soudu ustálila v názoru, že úprava (obecného) nájmu (§663 a násl. obč. zák.) neobsahovala – na rozdíl od úpravy nájmu nebytových prostor obsažené v zákoně č. 116/1990 Sb. (ve znění účinném do 18. října 2005) – ustanovení korespondující veřejnoprávnímu pravidlu, že stavby lze užívat jen k účelu vymezenému zejména v kolaudačním rozhodnutí (případně v jiných právních aktech určených stavebním zákonem). Norma veřejného práva (obsažená v době uzavření Smlouvy v ustanovení §85 odst. 1 stavebního zákona) nemá proto bezprostřední dopad do oblasti soukromoprávních (nájemních) vztahů upravených ustanoveními o obecném nájmu, takže s jejím porušením nelze spojovat soukromoprávní sankce (v podobě absolutní neplatnosti nájemní smlouvy), nýbrž jen sankce veřejnoprávní, o něž však v daném případě nejde (srov. rozsudek z 19. února 2013, sp. zn. 26 Cdo 2978/2012, či usnesení z 18. září 2013, sp. zn. 26 Cdo 1599/2013, z 19. února 2014, sp. zn. 26 Cdo 156/2014 /ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením z 19. srpna 2014, sp. zn. III. ÚS 1713/14/, z 5. května 2016, sp. zn. 26 Cdo 5043/2015, a z 28. listopadu 2018, sp. zn. 26 Cdo 769/2018; k obsahově shodnému závěru dospěl Nejvyšší soud dále např. v rozsudku z 29. března 2017, sp. zn. 22 Cdo 308/2017, uveřejněném pod č. 100/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). S tím ostatně korespondují též právní názory, k nimž se (jako ke správným) přihlásil – a tím nepochybně soudní praxi rovněž usměrnil – velký senát v R 66/2016 (tj. v rozhodnutí, na něž odkázaly jak soudy nižších stupňů, tak i dovolatelka v dovolání), zejména pak právní názor, že věcné břemeno spočívající v právu užívání stavby lze zřídit i v době, kdy stavba ještě nebyla kolaudována (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu z 29. května 2012, sp. zn. 22 Cdo 142/2012, uveřejněný pod C 13007 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu). Uvedené právní názory pak dovolací soud sdílí i v poměrech souzené věci a pro úplnost dodává, že není účelem ustanovení §76 odst. 1 stavebního zákona (ani ustanovení §85 odst. 1 stejného zákona) bránit vzniku soukromoprávních vztahů k nezkolaudovaným stavbám. Tam vyjádřený veřejnoprávní příkaz užívat stavbu jen na základě kolaudačního rozhodnutí a k účelu v něm určenému (a tomu odpovídající zákaz užívat stavbu bez kolaudačního rozhodnutí nebo v rozporu s ním) totiž působí vůči každému, bez ohledu na jeho soukromoprávní postavení (k tomu viz rovněž úpravu /veřejnoprávních/ sankcí obsaženou v §105 až 107a stavebního zákona). Není tedy žádný důvod domnívat se, že by působil účinněji vůči vlastníku nezkolaudované stavby nebo oprávněnému z věcného břemene, než vůči nájemci dotčené stavby. Kromě toho však nelze ani ztratit ze zřetele, že samotné soukromoprávní oprávnění (právní možnost) užívat určitou stavbu, není-li realizováno (vykonáno), veřejnoprávní zákaz („fakticky“) užívat stavbu bez kolaudačního rozhodnutí (nebo v rozporu s ním) nikterak neporušuje.
Z uvedeného vyplývá, že posuzoval-li odvolací soud otázku platnosti Smlouvy z hlediska obecných ustanovení o nájmu (§663 a násl. obč. zák.), přičemž v režimu citovaných ustanovení ji považoval za absolutně neplatnou podle §39 obč. zák. (pro rozpor se zákonem – s §76 odst. 1 stavebního zákona) jen proto, že jejím předmětem byly stavby, jež v době jejího uzavření nebyly zkolaudovány a tedy stavebně určeny ke sjednanému účelu nájmu, pak jeho právní posouzení věci nelze – z pohledu shora citované recentní judikatury Nejvyššího soudu – pokládat za správné; to platí tím spíše, že Smlouva obsahovala ujednání (viz čl. 2.1. Smlouvy), v němž se žalovaný (nájemce) zavázal, byť bez vlivu na povinnost platit nájemné z předmětných staveb, před využitím staveb pro sjednaný účel nájmu požádat příslušný orgán o „stavební řízení k dodatečnému povolení stavby… včetně dodržení termínu dodatečného povolení stavby…“ .
Se zřetelem k řečenému lze uzavřít, že rozsudek odvolacího soudu není správný, neboť spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 věta první o. s. ř.). Jelikož dovolací soud neshledal podmínky pro jeho změnu (dosavadní výsledky řízení neumožňují o věci rozhodnout), napadený rozsudek bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ustanovením §243f odst. 4 o. s. ř.), aniž se – pro nadbytečnost – zabýval dovolací námitkou, jíž dovolatelka brojila proti správnosti právního závěru o nemožnosti přiznat jí požadované peněžité plnění v částce 51.219,- Kč ani z titulu bezdůvodného obohacení (§451, 457 obč. zák.). Podle §243e odst. 2 věty první o. s. ř. pak věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243g odst. 1 věta první o. s. ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. 9. 2019
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu