ECLI:CZ:NS:2019:26.CDO.2536.2019.1
sp. zn. 26 Cdo 2536/2019-97
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobkyně VA-TRA, s.r.o. , se sídlem v Praze 8, V Zahradách 802/23, IČO: 49685368, proti žalovanému R. P. , bytem XY, zastoupenému JUDr. Lenkou Rivolovou, advokátkou se sídlem v Praze 8, Na Truhlářce 1455/13, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 25 C 115/2018, o dovolání žalovaného proti rozsudkům Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 26. října 2018, č. j. 25 C 115/2018-43, a Městského soudu v Praze ze dne 10. dubna 2019, č. j. 69 Co 26/2019-68, takto:
I. Řízení o dovolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 26. října 2018, č. j. 25 C 115/2018-43, se zastavuje .
II. Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. dubna 2019, č. j. 69 Co 26/2019-68, se odmítá .
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 8 (soud prvního stupně) rozsudkem pro uznání ze dne 26. října 2018, č. j. 25 C 115/2018-43, uložil žalovanému povinnost vyklidit a vyklizený předat žalobkyni do 6 měsíců od právní moci tohoto rozsudku tam specifikovaný byt; současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 10. dubna 2019, č. j. 69 Co 26/2019-68, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Proti rozhodnutím soudů obou stupňů podal žalovaný (dovolatel) dovolání.
Dovolání je mimořádným opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu (§236 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“). Občanský soudní řád proto ani neupravil funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Nedostatek funkční příslušnosti je přitom neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 31. července 1997, sp. zn. 2 Cdon 30/97, uveřejněné pod č. 112/1997 časopisu Soudní judikatura, a dále např. ze 4. září 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné pod č. 47/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nejvyšší soud proto řízení o dovolání proti rozsudku soudu prvního stupně ze dne 26. října 2018, č. j. 25 C 115/2018-43, zastavil (§104 odst. 1 ve spojení s ustanovením §243b o. s. ř.).
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu není z posléze uvedených důvodů přípustné podle §237 o. s. ř.
Soudní praxe je dlouhodobě ustálena v názoru (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. srpna 2004, sp. zn. 21 Cdo 1109/2004, uveřejněné pod č. 173/2004 časopisu Soudní judikatura), že smyslem výzvy podle §114b odst. 1 o. s. ř. je zjistit, které právně významné skutkové okolnosti jsou mezi účastníky sporné a budou předmětem dokazování, a které jsou nesporné a zůstanou stranou dokazování (§120 odst. 4 o. s. ř.), aby tak bylo možno věc rozhodnout zpravidla při jediném jednání. Podmínky, za nichž soud přistoupí k výzvě podle §114b odst. 1 o. s. ř., jsou zákonem formulovány tak, že tento postup vyžaduje povaha věci nebo okolnosti případu. Povahou věci se rozumí skutková či právní obtížnost věci, která si vyžaduje kvalifikovanou přípravu jednání. Okolnosti případu jsou vymezeny skutečnostmi doprovázejícími konkrétní spor bez ohledu na jeho složitost po stránce skutkové nebo právní. Ve zcela jednoduchých věcech, které nevyžadují podrobnější a rozsáhlejší přípravu jednání, je – jak vyplývá z výše uvedeného – vydání usnesení podle §114b o. s. ř. vyloučeno. V případě, že je již ze samotného obsahu žaloby (ze skutkových tvrzení v ní obsažených), popřípadě též z listinných důkazů, které žalobce k žalobě připojil, zjevné, že žaloba nemůže být úspěšná, i kdyby všechna tvrzení obsažená v žalobě byla prokázána, tedy že žaloba se jeví jako zjevně bezdůvodné uplatňování práva, není k naplnění účelu řízení potřebné, aby soud požadoval po žalovaném v rámci přípravy jednání písemné vyjádření ve věci, neboť ve věci samé bude možné rozhodnout (protože není potřebné provádět dokazování) vždy při jediném (prvním) jednání. Představuje-li tedy žaloba zjevně bezdůvodné uplatňování práva, neodůvodňuje povaha věci ani okolnosti případu, aby soud uložil žalovanému podle ustanovení §114b o. s. ř. podat vyjádření ve věci; o takové žalobě nelze rozhodnout rozsudkem pro uznání podle ustanovení §153a odst. 3 o. s. ř. (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu z 21. října 2003, sp. zn. 29 Odo 296/2003, uveřejněný pod č. 41/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo již citované usnesení Nejvyššího soudu z 12. srpna 2004, sp. zn. 21 Cdo 1109/2004). V usnesení z 16. března 2010, sp. zn. 26 Cdo 2054/2008, však Nejvyšší soud dovodil, že žalobu na vyklizení, podanou s tvrzením, že žalobce je vlastníkem předmětných nemovitostí, které žalovaní užívají bez právního důvodu, nelze bez dalšího považovat za bezdůvodné uplatňování práva, ani za zcela jednoduchou věc, jejíž povaha by nevyžadovala přípravu jednání s využitím postupu podle §114b odst. 1 o. s. ř. Konečně otázka, zdali povaha věci vyžaduje vydání tzv. kvalifikované výzvy, záleží na úvaze nalézacích soudů, přičemž dovolací soud je oprávněn správnost jejich postupu přezkoumat toliko z hlediska zjevné nepřiměřenosti (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu z 20. června 2017, sp. zn. 22 Cdo 1438/2017, a ze 7. května 2018, sp. zn. 28 Cdo 5721/2017 /ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením z 14. května 2019, sp. zn. III. ÚS 2586/18/). V ustálené soudní praxi pak nebyl zaznamenán odklon ani od názoru (vyplývajícího již z předchozího výkladu), že kvalifikovaná příprava jednání je pravidlem, zatímco případy, kdy žaloba je zjevně bezdůvodná či věc je zcela jednoduchá, takže nevyžaduje přípravu jednání postupem podle §114b odst. 1 o. s. ř., budou spíše výjimečné (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 20. ledna 2005, sp. zn. 26 Cdo 779/2004, z 26. října 2016, sp. zn. 28 Cdo 636/2016, či z 20. června 2017, sp. zn. 22 Cdo 1438/2017 /ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením z 26. dubna 2018, sp. zn. IV. ÚS 2961/17/).
Ustálená soudní praxe (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 8. března 2005, sp. zn. 21 Cdo 1951/2004, uveřejněný pod č. 21/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále např. usnesení z 19. března 2014, sp. zn. 26 Cdo 234/2014) pak rovněž dovodila, že má-li se za řízení ve smyslu ustanovení §114b odst. 5 o. s. ř. za to, že žalovaný nárok uplatněný proti němu žalobou uznal, soud rozhodne podle ustanovení §153a odst. 3 o. s. ř. rozsudkem pro uznání, i když se žalovaný ještě před vydáním rozsudku pro uznání ve věci písemně vyjádřil tak, že nárok žalobce zcela neuznává, a i když ve svém opožděném vyjádření vylíčil rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji procesní obranu. Jestliže žalovaný podal vyjádření ve věci až po uplynutí lhůty určené v usnesení o výzvě k vyjádření vydaném podle ustanovení §114b odst. 1 o. s. ř., nenastane fikce uznání nároku uplatněného proti žalovanému v žalobě jen tehdy, jestliže žalovaný prokáže, že mu v podání vyjádření bránil vážný důvod, a současně, jestliže takový vážný důvod alespoň sdělil soudu ve lhůtě stanovené pro podání vyjádření nebo jestliže šlo o tak vážný důvod, který mu zabránil v tom, aby soudu byť jen sdělil, že u něj tento vážný důvod nastal (§114b odst. 5 o. s. ř.). Na tomto místě je zapotřebí zdůraznit, že byla-li za řízení stanovena účastníku lhůta, v níž má provést stanovený procesní úkon, a spojuje-li zákon s jeho zmeškáním právní následky, nemůže být nepochybně v rozporu s právem na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod) postup soudu, kterým přijme těmto právním následkům odpovídající opatření (srov. usnesení Ústavního soudu z 16. listopadu 2006, sp. zn. III. ÚS 91/06). V případě, že za řízení nastala ve smyslu ustanovení §114b odst. 5 o. s. ř. fikce uznání nároku uplatněného proti žalovanému v žalobě, je v souladu s pravidly spravedlivého procesu, jestliže soud z jeho nečinnosti vyvodí zákonu odpovídající závěry, tedy jestliže ve věci rozhodne v jeho neprospěch rozsudkem pro uznání (srov. již citovaný rozsudek Nejvyššího soudu z 8. března 2005, sp. zn. 21 Cdo 1951/2004, dále usnesení z 19. února 2013, sp. zn. 26 Cdo 3678/2012, či už zmíněné usnesení Ústavního soudu z 16. listopadu 2006, sp. zn. III. ÚS 91/06). V nálezu ze dne 31. května 2016, sp. zn. Pl.ÚS 13/15, pak Ústavní soud nadto uzavřel, že „institut rozsudku pro uznání upravený v ustanovení §153a odst. 3 o. s. ř. není v rozporu s ústavním pořádkem, protože zákonná ustanovení umožňují ústavně souladný výklad… S ohledem na ne právě vhodné označení rozsudku pro uznání, když žalovaný ve skutečnosti nárok neuznal, je pro větší důvěryhodnost rozhodnutí vhodné, pokud obecné soudy v odůvodnění jasně vysvětlí, že hlavním důvodem prohry žalovaného je jeho pasivita.“
Z obsahu spisu vyplývá, že soud prvního stupně rozhodl rozsudkem pro uznání, neboť na jeho výzvu podle §114b odst. 1 o. s. ř. se dovolatel včas nevyjádřil a ani soudu nesdělil vážný důvod, který mu v tom bránil. Rozhodl-li za uvedených okolností rozsudkem pro uznání a odvolací soud jeho rozhodnutí jako věcně správné potvrdil, lze jejich postup pokládat za souladný s výše citovanými judikatorními závěry; jinak řečeno napadené rozhodnutí odvolacího soudu je výrazem standardní soudní praxe.
Dovolací soud nepřehlédl ani dovolatelovo sdělení, že dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu „v plném rozsahu“ , tedy jakoby i jeho nákladový výrok. Zde však – z důvodu stručnosti – pouze uvádí, že podle §238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř. není dovolání proti této části rozhodnutí přípustné.
Vycházeje z předestřených závěrů dovolací soud neshledal dovolání proti rozsudku odvolacího soudu přípustným podle §237 o. s. ř., a proto je podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl – se souhlasem všech členů senátu (§243c odst. 2 o. s. ř.) – pro nepřípustnost.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
S přihlédnutím k závěrům vyplývajícím z nálezu Ústavního soudu z 23. srpna 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, Nejvyšší soud již samostatně nerozhodoval o návrhu dovolatele na odklad právní moci a vykonatelnosti napadeného rozhodnutí za situace, kdy přikročil k rozhodnutí o samotném dovolání v (Ústavním soudem zdůrazněné) přiměřené lhůtě. Nejsou-li splněny předpoklady k meritornímu projednání dovolání, není dán ani prostor pro úvahy o odkladu právní moci a vykonatelnosti dovoláním napadeného rozsudku (§243 písm. a/ o. s. ř.) – srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze 14. září 2017, sp. zn. 30 Cdo 865/2016, či z 3. října 2017, sp. zn. 20 Cdo 4097/2017.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. 10. 2019
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu