ECLI:CZ:NS:2019:26.CDO.2724.2019.1
sp. zn. 26 Cdo 2724/2019-185
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Mgr. Lucie Jackwerthové a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobkyně MORDELON s.r.o., se sídlem v Rosicích, Brněnská 1027, IČO: 02799260, zastoupené JUDr. Helenou Pilařovou, advokátkou se sídlem v Brně, Heinrichova 223/38, proti žalovanému A. B. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Filipem Mochnáčem, advokátem se sídlem v Brně, Heršpická 813/5, o vyklizení nemovitostí, vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 29 C 179/2017, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4. dubna 2019, č. j. 13 Co 286/2018-158, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2 178 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Heleny Pilařové, advokátky se sídlem v Brně, Heinrichova 223/38.
Odůvodnění:
Okresní soud Brno-venkov (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 2. 8. 2018, č. j. 29 C 179/2017-107, uložil žalovanému vyklidit stavbu budovy č. p. XY, rodinný dům, stojící na pozemku č. XY, pozemek p. č. XY, pozemek p. č. XY, vše v obci a katastrálním území XY (dále jen "Nemovitosti"), a zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 4. 4. 2019, č. j. 13 Co 286/2018-158, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Zjistil, že původním vlastníkem Nemovitostí byl žalovaný, který kupní smlouvou ze dne 9. 2. 2009 převedl vlastnické právo k Nemovitostem na svou tehdejší přítelkyni E. V. Ta dne 5. 8. 2010 uzavřela se svým bratrem R. V. darovací smlouvu a touto smlouvou mu Nemovitosti bezplatně přenechala. Kupní smlouvou ze dne 10. 5. 2014 uzavřenou s R. V. nabyla vlastnické právo k Nemovitostem žalobkyně a je zapsána jako jejich vlastník v katastru nemovitostí. Dovodil, že žalobkyně má právo na ochranu svého vlastnického práva proti žalovanému, který Nemovitosti nadále užívá bez právního důvodu (§1040 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen "o. z."). Obranu žalovaného, že je nájemcem Nemovitostí na základě nájemní smlouvy ze dne 1. 1. 2015, neshledal důvodnou, neboť žalovaný uzavření nájemní smlouvy s žalobkyní přes poučení soudu (§118a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, dále jen "o. s. ř.") neprokázal. K další obraně žalovaného, že své vlastnické právo nikdy nepozbyl a je nadále vlastníkem Nemovitostí, nepřihlédl s odůvodněním, že žalovaný relevantní tvrzení o absenci vážnosti vůle (mající za následek absolutní neplatnost smluv o převodu vlastnického práva) uplatnil až poté, co nastaly účinky koncentrace řízení skončením prvního jednání dne 12. 6. 2018 (§118b o. s. ř.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný včasné dovolání, které není z posléze uvedených důvodů přípustné podle §237 o. s. ř.
Předně je třeba uvést, že podle §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Z toho vyplývá, že důvody zmatečnosti, jiné vady řízení či pochybení ve zjištění skutkového stavu věci nelze pokládat za způsobilé dovolací důvody. Vedle způsobilého dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř. však dovolatel právě takový (nezpůsobilý) důvod rovněž uplatnil a jeho prostřednictvím namítl tzv. jinou vadu řízení (výtkou, že odvolací soud neprovedl všechny jím označené důkazy). K tomu lze jen dodat, že k jiným vadám řízení lze přihlédnout, je-li dovolání přípustné (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.); samy o sobě však přípustnost dovolání založit nemohou.
Dovolatel namítá, že v otázce důkazního břemene při prokazování pravdivosti (správnosti) soukromé listiny se odvolací soud odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 33 Cdo 729/2013, přehlíží však, že na vyřešení této otázky rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá. V posuzované věci žalovaný navrhl k prokázání svých tvrzení provést důkaz fotokopií nájemní smlouvy opatřenou ověřovací doložkou o vidimaci. Vidimací se soukromé listině „vyšší kvalita" veřejné listiny neposkytuje (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2015 sp. zn. 30 Cdo 1966/2013, nebo usnesení ze dne 30. 5. 2012, sp. zn. 20 Cdo 2277/2011, či ze dne 15. 8. 2018, sp. zn. 21 Cdo 5423/2017). Proto popřela-li žalobkyně pravost této nájemní smlouvy, měl žalovaný (dovozující ze skutečností v ní obsažených pro sebe příznivé právní důsledky) důkazní břemeno prokázat pravost podpisu jednatele žalobkyně na nájemní smlouvě, a tedy samu pravost uvedené listiny (srov. výše zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 33 Cdo 729/2013). Odvolací soud pak založil své rozhodnutí na závěru, že žalovaný toto důkazní břemene neunesl a pravost nájemní smlouvy neprokázal, a z tohoto důvodu se již (logicky) pravdivostí (správností) této listiny dále nezabýval.
Dovolání není přípustné podle §237 o. s. ř. ani pro řešení otázky koncentrace řízení podle ustanovení §118b odst. 1 o. s. ř. a poučovací povinnosti soudu podle ustanovení §118a odst. 1 a 3 o. s. ř., neboť tyto otázky vyřešil odvolací soud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu.
Soudní praxe je ustálena v závěru, že první jednání lze pokládat ve smyslu §118b odst. 1, věty druhé, o. s. ř. ve znění do 31. 8. 2012 za skončené jen tehdy, byly-li při něm provedeny alespoň všechny úkony uvedené v §118 odst. 1 a 2 o. s. ř. ve znění do 31. 8. 2012 (srov. rozsudek ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 31 Cdo 4616/2010, uveřejněný pod č. 10/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). I když byl uvedený závěr prezentován ve vztahu k §118b o. s. ř. ve znění do 31. 12. 2012, je plně aplikovatelný i v řízeních, v nichž jde o koncentraci řízení a její účinky podle právní úpravy účinné po 1. 1. 2013 (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 46/2018).
Z obsahu spisu vyplývá, že v projednávané věci se nekonal přípravný rok. První jednání ve věci se konalo dne 12. 6. 2018 a účastníci (jejich právní zástupci) k němu byli předvoláni vzory č. 27 (žalobkyně) a č. 28 (žalovaný), obsahujícími poučení o tom, že rozhodné skutečnosti lze uvést a důkazy k jejich prokázání označit pouze do skončení tohoto jednání, i o tom, za jakých podmínek bude možné přihlédnout ke skutečnostem a důkazům uvedeným později. Na jednání konaném dne 12. 6. 2018 byla žalobkyně vyzvána k přednesu žaloby a žalovaný přednesl své vyjádření k žalobě. V něm shrnul genezi vlastnických vztahů k Nemovitostem a svou obranu proti žalobě založil na tvrzení, že s žalobkyní dne 1. 1. 2015 uzavřel nájemní smlouvu, na základě níž nemovitosti užívá, označil rovněž důkazy k prokázání svých tvrzení. Oba účastníci byli vyzváni k doplnění tvrzení a navržení důkazů, na výzvy reagovali a před skončením jednání byli poučeni o tom, že skončením prvního jednání dojde ke koncentraci řízení podle §118b o. s. ř. Po tomto poučení již účastníci další skutečnosti netvrdili, ani nenavrhovali důkazy a jednání bylo odročeno za účelem provedení dokazování (podle návrhů účastníků a rozhodnutí soudu) na 31. 7. 2018.
Soud prvního stupně sice výslovně výsledky přípravy jednání nesdělil, nicméně teorie i praxe jsou jednotné v závěru, že sdělování výsledků přípravy jednání není vždy obligatorním úkonem soudu, ale odvíjí se od toho, zda je to potřebné pro další průběh řízení, případně vhodné z hlediska informovanosti účastníků a např. potřeby vysvětlení důvodů, které k příslušným postupům vedly [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. 22 Cdo 5148/2017, a v něm citovaný komentář Králík, M., Vašíček, J. In Lavický P. a kol. Občanský soudní řád (§1 až 250l): Zákon o rozhodování některých kompetenčních sporů. Praha: Wolters Kluwer, 2016, str. 544.]. Z protokolu o jednání je přitom zřejmé, že geneze vlastnických vztahů k Nemovitostem (a tedy ani vlastnické právo žalobkyně) nebyla mezi účastníky sporná, spornou zůstala existence nájemní smlouvy, od níž žalovaný odvozoval svůj právní důvod k užívání Nemovitostí. Lze proto uzavřít, že na jednání dne 12. 6. 2018 došlo k provedení úkonů podle §118 odst. 1 a 2 o. s. ř. Jestliže tedy odvolací soud (soud prvního stupně) vztáhl účinky koncentrace ke skončení prvního jednání dne 12. 6. 2018, od judikatury dovolacího soudu se neodchýlil. Za situace, kdy žalovaný vznesl námitku neplatnosti smlouvy až podáním ze dne 24. 7. 2018, mohl její důvodnost soud zkoumat pouze na základě skutečností a důkazů uvedených do skončení prvního jednání.
Na uvedených závěrech ničeho nemění ani skutečnost, že na jednání odvolacího soudu dne 4. 4. 2019 bylo žalovanému poskytnuto poučení podle §118a o. s. ř. V rozsudku ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 29 Cdo 1829/2011, uveřejněném pod č. 5/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, že nebylo-li účastníku řízení poskytnuto poučení podle §118a odst. 1 a 3 o. s. ř. dříve, než nastala koncentrace řízení (ač se tak objektivně mělo stát), nebrání §118b odst. 1 o. s. ř. tomu, aby tyto skutečnosti vylíčil, resp. aby označil důkazy potřebné k prokázání svých skutkových tvrzení i poté, kdy koncentrace nastala nebo – je-li podáno odvolání – musí být poučení poskytnuto odvolacím soudem v odvolacím řízení (§213b odst. 1 o. s. ř.), a to bez ohledu na to, že již došlo ke koncentraci řízení. Z uvedeného vyplývá, že po poučení odvolacího soudu mohl žalovaný označit důkazy k prokázání svého tvrzení o uzavření nájemní smlouvy i přesto, že již dříve nastala koncentrace řízení.
Dovolací soud nepřehlédl sdělení žalovaného, že dovolání podává „do všech výroků“ napadeného rozsudku, tj. jakoby i proti jeho nákladovému výroku. Zastává však – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) – názor, že proti nákladovému výroku napadeného rozsudku dovolání ve skutečnosti nesměřuje, neboť ve vztahu k uvedenému výroku postrádá dovolání jakékoli odůvodnění; navíc dovolání proti tomuto výroku by ani nebylo přípustné [§238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].
Za této situace dovolací soud dovolání žalovaného podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
S přihlédnutím k závěrům vyplývajícím z nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, Nejvyšší soud již samostatně nerozhodoval o návrhu dovolatele na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí za situace, kdy přikročil k rozhodnutí o samotném dovolání v (Ústavním soudem zdůrazněné) přiměřené lhůtě. Nejsou-li splněny předpoklady k meritornímu projednání dovolání, není dán ani prostor pro úvahy o odkladu právní moci a vykonatelnosti dovoláním napadeného rozsudku [§243 písm. a), b) o. s. ř.] – srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2017, sp. zn. 30 Cdo 865/2016, či ze dne 3. 10. 2017, sp. zn. 20 Cdo 4097/2017.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 15. 10. 2019
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu