ECLI:CZ:NS:2019:26.CDO.3716.2018.1
sp. zn. 26 Cdo 3716/2018-87
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Jitky Dýškové a Mgr. Lucie Jackwerthové ve věci žalobce T. H. , bytem v P., zastoupeného Mgr. Eliškou Flídrovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Dlouhá 705/16, proti žalované M. H. , bytem v P., zastoupené JUDr. Helenou Havránkovou, advokátkou se sídlem v Praze 9, Prosecká 412/74, o přezkoumání oprávněnosti výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 4 C 48/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. května 2018, č. j. 53 Co 107/2018-62, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.800,- Kč k rukám JUDr. Heleny Havránkové, advokátky se sídlem v Praze 9, Prosecká 412/74, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
K odvolání obou účastníků řízení Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 3. května 2018, č. j. 53 Co 107/2018-62, změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 (soudu prvního stupně) ze dne 20. října 2017, č. j. 4 C 48/2017-38, ve výrocích I. a II. tak, že zamítl žalobu na určení neoprávněnosti výpovědi žalované ze dne 14. listopadu 2016 z nájmu žalobce k tam označenému bytu (dále jen „Výpověď“); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů.
S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 26 Cdo 4074/2009 odvolací soud dovodil, že Výpověď se dostala do dispoziční sféry žalobce 16. listopadu 2016, kdy byla zásilka obsahující Výpověď uložena na poště, a bylo pouze jeho věcí, že si ji převzal až 30. listopadu 2016. Odvíjí-li se za této situace běh dvouměsíční lhůty podle §2290 o. z. (zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů – dále opět jen „o. z.“) od 16. listopadu 2016 (nikoli až od 30. listopadu 2016), pak žalobce podal žalobu po marném uplynutí této lhůty, podal-li ji až 27. ledna 2017.
Dovolání žalobce (dovolatele) proti citovanému rozsudku odvolacího soudu (k němuž se žalovaná prostřednictvím své advokátky písemně vyjádřila) není z posléze uvedených příčin přípustné podle §237 o.s.ř. (zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění od 30. září 2017 – dále opět jen „o.s.ř.“).
Právní otázku, zda s přihlédnutím ke zjištěnému skutkovému stavu měl dovolatel objektivní příležitost seznámit se s Výpovědí již v den vhození oznámení o uložení poštovní zásilky obsahující Výpověď do jeho poštovní schránky (v daném případě 16. listopadu 2016), tj. dříve než v den, kdy si ji skutečně převzal (v daném případě 30. listopadu 2016), odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, od níž není důvod se (ani přes uplatněné dovolací námitky) odchýlit.
V poměrech právní úpravy účinné do 31. prosince 2013 Nejvyšší soud v řadě svých rozhodnutí vyložil, že účinnost adresných jednostranných hmotněprávních úkonů (jakým je i výpověď z nájmu bytu) v režimu zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 31. prosince 2013 (dále jen „obč. zák.“) předpokládá, že projev vůle dojde, resp. je doručen adresátovi, tj. dostane se do sféry jeho dispozice (§45 odst. 1 obč. zák.). Slovní spojení „dostane do sféry jeho dispozice“ nelze vykládat ve smyslu procesněprávních předpisů. Je jím třeba rozumět konkrétní možnost nepřítomné osoby seznámit se s jí adresovaným právním úkonem. Právní teorie i soudní praxe takovou možností chápala nejen samotné převzetí písemného hmotněprávního úkonu adresátem, ale i ty případy, kdy doručením dopisu či telegramu, obsahujícího projev vůle, do bytu adresáta či jeho poštovní schránky, popřípadě vhozením oznámení do poštovní schránky o uložení takové zásilky, nabyl adresát hmotněprávního úkonu objektivní příležitost seznámit se s obsahem zásilky. Přitom nebylo nezbytné, aby se adresát skutečně seznámil s obsahem hmotněprávního úkonu, dostačovalo, že měl objektivní příležitost tak učinit (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu z 16. března 2005, sp. zn. 26 Cdo 864/2004, uveřejněný pod č. C 3314 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, z 29. června 2004, sp. zn. 28 Cdo 72/2004, a z 15. ledna 2004, sp. zn. 32 Odo 442/2003). K uvedenému právnímu názoru se Nejvyšší soud přihlásil také v rozhodnutích z 19. listopadu 2008, sp. zn. 26 Cdo 238/2008, z 22. září 2010, sp. zn. 26 Cdo 4074/2009, a z 8. června 2011, sp. zn. 26 Cdo 268/2011, v nichž rovněž dovodil, že občanský zákoník nestanoví pro výpověď z nájmu bytu co do jejích hmotněprávních účinků jiný právní režim než pro ostatní adresné jednostranné hmotněprávní úkony. Není proto důvod bránit se tomu, aby se uvedený výklad vztahoval i na ni. S předestřenými právními názory se Nejvyšší soud ztotožňuje i v poměrech právní úpravy obsažené od 1. ledna 2014 v zákoně č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále opět jen „o. z.“). Povaha výpovědi z nájmu bytu jakožto adresného jednostranného hmotněprávního jednání totiž zůstala nedotčena a ustanovení §2290 o. z. přiznává nájemci obdobné právo jako dřívější ustanovení §711 odst. 3 obč. zák., přičemž odlišný způsob vymezení lhůty (nyní dvouměsíční, oproti dřívější šedesátidenní) na tom nemůže nic změnit. Neexistuje tudíž jediný rozumný důvod, pro který by citovaná judikatura nebyla využitelná i za současné právní úpravy.
Vyšel-li odvolací soud z názoru, že Výpověď byla dovolateli doručena, tj. dostala se do jeho dispoziční sféry, již 16. listopadu 2016 (proto, že na základě oznámení pošty z téhož dne nabyl objektivně možnost vyzvednout si na poště zásilku obsahující Výpověď a seznámit se s jejím obsahem), a v důsledku toho lze žalobu podanou u soudu 27. ledna 2017 pokládat za opožděně podanou, neodchýlil se od citované judikatury, a to i s přihlédnutím k tomu, že dovolatel již při jednání soudu prvního stupně dne 26. května 2017 sám uvedl, že od ledna 2014 má zřízenou službu, v rámci níž mu Česká pošta zprávou na mobilní telefon oznamuje, že je mu doručována poštovní zásilka. I s přihlédnutím k uvedenému je rozhodnutí odvolacího soudu výrazem standardní soudní praxe. Musel-li totiž dovolatel o sporné poštovní zásilce vědět již 16. listopadu 2016, je – z hlediska počátku běhu lhůty podle §2290 o. z. – právně bezvýznamné, že si ji vyzvedl až 30. listopadu 2016. Pro úplnost zbývá dodat, že v dovolatelem citovaných rozhodnutích Nejvyšší soud rozhodoval ve prospěch adresátů hmotněprávních úkonů v diametrálně odlišných skutkových situacích, zejména pak v případech, kdy jim v převzetí zásilky bránila závažná okolnost (kupř. vážná nemoc či dlouhodobý pobyt v zahraničí).
Vycházeje z uvedených závěrů dovolací soud dovolání podle §243c odst. 1 o.s.ř. odmítl – se souhlasem všech členů senátu (§243c odst. 2 o.s.ř.) – pro nepřípustnost.
Dovolací soud nepřehlédl ani dovolatelovo sdělení, že dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu „v celém jeho rozsahu, tedy v obou jeho výrocích“ , tj. jakoby i jeho nákladový výrok. Podle §238 odst. 1 písm. h/ o.s.ř. však dovolání podle §237 o.s.ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
Jestliže se napadené rozhodnutí nevykonává (jako je tomu u rozsudků o určení právního vztahu nebo práva, natož zamítavých), je pojmově vyloučeno rozhodovat o odkladu vykonatelnosti.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. §243f odst. 3 větu druhou o.s.ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 22. 1. 2019
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu