ECLI:CZ:NS:2019:26.CDO.4177.2018.1
sp. zn. 26 Cdo 4177/2018-157
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Mgr. Lucie Jackwerthové a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobce J. F., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Jiřím Cehákem, advokátem se sídlem v Novém Boru, nám. Míru 1, proti žalovanému L. G. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Marií Nedvědovou, advokátkou se sídlem v České Lípě, Jižní 1820/37, o zaplacení 246 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 11 C 130/2014, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 9. října 2017, č. j. 30 Co 182/2017-119, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Okresní soud v České Lípě (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 13. 7. 2016, č. j. 11 C 130/2014-58, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 186 798 Kč s tam specifikovaným poplatkem z prodlení a úrokem z prodlení v pravidelných měsíčních splátkách (výrok I.), zamítl žalobu, aby žalovaný zaplatil žalobci 59 202 Kč s tam specifikovaným poplatkem z prodlení a úrokem z prodlení (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok III.).
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (soud odvolací) rozsudkem ze dne 9. 10. 2017, č. j. 30 Co 182/2017-119, rozsudek soudu prvního stupně v části výroku I., v níž bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobci 186 798 Kč v pravidelných měsíčních splátkách, potvrdil (výrok I.) a ve zbývající části výroku I. a ve výroku III. zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok II.).
Dovolání žalovaného proti potvrzujícímu výroku I. rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. s. ř.“, odmítl, neboť neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř., přičemž tyto vady (nedostatky), pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, dovolatel včas (po dobu trvání lhůty k dovolání) neodstranil (§241b odst. 3 o. s. ř.).
Předně dovolatel vytýká odvolacímu soudu, že zatížil řízení vadami, a to námitkami, že předvolání k odvolacímu jednání neobsahovalo dostatečné poučení, a nedostavil-li se k nařízenému jednání, měl odvolací soud napadený výrok rozsudku soudu prvního stupně zrušit. Vady řízení však nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (viz §241a odst. 1 o. s. ř. a contrario). K vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [jakož i k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř.], dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání (podle §237 o. s. ř.) nezakládají.
Dále dovolatel nastolil v dovolání otázku „problematiky koncentrace řízení a jejích účinků včetně poučení v předvolání k odvolacímu jednání a dále rozsah poučení ohledně kompenzační námitky“. Ve vztahu k této otázce však v dovolání schází náležité vylíčení, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.). Může-li být dovolání přípustné (jako v této věci) jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. (či jeho části). Z povahy věci přitom vyplývá, že ohledně jedné právní otázky může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem předvídaných kritérií přípustnosti dovolání (splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání vylučuje, aby současně bylo naplněno kritérium jiné). Vylíčení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, proto není řádné, bylo-li ve vztahu k jedné (konkrétní) právní otázce provedeno označením (volbou) několika (více) v úvahu přicházejících alternativ přípustnosti dovolání upravených v ustanovení §237 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 25. 6. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, a z 22. 9. 2015, sp. zn. 26 Cdo 2623/2015, proti nimž byly podány ústavní stížnosti, které Ústavní soud odmítl usneseními z 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/14, a z 26. 1. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3687/15). Právě to však dovolatel učinil, neboť po citaci ustanovení §237 o. s. ř. pouze obecně uvedl, že otázku „je nutno považovat za dosud nevyřešenou“ a že „odvolací soud rozhodl v rozporu se zněním a výkladem zákona i s dřívější judikaturou.“ Nic na tom nemění ani následné konstatování odvolatele, že výklad ustanovení §118a a §118b o. s. ř. včetně výkladu §98 o. s. ř. ohledně poučovací povinnosti odvolacího soudu ohledně koncentrace řízení má po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 o. s. ř., neboť přípustnost dovolání ve smyslu citovaného ustanovení není (od 1. 1. 2013) budována na kritériu „zásadní právní významnosti“ napadeného rozhodnutí (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod č. 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Přípustnost dovolání nezakládá ani odkaz dovolatele na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 31 Cdo 4616/2010, uveřejněný pod číslem 98/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Poukazované rozhodnutí se totiž zabývá právní otázkou účinků koncentrace řízení podle §118b o. s. ř., přičemž na řešení této otázky napadené rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá. Odvolací soud založil své rozhodnutí na závěru, že nebylo-li žalovanému poskytnuto řádné poučení soudem prvního stupně, je povinen mu je poskytnout sám. Tento závěr odvolacího soudu je v souladu s ustálenou judikaturou, podle které poučovací povinnost podle §118a o. s. ř. v občanském soudním řízení neplní jen soud prvního stupně. Povinnost poskytovat účastníkům potřebná poučení podle §118a odst. 3 o. s. ř. zákon ukládá – jak je zřejmé z §213b odst. 1 o. s. ř. – také odvolacímu soudu, který ji plní při odvolacím jednání; to neplatí jen tehdy, kdyby v důsledku poskytnutého poučení podle 118a odst. 1, 2 nebo 3 o. s. ř. účastník měl uplatnit nové skutečnosti nebo nové důkazy v rozporu s §205a nebo §211a o. s. ř. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 29 Cdo 1829/2011, uveřejněný pod číslem 59/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). O takovouto situaci se však v projednávané věci nejedná.
S přihlédnutím k závěrům vyplývajícím z nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, Nejvyšší soud již samostatně nerozhodoval o návrhu žalovaného na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí za situace, kdy přikročil k rozhodnutí o samotném dovolání v (Ústavním soudem zdůrazněné) přiměřené lhůtě. Nejsou-li splněny předpoklady k meritornímu projednání dovolání, není dán ani prostor pro úvahy o odkladu vykonatelnosti dovoláním napadeného usnesení [§243 písm. a) o. s. ř.] - srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2017, sp. zn. 30 Cdo 865/2016, nebo ze dne 3. 10. 2017, sp. zn. 20 Cdo 4097/2017.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. 4. 2019
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu