Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24.04.2019, sp. zn. 26 Cdo 668/2018 [ rozsudek / výz-C ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2019:26.CDO.668.2018.3

2 9 sp. zn. 26 Cdo 668/2018-754 ROZSUDEK Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudců JUDr. Jitky Dýškové a JUDr. Miroslava Feráka v právní věci žalobce Bytového družstva XY v likvidaci , se sídlem XY, IČO XY, zastoupeného Mgr. Miroslavem Kučerou, advokátem se sídlem v Praze, Pobřežní 6/58, proti žalované M. B. , narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Václavem Runštukem, advokátem se sídlem v Praze 4, Jeremenkova 1021/70, o zaplacení částky 624.002,98 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 10 C 240/2010, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. listopadu 2017, č. j. 28 Co 330/2013-678, takto: I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. listopadu 2017, č. j. 28 Co 330/2013-678, se mění takto: Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 14. února 2013, č. j. 10 C 240/2010-292, se mění ve výroku I. v části, v níž uložil žalované zaplatit částku 624.002,98 Kč s úrokem z prodlení od 19. 9. 2005 do zaplacení ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou zvýšené o sedm procentních bodů tak, že žaloba se zamítá . Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 375.642 Kč k rukám JUDr. Václava Runštuka, advokáta se sídlem v Praze 4, Jeremenkova 1021/70, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 11.120 Kč k rukám JUDr. Václava Runštuka, advokáta se sídlem v Praze 4, Jeremenkova 1021/70, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: Žalobce se žalobou došlou soudu dne 23. 6. 2005 (vedenou u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 10 C 169/2005) domáhal zaplacení částky 2.704.986 Kč s úroky z prodlení, a to společně a nerozdílně po žalované a dalších žalovaných (společnosti Czech cargo sales s. r. o., se sídlem v Kněževsi 185, IČO 65414098, P. a I. P.). Tvrdil, že s žalovanou a dalšími stavebníky uzavřel dne 12. 7. 1999 (s dodatkem ze dne 17. 9. 1999) smlouvu o výstavbě, která byla vložena do katastru nemovitostí (dále jen „Smlouva“), jejímž předmětem bylo bezúplatné poskytnutí půdy a sušárny pro vybudování vestavby bytových jednotek v domě XY postaveném na pozemku XY v katastrálním území XY, zapsaných na listu vlastnictví XY u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, Katastrálního pracoviště XY, na adrese XY (dále též jen „dům“, příp. „předmětná nemovitost“), jehož byl vlastníkem. Za to se žalovaná spolu s dalšími stavebníky zavázala, že na své náklady provede pro žalobce ve Smlouvě specifikované stavební práce, které měly být dokončeny do 28. 2. 2000, a to včetně podání návrhu na kolaudaci. Protože tento závazek nesplnila, musel zajistit provedení stavebních prací prostřednictvím třetí osoby – společnosti FOR-MONT s. r. o. – a zaplatil za ně 2.704.986 Kč. Žalovanou vyzval k zaplacení této částky, neboť kdyby (spolu s dalšími stavebníky) splnila svoji povinnost vyplývající ze Smlouvy, nemusel by tyto prostředky vynaložit. Doposud ji však (ani poměrnou část) neuhradila. Obvodní soud pro Prahu 6 (soud prvního stupně) usnesením ze dne 17. 5. 2010, č. j. 10 C 169/2005-209, vyloučil řízení proti žalované k samostatnému projednání a rozhodnutí (věc proti žalované byla nadále vedena pod sp. zn. 10 C 240/2010). Rozsudkem ze dne 20. 9. 2010, č. j. 10 C 240/2010-63, soud prvního stupně uložil žalované zaplatit 901.662 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení, zamítl žalobu co do zaplacení částky 1.803.320 Kč s úrokem z prodlení a rozhodl o nákladech řízení. Městský soud v Praze (odvolací soud) usnesením ze dne 8. 6. 2011, č. j. 28 Co 162/2011-131, rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadené části, tj. ve vyhovujícím výroku a v zamítavém výroku co do částky 137.053 Kč s úroky z prodlení, včetně výroku o nákladech řízení, zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (zbývající část zamítavého výroku nebyla odvoláním napadena a nabyla tak právní moci). Po změně žaloby soud prvního stupně dalším rozsudkem ze dne 14. 2. 2013, č. j. 10 C 240/2010-292, uložil žalované zaplatit žalobci částku 624.002,98 Kč s úrokem z prodlení, zamítl žalobu co do zaplacení částky 94.590,02 Kč s úrokem z prodlení a uložil žalované zaplatit žalobci náklady řízení. Po provedeném dokazování zjistil, že žalobce, který je právnickou osobou – družstvem, uzavřel s žalovanou a dalšími stavebníky Smlouvu, v níž se stavebníci (včetně žalované) zavázali provést kromě vlastní vestavby svých bytových jednotek, i jiné (tam popsané) práce pro žalobce do 28. 2. 2000. Zároveň se zavázali uzavřít ve stejný den smlouvu o dílo s PRAŽSKOU PŮDNÍ s. r. o. jako dodavatelem všech prací pro družstvo. Družstvo se za to zavázalo poskytnout stavebníkům půdu a sušárnu pro vybudování vestavby jednotek v domě. Žalobce svůj závazek ze Smlouvy splnil, umožnil žalované vestavbu bytové jednotky, kterou poté převedl do jejího vlastnictví. Žalovaná (stejně jako další stavebníci) však všechny sjednané práce pro družstvo neprovedla (nedokončila). Žalobce jí zaslal dopis, v němž od Smlouvy odstoupil a následně (v červnu 2003) uzavřel smlouvu o dílo se společností FOR-MONT s. r. o., která práce provedla, za což jí žalobce zaplatil vyfakturovanou cenu. Po právní stránce věc posoudil podle zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „zákon č. 72/1994 Sb.“), a zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“). Uzavřel, že Smlouva byla uzavřena platně, žalobce nevyzval žalovanou k součinnosti a neposkytl jí dodatečnou přiměřenou lhůtu ke splnění jejího závazku, ve Smlouvě nebyla možnost odstoupení sjednána, odstoupení žalobce od Smlouvy tak nebylo platné. Dospěl k závěru, že žalobci vznikla škoda ve smyslu §420 odst. 1 obč. zák., neboť musel za žalovanou (jedna ze tří subjektů) provést práce, k nimž se zavázala ve Smlouvě, a které neprovedla ve stanovené lhůtě, je proto povinna zaplatit jednu třetinu této škody. Dále uzavřel, že nárok žalobce není promlčen, neboť škoda mu vznikla až dnem, kdy zaplatil faktury za provedené práce, což se stalo v období od srpna do prosince 2003. Rozsudek soudu prvního stupně napadla žalovaná odvoláním (vyjma zamítavého výroku, který nabyl právní moci). Rozsudkem ze dne 23. 10. 2013, č. j. 28 Co 330/2013-324 (který byl k dovolání žalované zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 9. 4. 2014, č. j. 26 Cdo 669/2014-386), odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně co do zaplacení částky 624.002,98 Kč s úrokem z prodlení od 19. 9. 2005 do zaplacení, co do zaplacení úroku z prodlení od 27. 3. 2003 do 18. 9. 2005 ho změnil a v této části žalobu zamítl (tento výrok dovoláním napaden nebyl a nabyl právní moci), změnil výrok o náhradě nákladů řízení co do jejich výše, jinak ho potvrdil a uložil žalované zaplatit žalobci náklady odvolacího řízení. Dalším rozsudkem ze dne 22. 9. 2014, č. j. 28 Co 330/2013-431, odvolací soud znovu potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (co do zaplacení částky 624.002,98 Kč s úrokem z prodlení od 19. 9. 2005 do zaplacení), změnil výrok o náhradě nákladů řízení co do jejich výše, jinak ho potvrdil a uložil žalované zaplatit žalobci náklady odvolacího a dovolacího řízení. I tento rozsudek Nejvyšší soud zrušil rozsudkem ze dne 14. 10. 2015, č. j. 26 Cdo 275/2015-508, a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Následně odvolací soud rozsudkem ze dne 30. 3. 2016, č. j. 28 Co 330/2013-558, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované náklady řízení. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 14. 6. 2017, č. j. 26 Cdo 3452/2016-615, rozsudek odvolacího soudu (opět) zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud poté rozsudkem ze dne 22. 11. 2017, č. j. 28 Co 330/2013-678, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku o věci samé potvrdil, ve výroku o nákladech řízení jej změnil tak, že jejich výše činí 213.231,40 Kč a uložil žalované povinnost zaplatit náklady odvolacího a dovolacího řízení ve výši 151.824,10 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. V těchto rozhodnutích postupně Nejvyšší soud - vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, která převzal i odvolací soud – uzavřel, že Smlouva byla uzavřena platně, žalobce od Smlouvy platně neodstoupil (neposkytl žalované dodatečnou přiměřenou lhůtu ke splnění jejího závazku), a Smlouva nebyla zrušena ani dohodou podle §572 odst. 2 obč. zák. Odvolací soud (po zrušení svých rozhodnutí Nejvyšším soudem) uzavřel, že žalobce se sice nedomáhal u soudu po žalované splnění jejích povinností ze Smlouvy – provedení dohodnutých prací (poté, co uplynula lhůta pro jejich provedení stanovená ve Smlouvě), a přestože si nesjednali, že by tyto práce mohl provést sám na náklady žalované, s ohledem na skutečnost, že stavebně-technický stav domu vyžadoval provedení prací v co nejkratší době, považoval za správný jeho postup, kterým provedení prací zajistil prostřednictvím třetí osoby. Nepřisvědčil přitom tvrzení žalované, že jí žalobce provedení prací fakticky znemožnil, když jí neumožnil změnu dodavatele prací ujednaného ve Smlouvě (PRAŽSKÁ PŮDNÍ s. r. o.), neboť k provedení prací se ve Smlouvě zavázala žalovaná, nikoliv dodavatel. Žalovaná měla k provedení prací dostatek času a již v roce 2002 ji žalobce informoval, že stav domu se v důsledku jejího prodlení výrazně zhoršuje. Shodně se soudem prvního stupně měl za to, že náklady, které vynaložil žalobce za práce, k jejichž provedení byla podle Smlouvy povinna žalovaná, představují škodu, za kterou žalovaná odpovídá, neboť porušila svou smluvní povinnost (§420 odst. 1 obč. zák.). Za správný považoval i jeho závěr, že nárok není promlčen, neboť vznik škody je vázán až na zaplacení faktur za dodávku prací. Tvrzení žalované, že cena za provedené práce je vysoká, považoval za příliš obecné, a proto k němu nepřihlížel a dokazování (jak navrhovala žalovaná) ohledně výše uplatněného nároku nedoplňoval. Shodně se soudem prvního stupně tak považoval nárok žalobce na náhradu za práce provedené namísto žalované za důvodný (vůči zbývajícím stavebníkům bylo řízení zastaveno, neboť řízení bylo na návrh účastníků přerušeno a účastníci nepodali návrh na jeho pokračování). Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Odvolacímu soudu vytýkala, že právní posouzení žalobou uplatněného nároku jako nároku na náhradu škody je nesprávné a odporující ustálené rozhodovací praxí dovolacího soudu. Namítala, že žalobce se měl domáhat provedení prací, nikoliv zajistit jejich provedení třetí osobou a následně požadovat úhradu takto vynaložených nákladů z titulu náhrady škody. Z judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu dovozovala, že plnění smluvní povinnosti – provedení prací – se nelze domáhat prostřednictvím ustanovení o náhradě škody či jiného odpovědnostního institutu. Současně zdůraznila, že k zaplacení předmětné částky nesvědčí žalobci žádný jiný právní titul. Za nesprávné považovala i posouzení námitky promlčení. Podle Smlouvy měla (společně s dalšími stavebníky) práce provést do 28. 2. 2000, dne 1. 3. 2003 se proto právo žalobce na provedení prací podle Smlouvy promlčelo; žalobu podal až po více než 5 letech. Zdůraznila, že k promlčení došlo bez ohledu na právní kvalifikaci nároku, neboť případná škoda mohla žalobci vzniknout k 1. 3. 2000, nikoliv až uhrazením faktur, ke stejnému dni by musel být určen začátek běhu promlčecí doby případného bezdůvodného obohacení, neboť v tento okamžik žalobce přesně věděl, jaké práce (ne)byly provedeny. Otázkou promlčení úroků z prodlení se pak odvolací soud vůbec nezabýval, ačkoli tuto námitku v řízení řádně uplatnila. I kdyby mělo jít o nárok na náhradu škody ve smyslu §420 odst. 1 obč. zák., nebyly by naplněny předpoklady vzniku odpovědnosti za škodu. Vytýkala odvolacímu soudu, že se ani naplněním jednotlivých podmínek vzniku odpovědnosti nezabýval. Rovněž zdůraznila, že splnění povinnosti ze Smlouvy jí bylo jednáním žalobce znemožněno a že výkon práva žalobce již od počátku odporuje dobrým mravům. Odvolacímu soudu zároveň vytýkala, že se nevypořádal se všemi jejími námitkami uplatněnými v řízení, nepřihlédl ke všem v řízení provedeným důkazům a neprovedl některé jí navržené důkazy, aniž by tento postup jakkoliv odůvodnil. Měla za to, že skutkové závěry odvolacího soudu (soudu prvního stupně) jsou navíc s provedenými důkazy v extrémním nesouladu. Opakovaně zdůraznila, že práce provedené společností FOR-MONT s. r. o. jsou značně nadhodnocené, přičemž k provedení některých z nich nebyla ani na základě Smlouvy povinna. Současně namítala, že odvolací soud soustavně nerespektuje závazné právní názory a výslovné pokyny Nejvyššího soudu vyplývající z jeho předcházejících rozhodnutí v této věci. Navrhla proto, aby dovolací soud změnil rozsudek odvolacího soudu tak, že žaloba se zamítá, žalobci uložil povinnost k náhradě nákladů řízení, případně aby ho zrušil a vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (v takovém případě navrhla, aby dovolací soud rozhodl, že věc projedná a rozhodně jiný senát odvolacího soudu). Žalobce ve svém vyjádření uvedl, že dovolání není důvodné, ztotožnil se s právními závěry odvolacího soudu a vyvracel (některé) v dovolání vznesené námitky žalované. Jednání žalované považoval za ryze účelové, vedené snahou získat na základě Smlouvy jím poskytnuté prostory k vestavbě bytové jednotky bez jakéhokoli protiplnění. Navrhl, aby dovolací soud dovolání zamítl. Dovolání podané včas, subjektem k tomu oprávněným – účastnicí řízení (§240 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. s. ř.“), za splnění podmínky zastoupení advokátem (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, je přípustné, neboť odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Nárok žalobce je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k době uzavření Smlouvy a provedení předmětných prací – podle zákona č. 72/1994 Sb. a obč. zák. Nejvyšší soud ve svých předcházejících rozhodnutích v této věci zdůraznil, že podle ustálené soudní praxe (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2001, sp. zn. 25 Cdo 1569/99, ze dne 23. 2. 2006, sp. zn. 25 Cdo 71/2005, ze dne 21. 10. 2008, sp. zn. 25 Cdo 3053/2006, publikovaný pod č. 84/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) nesplnění smluvní povinnosti (jakožto porušení právní povinnosti) může být jedním z předpokladů obecné odpovědnosti za škodu ve smyslu §420 obč. zák., aplikace tohoto ustanovení však nepřichází v úvahu v případě, že je na účastníkovi závazkového právního vztahu požadováno splnění jeho povinnosti ze smlouvy, tedy jestliže uplatněný nárok na plnění v požadované výši vyplývá přímo ze smluvního závazku. Součástí skutkového stavu projednávané věci je i zjištění, že mezi účastníky nebylo sjednáno, že v případě nesplnění závazku žalovanou – provedení prací – je žalobce oprávněn práce provést sám. Žalobce se měl po žalované domáhat splnění povinností ze Smlouvy, nikoliv bez dalšího práce provést sám. Požaduje-li náhradu takto vynaložených nákladů po žalované (za práce, které měla provést), domáhá se ve své podstatě splnění povinnosti ze Smlouvy v transformované podobě – skrze peněžité plnění. Protože prostřednictvím ustanovení o náhradě škody se nelze domáhat splnění povinnosti vyplývající ze smlouvy, neboť plnění ze závazku má přednost před občanskoprávní odpovědností za škodu způsobenou porušením smluvní povinnosti, ustanovení §420 odst. 1 obč. zák. na projednávanou věc nedopadá. Předmětem žaloby je tedy (podle skutkových tvrzení žalobce) ve skutečnosti plnění ze Smlouvy. Právní posouzení věci odvolacím soudem je tudíž nesprávné. Nesprávný je i závěr odvolacího soudu o nedůvodnosti vznesené námitky promlčení. Podle ustanovení §100 odst. 1 obč. zák. právo se promlčí, jestliže nebylo vykonáno v době v tomto zákoně stanovené (§101 až 110). K promlčení soud přihlédne jen k námitce dlužníka. Dovolá-li se dlužník promlčení, nelze promlčené právo věřiteli přiznat. Podle §101 obč. zák. pokud není v dalších ustanoveních uvedeno jinak, je promlčecí doba tříletá a běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé. V obecné tříleté promlčecí době podle §101 obč. zák. se promlčuje i právo na plnění ze smlouvy. Začátek běhu promlčecí doby je přitom spojován s okamžikem, „kdy právo mohlo být vykonáno poprvé.“ Obecně platí, že právo může být vykonáno poprvé, jakmile vznikne možnost podat na jeho základě žalobu, jinými slovy řečeno, jakmile nastane okamžik, kdy je actio nata; tento den je dnem počátku běhu promlčecí doby podle §101 obč. zák. Žalovaná měla podle Smlouvy v souvislosti s výstavbou jednotky dokončit sjednané práce do 28. 2. 2000. Ode dne následujícího, tedy od 1. 3. 2000, se mohl žalobce domáhat po žalované plnění ze Smlouvy (ať již provedením prací či formou peněžitého plnění), k němuž se zavázala, a proto tento den je třeba také považovat za den rozhodný pro počátek běhu promlčecí doby. Podal-li žalobu až 23. 6. 2005, učinil tak až po uplynutí (tříleté) promlčecí doby. Skutková zjištění ani neodůvodňují závěr, že by uplatněná námitka promlčení byla v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.) Nejvyšší soud dlouhodobě zastává názor, že dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění námitky promlčení by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdyby bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, publikovaný pod č. 59/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek téhož soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 25 Cdo 4221/2009). Pro úplnost lze dodat, že odvolací soud se ve svém rozhodnutí zabýval jen jedním z předpokladů odpovědnosti za škodu, a to porušením právní (v tomto případě smluvní) povinnosti. Tvrzení žalované, že jí žalobce znemožnil provedení sjednaných prácí, neboť jí nedovolil změnit dodavatele prací, považoval odvolací soud za neopodstatněné s odkazem na Smlouvu, podle níž byla zavázána žalovaná, nikoliv dodavatel. Takový závěr však neodpovídá zjištění, že ve Smlouvě se účastníci dohodli, že práce provede konkrétní dodavatel, a to PRAŽSKÁ PŮDNÍ s. r. o., a že to byl právě žalobce, který se s touto společností snažil (ještě před uzavřením Smlouvy) uzavřít (stejnou) smlouvu o výstavbě, ve Smlouvě posléze konstatoval, že tato smlouva neměla náležitosti požadované zákonem č. 72/1994 Sb., a proto uzavírá Smlouvu s tím, že stavebníky budou přímo budoucí vlastníci a dodavatelem prací PRAŽSKÁ PŮDNÍ s. r. o., která také garantuje kvalitu a rozsah prací pro žalobce a stavebníci se zavázali uzavřít s ní smlouvu o dílo. Jestliže posléze dodavatel neplnil své závazky a neprováděl dohodnuté práce (ačkoliv si žalovaná vůči němu své závazky plnila), jejichž kvalitu a rozsah měl garantovat, a žalobce přesto nereagoval na žádosti žalované o změnu dodavatele, lze stěží uzavřít, že práce nebyly provedeny jen pro porušení smluvních povinností žalovanou (ostatně za porušení povinnosti by se dala považovat i změna dodavatele prací v rozporu se Smlouvou bez souhlasu žalobce). Dalšími předpoklady odpovědnosti za škodu se ve svém rozhodnutí odvolací soud ani nezabýval. Protože odvolací soud rozhodl nesprávně a dosavadní výsledky řízení ukazují, že je možné o věci rozhodnout, dovolací soud jeho rozsudek změnil [§243d písm. b) o. s. ř.] tak, že změnil rozsudek soudu prvního stupně a žalobu s ohledem na důvodně vznesenou námitku promlčení zamítl. V souladu s §243c odst. 3 věta první, §224 odst. 1, 2 o. s. ř. rozhodl dovolací soud o nákladech řízení před soudem prvního stupně, odvolacím soudem a předcházejících dovolacích řízení. Procesně neúspěšného žalobce (§151 odst. 1, §142 odst. 1 o. s. ř.) zavázal k úhradě nákladů řízení, které vznikly žalované v řízení před soudem prvního stupně a odvolacím (a dovolacím) soudem v souvislosti s jejím právním zastoupením. Výši nákladů stanovil dovolací soud podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), dále jen „AT“ (srovnej nález Ústavního soudu č. 116/2013 Sb., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, uveřejněný pod číslem 73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Za účelně vynaložené náklady žalované lze považovat (s přihlédnutím k vyúčtování nákladů zástupce žalované – viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2018, sp. zn. 25 Cdo 5713/2017): 1. V řízení (první v pořadí) před soudem prvního stupně (od podání žaloby do vynesení rozsudku dne 20. 9. 2010, č. j. 10 C 240/2010-63) ve výši 104.699 Kč - 1 úkon právní služby zástupce žalované z řad advokátů (převzetí a příprava zastoupení včetně porady dne 26. 2. 2007) ve výši 19.820 Kč podle §6 odst. 1, §7 bod 6 AT ve znění účinném do 31. 12. 2012 (tarifní hodnota - jistina ve výši 2.704.986 Kč, která tehdy byla předmětem řízení, a její příslušenství - úroky z prodlení) - 3 úkony po 20.180 Kč (porada s klientem dne 18. 9. 2008, účast u jednání 22. 9. 2008, 30. 10. 2008); tarifní hodnota - jistina ve výši 2.704.986 Kč a její příslušenství - úroky z prodlení - 4 x paušální částka náhrad hotových výdajů ve výši 300 Kč za jeden úkon, jež stojí vedle odměny (§2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 AT) - náhrada za promeškaný čas zástupce žalované strávený cestou z místa jeho advokátní kanceláře k jednání a zpět podle §14 odst. 1 písm. a), odst. 3 AT (12 půlhodin) ve výši celkem 1.200 Kč - cestovné zástupce žalované k jednání ve výši 3.446 Kč - 2x 260 km cesta ze sídla jeho kanceláře k soudu a zpět k jednání 22. 9., 30. 10. 2008, při průměrné spotřebě 8,1 l nafty/100 km, ceně za 1 l nafty 31,20 Kč a náhradě za použité vozidlo 4,10 Kč/km - náhrada za daň z přidané hodnoty z odměny a náhrad (§137 odst. 3 a §151 odst. 2 o. s. ř.) ve výši 18.103 Kč (zástupce žalované osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty) - cestovné obecného zmocněnce k jednání soudu (15 x 26 Kč) ve výši 390 Kč 2. V řízení (první v pořadí) před odvolacím soudem (do usnesení odvolacího soudu ze dne 8. 6. 2011, č. j. 28 Co 162/2011-131) ve výši 54.898 Kč - 1 úkon právní služby zástupce žalované z řad advokátů za účast u jednání dne 8. 6. 2011 ve výši 13.100 Kč podle §7 bod 6 AT ve znění účinném do 31. 12. 2012; (tarifní hodnota - jistina ve výši 1.038.715 Kč, která byla tehdy předmětem řízení, a její příslušenství - úroky z prodlení) - paušální částka náhrad hotových výdajů ve výši 300 Kč - náhrada za promeškaný čas zástupce žalované strávený cestou z místa advokátní kanceláře k jednání a zpět (6 půlhodin) ve výši celkem 600 Kč - cestovné zástupce žalované k jednání ve výši 1.560 Kč - 260 km cesta ze sídla jeho kanceláře k soudu a zpět k jednání 8. 6. 2011, při průměrné spotřebě 6,8 l nafty/100 km, ceně za 1 l nafty 33,90 Kč a náhradě za použité vozidlo 3,70 Kč/km - náhrada za daň z přidané hodnoty z odměny a náhrad ve výši 3.268 Kč - soudní poplatek za odvolání ve výši 36.070 Kč 3. V řízení (druhé v pořadí) před soudem prvního stupně (do rozsudku ze dne 14. 2. 2013, č. j. 10 C 240/2010-292) ve výši 48.010 Kč - 1 úkon právní služby zástupce žalované z řad advokátů ve výši 13.180 Kč podle §7 bod 6 AT ve znění účinném do 31. 12. 2012 (účast u jednání dne 29. 3. 2012); tarifní hodnota - jistina ve výši 1.038.715 Kč a její příslušenství - úroky z prodlení - 2 úkony právní služby zástupce žalované z řad advokátů po 10.740 Kč podle §7 bod 6 AT (účast u jednání dne 4. 6. 2012 a vyjádření ve věci samé ze dne 19. 6. 2012); odměna byla z tarifní hodnoty 602.643 Kč (řízení ohledně částky ve výši celkem 589.958 Kč bylo vyloučeno k samostatnému projednání); další vyjádření ve věci podaná v této části řízení nepovažuje dovolací soud s ohledem na jejich četnost a obsah za účelné úkony - 3 x paušální částka náhrad hotových výdajů ve výši 300 Kč za jeden úkon - náhrada za promeškaný čas zástupce žalované strávený cestou z místa advokátní kanceláře k jednání a zpět (8 půlhodin) ve výši celkem 800 Kč - cestovné zástupce žalované k jednání ve výši 3.146 Kč - 2x 260 km cesta ze sídla jeho kanceláře k soudu a zpět k jednání 29. 3. a 4. 6. 2012, při průměrné spotřebě 8,6 l nafty/100 km, ceně za 1 l nafty 34,70 Kč a náhradě za použité vozidlo 3,70 Kč/km - náhrada za daň z přidané hodnoty z odměny a náhrad ve výši 8.296 Kč - cestovné obecného zmocněnce k jednání soudu (8 x 26 Kč) ve výši 208 Kč 4. V řízení (druhé v pořadí) před odvolacím soudem (do rozsudku odvolacího soudu ze dne 23. 10. 2013, č. j. 28 Co 330/2013-324) ve výši 13.455 Kč - 1 úkon právní služby zástupce žalované z řad advokátů za účast u jednání dne 16. 10. 2013 ve výši 10.820 Kč podle §7 bod 6 AT; odměna byla z tarifní hodnoty 624.002,98 Kč (jistina, která byla tehdy předmětem řízení) - paušální částka náhrad hotových výdajů ve výši 300 Kč - náhrada za daň z přidané hodnoty z odměny a náhrad ve výši 2.335 Kč 5. V řízení (první v pořadí) před dovolacím soudem (rozsudek dovolacího soudu ze dne 9. 4. 2014, č. j. 26 Cdo 669/2014-386) ve výši 21.120 Kč - 1 úkon právní služby zástupce žalované z řad advokátů (sepis dovolání) ve výši 10.820 Kč podle §7 bod 6 AT; odměna byla z tarifní hodnoty 624.002,98 Kč (zástupce nebyl plátcem daně z přidané hodnoty); dovolací soud neshledal důvody pro navýšení odměny podle §12 odst. 1 AT - paušální částka náhrad hotových výdajů ve výši 300 Kč - soudní poplatek za dovolání ve výši 10.000 Kč 6. V řízení (třetí v pořadí) před odvolacím soudem (do rozsudku odvolacího soudu ze dne 22. 9. 2014, č. j. 28 Co 330/2013-431) ve výši 50.190 Kč - 4 úkony právní služby zástupce žalované z řad advokátů (účast u jednání dne 23. 6. 2014, 17. 9. 2014, vyjádření ve věci dne 12. 6. 2014, 25. 8. 2014) po 10.820 Kč podle §7 bod 6 AT; dovolací soud neshledal důvod pro navýšení odměny podle §12 odst. 1 AT za sepis vyjádření ve věci dne 12. 6. 2014 - 1 úkon právní služby ve výši 5.410 Kč podle §11 odst. 2 písm. f) AT za účast u jednání dne 22. 9. 2014, u něhož byl vyhlášen rozsudek - 5 x paušální částka náhrad hotových výdajů ve výši 300 Kč za jeden úkon 7. V řízení (druhé v pořadí) před dovolacím soudem (rozsudek dovolacího soudu ze dne 14. 10. 2015, č. j. 26 Cdo 275/2015-508) ve výši 11.120 Kč - 1 úkon právní služby zástupce žalované z řad advokátů (sepis dovolání) ve výši 10.820 Kč podle §7 bod 6 AT; dovolací soud neshledal důvod pro navýšení odměny podle §12 odst. 1 AT - paušální částka náhrad hotových výdajů ve výši 300 Kč 8. V řízení (čtvrté v pořadí) před odvolacím soudem (do rozsudku odvolacího soudu ze dne 30. 3. 2016, č. j. 28 Co 330/2013-558) ve výši 27.950 Kč - 2 úkony právní služby zástupce žalované z řad advokátů (vyjádření ve věci dne 6. 3. 2016, účast u jednání dne 23. 3. 2016) po 10.820 Kč podle §7 bod 6 AT; repliku k vyjádření žalobce, zaslanou jen krátce po vyjádření ve věci nepovažoval dovolací soud za účelně vynaložený úkon a neshledal ani důvod pro navýšení odměny podle §12 odst. 1 AT za sepis vyjádření ve věci - 1 úkon právní služby ve výši 5.410 Kč podle §11 odst. 2 písm. f) AT za účast u jednání dne 30. 3. 2016, u něhož byl vyhlášen rozsudek - 3 x paušální částka náhrad hotových výdajů ve výši 300 Kč za jeden úkon 9. V řízení (třetí v pořadí) před dovolacím soudem (rozsudek dovolacího soudu ze dne 14. 6. 2017, č. j. 26 Cdo 3452/2016-615) ve výši 16.250 Kč - 1 úkon právní služby zástupce žalované z řad advokátů (sepis vyjádření k dovolání žalobce) ve výši 10.820 Kč podle §7 bod 6 AT; - 1 úkon právní služby ve výši 4.830 Kč podle §11 odst. 2 písm. c) AT za dovolání proti výrokům o nákladech řízení (tarifní hodnota – náklady řízení ve výši 331.442 Kč, které měly být do té doby přiznány) - 2 x paušální částka náhrad hotových výdajů ve výši 300 Kč za jeden úkon 10. V řízení (páté v pořadí) před odvolacím soudem (do rozsudku odvolacího soudu ze dne 22. 11. 2017, č. j. 28 Co 330/2013-678) ve výši 27.950 Kč - 2 úkony právní služby zástupce žalované z řad advokátů (vyjádření ve věci dne 15. 10. 2017, účast u jednání dne 15. 11. 2017) po 10.820 Kč podle §7 bod 6 AT; doplnění vyjádření podáním dne 6. 11. 2017 nepovažoval dovolací soud za účelně vynaložený úkon - 1 úkon právní služby ve výši 5.410 Kč podle §11 odst. 2 písm. f) AT za účast u jednání dne 22. 11. 2017, u něhož byl vyhlášen rozsudek - 3 x paušální částka náhrad hotových výdajů ve výši 300 Kč za jeden úkon Celkem tak žalované náleží za řízení před soudem prvního stupně a odvolacím soudem, včetně předcházejících řízení u dovolacího soudu, náklady ve výši 375.642 Kč. V dovolacím řízení vznikly žalované v souvislosti s podáním dovolání prostřednictvím jejího zástupce z řad advokátů náklady ve výši 11.120 Kč. Zástupce žalované učinil 1 úkon právní služby – sepis dovolání, náleží mu tak odměna ve výši 10.820 Kč a paušální částka náhrad hotových výdajů ve výši 300 Kč; repliku k vyjádření žalobce nepovažoval dovolací soud za účelně vynaložený úkon. Náklady řízení před soudy všech stupňů je žalobce povinen zaplatit k rukám advokáta zastupujícího žalovanou (§149 odst. 1 o. s. ř.), v zákonné pariční lhůtě (§160 odst. 1 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí). V Brně dne 24. 4. 2019 JUDr. Pavlína Brzobohatá předsedkyně senátu