ECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.100.2017.1
sp. zn. 28 Cdo 100/2017-226
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobkyně J. D., narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Monikou Hrtoňovou, advokátkou se sídlem v Brně, Bubeníčkova 539/18, proti žalovanému M. K., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Soňou Bernardovou, advokátkou se sídlem v Brně, Koliště 259/55, o zaplacení částky 320.114,55 Kč, vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 33 C 118/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8. června 2016, č. j. 49 Co 264/2015-201, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 8. června 2016, č. j. 49 Co 264/2015-201, se s výjimkou výroku I. zrušuje a věc se ve zrušeném rozsahu vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se žalobou podanou u Okresního soudu Brno-venkov dne 5. 5. 2014 domáhala vydání soudního rozhodnutí, kterým by byla z exekuce vedené proti povinnému J. D. soudním exekutorem Mgr. Petrem Jarošem, Exekutorský úřad Chrudim (dále „soudní exekutor“) pod sp. zn. 129 EX 2576/13 vyloučena pohledávka na výplatu zbytku rozdělované podstaty ve výši 720.229,10 Kč podle usnesení soudního exekutora ze dne 17. 10. 2012, č. j. 129 EX 2576/13. Po zjištění, že soudní exekutor ze zbytku výtěžku rozdělované podstaty vyplatil dne 14. 10. 2014 žalovanému částku 630.544,10 Kč, změnila žalobkyně žalobu a dále se na žalovaném domáhala zaplacení částky 630.544,10 Kč, přičemž nárok skutkově vymezila tvrzeními korespondujícími požadavku na vydání bezdůvodného obohacení a argumentovala tím, že má – na rozdíl od žalovaného – lepší právo k výplatě zůstatku výtěžku exekuce.
Okresní soud Brno-venkov (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 11. 5. 2015, č. j. 33 C 118/2014-171, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala na žalovaném zaplacení částky 630.544,10 Kč (výrok I.). Žalobkyni uložil zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 47.045,- Kč k rukám Mgr. Soni Bernardové, advokátky (výrok II.).
Soud prvního stupně vyšel z těchto skutkových zjištění:
- manželství žalobkyně a J. D. uzavřené dne 11. 4. 1987 před Místním národním výborem Dolní Kounice bylo rozvedeno rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov ze dne 24. 11. 2009, č. j. 14 C 398/2009-15, který nabyl právní moci dne 18. 12. 2009,
- usnesením Okresního soudu Brno-venkov ze dne 27. 1. 2011, č. j. 28 EXE 3101/2011-12, byla nařízena exekuce podle vykonatelného rozhodnutí Okresního soudu Brno-venkov ze dne 4. 3. 2010, sp. zn. 7 C 544/2009, k uspokojení pohledávky oprávněného C&K, a. s. proti povinnému J. D. (dále „povinný“) ve výši 300.000,- Kč s příslušenstvím a provedením exekuce byl pověřen soudní exekutor Mgr. Petr Jaroš, Exekutorský úřad Chrudim (dále „první exekuce“),
- soudní exekutor vydal dne 20. 3. 2012 pod č. j. 129 EX 7315/10-44, dražební vyhlášku, kterou nařídil dražební jednání, jehož předmětem byla dražba nemovité věci, a to pozemku parc. č. st. XY v obci a katastrálním území XY se stavbou č. p. XY, jež byla předmětem společného jmění manželů (dále „SJM“), žalobkyně a povinného,
- usnesením soudního exekutora ze dne 10. 5. 2012, č. j. 129 EX 7315/10-56, byl udělen příklep vydražiteli M. K., narozenému XY, a usnesením soudního exekutora ze dne 17. 12. 2012, č. j. 129 EX 7315/10-72, byla rozvržena rozdělovaná podstata mezi jednotlivé věřitele s tím, že zbytek podstaty po uspokojení všech pohledávek bude vydán povinnému,
- dne 22. 3. 2013 podal žalovaný jako oprávněný u soudního exekutora návrh na provedení exekuce na majetek povinného J. D. pro vymožení pohledávky ve výši 800.000,- Kč, jež byla oprávněnému přiznána vykonatelným rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov ze dne 17. 4. 2012, sp. zn. 12 T 86/2011, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 23. 1. 2013, sp. zn. 3 To 395/2012 (dále „druhá exekuce“),
- dne 21. 5. 2013 pod č. j. 22 EXE 633/2013-9, byl Okresním soudem
Brno-venkov pověřen soudní exekutor provedením druhé exekuce na majetek povinného pro pohledávku oprávněného M. K., narozeného XY, ve výši 800.000,- Kč s příslušenstvím,
- usnesením Okresního soudu Brno-venkov ze dne 29. 1. 2013, č. j. 5 Nc 1301/2013-35, které nabylo právní moci dne 26. 2. 2013, bylo nařízeno předběžné opatření, kterým bylo soudnímu exekutorovi uloženo zdržet se výplaty zbytku rozdělované podstaty ve výši 720.229,10 Kč,
- usnesením Okresního soudu Brno-venkov ze dne 28. 4. 2014, č. j. 29 C 86/2013-52, které nabylo právní moci dne 30. 4. 2014, byl v právní věci žalobkyně a povinného soudem schválen smír účastníků, v němž bylo deklarováno, že vlastníkem a osobou výlučně oprávněnou k výplatě zbytku rozdělované podstaty (hyperochy) ve výši 720.229,10 Kč je žalobkyně,
- exekučním příkazem ze dne 6. 6. 2013, č. j. 129 EX 2576/13-9, rozhodl soudní exekutor o provedení exekuce přikázáním jiné pohledávky, kterou má či v budoucnu bude mít povinný za svým dlužníkem, P. J., z důvodu přeplatku (zbytku) výtěžku dražby nemovitosti povinného,
- dne 14. 10. 2014 soudní exekutor vyplatil žalovanému ze zbytku rozdělované podstaty částku 630.544,10 Kč.
Zjištěný skutkový stav soud prvního stupně posoudil, pokud šlo o právní otázku, zda zbytek rozdělované podstaty, tzv. hyperocha, se stal předmětem vypořádání společného jmění žalobkyně a povinného, podle ustanovení §150 odst. 4 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále „obč. zák.“), a v případě žalobou uplatněného nároku (po změně žaloby) posouzeného jako žaloba z lepšího práva podle ustanovení §2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník ve znění účinném od 1. 1. 2014 (dále „o. z.“), když dospěl k závěru, že žalobkyní tvrzené bezdůvodného obohacení, jehož se žalovanému na její úkor mělo dostat, vzniklo výplatou částky 630.544,10 Kč dne
14. 10. 2014. Dovodil, že žalovanému nebyla vyplacena částka 630.544,10 Kč soudním exekutorem bez právního důvodu, nýbrž se tak stalo na základě vykonatelného soudního rozhodnutí v souladu se zákonem v rámci exekuce. Žalobkyně by mohla být s tzv. žalobou z lepšího práva úspěšná, pokud by tvrdila a prokázala skutečnosti vedoucí k závěru, že má k výplatě zbytku rozdělované podstaty lepší právo než žalovaný. Žalobkyni však žádný nárok na výplatu hyperochy nesvědčil a hyperocha nemohla být ani předmětem vypořádání SJM nevyvratitelnou právní domněnkou ve smyslu §150 odst. 4 obč. zák., neboť nejde o konkrétní finanční prostředky. Žalobkyně mohla vůči povinnému uplatnit nárok na zaplacení adekvátní hodnoty vydražené nemovitosti, což však neučinila.
Krajský soud v Brně (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 8. 6. 2016, č. j. 49 Co 264/2015-201, rozsudek soudu prvního stupně v části výroku I. o zamítnutí žaloby na zaplacení částky 270.429,55 Kč (v důsledku částečného zpětvzetí žaloby v odvolacím řízení) zrušil a v tomto rozsahu řízení zastavil (výrok I.). V části výroku I. o zamítnutí žaloby na zaplacení částky 320.114,55 Kč rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II.). Žalobkyni uložil zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 109.335,- Kč k rukám Mgr. Soni Bernardové, advokátky (výrok III.).
Odvolací soud vyšel zcela ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, jejichž správnost ostatně nebyla účastníky řízení nijak zpochybňována. Stejně jako soud prvního stupně podrobil právní posouzení věci v otázce vypořádání SJM režimu ustanovení §150 odst. 4 obč. zák. (vzhledem k okamžiku zániku SJM ke dni 18. 12. 2009) a pokud jde o otázku vzniku bezdůvodného obohacení, ustanovení §2991 odst. 1 a 2 o. z. (s ohledem na výplatu částky tvrzeného bezdůvodného obohacení dne 14. 10. 2014). Souhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že částka 630.544,10 Kč nebyla žalovanému vyplacena bez právního důvodu, neboť se tak stalo soudním exekutorem v souladu se zákonem v rámci exekuce vedené na základě vykonatelného soudního rozhodnutí. Připomněl, že úspěch žaloby z lepšího práva předpokládá, že žalobce je proti věřiteli povinného, jemuž byl výtěžek exekuce vyplacen, z hmotně-právního hlediska, pokud jde o pravost, výši, skupinu či pořadí, nositelem lepšího práva než příjemce výtěžku zpeněžení. V této souvislosti odvolací soud odkázal na reflexi problematiky žaloby z lepšího práva v rozhodovací praxi dovolacího soudu (odvolací soud citoval z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1509/2009; tento rozsudek je přístupný, stejně jako dále citovaná rozhodnutí dovolacího soudu, na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz ) a v komentářové literatuře [Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 2223 – 2224 – dále „Komentář“]. Zdůraznil přitom, že pro rozhodnutí o žalobě z lepšího práva není významné, jak bylo postupováno v řízení o výkonu rozhodnutí (exekuci), ale zda měl věřitel povinného hmotně-právní důvod k přijetí plnění. V poměrech projednávané věci odvolací soud uvedl, že žalobkyni by v režimu ustanovení §150 odst. 4 obč. zák. (po nastoupení účinku nevyvratitelné právní domněnky) vznikl proti bývalému manželovi nárok na vyplacení poloviny hodnoty, za níž byla nemovitost v dražbě prodána. Nevzniklo jí však vlastnické právo k výtěžku dražby nebo k zůstatku výtěžku dražby. Z hyperochy ovšem mohla svou pohledávku za bývalým manželem uspokojit stejně, jako z ní mohl svou pohledávku za J. D. uspokojit žalovaný. Odvolací soud uzavřel, že žalobkyni i žalovanému svědčilo vůči J. D. právo na zaplacení peněžitého plnění, přičemž žalobkyně neměla z hlediska pravosti, priority nebo pořadí lepší právo než žalovaný, jenž se tak na úkor žalobkyně bezdůvodně neobohatil. O nákladech řízení před soudy obou stupňů rozhodl odvolací soud s odkazem na ustanovení §142 odst. 1 o. s. ř. a §146 odst. 2 věta první o. s. ř. (s přihlédnutím k §224 odst. 1 o. s. ř.). Při výpočtu částky 109.335,- Kč přihlédl k výši mimosmluvní odměny vycházející z ustanovení §7 bod 6. vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále „advokátní tarif“), závislé na aktuální tarifní hodnotě předmětu řízení, k počtu provedených úkonů právní služby, k výši paušální náhrady hotových výdajů za každý takový úkon a vše navýšil o náhradu odpovídající 21 % dani z přidané hodnoty.
Proti rozsudku odvolacího soudu, a to výslovně proti výroku II. o věci samé a výroku III. o nákladech řízení před soudy obou stupňů, podala žalobkyně dovolání. Má za to, že dovolání je přípustné ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř., neboť odvolací soud se při posouzení právního režimu výtěžku dražby věci spadající do SJM odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (žalobkyně odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2551/2012, a na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2012, sp. zn. 28 Cdo 359/2012). Vychází přitom z přesvědčení, že jí zůstává po vydražení věci patřící do SJM zachováno v režimu ustanovení §150 odst. 4 obč. zák. vlastnické právo k výtěžku dražby, v nějž se transformovalo vlastnické právo ke společné nemovité věci. Dále žalobkyně shledává důvod přípustnosti dovolání v právní otázce dovolacím soudem dosud neřešené. Vymezuje ji potřebou posouzení právního režimu zbytku výtěžku zpeněžení (tzv. hyperochy) poté, kdy soudní exekutor zpeněžil věc patřící do SJM a z rozdělované podstaty uspokojil všechny pohledávky. Je toho názoru, že má, stejně jako povinný, hmotně-právní nárok na výplatu poloviny hyperochy, jež se stala nastoupením nevyvratitelné právní domněnky (§150 odst. 4 obč. zák.) předmětem jejího výlučného vlastnictví, a uplatňuje jej proti soudnímu exekutorovi, a nikoliv vůči povinnému, jak nesprávně – v rozporu se závěry označených rozhodnutí Nejvyššího soudu - dovodil odvolací soud. S argumentací o otázce dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu neřešené namítá, že jako bývalá manželka povinného má lepší právo než žalovaný, jehož pohledávka vznikla až po zániku manželství s povinným, a byla uspokojena ze zbytku výtěžku vydražené nemovitosti náležící do SJM.
Žalobkyně dále vymezila hlediskem odchýlení se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu i přípustnost dovolání, jež směřovalo proti výroku III. o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Má za to, že odvolací soud při určení tarifní hodnoty předmětu řízení o excindační žalobě nepřihlédl k závěrům prezentovaným v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3104/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2015, sp. zn. 20 Cdo 2056/2016, a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2015, sp. zn. 26 Cdo 5408/2014. Je přesvědčena o tom, že výše mimosmluvní odměny neměla být stanovena podle ustanovení §7 bod 6. a §8 odst. 1 advokátního tarifu, tj. z hodnoty předmětu řízení v částce 720.229,10 Kč, ale podle ustanovení §9 odst. 3 písm. a) ve spojení s §7 bod 5. advokátního tarifu. Dále žalobkyně namítala, že odvolací soud v návaznosti na částečné zpětvzetí žaloby v odvolacím řízení (co do částky 270.429,55 Kč), zrušení části rozsudku soudu prvního stupně a částečné zastavení řízení již znovu neměl rozhodovat o nákladech prvostupňového řízení, ale pouze o náhradě nákladů řízení odvolacího. Učinil-li tak, nesprávně aplikoval ustanovení §224 odst. 2 o. s. ř., jež se uplatní pouze tehdy, jestliže rozsudek soudu prvního stupně odvolací soud mění.
V dovolání žalobkyně navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu ve věcném výroku II. změnil tak, že změní rozsudek soudu prvního stupně a žalobě o povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni částku 360.114,55 Kč vyhoví, a aby znovu rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů, popřípadě aby rozsudek odvolacího soudu v dovoláním napadeném rozsahu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání argumentuje proti důvodům jeho přípustnosti poukazem na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu, od níž se odvolací soud napadeným rozsudkem neodchýlil. Připomíná, že na dovoláním vymezenou právní otázku „transformace“ vlastnického práva k nemovité věci patřící do SJM ve vlastnické právo k výtěžku zpeněžení po provedené dražbě lze odpověď odkazem na závěry vyjádřené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2010, sp. zn. 29 Cdo 2155/2008. V uvedeném rozhodnutí se dovolací soud zabýval otázkou ochrany vlastnického práva k peněžním prostředkům, dokud nejsou v majetku toho, kdo je má neoprávněně zadržovat, jednotlivě určitelné a rozeznatelné (typicky finanční prostředky na bankovním účtu). Pokud tomu tak není, pak je nárok na výplatu peněžních prostředků prezentován jako pohledávka a je uplatněn proti tomu, kdo účet vede. Žalovaný vyjádřil přesvědčení, že obdobně tomu je i v případě výtěžku zpeněžení exekuce, který vede soudní exekutor ve smyslu §46 odst. 5 exekučního řádu na zvláštním bankovním účtu. Žalovaný dále označil za nepřípadné odkazy žalobkyně na závěry z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2551/2012, a z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2012, sp. zn. 28 Cdo 359/2012, které se vzhledem k posuzování odlišné skutkové situace v poměrech projednávané věci neuplatní. Současně ovšem připustil, že závěry vyjádřené v označených rozhodnutích spíše podporují správnost rozsudku odvolacího soudu, neboť je z nich patrno, že při vypořádání SJM vzniká tomu z manželů, který peněžní částkou nedisponuje, nárok na vyplacení té části, která na něj v rámci vypořádání připadá, tedy má pohledávku na zaplacení. Ve vyjádření žalovaný navrhl, aby dovolací soud dovolání odmítl jako nepřípustné, popřípadě zamítl jako nedůvodné.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017, neboť dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 8. 6. 2016 (srovnej část první, čl. II, bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.). Po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, že bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 věta první o. s. ř.), že je splněna podmínka povinného zastoupení dovolatelky advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.) a že byl uplatněn dovolací důvod uvedený v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., zabýval se tím, zda je dovolání žalobkyně přípustné (§237 o. s. ř.).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolatelka uplatňuje jako důvod přípustnosti dovolání odchýlení se odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího v otázce transformace vlastnického práva (SJM) k nemovité věci ve vlastnické právo manželů k výtěžku z prodeje této věci v dražbě provedené soudním exekutorem v době, kdy zaniklé SJM nebylo vypořádáno ani dohodou účastníků a ani rozhodnutím soudu a právní poměr ke společné věci (hodnotě) je založen nevyvratitelnou právní domněnkou obsaženou v ustanovení §150 odst. 4 obč. zák. Tvrdí, že po prodeji společné nemovité věci v dražbě se stala společně s bývalým manželem vlastníkem výtěžku jejího zpeněžení. Odkazuje přitom na závěry z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2551/2012, a z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2012, sp. zn. 28 Co 359/2012, jež mají správnost její argumentace podporovat.
V rozsudku ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2551/2012, Nejvyšší soud v řízení o vypořádání SJM uvedl, že „obecně platí, že prodej věci ve společném jmění manželů po zániku společného jmění manželů má za následek, že předmětem vypořádání společného jmění manželů je částka takovým prodejem získaná, neboť jde o transformaci věci ve společném jmění na získané finanční prostředky. Při rovnosti podílů by v takovém případě na každého z bývalých manželů připadala částka v rozsahu jedné poloviny.“ S uvedeným závěrem lze rozsudek odvolacího soudu (z hlediska jeho souladu s judikaturou Nejvyššího soudu) konfrontovat v obecné rovině, neboť ve věci vypořádání SJM posuzované odkazovaným rozhodnutím došlo k prodeji společné nemovité věci jedním z manželů za obvyklých okolností (nikoliv v exekuční dražbě s omezením v dispozici s výtěžkem zpeněžení věci) a spor byl veden o výplatu části podílu druhého z manželů, který výtěžkem z prodeje společné nemovité věci nedisponoval. Přes odlišné skutkové okolnosti jsou závěry odkazovaného rozhodnutí dovolacího soudu do poměrů projednávané věci přenositelné. Odvolací soud se ovšem – na rozdíl od mínění dovolatelky – od citovaného rozhodnutí dovolacího soudu neodchýlil, neboť dovodil, „že žalobkyni vzniklo vůči bývalému manželovi J. D. po nastoupení nevyvratitelné právní domněnky vypořádání SJM právo na vyplacení poloviny hodnoty, která byla prodejem předmětné nemovitosti v dražbě získána.“ Ze závěrů citovaného rozhodnutí se jeví být ve vztahu k dovolací argumentaci žalobkyně o vzniku vlastnického práva k zůstatku výtěžku exekuce rozhodným, že i v odkazované věci žalující manžel uplatnil právo na doplatek peněžitého plnění, kterým disponoval druhý z manželů, tedy na pohledávku. Pouze ve finanční prostředky se totiž mohl transformovat předmět vlastnického práva (SJM), hmotná věc, došlo-li k jejímu prodeji za kupní cenu, jež představuje majetkovou hodnotu, za níž byla zpeněžena a s níž disponoval jen jeden z manželů.
V rozsudku ze dne 10. 10. 2012, sp. zn. 28 Cdo 359/2012, se Nejvyšší soud podrobně zabýval problematikou práva povinného vůči soudnímu exekutorovi na výplatu zbytku zpeněžení věci prodané v dražbě poté, kdy soudní exekutor uspokojil veškeré pohledávky věřitelů povinného (§337c odst. 6 o. s. ř.; s účinností od 1. 8. 2013 §337c odst. 7 o. s. ř.). Mimo jiného uvedl, že „povinnému zde nevzniká žádné nové majetkové právo. Částka odpovídající zbytku rozdělované podstaty představuje jeho majetek, který není důvodu povinnému odebírat, jelikož veškeré jeho dluhy již byly zaplaceny.“ Současně připomíná, že „vlastnické právo povinného zůstává při výkonu exekuce prodejem nemovitosti zachováno, byť se zásadním omezením možnosti disponovat s věcí (srov. §335b o. s. ř. a navazující ustanovení), až do doby kumulativního splnění podmínek pro přechod vlastnického práva v dražbě nemovitosti spočívajících v právní moci usnesení o příklepu a zaplacení nejvyššího podání (§336l odst. 2 o. s. ř.). Je-li povinnému ponecháno vlastnické právo k nemovitosti, pak mu nelze zcela upřít ani právo na částku, na níž bylo vlastnické právo zákonem stanoveným způsobem transformováno v rámci dražby, třebaže i v tomto případě jsou dispoziční možnosti povinného samozřejmě omezeny a částka je svěřena exekutorovi, aby s ní nakládal tak, aby byl splněn účel exekučního řízení. Přednost před právem povinného tak mají práva oprávněných věřitelů, aniž by je však mohla popírat v částce, v jaké v dražbě získaná částka přesahuje částku dlužnou.“ S uvedenými závěry nelze rozsudek odvolacího soudu (z hlediska jeho souladu s judikaturou Nejvyššího soudu) pro odlišnost skutkových poměrů ve věci odkazované a nyní posuzované konfrontovat. Nelze přehlédnout, že výklad o vlastnickém právu povinného ke zbytku rozdělované podstaty (k hyperoše) v odkazovaném rozhodnutí ozřejmoval jeho pozici vůči soudnímu exekutorovi, který po splnění účelu exekučního řízení pozbývá dispoziční oprávnění k výtěžku exekuce, a dostává se z pohledu povinnosti uložené mu ustanovením §337c odst. 6 o. s. ř. do pozice bezdůvodně obohaceného, pokud tento výtěžek povinnému nevydá. Tím, že vlastnické právo povinného ke zbytku výtěžku exekuce má podle odkazovaného rozhodnutí dovolacího soudu hmotně-právní základ (a nezakládá je ustanovení §337c odst. 6 o. s. ř.), ovšem ještě nic nevypovídá o tom, že by měl soudní exekutor při plnění povinnosti vyplatit hyperochu (výlučně) povinnému přihlížet i k právu (tvrzenému nebo i skutečnému) třetí osoby.
Má-li žalobkyně za to, že by dovolací soud měl posoudit jako otázku dosud neřešenou problematiku vzniku „vlastnického práva“ povinného a jeho manžela k zůstatku rozdělované podstaty poté, kdy došlo ke zpeněžení společné věci a rozdělení výtěžku mezi věřitele v exekučním řízení, pak pro tuto otázku přípustnost dovolání založit nelze, neboť již je v rozhodovací praxi dovolacího soudu konstantně řešena a odvolací soud se od tohoto řešení neodchýlil. V této souvislosti je nezbytné uvést, že žalobkyně nesprávně argumentuje tím, že nabyla vlastnické právo k výtěžku dražby, popřípadě k jeho zůstatku, v nějž se transformovalo vlastnické právo (SJM) k nemovité věci. Přehlíží ovšem, že nemovitá věc je z hlediska klasifikace věcí v právním slova smyslu nezastupitelnou individuálně určenou hmotnou věcí a výtěžek zpeněžení (zůstatek tohoto výtěžku) je majetkovou hodnotou nehmotné povahy, byť penězi ocenitelnou, jež je v podmínkách exekučního řízení vedena na zvláštním účtu soudního exekutora [§46 odst. 5 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů]. Dovolací soud ostatně ozřejmil tuto problematiku v rozsudku ze dne 20. 5. 2010, sp. zn. 29 Cdo 2155/2008. V něm, mimo jiného, uvedl, že „v právní teorii (srov. např. Knapp., V. a kol.: Občanské právo hmotné. Svazek I., 1. vydání, Praha, CODEX 1995, str. 146) ani v soudní praxi [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. 29 Odo 1005/2003, uveřejněný pod číslem 85/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek] není pochyb o tom, že věcí v právním smyslu jsou i peníze jako zákonné platidlo. Nejsou-li peníze identifikovány jednotlivě (např. úschova bankovek určených jejich čísly, mince ve sbírce apod.), jde o věci určené druhově počtem peněžních jednotek těmito platidly vyjádřených. Ochranu vlastnického práva k penězům proti tomu, kdo je neoprávněně zadržuje, lze vlastníku přiznat, jen jde-li o peníze jednotlivě určitelné (individualizovatelné) a tím, jak jsou označeny, v majetku toho, kdo je vlastníku zadržuje, rozpoznatelné.“
Přípustnost dovolání ovšem zakládá námitka, že pohledávka žalobkyně na výplatu zůstatku (zbytku) rozdělované podstaty po uspokojení všech věřitelů v prvním exekučním řízení či její část z titulu zaniklého a nevyvratitelnou domněnkou (§150 odst. 4 obč. zák.) vypořádaného SJM je lepším právem, než měl žalovaný, jehož pohledávku vzniklou až po zániku manželství soudní exekutor z hyperochy ve druhé exekuci uspokojil. Touto námitkou žalobkyně obsahově vystihuje právní otázku v rozhodovací praxi dovolacího soudu již řešenou, přičemž odvolací soud se od judikatorně ukotveného řešení odchýlil.
Podle ustanovení §150 odst. 4 obč. zák. nedošlo-li do tří let od zániku společného jmění manželů k jeho vypořádání dohodou nebo nebyl-li do tří let od jeho zániku podán návrh na jeho vypořádání rozhodnutím soudu, platí ohledně movitých věcí, že se manželé vypořádali podle stavu, v jakém každý z nich věci ze společného jmění manželů pro potřebu svou, své rodiny a domácnosti výlučně jako vlastník užívá. O ostatních movitých věcech a o nemovitých věcech platí, že jsou v podílovém spoluvlastnictví a že podíly obou spoluvlastníků jsou stejné; totéž platí přiměřeně o ostatních majetkových právech, pohledávkách a závazcích manželům společných.
Podle ustanovení §143 odst. 1 písm. b) obč. zák. společné jmění manželů tvoří závazky, které některému z manželů nebo oběma manželům společně vznikly za trvání manželství, s výjimkou závazků týkajících se majetku, který náleží výhradně jednomu z nich, a závazků, jejichž rozsah přesahuje míru přiměřenou majetkovým poměrům manželů, které převzal jeden z nich bez souhlasu druhého.
Citovaná ustanovení, jejichž aplikace s ohledem na okamžik zániku manželství a SJM žalobkyně a povinného (jejího bývalého manžela J. D.) ke dni 18. 12. 2009 pro potřeby vypořádání zaniklého SJM přicházela v úvahu (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3779/2014, jenž byl publikován pod číslem 103/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a v němž byl mimo jiného vyjádřen závěr, že „vypořádání SJM zaniklého, popřípadě zrušeného nebo zúženého, před 1. 1. 2014 se provede podle zákona č. 40/1964 Sb.“), předpokládá, že předmětem vypořádání SJM (stejně jako předmětem občanskoprávního vztahu obecně) jsou majetkové hodnoty hmotné i nehmotné povahy (k tomu srovnej §118 odst. 1 obč. zák. nebo §496 odst. 2 o. z.). Mezi nehmotné věci patří zejména práva, pokud to jejich povaha připouští. Nejfrekventovanějším případem takového práva je pak soukromoprávní pohledávka. Jde o právo na plnění peněžité nebo nepeněžité (ale penězi ocenitelné) pohledávky, jež má věřitel vůči dlužníku.
Podle ustanovení §2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.
Podle ustanovení §2991 odst. 2 o. z. bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
Podle citovaných ustanovení občanského zákoníku ve znění účinném po 1. 1. 2014 se posuzují nároky na zaplacení peněžitého plnění, jež bylo získáno, mimo jiného, bez právního důvodu tehdy, došlo-li k výplatě takového plnění po 1. 1. 2014 [jako v projednávané věci, kdy dne 14. 10. 2014 soudní exekutor vyplatil žalovanému ze zbytku rozdělované podstaty částku 630.544,10 Kč (k tomu srovnej přechodné ustanovení §3028 odst. 1 o. z., podle něhož se tímto zákonem řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti)]. Judikatura dovolacího soudu, jež reflektuje právní úpravu bezdůvodného obohacení posuzovaného ve smyslu §451 odst. 1 a 2 obč. zák., je přitom se zřetelem k obdobnému znění ustanovení §451 obč. zák. a §2991 o. z. použitelná i v poměrech občanského zákoníku účinného od 1. 1. 2014 (srovnej k tomu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2113/2016, nebo ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1836/2017).
V projednávané věci vyšel odvolací soud ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, že v exekučním řízení byla zpeněžena nemovitá věc ve společném jmění manželů, žalobkyně a jejího manžela (povinného), a z výtěžku prodeje byli uspokojeni všichni věřitelé poté, kdy bylo rozhodnuto o rozvrhu rozdělované podstaty a že zůstatek výtěžku po rozvrhu bude vyplacen povinnému. Zůstatek rozdělované podstaty však nebyl soudním exekutorem vyplacen povinnému, jak by odpovídalo ustanovení §337c odst. 6 o. s. ř., ale v částce 630.544,10 Kč žalovanému. Žalovaný je věřitelem bývalého manžela žalobkyně, jemuž po rozvodu manželství na základě ústní smlouvy poskytl půjčku ve výši 800.000,- Kč. Žalovaný podal u soudního exekutora návrh na provedení exekuce na základě pravomocného a vykonatelného rozsudku Okresního soudu Brno – venkov ze dne 17. 4. 2012, sp. zn. 12 T 86/2011, jenž ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 23. 1. 2013, sp. zn. 3 To 395/2012, uložil povinnému zaplatit žalovanému náhradu škody ve výši 800.000,- Kč. Uplatněná pohledávka žalovaného ve shora uvedené výši byla uspokojena na základě exekučního příkazu ze dne 6. 6. 2013, č. j. 129 EX 2576/13-9, jímž rozhodl soudní exekutor o provedení exekuce přikázáním jiné pohledávky, kterou má či v budoucnu bude mít povinný za svým dlužníkem (soudním exekutorem), z důvodu přeplatku (zbytku) výtěžku dražby nemovitosti povinného.
Řešení právní otázky, na níž je rozsudek odvolacího soudu založen a pro niž je dovolání žalobkyně přípustné, předpokládá posouzení, zda žalobkyně je osobou aktivně legitimovanou k podání žaloby z lepšího práva a zda je ve srovnání s žalovaným, jehož pohledávka byla uspokojena soudním exekutorem ve druhé exekuci, i nositelkou (takového) lepšího práva.
Ke sporům z lepšího práva vzešlým z výkonu rozhodnutí (exekuce) se vyjádřilo již stanovisko občanskoprávního kolegia bývalého Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 11. 1. 1974, Cpjf 79/72, jež bylo uveřejněno pod číslem 20/1974 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. V něm byl, mimo jiného, formulován závěr, že ochranu práv třetí osoby neposkytuje pouze žaloba na vyloučení věci z výkonu rozhodnutí (excindační žaloba), ale i žaloba na plnění z titulu neoprávněného majetkového prospěchu (podle právní úpravy účinné od 1. 1. 1992 jde o institut bezdůvodného obohacení), a to bez ohledu na to, zda třetí osoba excindační žalobu podala, popřípadě mohla podat. K uvedenému závěru se přihlásil Nejvyšší soud v poměrech konkursního řízení například v rozsudku ze dne 29. 7. 2004, sp. zn. 29 Odo 394/2002, uveřejněném pod číslem 81/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, když dovodil, že byl-li výtěžek zpeněžení majetku sepsaného do konkursní podstaty vyplacen úpadcovým věřitelům, může se ten, kdo tvrdí, že výtěžek zpeněžení byl vyplacen neprávem, neboť podle hmotného práva měl ke zpeněženému majetku „lepší právo“ než úpadce, domáhat vydání bezdůvodného obohacení žalobou směřující vůči osobám, mezi které byl rozdělen, přičemž účinnému uplatnění takového nároku není na překážku ani případný negativní výsledek sporu o vyloučení majetku, jehož následným zpeněžením byl výtěžek získán, z konkursní podstaty.
V rozsudku ze dne 28. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1509/2009, Nejvyšší soud uvedl, že „s exekučním řízením souvisí rovněž tzv. žaloba z lepšího práva, kterou soudy projednávají ve sporném řízení. Jde o žalobu věřitele povinného proti tomu, komu byl v exekuci vyplacen výtěžek, popř. jeho část (získaný např. z prodeje nemovitosti povinného), odůvodněnou tvrzením, že žalobcovo právo na uspokojení z výtěžku exekuce bylo v exekučním řízení porušeno, neboť žalobce měl s ohledem na pravost, výši, skupinu či pořadí pohledávek lepší právo než žalovaný, jenž výtěžek zpeněžení majetku povinného získal.“ V tomto rozsudku Nejvyšší soud rovněž uvedl, že „žaloba z lepšího práva, která slouží k právní ochraně třetích osob, které mají k výtěžku (výnosu) získaného výkonem rozhodnutí z hlediska hmotného práva lepší právo než ten, komu byl tento výtěžek vyplacen. Třetími osobami se tu rozumí osoby, které ve vykonávacím řízení nebyly oprávněnými, dalšími oprávněnými nebo povinnými a které se nezúčastnily řízení o výkon rozhodnutí ani v té jeho části, v níž se jednalo a rozhodovalo o uhrazení pohledávek věřitelů povinného. Takové lepší právo z hmotněprávního hlediska zakládá nárok z bezdůvodného obohacení tehdy, jestliže žalovaný získal na úkor žalobce majetkový prospěch plněním bez právního důvodu. Není přitom významné, jak bylo postupováno v řízení o výkon rozhodnutí. Získal-li žalovaný na uspokojení své pohledávky plnění z majetku jiné osoby než povinného, aniž by k tomu měl hmotněprávní důvod, nebo náleželo-li správně (podle hmotného práva) plnění jinému věřiteli než jemu, bylo mu vždy plněno bez právního důvodu, tedy i v případě, že k tomu došlo v souladu s výsledky vykonávacího řízení“ (dále srovnej též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 25 Cdo 2489/2003, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2009, sp. zn. 28 Cdo 4531/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 12. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1345/2011, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2146/2015, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2015, sp. zn. 21 Cdo 2496/2014, a v komentářové literatuře viz Komentář str. 2223-2224 a v odborné literatuře viz Drápal, L. – Kůrka, V.: Výkon rozhodnutí v soudním řízení. 1. vydání. Linde Praha a. s., Praha. 2004, str. 846-847; shodné závěry, byť vyjádřené v podmínkách konkursního řízení, jsou rovněž obsaženy v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 29 Cdo 1511/2015).
V usnesení ze dne 18. 6. 2008, sp. zn. 20 Cdo 360/2007, Nejvyšší soud s odkazem na kogentní znění ustanovení §337c odst. 6 o. s. ř. vyloučil možnost výplaty zbytku rozdělované podstaty po uspokojení všech pohledávek někomu jinému než povinnému, a to i pro případ, že by předmětem exekuce byla věc náležící do SJM.
Z povahy prostředků představujících zbytek výtěžku rozdělované podstaty po uspokojení všech věřitelů v první exekuci, jež jsou vedeny na účtu soudního exekutora, vyplývá, že jde o pohledávku povinného (nikoliv jiné, popřípadě další, osoby), k níž dispoziční oprávnění náleží soudnímu exekutorovi. Takovou pohledávku (a ani její část) si nemůže po splnění účelu exekučního řízení, je-li vedena na účtu soudního exekutora, nárokovat nikdo jiný než povinný. Nepřipadá tudíž v úvahu, aby z titulu tvrzeného hmotného práva soudní exekutor zbytek výtěžku exekuce vyplatil někomu jinému než povinnému, popřípadě zbytek výtěžku rozdělil mezi více osob, jež by byly nositeli hmotného práva. To platí i v případě, že touto osobou by byl manžel povinného. To ovšem neznamená, že takové hmotné právo nemůže být vůči povinnému uplatněno třetí osobou, tedy i manželem povinného, poté, kdy zůstatek výtěžku exekuce byl soudním exekutorem vyplacen povinnému. Shodným způsobem pak třetí osoba může postupovat vůči věřiteli povinného, jenž jako oprávněný uplatnil svou pohledávku přiznanou mu vykonatelným soudním rozhodnutím u soudního exekutora návrhem na provedení (další) exekuce, a taková pohledávka byla ze zůstatku výtěžku exekuce předchozí (z hyperochy) uspokojena. Další věřitel totiž není apriori chráněn před nároky třetích osob jen proto, že jeho pohledávka byla uspokojena zákonem předepsaným způsobem soudním exekutorem.
V projednávané věci se dovolací soud ztotožňuje s dílčím závěrem odvolacího soudu, že žalobkyně je osobou, jež byla aktivně legitimována k podání žaloby z lepšího práva. Ve vztahu ke druhé exekuci, v níž byl žalovaný ze zůstatku výtěžku první exekuce uspokojen, šlo ve smyslu závěru vyplývajícího z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1509/2009, o onu třetí osobu, jejíž (hmotné) právo mohlo být porušeno, a současně nešlo o osobu, jež by byla (mohla být) v pozici oprávněného, dalšího oprávněného nebo povinného. Je zřejmé, že žalobkyně měla pohledávku za bývalým manželem (v první i ve druhé exekuci povinným) z titulu zaniklého a nevyvratitelnou domněnkou vypořádaného SJM (§150 odst. 4 obč. zák.) představovanou podílem na majetkové hodnotě společné nemovitosti. Z pohledu hmotného práva takovou majetkovou hodnotu totiž představoval i zůstatek výtěžku první exekuce, který by – nebýt druhé exekuce – byl soudním exekutorem v režimu ustanovení §337c odst. 6 o. s. ř. vyplacen povinnému.
V usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2003, sp. zn. 20 Cdo 238/2003, uveřejněném pod číslem 74/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále „R 74/2004“), Nejvyšší soud k institutu společného jmění manželů (jenž od 1. 8. 1998 nahradil institut bezpodílového spoluvlastnictví manželů) uvedl, že k vydobytí závazku, který vznikl za trvání manželství jen jednomu z manželů, lze nařídit výkon rozhodnutí i na majetek patřící do zaniklého společného jmění, které v době zahájení řízení o výkon nebylo vypořádáno. Tamtéž Nejvyšší soud poukázal na to, že ve vztahu k institutu bezpodílového spoluvlastnictví obsahuje závěr, podle něhož bylo možné pro pohledávku věřitele i jen jednoho z bývalých manželů, která vznikla za trvání manželství, nařídit výkon rozhodnutí prodejem věcí patřících do bezpodílového spoluvlastnictví, nebylo-li jeho vypořádání dohodou nebo rozhodnutím soudu dosud provedeno. Již z R 74/2004 se nicméně podává, že podmínkou nezbytnou pro použití majetku tvořícího (zaniklé a nevypořádané) společné jmění je vznik pohledávky za trvání manželství.
V rozsudku ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. 29 Cdo 1134/2007, Nejvyšší soud v návaznosti na závěr přijatý v R 74/2004 dále vyložil, že k uspokojení pohledávky, která vznikla věřiteli vůči jednomu z bývalých manželů až po rozvodu manželství, nelze použít majetek nacházející se v bezpodílovém spoluvlastnictví bývalých manželů nebo ve společném jmění bývalých manželů bez zřetele k tomu, že taková pohledávka vznikla sice po rozvodu, ale ještě předtím, než bylo rozvodem zaniklé majetkové společenství manželů vypořádáno. Uvedenou judikatorní linii při posuzování možnosti použít majetek, jenž je předmětem zaniklého společného jmění manželů, ke splnění závazku jen jednoho z manželů vzniklého až po rozvodu manželství, zachovává dovolací soud i v pozdější judikatuře (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 20 Cdo 4455/2016, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2018, sp. zn. 20 Cdo 3964/2017, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2014, sp. zn. 21 Cdo 4643/2014).
V projednávané věci bylo skutkově postaveno najisto, že po prodeji nemovitosti ve společném jmění manželů (žalobkyně a povinného J. D.) v exekutorské dražbě a po uspokojení všech věřitelů první exekuce (vedené pro vymožení povinnosti vzniklé za trvání manželství) činil zůstatek výtěžku této exekuce (hyperocha) částku 720.229,10 Kč. Z této částky soudní exekutor k návrhu žalovaného provedl druhou exekuci, z níž uspokojil jeho vykonatelnou pohledávku, a to ve výši 630.544,10 Kč. Exekuční titul představoval rozsudek Okresního soudu Brno-venkov ze dne 17. 4. 2012, sp. zn. 12 T 86/2011, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 23. 1. 2013, sp. zn. 3 To 395/2012, jímž byla J. D. uložena v adhézním řízení povinnost nahradit žalovanému škodu ve výši 800.000,- Kč. Jak ovšem bylo v nalézacím řízení zjištěno z odsuzujícího trestního rozsudku, závazek ze smlouvy o půjčce ústně uzavřené dne 19. 1. 2010, na jejímž základě žalovaný povinnému J. D. přenechal částku 800.000,- Kč, bývalý manžel žalobkyně převzal (závazek vznikl) až po rozvodu manželství, k němuž došlo dne 18. 12. 2009. Za tohoto stavu šlo o závazek, na nějž nedopadal režim ustanovení §143 odst. 1 písm. b) obč. zák. Nemohl tak být v celém rozsahu pokryt ze zůstatku výtěžku první exekuce, jenž představuje zbytek majetkové hodnoty společné věci, k níž po vypořádání SJM podle ustanovení §150 odst. 4 obč. zák. náležel podíl i žalobkyni.
Pokud ve světle shora označených judikatorních závěrů dovolacího soudu nelze k uspokojení pohledávky, která vznikla věřiteli vůči jednomu z bývalých manželů až po rozvodu manželství, použít majetek nacházející se v bezpodílovém spoluvlastnictví bývalých manželů nebo ve společném jmění bývalých manželů bez zřetele k tomu, že taková pohledávka vznikla sice po rozvodu, ale ještě předtím, než bylo rozvodem zaniklé majetkové společenství manželů vypořádáno, pak na základě argumentu a minori ad maius musí platit, že o to méně může být ke splnění výlučného závazku bývalého manžela (vzniklého po rozvodu manželství) použit majetkový podíl druhého z manželů na majetkové hodnotě náležící do SJM, jež již bylo v době podání návrhu na provedení druhé exekuce vypořádáno. Závazek povinného J. D. vůči žalovanému tak nemohl být uspokojen rovněž z prostředků, jež vypořádáním SJM ke dni 18. 12. 2012 fikcí (§150 odst. 4 obč. zák.) představovaly podíl žalobkyně na zbylé majetkové hodnotě společné nemovitosti prodané v exekutorské dražbě. Žalobkyně tak je v rozsahu svého podílu na zůstatku majetkové hodnoty společné věci nositelkou lepšího práva než žalovaný, jenž se tak na její úkor v rozsahu převyšujícím podíl jeho dlužníka (povinného J. D.) na takové majetkové hodnotě, bezdůvodně obohatil.
Přípustností (a rovněž důvodností) dovolání žalobkyně směřujícímu i proti výroku III. o nákladech řízení před soudy obou stupňů se dovolací soud již nezabýval, neboť zrušení rozsudku odvolacího soudu ve výroku II. o věci samé znamená i zrušení na něm závislého (akcesorického) výroku o nákladech řízení (§243e odst. 2 věta třetí o. s. ř.).
Žalobkyně rovněž namítá, že odvolací soud napadeným rozsudkem nerozhodl o celém předmětu odvolacího řízení vymezeného požadavkem na přezkum rozsudku soudu prvního stupně v celém věcném výroku I., kterým byla zamítnuta žaloba co do částky 630.544,10 Kč. Odvolací soud rozhodl rozsudkem o částce 270.429,55 Kč (výrok I.) a o částce 320.114,55 Kč (výrok II.). Součet částek, jimiž bylo oběma výroky rozhodnuto, tak předmět odvolacího přezkumu zcela nevyčerpal. Náprava uvedeného stavu, který naplňuje případ vady řízení, by byla nepochybně možná prostřednictvím vydání doplňujícího rozsudku (§166 o. s. ř.). Pokud ovšem doplňující rozsudek vydat nelze, neboť již uplynula lhůta pro podání návrhu na jeho vydání účastníkem řízení a rovněž tak nemůže učinit i bez návrhu soud, jelikož rozsudek již nabyl právní moci (jako je tomu v projednávané věci), pak takovou vadu nelze uplatnit ani dovoláním; dovoláním lze napadnout toliko rozhodnutí odvolacího soudu (§236 odst. 1 o. s. ř.), neexistující výrok rozhodnutí odvolacího soudu předmětem dovolacího přezkumu být nemůže (srovnej shodně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1244/97) a dovolání jen proti důvodům rozhodnutí přípustné není (§236 odst. 2 o. s. ř.). Sluší se ovšem dodat, že zrušením rozsudku odvolacího soudu se znovu otevírá možnost rozhodnout o celém předmětu odvolacího řízení tak, jak byl vymezen odvoláním žalobkyně, s přihlédnutím k tomu, že výrok I. rozsudku odvolacího soudu zůstal dovoláním žalobkyně nedotčen a přezkum dovolacím soudem se jej tudíž nijak nedotkl.
Protože rozsudek odvolacího soudu je založen na nesprávném právním posouzení věci, a je tím naplněn dovolací důvod uvedený v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., a protože dovolací soud současně neshledal, že by byly splněny podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí nebo zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozsudku odvolacího soudu, nemohl postupovat jinak než rozsudek odvolacího soudu v dovoláním napadeném věcném výroku II. a v závislém výroku III. o nákladech řízení před soudy obou stupňů zrušit a věc vrátit odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 1 a odst. 2, věta první, o. s. ř.).
V dalším řízení je odvolací soud vázán vysloveným právním názorem dovolacího soudu (§243g odst. 1, věta první, o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení, rozhodne odvolací soud v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 in fine o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. 2. 2019
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu