ECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.1136.2019.1
sp. zn. 28 Cdo 1136/2019-170
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových , se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, identifikační číslo osoby: 69797111, proti žalovanému HOCKEY CLUB HOSTIVAŘ, z.s. , identifikační číslo osoby 65398076, se sídlem v Praze 1 – Hostivaři, Švehlova 1362/36, zastoupenému JUDr. Pavlem Dukátem, advokátem se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 30, o zaplacení částky 148 994 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 8 C 190/2014, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. září 2018, č. j. 15 Co 537/2017-143, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.) :
Žalovaný dovoláním napadl v záhlaví označený rozsudek odvolacího soudu v jeho výroku pod bodem I, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně (rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 26. června 2017, č. j. 8 C 190/2017-100) tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku částku 40 862 Kč spolu se specifikovaným úrokem z prodlení a že ve zbylém rozsahu, tedy co do částky 108 132 Kč spolu s uvedeným úrokem z prodlení, se žaloba zamítá.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) – v souladu s bodem 2. čl. II., přechodná ustanovení, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“), jež je rozhodné pro daný dovolací přezkum (dovoláním napadené rozhodnutí bylo vydáno po 29. 9. 2017, kdy zákon č. 296/2017 Sb., vstoupil v účinnost).
K podání dovolání proti té části výroku rozsudku odvolacího soudu, jíž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že se žaloba co do částky 108 132 Kč se specifikovaným příslušenstvím zamítá, žalovaný není oprávněn (postrádá subjektivní legitimaci k podání dovolání proti této části výroku rozhodnutí ve smyslu §240 odst. 1 o. s. ř.).
Z povahy dovolání jakožto opravného prostředku plyne, že dovolání může podat jen ten účastník řízení, jemuž nebylo rozhodnutím odvolacího soudu vyhověno, popřípadě, jemuž byla tímto rozhodnutím způsobena újma na jeho právech, kterou by bylo možné odčinit změnou či zrušením rozhodnutí odvolacího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1998, pod č. 28; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1760/98, uveřejněné tamtéž pod č. 7, ročník 2000; nebo usnesení téhož soudu ze dne 1. 2. 2001, sp. zn. 29 Cdo 2357/2000). Rozhodnutím, jímž byla žaloba zamítnuta, však žalovanému žádná újma na jeho právech, jíž by bylo možné odčinit změnou či zrušením rozhodnutí odvolacího soudu, způsobena nebyla.
Již z tohoto důvodu Nejvyšší soud dovolání ve shora naznačeném rozsahu odmítl (dle ustanovení §243c odst. 3 věty první, §218 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb.), neboť bylo podáno někým, kdo k němu není oprávněn.
Proti části výroku I rozsudku odvolacího soudu, jíž byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 40 862 Kč s příslušenstvím, je pak přípustnost dovolání vyloučena ustanovením §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť nejde o vztah ze spotřebitelské smlouvy nebo o vztah pracovněprávní a napadeným výrokem bylo v této části rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč (k příslušenství pohledávky se nepřihlíží).
Za rozhodnou pro posouzení přípustnosti dovolání z hlediska peněžního limitu je sice třeba považovat výši peněžitého plnění, jež bylo předmětem odvolacího řízení, avšak pouze v rozsahu, jenž může být rozhodnutím dovolacího soudu dotčen. V případě, kdy soud rozhodl o nároku obsahujícího dělitelné plnění tak, že žalobě vyhověl jen zčásti, je třeba dovodit, že rozsudkem soudu (jeho výrokem vykládaným spolu s odůvodněním) došlo k rozštěpení uplatněného práva na dvě práva se samostatným skutkovým základem (k tomu srov. z odborné literatury Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I, II Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1876-1892).
Soudní praxe je jednotná i v tom závěru, že přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu s více samostatnými nároky s odlišným skutkovým základem je třeba zkoumat ve vztahu k jednotlivým nárokům samostatně bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 376/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 1, ročník 2000, pod číslem 9, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 9. 1999, sp. zn. 25 Cdo 2136/99, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 5, ročník 2000, pod číslem 55, usnesení Nejvyšší soudu ze dne 24. 3. 2005, sp. zn. 29 Odo 1373/2004, důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1420/2013, uveřejněného pod číslem 85/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2014, sp. zn. 33 Cdo 4318/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 11. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2245/2017, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 7, ročník 2019, jakož i usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2008, sp. zn. III. ÚS 307/05).
Tyto judikatorní závěry jsou použitelné i po změně formulace ustanovení §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. provedené s účinností od 30. 9. 2017 zákonem č. 296/2017 Sb. Podle důvodové zprávy k zákonu č. 296/2017 Sb., jenž mimo jiné nově formuloval §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., si navrhovaná změna v prvé řadě pomocí rozšíření výjimek z jinak široce formulované přípustnosti dovolání klade za cíl odbřemenění dovolacího soudu. Ke změnám navrhovaným v tomto ustanovení důvodová zpráva uvádí, že „ve sporech o peněžitá plnění nepřevyšující 50 000 Kč je přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu vyloučena jen v případech, kdy o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč bylo rozhodnuto dovoláním napadeným výrokem. Jinak řečeno, tam, kde předmětem sporu je zaplacení částky nepřevyšující 50 000 Kč, nevylučuje ustanovení §238 odst. 1 písm. c) přípustnost dovolání proti těm rozhodnutím odvolacího soudu, která (ač vydána v rámci takového sporu) nejsou rozhodnutími o peněžitém plnění (např. šlo-li o mezitímní rozsudek). Navrhovaná změna má tuto možnost vyloučit“. I z tohoto zřetelně formulovaného záměru, obsaženého v důvodové zprávě, je tedy zřejmé, že novelizované znění §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., účinné od 30. 9. 2017, znamená zúžení možnosti podání dovolání v tzv. „bagatelních věcech“, nikoli její rozšíření (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2018, sp. zn. 25 Cdo 2384/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2018, sp. zn. 25 Cdo 1791/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2789/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3218/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2018, sp. zn. 23 Cdo 1465/2018, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2019, sp. zn. 23 Cdo 4774/2018).
Proto Nejvyšší soud podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl dovolání i v části směřující proti výroku I rozsudku odvolacího soudu v rozsahu, v němž byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 40 862 Kč s příslušenstvím, neboť v této části (s ohledem na ustanovení §238 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.) není dovolání přípustné (když přípustnost dovolání neplyne ani z ustanovení §238a o. s. ř., neboť dovoláním napadené rozhodnutí nepatří mezi tam vyjmenovaná usnesení).
Sluší se dodat, že přípustnost dovolání (jež je dána zákonem) nezakládá ani jiné poučení odvolacího soudu, že dovolání je přípustné, obsažené v písemném vyhotovení rozhodnutí odvolacího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 29 Odo 425/2002, uveřejněné pod číslem 51/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy (oprávněné) žalobkyni, jež by na jejich náhradu měla jinak zásadně právo, v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná též na internetových stránkách Nejvyššího soudu ( www.nsoud.cz ), rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách nalus.usoud.cz .
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. 4. 2019
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu