ECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.1309.2019.1
sp. zn. 28 Cdo 1309/2019-911
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobkyně J. J. , narozené XY, bytem XY, Nizozemské království, v České republice bytem XY, zastoupené JUDr. Radomilem Ondruchem, advokátem se sídlem v Praze 2, Šafaříkova 371/22, proti žalovanému J. K. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Pavlem Ondrou, advokátem se sídlem v Praze 6, Šlikova 403/16, o nahrazení projevu vůle, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 5 C 493/2008, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. března 2017, č. j. 25 Co 353/2016-843, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni náklady dovolacího řízení ve výši3.388,- Kč k rukám JUDr. Radomila Ondrucha, advokáta se sídlem v Praze 2, Šafaříkova 371/22, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 16. 5. 2016, č. j. 5 C 493/2008-795, nahradil projev vůle žalovaného [označeného v nalézacím řízení jako žalovaný 1)] a Z. K. [označeného v nalézacím řízení jako žalovaný 2)] uzavřít se žalobkyní dohodu o převodu nemovitostí, a to domu XY na pozemku parc. XY v katastrálním území XY, obci XY, zapsaného na listu vlastnictví XY v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem XY, a garáže na pozemku parc. XY v katastrálním území XY, obci XY, zapsaného na listu vlastnictví XY v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem XY – dále „předmětné nemovitosti“ (výrok I.). Ve vztahu k R. K. [označené v nalézacím řízení jako žalovaná 3)] žalobu zamítl (výrok II.). Dále rozhodl o povinnosti žalovaných 1) a 2) společně a nerozdílně nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 59.525,- Kč k rukám JUDr. Radomila Ondrucha, advokáta (výrok III.) a žalobkyni uložil povinnost nahradit žalované 3) náklady řízení ve výši 50.675,- Kč k rukám JUDr. Pavla Ondry, advokáta (výrok IV.).
Soud prvního stupně ve věci rozhodoval po kasaci svých předchozích rozhodnutí nálezem Ústavního soudu ze dne 16. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 583/01, a nálezem Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2014, sp. zn. I. ÚS 1108/11 (zmíněné nálezy, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Ústavního soudu, jsou přístupné na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz ). Vyšel ze zjištění, že právní předchůdce žalobkyně je osobou oprávněnou k vydání předmětných nemovitostí ve smyslu ustanovení §3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon č. 87/1991 Sb.“), přičemž žalovaní 1) a 2) jsou osobami povinnými, neboť původní žalovaní byli při výběru zájemců o koupi předmětných nemovitostí protiprávně zvýhodněni podle ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. Konstatoval, že spolupráce právního předchůdce žalobkyně s tajnými spolupracovníky československé kontrarozvědky nebyla prokázána.
Městský soud v Praze (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně i žalovaných 1) a 2) rozsudkem ze dne 2. 3. 2017, č. j. 25 Co 353/2016-843, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I., II. a III. potvrdil a ve výroku IV. změnil tak, že žalované 3) se náhrada nákladů řízení nepřiznává (výrok I.). Rovněž rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Odvolací soud poté, co doplnil dokazování kopií spisu Ministerstva vnitra, registrační číslo XY, agenta pod krycím jménem V., z něhož nevyplynula jakákoli zmínka o osobě původního žalobce, aproboval skutkové a právní závěry soudu prvního stupně. Ve shodě s prvoinstančním soudem zdůraznil neprokázání toho, že by právní předchůdce žalobkyně byl agentem Státní bezpečnosti. Rozsudek soudu prvního stupně změnil toliko ve vztahu k žalované 3), jež v průběhu řízení pozbyla věcnou pasivní legitimaci ve sporu, neboť na základě dědického řízení po původním žalovaném se spoluvlastníky předmětných nemovitostí stali pouze žalovaní 1) a 2).
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní 1) a 2) dovolání. Dovolacímu přezkumu by - dle jejich mínění - měla být ve smyslu ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), podrobena dosud dovolacím soudem neřešená otázka, a to, zda „oprávněnou osobou dle restitučních předpisů může/nemůže být bývalý agent předchozího režimu“. Domnívají se, že bývalý agent předchozího režimu nemůže být pro rozpor s účelem restitučních předpisů oprávněnou osobou ve smyslu restitučního zákonodárství. Dovolatelé jsou přesvědčeni, že soudy nižších stupňů odmítly provést důkazy, jež by potvrdily postavení právního předchůdce žalobkyně jako agenta předlistopadové vojenské rozvědky. Dle jejich názoru existuje řada indicií o tom, že právní předchůdce žalobkyně byl agentem Státní bezpečnosti, nicméně přímé důkazy si může v archivech Státní bezpečnosti vyžádat pouze soud, nikoli dovolatelé jako fyzické osoby. Postupem soudů v nalézacím řízení se dovolatelé cítí být poškozeni na svém právu na spravedlivý proces. Navrhli, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v rozsahu dotýkajícím se žalovaných 1) a 2) zrušil a věc vrátil odvolacímu soud k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k podanému dovolání uvedla, že v rámci provedeného rozsáhlého dokazování se neprokázalo postavení právního předchůdce žalobkyně jako „agenta předchozího režimu“. Podotýká, že dovolatelé pouze spekulují, že v archivních materiálech musí být doklad týkající se agenturní práce V. u tehdejší československé kontrarozvědky.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017, neboť dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 2. 3. 2017 (srovnej část první, čl. II, bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.). Dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení), která je zastoupena advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, věta první, o. s. ř.).
Řízení o dovolání žalovaného 2) proti rozsudku odvolacího soudu Obvodní soud pro Prahu 5 usnesením ze dne 4. 5. 2018, č. j. 5 C 493/2008-889, podle ustanovení §9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, zastavil, neboť žalovaný 2) ani na výzvu soudu prvního stupně ze dne 9. 4. 2018 nezaplatil soudní poplatek z dovolání, ačkoliv byl řádně poučen o procesních následcích nezaplacení soudního poplatku.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolání žalovaného není přípustné. Ač žalovaný namítá nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem, jiné dle mínění žalovaného správné právní posouzení věci odvozuje od odlišného skutkového stavu, než jaký byl v nalézacím řízení zjištěn. Převážný obsah dovolání vyjadřuje nesouhlas dovolatele se skutkovými závěry, na nichž odvolací soud založil závěr o tom, že právní předchůdce žalobkyně je osobou oprávněnou ve smyslu ustanovení §3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. Dovolatel přehlíží, že od 1. 1. 2013 nelze v režimu dovolacího řízení úspěšně zpochybnit skutková zjištění učiněná v nalézacím řízení. Těmito skutkovými zjištěními je dovolací soud vázán a nemůže je přezkoumávat (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013, jež je, stejně jako dále uvedená rozhodnutí dovolacího soudu, přístupné na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz ). Dovolání, které je přípustné, lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.). Přitom nelze vycházet z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013).
Ani samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srovnej např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Na nesprávnost hodnocení důkazů totiž lze usuzovat jen ze způsobu, jakým soud hodnocení důkazů provedl, a to jen polemikou se správností skutkových zjištění soudu, tj. prostřednictvím dovolacího důvodu, který dovolatel od 1. 1. 2013 k dispozici nemá. Přiléhavost tudíž postrádají námitky, jimiž dovolatel napadá správnost hodnocení v řízení provedených důkazů (zejména spisu Ministerstva vnitra, registrační číslo XY, agenta pod krycím jménem V.), jež není otázkou právní, ale otázkou skutkových zjištění (a nezakládá žádnou kvalifikovanou otázku hmotného či procesního práva způsobilou odůvodnit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání rovněž nemůže odůvodnit mínění dovolatele o porušení jeho práva na spravedlivý proces ze strany odvolacího soudu. I v případě porušení tohoto (ústavně garantovaného) práva musí být z dovolání zřejmé, jakou právní otázku má dovolací soud vyřešit a v čem se má řešení této otázky promítnout v poměrech dané věci. Pouhý nesouhlas s právním posouzením věci odvolacím soudem (aniž by v souvislosti s řešenou právní otázkou došlo k vymezení některého z důvodu přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř.) přípustnost dovolání založit nemůže (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2017, sp. zn. 32 Cdo 5211/2016, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2017, sp. zn. 32 Cdo 587/2017, popřípadě stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, zejména bod 39.).
Neobstojí ani žalovaným vytýkaná vada řízení, že odvolací soud neprovedl důkaz všemi archivními spisy týkajícími se P. V., agenta s krycím jménem V. Dovolací soud opakovaně ve své rozhodovací praxi uvedl, že účastník řízení, na němž je povinnost tvrdit právně významné skutečnosti a navrhovat k jejich verifikaci důkazní prostředky, nemá – v procesním slova smyslu – právo na provedení jím navrženého důkazu před soudem. Soud ve smyslu ustanovení §120 odst. 1 věty druhé o. s. ř. rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede, a pokud takovému návrhu nevyhoví, v odůvodnění rozhodnutí vyloží (srovnej §157 odst. 2 o. s. ř.), z jakých důvodů (zpravidla ve vztahu k hmotně-právním předpisům, které aplikoval, a právním závěrům, k nimž na skutkovém základě dospěl) navržené důkazy neprovedl (srovnej shodně např. závěry v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2005, sp. zn. 30 Cdo 749/2005, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3090/2009, a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2712/2008, a dále též nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 87/99, a nález Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 854/09). Této své povinnosti odvolací soud v posuzované věci dostál, neboť náležitě vysvětlil důvody, pro které v poměrech projednávané věci považuje právního předchůdce žalobkyně za osobu oprávněnou ve smyslu ustanovení §3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., přičemž provedené dokazování měl za dostatečné k prokázání této sporné skutečnosti (viz strana 6 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Sluší se také zdůraznit, že dovolatel zjevně přehlíží, že odvolací soud k návrhu žalovaného 1) a žalovaného 2) doplnil dokazování kopií spisu Ministerstva vnitra, registrační číslo XY, agenta pod krycím jménem V.
Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že právní úprava dovolacího řízení se zakládá na principu zásadní přípustnosti dovolání proti všem pravomocným rozhodnutím odvolacího soudu, pokud se jimi končí odvolací řízení; vždy ovšem musí být zároveň splněny další podmínky vymezené taxativně ustanovením §237 o. s. ř., které jsou shrnuty do čtyř hledisek vztahujících se k rozhodovací praxi dovolacího soudu. Přisvědčit tak nelze nejasně formulované úvaze dovolatele, v níž se naznačuje, že by přípustnost dovolání v intencích ustanovení §237 o. s. ř. mohl založit i způsob rozhodování Ústavního soudu v této věci.
Napadá-li dovolatel rozsudek odvolacího soudu i v části výroku I., jíž byl potvrzen výrok o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně, pak ve vztahu k tomuto akcesorickému výroku neuplatnil žádnou dovolací argumentaci, natož aby vymezil, v čem spatřuje naplnění předpokladů přípustnosti dovolání.
Ze shora uvedeného plyne, že dovolání žalovaného není přípustné, a proto Nejvyšší soud dovolání odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
V souladu s ustanovením §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněno.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaný povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 30. 4. 2019
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu