ECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.1352.2018.3
sp. zn. 28 Cdo 1352/2018-322
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobce V. B., narozeného XY, bytem XY, správce pozůstalosti po V. B., narozeném XY, posledně bytem XY, zemřelém 21. 11. 2018, zastoupeného Mgr. Petrem Dvořákem, advokátem se sídlem v Praze 1, Dlouhá 733/29, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu , se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, identifikační číslo osoby: 01312774, zastoupené JUDr. Janem Brodcem, LL.M., Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Rubešova 162/8, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 10 C 35/2017, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. října 2017, č. j. 24 Co 324/2017-248, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 26. října 2017, č. j. 24 Co 324/2017-248, a rozsudek Okresního soudu Praha – východ ze dne 19. července 2017, č. j. 10 C 35/2017-208, se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu Praha – východ k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Praha – východ (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 19. 7. 2017, č. j. 10 C 35/2017-208, nahradil projev vůle žalované uzavřít s V. B., narozeným XY, bytem XY (dále „žalobce“), smlouvu o bezúplatném převodu pozemku parc. č. XY, orná půda, nacházejícím se v katastrálním území XY, obec XY (dále „předmětný pozemek“), podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů – dále „zákon o půdě“, přičemž konstatoval, že z dosud nevypořádaného restitučního nároku ve výši 1.660.107,85 Kč byl převodem předmětného pozemku nárok žalobce vypořádán v částce 269.159,- Kč (výrok I.). Žalované uložil povinnost nahradit žalobci k rukám jeho zástupce náklady řízení ve výši 76.314,70 Kč (výrok II.).
Krajský soud v Praze (dále „odvolací soud“) k odvolání žalované rozsudkem ze dne 26. 10. 2017, č. j. 24 Co 324/2017-248, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a žalované uložil povinnost nahradit žalobci k rukám jeho zástupce náklady odvolacího řízení ve výši 29.464,- Kč (výrok II.).
Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně, že žalobce je oprávněnou osobou ve smyslu ustanovení §4 zákona o půdě a že v důsledku liknavého přístupu žalované (jejího právního předchůdce Pozemkového fondu ČR) mu ve smyslu ustanovení §11 odst. 2 zákona o půdě vznikl soudně vynutitelný nárok na převod náhradních pozemků za pozemky státem odňaté, jež mu nemohly být vydány pro překážky upravené v ustanovení §11 odst. 1 zákona o půdě. Pokud jde o ocenění restitučního nároku žalobce, odvolací soud převzal skutkové zjištění soudu prvního stupně ze znaleckého posudku Ing. Petra Neradila, který restituční nárok žalobce za nevydané pozemky v katastrálním území XY, obec hlavní město XY, ocenil na částku 2.493.213,50 Kč (jde o ½ nároku, jehož nositelem je žalobce a jeho sestra H. Š.). Shodně pak jako soud prvního stupně z posudku jmenovaného znalce dospěl k závěru, že restituční nárok žalobce aktuálně existující ve výši 1.660.107,85 Kč byl převodem předmětného pozemku uspokojen v částce 269.159,- Kč. S ohledem na skutečnost, že žalobcův restituční nárok byl žalovanou dosud uspokojen převodem dvou náhradních pozemků v katastrálním území XY ve výši 218.291,65 Kč a v soudním řízení vedeným u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 98 C 79/2015 (vydáním dvou náhradních pozemků v katastrálním území XY) ve výši 614.814,- Kč, dospěl odvolací soud k závěru, že žalobcův restituční nárok nemůže být přečerpán.
Odvolací soud se naopak neztotožnil s námitkami žalované uplatněnými v odvolání o ocenění restitučního nároku nižší částkou (s přihlédnutím k tomu, že odňaté pozemky se v době přechodu na stát nenacházely na území hlavního města XY) a o ocenění pozemků, jež byly žalobci vydány v soudním řízení vedeným u Obvodního soudu pro Prahu 9, naopak podstatně vyšší částkou (s argumentací o potřebě ocenit pozemky ve smyslu ustanovení §11a odst. 13 zákona o půdě), v důsledku čehož již by byl žalobcův restituční nárok přečerpán. K posléze uvedené námitce odvolací soud uvedl, že žalobcův nárok na vydání náhradních pozemků vznikl rozhodnutím pozemkového úřadu z roku 2003, tedy před novelou zákona o půdě účinnou od 14. 4. 2006, přičemž žalobce žádal o vydání náhradních pozemků opakovaně dopisy z října 2003, z června 2005 a listopadu 2005.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Má za to, že dovolání je přípustné ve smyslu ustanovení §237 občanského soudního řádu (dále „o. s. ř.“), přičemž obsahově vymezuje právní otázky, při jejichž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4792/2014 (tento rozsudek, stejně jako dále označená rozhodnutí dovolacího soudu, jsou přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz ), namítá, že odvolací soud u pozemků, které již byly žalobci v předchozích soudních řízeních vydány, nesprávně – pro účely posouzení otázky, zda nárok žalobce již není přečerpán – vycházel z ocenění náhradních pozemků, jež se sice mají oceňovat podle právních předpisů účinných ke dni účinnosti zákona o půdě (24. 6. 1991), nicméně nikoliv podle jejich stavu k uvedenému dni, ale podle stavu ke dni rozhodování o jejich vydání. V tomto směru odkazem na část odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1013/2016, dovozuje, že podle uvedených kritérií by mělo být postupováno při oceňování náhradních pozemků jak u oprávněných osob, kterým nárok na vydání náhradních pozemků vznikl podle ustanovení §11 odst. 2 zákona o půdě, ve znění účinném do 13. 4. 2006, tak u oprávněných osob, jímž předmětný nárok vznikl ve smyslu ustanovení §11a odst. 1 zákona o půdě, ve znění účinném od 14. 4. 2006. Shodné zacházení s oprávněnými osobami bez ohledu na to, kdy jejich nárok na vydání náhradních pozemků vznikl, dovolatelka argumentačně podpořila odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 21. 5. 2013, sp. zn. IV. ÚS 1088/12 (tento nález, stejně jako dále označená rozhodnutí Ústavního soudu, jsou přístupná na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz ). Uvedené do poměrů projednávané věci promítá tím způsobem, že restituční nárok žalobce je již přečerpán, a proto mu nemůže být vydán předmětný pozemek, neboť v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 9 C 79/2015 byly žalobci na základě rozhodnutí soudu vydány dva pozemky v katastrálním území XY, jež byly znaleckým posudkem Ing. Zdeňka Tomíčka oceněny na částku 6.832.400,- Kč (pozemek parc. č. XY) a na částku 7.845.808,- Kč (pozemek parc. č. XY), respektive znaleckým posudkem Ing. M. Čudové na částku 6.008.607,25 Kč (pozemek parc. č. XY), přičemž celkový restituční nárok žalobce vypočtený na částku 2.493.213,50 Kč byl již dříve částečně uspokojen vydáním dvou pozemku v katastrálním území XY v částce 218.291,65 Kč. Pokud tudíž odvolací soud vycházel při ocenění náhradních pozemků vydaných žalobci v katastrálním území XY ze znaleckého posudku Ing. Petra Neradila předloženého žalobcem, jenž oba náhradní pozemky ocenil podle právní úpravy účinné ke dni 24. 6. 1991 a rovněž podle stavu k uvedenému datu, pak při řešení uvedené právní otázky postupoval v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí soudu dovolacího. Dovolatelka má dále za to, že v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla řešena otázka vázanosti soudu v aktuálním řízení oceněním náhradních pozemků, jejichž vydáním byl (částečně) uspokojen restituční nárok oprávněné osoby v předešlých soudních řízeních. Domnívá se, že ve smyslu ustanovení §159a odst. 1 a 3 o. s. ř. lze vázanost předchozím soudním rozhodnutím vztáhnout pouze na obsah výroku, nikoliv však na odůvodnění, které navíc u rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 6. 8. 2015, č. j. 98 C 79/2015-36, a u rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 4. 2016, č. j. 54 Co 83/2016-80, údaje o výši neuspokojeného nároku žalobce a o hodnotě vydaných pozemků neobsahuje vůbec, neboť bylo rozhodnuto rozsudkem pro uznání na základě fikce. Žalovaná navrhla, by dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017, neboť dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 26. 10. 2017 (srov. čl. II, bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.); dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.), v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 věta první o. s. ř.) oprávněnou osobou (účastníkem řízení) zastoupenou advokátem (§241 odst. 1, věta první), a splňuje náležitosti vyplývající z ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř., tj. dovolatelka vymezila některý ze zákonných předpokladů přípustnosti dovolání (§237 o. s. ř.) a uplatnila dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Jelikož žalobce v průběhu dovolacího řízení (dne 21. 11. 2018) zemřel, stal se jeho nástupcem – až do pravomocného skončení pozůstalostního řízení – správce pozůstalosti (pozůstalý syn V. B., narozený XY, bytem XY) jmenovaný usnesením Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 20. 3. 2019, č. j. 13 D 1432/2018-52, ve smyslu ustanovení §157 a následujících zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Po přezkoumání napadeného rozsudku ve smyslu ustanovení §242 odst. 1 o. s. ř., jež takto provedl bez jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání je z hlediska důvodu, spočívajícího v odchýlení se odvolacího soudu od rozhodovací praxe soudu dovolacího, přípustné (pro posuzování otázky ocenění náhradních pozemků, na jejichž vydání vznikl oprávněné osobě nárok ve smyslu ustanovení §11 odst. 2 zákona o půdě, ve znění účinném do 13. 4. 2006, jakož i pro řešení otázky vázanosti soudu v probíhajícím řízení oceněním náhradních pozemků vydaných v dřívějším soudním řízení z hlediska posouzení toho, zda restituční nárok oprávněné osoby již nebyl plně saturován) a rovněž i opodstatněné. Na rozdíl od mínění žalované, považuje dovolací soud dovoláním vymezenou otázku (uvedenou jako druhou v pořadí) již za vyřešenou a odvolací soud se v poměrech projednávané věci při jejím řešení od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu odchýlil. Sluší se uvést, že jiný názor dovolacího soudu na identifikaci zákonného předpokladu přípustnosti dovolání obsaženého v ustanovení §237 o. s. ř. nečiní dovolání vadným, a tudíž neprojednatelným (k tomu srovnej přiměřeně stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, bod 36, jež bylo uveřejněno pod číslem 460/2017 Sb.).
Dovolacímu přezkumu nepodléhá skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně, jenž byl aprobován soudem odvolacím, neboť s účinností od 1. 1. 2013 je ve smyslu ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci. Závěry dovolacího soudu o tom, zda důvod dovolání byl naplněn, tak musí být založeny na skutkových zjištěních učiněných v nalézacím řízení.
Zmatečnosti [§229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř.] ani jiné vady řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí a k nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z povinnosti úřední (§242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou v dovolání namítány a z obsahu spisu se nepodávají. Proto se Nejvyšší soud dále zabýval tím, zda je dán vymezený dovolací důvod, tedy prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem v hranicích otázek vymezených dovoláním.
O nesprávné právní posouzení věci (naplňující dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení §11 odst. 2 zákona o půdě, ve znění účinném do 13. 4. 2006, v případě uvedeném v odstavci 1 (tedy, že původní pozemky nelze vydat) pozemkový fond oprávněné osobě převede bezúplatně do vlastnictví jiné pozemky ve vlastnictví státu postupem podle §8 odst. 4 zákona České národní rady č. 284/1991 Sb., o pozemkových úpravách a pozemkových úřadech, ve znění pozdějších předpisů, a to pokud možno v téže obci, ve které se nachází převážná část pozemků původních, pokud s tím oprávněná osoba souhlasí. Na žádost oprávněné osoby může být oprávněné osobě převeden i pozemek lesního půdního fondu s trvalými porosty, a to v ceně přiměřené ceně výměry a kvality původního pozemku. To vše v cenách ke dni 24. června 1991.
Podle ustanovení §28a zákona o půdě ve znění účinném do 13. 4. 2006, pokud tento zákon nestanoví jinak, poskytují se náhrady podle tohoto zákona v cenách platných ke dni 24. června 1991, a to u věcí nemovitých v cenách podle vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb., a u věcí movitých v zůstatkových účetních cenách, u věcí movitých s nulovou zůstatkovou cenou ve výši 10 % pořizovací ceny.
Podle ustanovení §11a zákona o půdě, ve znění účinném od 14. 4. 2006 do 31. 12. 2012, oprávněným osobám uvedeným v §4, kterým podle tohoto zákona nelze vydat pozemek odňatý způsobem uvedeným v §6 odst. 1 a 2, převádí pozemkový fond jiné pozemky na základě veřejných nabídek, není-li dále stanoveno jinak. Osoby, na které právo oprávněné osoby na bezúplatný převod jiného pozemku přešlo děděním, se pro účely tohoto zákona považují za oprávněné osoby (odstavec 1). Cena pozemků uvedená ve veřejné nabídce se stanoví podle vyhlášky č. 182/1988 Sb., o cenách staveb, pozemků, trvalých porostů, úhradách za zřízení práva osobního užívání pozemků a náhradách za dočasné užívání pozemků, ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb., přičemž pozemky určené schválenou územně plánovací dokumentací k zastavění budou oceněny jako stavební. Ustanovení §6 vyhlášky č. 85/1976 Sb., o podrobnější úpravě územního řízení a stavebního řádu, ve znění pozdějších předpisů, se nepoužijí. Stejným způsobem se ocení i pozemky převáděné mimo veřejnou nabídku podle odstavce 11 (odstavec 13).
Podle §154 odst. 1 o. s. ř. je pro rozsudek rozhodující stav v době jeho vyhlášení.
Judikatura Nejvyššího soudu dovodila, že cena náhradního pozemku má být ekvivalentní ceně pozemku, který byl oprávněné osobě odebrán; pokud byl odebrán zemědělský pozemek, jakým je pole, louka, pastvina apod., náleží náhrada odpovídající charakteru, který měl v době přechodu na stát, i když se cena vypočítává podle cenového předpisu platného ke dni účinnosti zákona o půdě, přičemž ve prospěch oprávněné osoby nelze počítat s navýšením ceny pozemku, k němuž došlo po změně jeho charakteru v důsledku jeho zastavění po přechodu na stát nebo právnickou osobu bez přičinění původního vlastníka. Jinými slovy pokud byl oprávněné osobě odňat zemědělský pozemek, má nárok na náhradu za zemědělský pozemek (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 18. 8. 2003, sp. zn. 28 Cdo 101/2003, ze dne 21. 2. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1518/2007, a ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2699/2008), tedy má být zachována identita v charakteru pozemků tak, že rozhodný je jejich charakter a tedy i hodnota ke dni odnětí státem. V rozsudku ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2699/2008, a dalších, Nejvyšší soud dále poukázal na to, že „zásada ekvivalence pozemku odňatého a pozemku náhradního byla pregnantně vyjádřena v zákoně o půdě v době jeho přijetí až do 14. 4. 2006, kdy byla zákonem č. 131/2006 Sb. přijata nová koncepce pro převody náhradních pozemků, jež je dnes obsažena v ustanovení §11a zákona o půdě. Podle ustanovení §11 odst. 2 platného v době přijetí zákona o půdě platilo, že oprávněné osobě náleželo právo bezúplatného převodu pozemků ve vlastnictví státu v přiměřené výměře a kvalitě, jako byly její původní pozemky. Původním pozemkem oprávněné osoby pak nesporně je míněn pozemek v době, kdy přešel na stát nebo právnickou osobu. Pokud dnes, ve znění platném od 14. 4. 2006, není toto hledisko výslovně zdůrazněno v ustanovení §11a odst. 1 zákona o půdě, jde zřejmě o zažitou praxi, podle níž na tomto základě se běžně a dlouhodobě postupuje při oceňování původních pozemků oprávněných osob pro účely převodů náhradních pozemků“.
V souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu je pro úspěch žaloby o uložení povinnosti vydat náhradní pozemky rozhodující mimo jiné otázka stávající výše nároku oprávněné osoby a hodnoty požadovaného náhradního pozemku; tyto otázky soud řeší jako otázky předběžné (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2008, sp. zn. 28 Cdo 4949/2007).
Není-li zde přitom právní normy, jež by v souvislosti s jejich oceněním ukládala posuzovat charakter náhradních pozemků dle určitého historického stavu (jak je tomu kupříkladu v případě odňatých pozemků podle §28a zákona o půdě), nezbývá než dovodit, že náhradní pozemky jest nutno oceňovat v souladu s pravidlem zakotveným v ustanovení §154 odst. 1 o. s. ř., tedy dle jejich stavu v době vyhlášení rozhodnutí soudem (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5721/2017). Zatímco fixace hladiny cen ke dni účinnosti zákona o půdě má svou logiku, neboť zajišťuje, že jsou odňaté nemovitosti i náhradní pozemky oceňovány dle stejných cenových měřítek (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 7. 2016, sp. zn. 28 Cdo 294/2016, popřípadě nález Ústavního soudu ze dne 21. 5. 2013, sp. zn. IV. ÚS 1088/12, bod 14), posuzování charakteru náhradních pozemků dle stavu ke dni 24. 6. 1991 a z toho plynoucí fingování od současné reality odlišných vlastností vydávaných nemovitostí by mohlo vést, ať již k distorzi nebo naopak k nadhodnocení výše naturální náhrady, jež by však v souladu s principy restitučního procesu měla být v zásadě ekvivalentní hodnotě restitučního nároku odvíjející se od ceny oprávněnou osobou nebo jejími právními předchůdci pozbytých statků (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2844/2017).
Není pochyb o tom, že v řízení o nahrazení projevu vůle žalované k uzavření dohody (smlouvy) o bezúplatném převodu náhradních pozemků - v případě, kdy pozemkový úřad rozhodl v době po 14. 4. 2006 o uplatněném restitučním nároku oprávněné osoby (jejího dědice) tak, že pozemky nelze vydat pro překážky uvedené v ustanovení §11 odst. 1 zákona o půdě (z čehož podle §11a zákona o půdě vyplývá nárok této osoby na převod náhradních pozemků), a kdy bylo najisto postaveno, že žalovaná, resp. její právní předchůdce - Fond postupoval při uspokojování restitučního nároku oprávněné osoby (dědice) liknavě či svévolně, přičemž oprávněná osoba požádala o převod náhradního pozemku až po účinnosti zákona č. 131/2006 Sb. - vychází soud při určení ceny náhradních pozemků z ustanovení §11a odst. 13 zákona o půdě, a že cena pozemků se v takovém případě stanoví podle vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb., přičemž pozemky určené schválenou územně plánovací dokumentací k zastavění budou oceněny jako stavební (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4792/2014 - ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 1782/16). Není však žádného důvodu, aby byl pro účely ocenění náhradních pozemků činěn rozdíl mezi oprávněnými osobami, jimž nárok na vydání náhradních pozemků vznikl podle ustanovení §11 odst. 2 zákona o půdě, ve znění účinném do 13. 4. 2006 (jako v případě žalobce), a oprávněnými osobami, jimž nárok na vydání náhradních pozemků vznikl podle ustanovení §11a odst. 1 zákon a o půdě, ve znění účinném od 14. 4. 2006. Požadavek na ekvivalenci výměry a charakteru pozemků odňatých a náhradních může být u obou skupin oprávněných osob zachován pouze tím, že pozemky odňaté i náhradní budou oceňovány podle právní úpravy účinné k určitému datu (ke dni 24. 6. 1991), kdy nabyl účinnosti zákon o půdě, a podle stavu k okamžiku odnětí (s přihlédnutím k tomu, zda zemědělské pozemky byly určeny pro výstavbu) a podle stavu k době vydání. Ostatně, v tomto směru lze přiléhavě poukázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1013/2016, v němž byl za zákonu odpovídající označen postup při ocenění náhradních pozemků pro oprávněnou osobu, které vznikl nárok ve smyslu ustanovení §11 odst. 2 zákona o půdě, ve znění účinném do 13. 4. 2006, a tyto náhradní pozemky byly oceněny podle jejich současného stavu, avšak v cenách platných ke dni 24. června 1991 podle vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb.
Výše uvedený závěr (o shodném ocenění náhradních pozemků pro „obě skupiny“ oprávněných osob) se do poměrů projednávané věci může promítnout toliko tak, že odvolací soud (potažmo i soud prvního stupně) při úvaze o tom, že restituční nárok žalobce není přečerpán (a může být tudíž uspokojen vydáním předmětného pozemku v hodnotě 269.159,- Kč) vycházel z nesprávného údaje o ceně náhradních pozemků (parc. č. XY), jež byly žalobci vydány v řízení probíhajícím před Obvodním soudem pro Prahu 9 pod sp. zn. 98 C 79/2015. V označeném řízení byly oba pozemky oceněny částkou 614.814,- Kč, přičemž se tak stalo na základě posudku znalce Ing. Petra Neradila, jenž je (nesprávně) ocenil podle stavu ke dni účinnosti zákona o půdě.
Z předběžného charakteru otázek ocenění náhradních pozemků či stanovení zbývající výše restitučního nároku, řešených v řízeních o žalobách na vydání náhradních pozemků za pozemky podle zákona o půdě nevydané, vyplývá, že závěry o těchto otázkách vyslovené v pravomocných rozhodnutích o uvedených typech žalob nejsou pro jejich účastníky v jiném řízení (týkajícím se uspokojení téhož restitučního nároku, resp. jeho zbývající části) závazné (srovnej přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2013, sp. zn. 32 Cdo 4004/2011, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2015, sp. zn. 26 Cdo 3619/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1462/2016). Z uvedeného důvodu může dle ustálené rozhodovací praxe na straně oprávněné osoby vzniknout bezdůvodné obohacení též tehdy, budou-li na ni (bez ohledu na výsledky předcházejících řízení o vydání náhradních pozemků) v rámci restitučního řízení převedeny náhradní pozemky v hodnotě vyšší, než odpovídající skutečné hodnotě jejího restitučního nároku (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1189/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3388/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4401/2015, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5721/2017). Případné spory účastníků řízení ohledně zbývající výše restitučního nároku pak soudní praxe připouští řešit formou určovacích žalob (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4271/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2400/2011, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3284/2011).
Závěr odvolacího soudu, že zbývající část restitučního nároku žalobce nebude vydáním předmětného pozemku v tomto řízení přečerpána, je zjevně předčasný, neboť odvolací soud (a shodně i soud prvního stupně) nemohl bez dalšího vycházet z ocenění náhradních pozemků parc. č. XY ve výši 614.814,- Kč vydaných žalobci v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 98 C 79/2015, pokud taková otázka nebyla s atributy závaznosti (§159a odst. 1 a 3 o. s. ř.) vyřešena i pro jiná (budoucí) soudní řízení. Ocenění náhradních pozemků v řízeních o nahrazení projevu vůle k uzavření smlouvy o bezúplatném převodu vlastnického práva oprávněné osobě podle zákona o půdě je navíc předběžnou (prejudiciální) otázkou, která ovšem není řešena jako věc hlavní (tou je převod vlastnického práva k věci). Řešením této otázky tak nemohou být soudy v jiném řízení vázány a nemusejí z něho vycházet ani s ohledem na ustanovení §135 odst. 2 o. s. ř. [k tomu přiměřeně srovnej Lavický, Petr a kol. Občanský soudní řád (§1 až 250l). Řízení sporné. Praktický komentář. 1. vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2016, s. 666, marg. č. 6.]. Nelze nepoukázat na reflexi této problematiky v rozhodovací praxi Ústavního soudu, který v nálezu ze dne 10. 7. 2008, sp. zn. II. ÚS 2742/07, uvedl, že „soud při řešení otázky, posuzované v jiném řízení jako otázky předběžné, vázán jejím posouzením není, při řešení této otázky však musí přihlédnout k okolnostem, za kterých byla řešena v předchozím řízení, přičemž od tohoto řešení se může odchýlit a musí vysvětlit, proč tak činí.“
Protože rozsudek odvolacího soudu je založen na nesprávném právním posouzení věci, a je tím naplněn dovolací důvod uvedený v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., a protože dovolací soud současně neshledal, že by byly splněny podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí nebo zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozsudku odvolacího soudu, nemohl postupovat jinak než rozsudek odvolacího soudu v napadeném věcném výroku I., a rovněž v akcesorickém výroku II. (o nákladech odvolacího řízení), zrušit (§243e odst. 1 o. s. ř.). Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, Nejvyšší soud zrušil i prvostupňový rozsudek a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 2, věta druhá, o. s. ř.).
V dalším řízení je soud prvního stupně vázán vysloveným právním názorem dovolacího soudu (§243g odst. 1, věta první, o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení, rozhodne soud prvního stupně v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 in fine o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. 7. 2019
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu