ECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.1477.2018.1
sp. zn. 28 Cdo 1477/2018-212
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobců a) J. C. , narozeného XY, bytem XY, b) Z. Č. , narozeného XY, bytem XY, c) A. S. , narozeného XY, bytem XY, všech zastoupených JUDr. Janem Pavlokem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 6, K Brusce 124/6, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu , se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, identifikační číslo osoby: 01312774, o převod náhradního pozemku, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 6 C 273/2016, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 4. prosince 2017, č. j. 27 Co 365/2017-195, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Ústí nad Orlicí (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 8. 8. 2017, č. j. 6 C 273/2016-145, uložil žalované povinnost uzavřít s žalobci dohodu o převodu náhradního pozemku ve znění uvedeném v tomto výroku (výrok I.). Dále uložil žalované povinnost nahradit žalobcům náklady řízení ve výši 42.453,- Kč, tj. každému z žalobců částkou 14.151,- Kč, k rukám jejich zástupce (výrok II.).
K odvolání žalované Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích (dále „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 4. 12. 2017, č. j. 27 Co 365/2017-195, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil (výrok I.), ve výroku II. změnil tak, že žalovaná je povinna nahradit žalobcům, každému v rozsahu jedné třetiny, náklady za řízení před soudem prvního stupně ve výši 32.289,- Kč (výrok II.) a dále žalované uložil povinnost nahradit žalobcům, každému v rozsahu jedné třetiny, náklady odvolacího řízení ve výši 9.205,20,- Kč (výrok III.).
Soudy nižších stupňů vyhověly žádání žalobců, jež považovaly za osoby oprávněné ve smyslu §4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon o půdě“), na vydání náhradního pozemku za pozemek odňatý, jehož restituci brání zákonem o půdě předvídané překážky (§11a odst. 1 zákona o půdě). Protože shledaly dosavadní postup žalované ve vztahu k žalobcům liknavým pro dlouhodobé neplnění její povinnosti vypořádat nárok na vydání náhradního pozemku, jakož i pro nedostatečnost veřejné nabídky k tomu určených pozemků, vyhověly požadavku uspokojit restituční nárok žalobců mimo zákonem předpokládaný postup. Jelikož hodnota žalobci vybraného náhradního pozemku, jenž je ve vlastnictví státu a jehož vydání nebrání žádná zákonem stanovená překážka, nepřevyšovala v době rozhodnutí hodnotu dosud neuspokojeného restitučního nároku žalobců, uložily žalované povinnost uzavřít se žalobci smlouvu o bezúplatném převodu pozemku parc. č. XY, trvalý travní porost, o výměře 4.505 m 2 , zapsaného na listu vlastnictví č. XY pro obec XY, katastrální území XY. Odvolací soud toliko změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech prvostupňového řízení, přičemž se neztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že výše mimosmluvní odměny zástupce žalobců se odvíjí od tarifní hodnoty předmětu řízení penězi neocenitelného.
Proti rozsudku odvolacího soudu brojí žalovaná dovoláním, majíc je za přípustné ve smyslu §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), neboť rozsudek odvolacího soudu závisí na otázkách hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího (reprezentované v dovolání blíže specifikovanými rozhodnutími), respektive daná právní otázka dosud nebyla vyřešena a vyřešená právní otázka má být posouzena jinak. Má za to, že nebyly splněny předpoklady pro odlišný postup, než předvídá zákon o půdě v §11a, tj. dlouhodobá nemožnost restituenta domoci se svých práv, aktivní účast oprávněné osoby ve veřejných nabídkách pozemků a nečinnost, liknavost či svévole na straně státu. Žalobci si podáním žaloby přivodili pouze výhodnější postavení oproti oprávněným osobám postupujícím cestou zákona. Namítá nepřípustnost vydání předmětného pozemku, a to na základě jeho vyloučení z převodu podle §6 odst. 1 písm. c) zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon č. 503/2012 Sb.“), respektive jeho „vysoutěžení“ jinými oprávněnými osobami. Rovněž odvolacímu soudu vytkla, že nesprávně „vyložil a aplikoval judikaturu týkající se výkladu §135 odst. 2 ve spojení s §159a o. s. ř.“ a současně porušil právo na spravedlivý proces. Navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobci se k podanému dovolání nevyjádřili.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017, neboť dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 4. 12. 2017 (srovnej čl. II, bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.) Po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.), a že bylo podáno v zákonné lhůtě oprávněnou osobou – účastníkem řízení (§240 odst. 1, věta první, o. s. ř.), za niž jedná pověřený zaměstnanec, jenž má právnické vzdělání [§241 odst. 2 písm. b) o. s. ř.], zabýval se tím, zda je dovolání žalované přípustné (§237 o. s. ř.).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání žalované není přípustné. Ač žalovaná ohlašuje jako důvody přípustnosti dovolání (kromě odchýlení se odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího), i potřebu řešení právních otázek v rozhodovací praxi dosud neřešených a otázek, které by měly být řešeny rozdílně, žádné takové otázky v dovolání nevymezuje a nelze je ani identifikovat z jeho obsahu. Sotva tudíž mohl dovolací soud pro řešení takových otázek shledat dovolání žalované přípustným. Přípustnost dovolání nezakládá ani argumentace vytýkající odklon odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího při řešení otázek řádnosti postupu žalované při uspokojování restitučního nároku žalobců. Navíc, má-li (nesprávně) žalovaná za to, že dovolacímu přezkumu je otevřena otázka řádnosti postupu žalované při uspokojování restitučního nároku konkrétních oprávněných osob, pak pomíjí, že uplatňuje nikoliv námitky směřující proti právnímu posouzení věci, ale námitky skutkové (nepočínala si liknavě, a proto restituční nárok nelze uspokojit vydáním náhradních pozemků).
Dovolací soud podotýká, že na přípustnost dovolání lze usuzovat toliko prostřednictvím jediného dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř., jímž je nesprávné právní posouzení věci, pročež skutkové závěry učiněné v nalézacím řízení nepodléhají dovolacímu přezkumu a jejich případnou kritikou nemůže být založena přípustnost dovolání. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jež je, stejně jako dále citovaná rozhodnutí dovolacího soudu, přístupné na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz ).
V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (viz §241a odst. 6 o. s. ř.). Proto z hlediska dovolacího přezkumu není rozhodné tvrzení žalované (poprvé uplatněné až v dovolání) o nepřípustnosti vydání předmětného pozemku z důvodu zákonné překážky podle §6 odst. 1 písm. c) zákona č. 503/2012 Sb., případně jeho získání jinými oprávněnými osobami. V této souvislosti nelze rovněž (nad rámec výše uvedeného) přehlédnout, že předmětný pozemek byl v době, jež je ve smyslu ustanovení §154 odst. 1 o. s. ř. určující pro rozhodnutí soudu, ve vlastnictví státu (a nikoliv jiného subjektu). Odkaz žalované na zákonnou překážku k vydání pozemku upravenou v ustanovení §6 odst. 1 písm. c) zákona č. 503/2012 Sb., není navíc případný vzhledem k tomu, že žalovaná v nalézacím řízení a ani v řízení před odvolacím soudem netvrdila, že by byl pozemek určen podle schváleného návrhu pozemkové úpravy pro výstavbu polních cest a na provedení technických, vodohospodářských a ekologických opatření.
Judikatura Nejvyššího soudu (jež reflektuje i judikaturu Ústavního soudu – srovnej nález ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, publikovaný pod č. 33/2004 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nález Ústavního soudu ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05, publikovaný pod č. 174/2007 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, či nález pléna Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 6/05, uveřejněný pod č. 531/2005 Sb. – označené nálezy, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Ústavního soudu, jsou přístupné i na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz ) je ustálena v závěru, že v případě liknavého, svévolného či diskriminujícího postupu žalované [resp. jejího předchůdce- Pozemkového fondu ČR, jehož nástupkyní je od 1. 1. 2013 žalovaná, jejíž práva a povinnosti vykonává Státní pozemkový úřad (srov. §22 odst. 1 zákona č. 503/2012 Sb.)] může oprávněná osoba nárok uplatnit u soudu žalobou na vydání konkrétního vhodného pozemku, aniž by důvodnost takové žaloby bylo nutno vázat na podmínku jeho zahrnutí do veřejné nabídky, a že takový postup (jenž je výrazem zásady vigilantibus iura scripta sunt) nelze vůči ostatním oprávněným osobám pokládat za diskriminující (k tomu srovnej především rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod č. 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jejž zmiňuje i sama dovolatelka).
Dovolací soud současně připomíná jím zaujatý právní závěr, že zjišťování a hodnocení rozhodujících skutečností o krocích oprávněné osoby, jakož i postupu Pozemkového fondu ČR (respektive žalované), je především otázkou skutkových zjištění a že je vyhrazeno zejména soudům nižších stupňů. Při přezkumu právního posouzení věci je třeba zabývat se tím, zda úvahy odvolacího soudu vztahující se k závěru o tom, zda jde o postup liknavý, diskriminační, nebo nesoucí znaky libovůle či svévole, nejsou nepřiměřené, zda se pohybují ve vytčených mezích a zda přihlížejí ke všem relevantním hlediskům, jak byly zformulovány judikaturou (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1787/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1540/2015, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5661/2017).
Hodnotící závěr soudů nižších stupňů o liknavosti žalované, případně jejího právního předchůdce, při uspokojování restitučního nároku žalobců není v posuzovaném případě nepřiměřený zjištěným skutkovým okolnostem věci. I přes aktivní přístup žalobců (restituční nárok byl uplatněn již v roce 1992, rozhodnuto o něm bylo až v letech 2002–2006) do současné doby nedošlo zcela k uspokojení jejich restitučního nároku, následkem čehož se dovolatelka ocitla v mnohaletém prodlení. Ke značné časové prodlevě s uspokojením v podstatě bagatelního restitučního nároku přistupuje v poměrech projednávané věci (z hlediska posouzení přístupu žalované jako liknavého) další okolnost vyplývající z učiněných skutkových zjištění, tj. že nabídka pozemků ze strany žalované (jejího právního předchůdce) v lokalitě, v níž se nacházejí pozemky, jež oprávněným osobám nemohly být vydány, byla kvalitativně i kvantitativně nedostatečná, a že desítky pozemků v této lokalitě vůbec nebyly do nabídkového řízení coby pozemky náhradní vůbec zařazeny. Odvolací soud tudíž zcela v souladu s citovanou judikaturou dovodil, že následkem liknavého postupu dovolatelky nebylo lze po žalobcích spravedlivě požadovat dále účast ve veřejných nabídkách a bylo namístě vyhovět jejich žalobě o vydání konkrétního vhodného pozemku v rozsahu odpovídajícím jejich restitučnímu nároku.
Za zjištěného skutkového stavu není rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, jenž – stejně tak jako rozhodnutí ve věci nyní posuzované – je založen na závěru, že oprávněné osoby mohou své nároky na poskytnutí vhodného pozemku zásadně uspokojovat cestou veřejných nabídek, nejde-li ovšem (tak jako v tomto případě) o situaci výjimečnou, odůvodněnou liknavým, či svévolným nebo diskriminačním přístupem žalované. Stejně tak není založen rozpor ani s odkazovaným usnesením Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5016/2014, a to již proto, že bylo zrušeno nálezem Ústavního soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. I. ÚS 1663/16.
Zcela nepřípadný je poukaz dovolatelky na nález Ústavního soudu ze dne 13. 1. 2010, sp. zn. I. ÚS 3169/07, neboť citovaný nález stojí na odlišném skutkovém základu, kdy soudy nezjistily, že by ze strany státu došlo k liknavému či svévolnému jednání. Totéž platí, pokud jde o zjevnou nedůvodnost, pro odkaz dovolatelky na nález Ústavního soudu ze dne 21. 5. 2013 sp. zn. IV. ÚS 1088/12, v němž Ústavní soud – s respektem k principu rovnosti a z něj dovozovaného pravidla o ekvivalentnosti ceny náhradního pozemku ceně odňatého pozemku – jako ústavně nepřípustnou odmítl mechanickou aplikaci zásady shody charakteru původního a náhradního pozemku na případy zákonem nijak nezohledňovaných změn územního uspořádání obcí; k interpretaci restitučních předpisů (založené na principu ex favore restitutionis) lze pak z rozhodovací praxe Ústavního soudu – obecně – odkázat také například na nález ze dne 24. 2. 2009, sp. zn. I. ÚS 617/08, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 52, č. 33, nebo nálezy ze dne 4. 4. 2012, sp. zn. I. ÚS 2758/10, a ze dne 26. 6. 2012, sp. zn. I. ÚS 2050/11, uveřejněné tamtéž ve svazku 65, pod čísly 73 a 125. Namítá-li dovolatelka nesoulad napadeného rozsudku odvolacího soudu též s nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. II. ÚS 536/14, zabývajícím se proporcionalitou omezení restitučního nároku stojícího v kolizi s konkrétním veřejným zájmem, sluší se uvést, že odvolací soud se nijak nezpronevěřil obecnému závěru obsaženému v citovaném nálezu, a to, že restituční proces zajisté směřuje k alespoň částečnému zmírnění majetkových křivd způsobených oprávněným osobám komunistickým režimem v rozhodném období.
Přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. pak nemůže založit ani dovolatelkou předestřená (blíže nezdůvodněná) otázka „týkající se výkladu §135 odst. 2 ve spojení s §159a občanského soudního řádu v platném znění“ (tedy otázka o vázanosti soudu rozhodnutím jiného orgánu, resp. závaznosti rozsudku), kterou argumentačně dovolatelka dále nerozvádí (k vymezení důvodu dovolání srovnej §241a odst. 3 o. s. ř.) a na jejímž řešení napadené rozhodnutí odvolacího soudu v souzené věci tak či onak nezávisí.
V posuzované věci tak není dán ani žalovanou dovozovaný rozpor rozhodnutí odvolacího soudu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2009, sp. zn. 23 Cdo 1961/2009, v němž se Nejvyšší soud vyslovil k procesní otázce týkající se interpretace ustanovení §135 odst. 2 o. s. ř., připomínaje – ve vazbě na ustanovení §159a o. s. ř. – že soud není vázán posouzením předběžné otázky toliko v odůvodnění jiného, dříve vydaného rozhodnutí, v němž posouzení této otázky nebylo přímo předmětem sporu. S řešením této procesní otázky napadené rozhodnutí odvolacího soudu, jež je výsledkem aplikace norem hmotného práva (byť s přihlédnutím k jejich interpretaci v rozhodnutích vyšších soudů) na dokazováním zjištěný skutkový stav, spojeno není.
Námitka dovolatelky, že odvolací soud porušil právo na spravedlivý proces, taktéž přípustnost dovolání založit nemůže, a to již proto, že ohledně ní neuplatnila žádnou dovolací argumentaci (z obsahu dovolání se nepodává, v jakém směru mělo k porušení tohoto práva dojít), přičemž rovněž nevymezila, v čem spatřuje naplnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř.
Dovolací soud se zabýval přípustností dovolání i ve vztahu k výroku II., jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech prvostupňového řízení, a ve vztahu k výroku III. o náhradě nákladů odvolacího řízení. Proti označeným výrokům však není dovolání objektivně – ze zákona – přípustné [§238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., ve znění účinném od 30. 9. 2017].
Jelikož dovolání žalované není přípustné, Nejvyšší soud je podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243c odst. odst. 3 věta první o. s. ř. za současného použití ustanovení §224 odst. 1 a §151 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř. Dovolání žalované bylo odmítnuto, a proto by byla povinna nahradit žalobcům ve smyslu ustanovení §146 odst. 3 o. s. ř. náklady dovolacího řízení. Žalobcům však v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. 2. 2019
JUDr. Michael Pažitný Ph.D.
předseda senátu