ECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.1523.2019.1
sp. zn. 28 Cdo 1523/2019-111
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobkyně: Česká republika – Agentura ochrany přírody a krajiny České republiky, se sídlem v Praze 4, Kaplanova 1931/1, identifikační číslo osoby: 62933591, zastoupena JUDr. Pavlem Pfajfrem, advokátem se sídlem v Turnově, Ohrazenice 119, za účasti: Římskokatolická farnost Křelov, se sídlem v Křelově – Břuchotíně, Lipové náměstí 17/4, identifikační číslo osoby: 48769924, zastoupena Mgr. Stanislavem Hykyšem, advokátem se sídlem v Pardubicích, Zelená 267, o žalobě podle části páté občanského soudního řádu – o nahrazení rozhodnutí pozemkového úřadu, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 23 C 50/2016, o dovolání účastníka řízení proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. ledna 2019, č. j. 5 Co 26/2018-86, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Účastník řízení je povinen nahradit žalobkyni náklady dovolacího řízení ve výši 4.114,- Kč k rukám jejího zástupce, JUDr. Pavla Pfajfra, advokáta se sídlem v Turnově, Ohrazenice 119, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Olomouci (dále „odvolací soud“) k odvolání účastníka řízení výrokem I. rozsudku ze dne 3. 1. 2019, č. j. 5 Co 26/2018-86, potvrdil rozsudek Krajského soudu v Ostravě (dále „soud prvního stupně“) ze dne 10. 5. 2018, č. j. 23 C 50/2016-47, kterým bylo nahrazeno rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Olomoucký kraj, ze dne 24. 3. 2016, č. j. SPU-031993/2014/R531/RR18108, č. j.
SPU-127600/2016/21/Na, a účastníkovi řízení nevydány pozemky parc. č. XY – orná půda, parc. č. XY - orná půda, parc. č. XY – vodní plocha, parc. č. XY – vodní plocha, parc. č. XY – trvalý travní porost, parc. č. XY – orná půda, parc. č. XY – orná půda, parc. č. XY – orná půda, parc. č. XY – ostatní plocha, parc. č. XY – lesní pozemek a parc. č. XY – ostatní plocha, vše v obci a katastrálním území XY – dále „předmětné pozemky“ (výrok I.), a dále účastníkovi řízení uložena povinnost nahradit žalobkyni k rukám jejího zástupce náklady řízení ve výši 24.800,- Kč (výrok II.). Odvolací soud uložil účastníkovi řízení rovněž povinnost nahradit žalobkyni k rukám jejího zástupce náklady odvolacího řízení ve výši 11.171,- Kč (výrok II.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal účastník řízení dovolání, jehož přípustnost ve smyslu ustanovení §237 občanského soudního řádu (dále „o. s. ř.“) vymezuje odklonem odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázky hmotného práva [funkční souvislosti pozemků ve smyslu ustanovení §7 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi, ve znění nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, publikovaného pod č. 177/2013 Sb. (dále jen „zákon č. 428/2012 Sb.“)], odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2546/2017 (tento rozsudek, jakož i dále uvedená rozhodnutí dovolacího soudu, je přístupný na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz ), a dále potřebou vyřešit právní otázku v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešenou („zda v případě pravomocně vydaného zemědělského majetku podle zákona č. 428/2012 Sb. mají soudy za povinnost přihlédnout rovněž k tomu, zda vydáním majetku rozhodnutím správního orgánu došlo ke vzniku či obnovení funkčního celku podle ustanovení §7 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb., a proto mají soudy poskytnout ochranu restitučně obnovenému vlastnickému právu oproti vlastnictví státu“), na níž – dle mínění dovolatele – rozsudek odvolacího soudu rovněž závisí. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání označila rozsudky soudů obou stupňů za správné a přijaté řešení právní otázky dovoláním vymezené [funkční souvislosti ve smyslu ustanovení §7 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb.] za konformní s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu představovanou dovolatelem odkazovaným rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2546/2017. V případě dovolatelem vymezené právní otázky v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešené, zda soudy v řízení podle části páté občanského soudního řádu mohou – zjednodušeně řečeno – revidovat rozhodnutí správního orgánu, který vydáním majetku oprávněné osobě konstituoval či obnovil funkční celek ve smyslu ustanovení §7 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb., žalobkyně obecně poukázala na procesní úpravu řízení o vydávání zemědělských nemovitostí ve smyslu ustanovení §9 zákona č. 428/2012 Sb. a na postavení soudů v něm, kdy o restitučním nároku rozhodují z podnětu žaloby znovu a zkoumají, aniž by byly vázány skutkovými zjištěními správního orgánu a jeho právním posouzení věci, rovněž i splnění podmínek pro vydání nárokovaného církevního majetku. Navrhla, aby dovolací soud dovolání účastníka řízení jako nepřípustné odmítl, popřípadě jako nedůvodné zamítl.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017, neboť dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 3. 1. 2019 (srovnej čl. II, bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.); po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatele advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání účastníka řízení přípustné (§237 o. s. ř.).
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání účastníka řízení není přípustné, neboť odvolací soud se při řešení dovolatelem vymezené právní otázky [naplnění předpokladů pro vydání nemovité věci oprávněné osobě povinnou osobou podle ustanovení §7 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb.] od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu představované rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2546/2017, neodchýlil, přičemž Nejvyšší soud současně neshledal přesvědčivé důvody (z dovolání se ostatně ani nepodávají), pro které by tato otázka měla být posouzena jinak.
Dovolací soud ve své rozhodovací praxi již opakovaně vyložil, že funkční souvislost vydávaných nemovitých věcí ve smyslu ustanovení §7 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. může a i v minulosti mohla vyplývat pouze z jejich skutečné užitné souvztažnosti dané faktickými možnostmi hospodářského využití, a to především s ohledem na jejich stavební či jinou hospodářskou podobu nebo jejich přírodní ráz, což pouze odvozeně může souviset i s jejich vzájemnou polohou v území. Z ekonomického hlediska se tato souvztažnost může projevovat či v minulosti projevovala zpravidla tím, že jedna nemovitá věc je (byla) předpokladem fungování či řádného využívání nemovité věci jiné vzhledem k jejímu funkčnímu určení, přičemž toto využití je (bylo) bez druhé nemovité věci ztížené nebo nemožné, a oddělením jedné věci od druhé je (byla) jejich ekonomická a užitná hodnota podstatně snížena. Funkční souvislost požadovaných pozemků proto nemůže být odvozována z toho, že v rozhodném období existovala vlastnická jednota odňatých pozemků s jinými pozemky vydanými či vydávanými oprávněné osobě, neboť se nejednalo o souvislost funkční, nýbrž o souvislost právní (vlastnickou). Funkční souvislost není obdobně dána ani tím, že vlastník odňatých pozemků používal výnosy z hospodaření na těchto pozemcích ke stejnému účelu jako příjmy z dalších již vydaných či vydávaných pozemků, neboť se nejednalo o souvislost funkční, ale spotřební. Konečně ani územní blízkost či sousední poloha pozemků nezakládala sama o sobě jejich funkční souvislost, neboť i sousedící nemovitosti mohou (mohly) být hospodářsky využívány (obhospodařovány) rozdílně a vzájemně nezávisle. Funkční souvislost přitom rovněž nelze zaměňovat s pojetím knihovního tělesa ve smyslu ustanovení §3 zákona č. 95/1871 ř. z., o zavedení obecného zákona o pozemkových knihách, ani se skutečností, že některé pozemky z původního historického církevního majetku byly z geodetického a evidenčního hlediska vedeny odlišně oproti současnému stavu katastru nemovitostí [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2546/2017, uveřejněný pod č. 151/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále „R 151/2018“), a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4170/2017, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2204/2017, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4851/2017].
S ohledem na právě uvedené připomenutí stále relevantních závěrů ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nelze za funkční souvislost nemovitých věcí ve smyslu ustanovení §7 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. považovat v poměrech projednávané věci prostorovou blízkost předmětných pozemků, popřípadě některého z nich, jak uvedenou okolnost dovolatel popisuje v části III. dovolání, ani to, že více pozemků tvoří jedno pole, popřípadě jeden hospodářský celek, ať již historicky nebo v současné době. I sousední pozemky mohou být z hospodářského hlediska zcela samostatné předměty. Funkční souvislost pozemků nemusí ani vyplývat z toho, že je v minulosti vlastnil jeden vlastník, který na nich hospodařil a výnosy z nich používal ke společnému účelu. V tomto smyslu je dána pouze jejich souvislost vlastnická a spotřební, nikoli funkčně užitná. V neposlední řadě o vzájemném funkčně užitném vztahu jednotlivých věcí tvořících soubor majetku nevypovídá ničeho ani okolnost, že pozemky oprávněné osobě byly v rozhodném období odňaty na základě jednoho právního titulu. Jestliže v uvedených atributech neshledal odvolací soud naplnění podmínky funkční souvislosti vyjádřené v ustanovení §7 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. nijak se od výše citované judikatury Nejvyššího soudu, od níž není důvodu se odchylovat ani v projednávané věci, neodklonil. Sluší se doplnit, že odkazuje-li dovolatel na znění ustanovení §7 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. a akcentuje-li přitom požadavek alternativního naplnění podmínky funkční souvislosti, pak ji nebyl v nalézacím řízení schopen – kromě irelevantního poukazu na vlastnickou, prostorovou, hospodářskou, knihovní a spotřební souvislost - vztáhnout ke konkrétní historické nebo současné situaci na území, na němž se pozemky nárokované a pozemky dovolateli již vydané nacházejí.
Vytýká-li dovolatel dále odvolacímu soudu, že v jeho případě vyložil podmínku funkční souvislosti nemovitých věcí ve smyslu §7 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. nepřípustně restriktivně v rozporu se zásadou ex favore restitutionis, přičemž současně připomíná i ustanovení §18 odst. 4 zákona č. 428/2012 Sb., je třeba poukázat na judikaturu Nejvyššího i Ústavního soudu, podle níž je ústavní ochrana ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod přiznávána pouze již konstituovanému vlastnickému právu, a nikoliv „toliko“ uplatněnému restitučnímu nároku [srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 4. 1995, sp. zn. I. ÚS 3/94, a nález Ústavního soudu ze dne 3. 5. 2001, sp. zn. II. ÚS 719/2000, či usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 12. 2008, sp. zn. I. ÚS 1430/08, a usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. I. ÚS 2655/15, (citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou přístupná na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz )], nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1246/2016, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1590/2017), jakož i na právní názor obsažený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2546/2017, že snaha o volbu interpretace vstřícné vůči oprávněným osobám nemůže vést k tomu, aby soudy překračovaly zákonný režim majetkového vyrovnání s církvemi. Zakotvení právního rámce pro nápravu historických bezpráví z doby nesvobody bylo úlohou demokraticky konstituovaného zákonodárného sboru; naproti tomu soudy nemohou politickou reprezentací zvolené pojetí nápravy majetkových křivd uzpůsobovat vlastním představám o žádoucí míře kompenzace újmy, již církve a náboženské společnosti v minulosti utrpěly.
Pokud pak dovolatel zmiňuje i tu část Důvodové zprávy k návrhu zákona č. 428/2012 Sb., v níž se uvádí, že „cílem je zachovat stávající funkční celky a plně obnovit ty funkční celky, které v rámci původního majetku registrovaných církví a náboženských společností existovaly a byly totalitním režimem narušeny“, pak dovolací soud poukazuje i na další část obsaženou v této zprávě, v níž je současně uvedeno: „Nemovitou věcí funkčně související s majetkem, který oprávněná osoba vlastní, je především pozemek pod stavbou a pozemek, který bezprostředně souvisí se stavbou a je podmínkou jejího provozu, anebo nemovitá věc umístěná na pozemku ve vlastnictví oprávněné osoby. Např. zákon č. 298/1990 Sb. převedl na oprávněné osoby souvislé celky nemovitostí; v důsledku aplikace výčtové metody však došlo k nemalému počtu chyb a nebyly tak vydány např. pozemky pod vydávanými budovami, zahrady uprostřed klášterních komplexů atd.“. Dále je v Důvodové zprávě uvedeno, že „hodnotu majetku vydávaného podle §7 je velmi obtížné až nemožné vyčíslit, neboť tento majetek nebyl v evidencích samotných registrovaných církví a náboženských společností rozlišen a dnes ho nelze identifikovat“, a že „vzhledem k tomu, že se jedná o majetek určený pouze pro nehospodářské účely, nejedná se o majetek velkého rozsahu“.
Má-li dále dovolatel za to, že rozsudek odvolacího soudu závisí na právní otázce dosud neřešené [zda soudy v řízení podle části páté občanského soudního řádu mohou revidovat rozhodnutí správního orgánu, který vydáním majetku oprávněné osobě konstituoval či obnovil funkční celek ve smyslu ustanovení §7 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb.], pak na řešení této otázky rozsudek odvolacího soudu nezávisí a z logiky věci vzhledem k právní úpravě řízení podle části páté občanského soudního řádu ani záviset nemůže. Řízení podle části páté občanského soudního řádu (§244 až §250l o. s. ř.) není sice svou povahou řízením přezkumným, nicméně o věci vyplývající ze soukromoprávních vztahů, jež již byla pravomocně rozhodnuta správním orgánem, rozhodují soudy z podnětu žaloby (§246 o. s. ř.) znovu. Přitom mohou rozhodnout - aniž by byly vázány skutkovým stavem zjištěným správním orgánem (§250e odst. 1 o. s. ř.) - o právní věci jinak, než rozhodl správní orgán, a tím částečně nebo zcela rozhodnutí správního orgánu nahradit (§250j odst. 1 a 2 o. s. ř.). Požadavek na zachování stavu navozeného (pro dovolatele příznivým) rozhodnutím správního orgánu tak v dovoláním vylíčených souvislostech nemůže být, dospěje-li soud v řízení podle části páté občanského soudního řádu k jinému (odlišnému) závěru, respektován. Dovolání účastníka řízení z hlediska takto vymezeného důvodu přípustnosti dovolání tak není přípustné již jen proto, že nesplňuje obecnou podmínku obsaženou v ustanovení §237 o. s. ř., tj. že se dovolacímu přezkumu předkládá otázka hmotného nebo procesního práva, na jejímž řešení rozhodnutí odvolacího soudu závisí (k vazbě přípustnosti dovolání na otázky, na nichž je dovoláním dotčené rozhodnutí odvolacího soudu založeno, srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, v němž bylo zdůrazněno, že dovolání není přípustné podle §237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí; dále srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013).
Pokud účastník řízení v dovolání výslovně neuvedl, že jím napadá pouze některý z výroků rozsudku odvolacího soudu, pak se dovolací soud zabýval přípustností dovolání i ve vztahu k výroku II. o náhradě nákladů odvolacího řízení, jakož i ve vztahu k části výroku I., kterým byl rozsudek soudu prvního stupně rovněž potvrzen ve výroku o nákladech prvostupňového řízení. Proti označeným výrokům však není dovolání objektivně - ze zákona -přípustné [§238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., ve znění účinném od 30. 9. 2017].
Ze shora uvedeného plyne, že dovolání účastníka řízení není přípustné, a proto Nejvyšší soud dovolání odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
V souladu s ustanovením §243f odst. 3, větou druhou, o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněno.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li účastník řízení povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 17. 9. 2019
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu