ECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.1713.2019.1
sp. zn. 28 Cdo 1713/2019-124
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobkyně: Římskokatolická farnost u kostela Nanebevzetí Panny Marie Příbram - Svatá Hora, se sídlem v Příbrami, Svatá Hora 591, identifikační číslo osoby: 18608621, zastoupena JUDr. Janem Pavlokem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 6, K Brusce 124/6, za účasti: Česká republika – Ministerstvo obrany, se sídlem v Praze 6, Tychonova 1, identifikační číslo osoby: 60162694, o žalobě podle části páté občanského soudního řádu – o nahrazení rozhodnutí pozemkového úřadu, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 38 C 127/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. ledna 2019, č. j. 4 Co 218/2017-106, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna nahradit účastnici řízení náklady dovolacího řízení ve výši 300,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně výrokem I. rozsudku ze dne 10. 1. 2019, č. j. 4 Co 218/2017-106, potvrdil rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 26. 6. 2017, č. j. 38 C 127/2016-84, kterým byla zamítnuta žaloba na nahrazení rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Středočeský kraj, ze dne 11. 2. 2016, č. j. SPU 061000/2016/37/Ši, sp. zn. SP18820/2015-537203, jímž bylo rozhodnuto o nevydání pozemku parc. č. XY – trvalý travní porost o výměře 13.140 m 2 v obci a katastrálním území XY - dále „předmětný pozemek“ (výrok I.) a dále žalobkyni uložena povinnost nahradit účastnici řízení náklady řízení ve výši 1.500,- Kč (výrok II.). Odvolací soud uložil žalobkyni povinnost nahradit účastnici řízení náklady odvolacího řízení ve výši 600,- Kč (výrok II.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost ve smyslu ustanovení §237 občanského soudního řádu (dále „o. s. ř.“) vymezuje potřebou vyřešit otázky hmotného práva v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešené, přičemž má za to, že na dále uvedených otázkách rozsudek odvolacího soudu závisí: a.) zakládá územní blízkost se zcela identickým způsobem využití dvou pozemků jejich funkční souvislost; b.) má být při výkladu podmínky funkční souvislosti podle ustanovení §7 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi, ve znění nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, publikovaného pod č. 177/2013 Sb. (dále jen „zákon č. 428/2012 Sb.“), přihlíženo k tomu, že předmětná nemovitost souvisí s veřejným zájmem, jehož zajišťování je úkolem povinné osoby podle ustanovení §4 písm. c) a d) zákona č. 428/2012 Sb.; c.) má se vztah funkční souvislosti podle ustanovení §7 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. týkat stavby; d.) je obsahem pojmu funkční souvislost podle ustanovení §7 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. vztah nezbytné závislosti. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Účastnice řízení označila závěry rozsudků soudů obou stupňů za souladné s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, která otázky kladené žalobkyní jako neřešené již vyřešila. Navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017, neboť dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 10. 1. 2019 (srovnej čl. II, bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.); po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelky advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalobkyně přípustné (§237 o. s. ř.).
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání žalobkyně není přípustné, neboť otázky vymezené dovolatelkou výše pod sub. a.), c.) a d.) již byly v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešeny a odvolací soud se od judikatorně přijatého řešení nijak neodchýlil. Nejvyšší soud současně neshledal přesvědčivé důvody (z dovolání se ostatně ani podávat nemohou vzhledem k dovolatelkou vymezenému důvodu přípustnosti dovolání), pro které by tato otázka měla být posouzena jinak. Na otázce vymezené výše pod sub. b.) rozsudek odvolacího soudu nezávisí. Přípustnosti dovolání tak v posledně uvedeném případě nelze přisvědčit pro nesplnění obecné podmínky obsažené ustanovením §237 o. s. ř. [k vazbě přípustnosti dovolání na otázky, na nichž je dovoláním dotčené rozhodnutí odvolacího soudu založeno, srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013 (toto usnesení, stejně jako dále označená rozhodnutí dovolacího soudu, jsou přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz ), v němž bylo zdůrazněno, že dovolání není přípustné podle §237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí; dále srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013].
Dovolací soud ve své rozhodovací praxi již opakovaně vyložil, že funkční souvislost vydávaných nemovitých věcí ve smyslu ustanovení §7 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. může a i v minulosti mohla vyplývat pouze z jejich skutečné užitné souvztažnosti dané faktickými možnostmi hospodářského využití, a to především s ohledem na jejich stavební či jinou hospodářskou podobu nebo jejich přírodní ráz, což pouze odvozeně může souviset i s jejich vzájemnou polohou v území. Z ekonomického hlediska se tato souvztažnost může projevovat či v minulosti projevovala zpravidla tím, že jedna nemovitá věc je (byla) předpokladem fungování či řádného využívání nemovité věci jiné vzhledem k jejímu funkčnímu určení, přičemž toto využití je (bylo) bez druhé nemovité věci ztížené nebo nemožné, a oddělením jedné věci od druhé je (byla) jejich ekonomická a užitná hodnota podstatně snížena. Funkční souvislost požadovaných pozemků proto nemůže být odvozována z toho, že v rozhodném období existovala vlastnická jednota odňatých pozemků s jinými pozemky vydanými či vydávanými oprávněné osobě, neboť se nejednalo o souvislost funkční, nýbrž o souvislost právní (vlastnickou). Funkční souvislost není obdobně dána ani tím, že vlastník odňatých pozemků používal výnosy z hospodaření na těchto pozemcích ke stejnému účelu jako příjmy z dalších již vydaných či vydávaných pozemků, neboť se nejednalo o souvislost funkční, ale spotřební. Konečně ani územní blízkost či sousední poloha pozemků nezakládala sama o sobě jejich funkční souvislost, neboť i sousedící nemovitosti mohou (mohly) být hospodářsky využívány (obhospodařovány) rozdílně a vzájemně nezávisle. Funkční souvislost přitom rovněž nelze zaměňovat s pojetím knihovního tělesa ve smyslu ustanovení §3 zákona č. 95/1871 ř. z., o zavedení obecného zákona o pozemkových knihách, ani se skutečností, že některé pozemky z původního historického církevního majetku byly z geodetického a evidenčního hlediska vedeny odlišně oproti současnému stavu katastru nemovitostí [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2546/2017, uveřejněný pod č. 151/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále „R 151/2018“), a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4170/2017, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2204/2017, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4851/2017].
V rozsudku Nejvyššího soudu publikovaného pod R 151/2018 dovolací soud připomněl, že zákon č. 428/2012 Sb. pojem funkční souvislosti nedefinuje. S odkazem na odbornou literaturu (srovnej Chocholáč, A. In: Jäger, P., Chocholáč, A. Zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi: Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2015, dostupný též v systému ASPI) dovodil, že některé případy funkční souvislosti by měly být nesporné, např. pozemky pod stavbami, pozemky přístupových cest ke stavbám apod. Podobně je zřejmá vzájemná funkční souvislost budov, včetně hospodářských, a pozemků v klášterním areálu.
Právě připomenuté relevantní závěry ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu dávají odpovědi na již řešené právní otázky týkající se naplnění podmínky funkční souvislosti v případě územně blízkých (popřípadě i sousedících) pozemků, dále jde-li o stavbu, a konečně i o aspekt „nezbytné závislosti“ pozemků, jež žalobkyně považuje za dosud neřešené. Z prezentovaných judikatorních závěrů Nejvyššího soudu vyplývá, že prostorová blízkost pozemků nemusí naplňovat podmínku funkční souvislosti, a to na rozdíl od případu, kdy jeden pozemek nelze s ohledem na jeho funkční určení využívat bez pozemku jiného, přičemž toto využití by bylo bez druhého pozemku buď nemožné, anebo ztížené, a přetržením oné souvztažnosti by jejich ekonomická a užitná hodnota byla podstatně snížena. Stavby se pak bude podmínka funkční souvislosti typicky týkat tehdy, půjde-li o její vztah k pozemku pod ní nebo k pozemku, po němž je k ní umožněn přístup. Sluší se ovšem současně dodat, že žádný z uvedených aspektů týkajících se podmínky funkční souvislosti nemá přímou vazbu na poměry projednávané věci. Žalobkyně nárokovala pozemek, jenž prostorově nijak nesouvisel s ostatními pozemky v jejím vlastnictví (ostatně ve vztahu k tomuto pozemku netvrdila ani žádné rozhodné skutečnosti a ani nenavrhla relevantní důkazy, které by soudy nižších stupňů mohly vést k závěru o naplnění podmínky funkční souvislosti). Dále se žalobkyně mýlí, pokud má za to, že odvolací soud dovodil vztah funkční souvislosti pouze tehdy, je-li jednou z nemovitostí, jež je do tohoto vztahu zapojena, stavba. Takový závěr odvolací soud vůbec neučinil. Pokud odvolací soud uvedl, že do vztahu funkční souvislosti je zapojena stavba, pak citoval z Důvodové zprávy k ustanovení §7 zákona č. 428/2012 Sb., která v tomto ohledu vyjmenovala nejtypičtější případy takového vztahu. Pokud žalobkyně popírá, že by obsahem pojmu funkční závislost byl vztah nezbytné závislosti, pak dovolací soud považuje za postačující odkázat na výše uvedený názor odborné literatury, obsah Důvodové zprávy k zákonu č. 428/2012 Sb. (§7), a zejména ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu (viz citovaná rozhodnutí výše), z nichž se podává opak.
Vytýká-li dovolatelka dále odvolacímu soudu, že v jejím případě vyložil podmínku funkční souvislosti nemovitých věcí ve smyslu §7 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. nepřípustně restriktivně v rozporu se zásadou ex favore restitutionis, je třeba poukázat na judikaturu Nejvyššího i Ústavního soudu, podle níž je ústavní ochrana ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod přiznávána pouze již konstituovanému vlastnickému právu, a nikoliv „toliko“ uplatněnému restitučnímu nároku [srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 4. 1995, sp. zn. I. ÚS 3/94, a nález Ústavního soudu ze dne 3. 5. 2001, sp. zn. II. ÚS 719/2000, či usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 12. 2008, sp. zn. I. ÚS 1430/08, a usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. I. ÚS 2655/15 (citovaná rozhodnutí jsou, stejně jako dále označená rozhodnutí Ústavního soudu, přístupná na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz ), nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1246/2016, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1590/2017), jakož i na právní názor obsažený v R 151/2018, že snaha o volbu interpretace vstřícné vůči oprávněným osobám nemůže vést k tomu, aby soudy překračovaly zákonný režim majetkového vyrovnání s církvemi. Zakotvení právního rámce pro nápravu historických bezpráví z doby nesvobody bylo úlohou demokraticky konstituovaného zákonodárného sboru; naproti tomu soudy nemohou politickou reprezentací zvolené pojetí nápravy majetkových křivd uzpůsobovat vlastním představám o žádoucí míře kompenzace újmy, již církve a náboženské společnosti v minulosti utrpěly.
Na řešení právní otázky, zda v poměrech povinné osoby musí být u nárokované nemovitosti splněna při aplikaci ustanovení §7 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. podmínka existence veřejného zájmu, jehož zajišťování je úkolem povinné osoby uvedené v ustanovení §4 písm. c) a d) zákona č. 428/2012 Sb., rozsudek odvolacího soudu nezávisí. K tomu dovolací soud dodává, že na této otázce ani záviset nemůže, neboť ustanovení §7 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. takovou podmínku vůbec neobsahuje. Dovozuje-li žalobkyně z části obsahu Důvodové zprávy k citovanému ustanovení zákona č. 428/2012 Sb. (viz citace „ …. cílem je zachovat stávající funkční celky a plně obnovit ty funkční celky, které v rámci původního majetku registrovaných církví a náboženských společností existovaly a byly totalitním režimem narušeny……“), že pojem „stávající funkční celky“ se vztahuje k vlastnictví povinné osoby a odmítnutí vydání věci by přicházelo v úvahu pouze tehdy, pokud nárokovaná nemovitost funkčně souvisí s jinou nemovitostí, na které hospodaří povinná osoba a obě musejí sloužit k zajišťování veřejného zájmu, jenž má povinná osoba na starosti, pak dovolací soud konstatuje, že dovolatelka cituje z dotčeného textu Důvodové zprávy nekorektně. Dovolací soud v této souvislosti poukazuje i na další text obsažený v této zprávě, v němž je současně uvedeno: „Nemovitou věcí funkčně související s majetkem, který oprávněná osoba vlastní, je především pozemek pod stavbou a pozemek, který bezprostředně souvisí se stavbou a je podmínkou jejího provozu, anebo nemovitá věc umístěná na pozemku ve vlastnictví oprávněné osoby. Např. zákon č. 298/1990 Sb. převedl na oprávněné osoby souvislé celky nemovitostí; v důsledku aplikace výčtové metody však došlo k nemalému počtu chyb a nebyly tak vydány např. pozemky pod vydávanými budovami, zahrady uprostřed klášterních komplexů atd.“. Stávajícím funkčním celkem se tak ve smyslu Důvodové zprávy nemíní soubor nemovitostí, jež jsou ve vlastnictví povinné osoby (ostatně takový výklad by byl v rozporu s výslovným zněním zákona), ale soubor nemovitostí, popřípadě jiného majetku, který je ve vlastnictví oprávněné osoby, jíž byl již dříve vydán buď na základě výčtového zákona, popřípadě v řízeních o určovací žalobě vyvolaných oprávněnými osobami v důsledku závěrů rozhodovací praxe Ústavního soudu časově předcházející přijetí zákona č. 428/2012 Sb. (k tomu srovnej např. nález pléna Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 9/07, nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2011, sp. zn. II. ÚS 2326/07, nebo nález Ústavního soudu ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. I. ÚS 562/09).
Z právě uvedeného vyplývá, že právní význam nemůže být přiznán ani námitce žalobkyně, že bez zákonné opory v zákoně odvolací soud přijal závěr, že povinné osoby uvedené v ustanovení §4 písm. c) a d) zákona č. 428/2012 Sb. mají vydávat nemovitosti jen v malém rozsahu. Odvolací soud v dovoláním napadeném rozsudku s odkazem na text Důvodové zprávy k ustanovení §4 zákona č. 428/2012 Sb. uvedl: „Je zřejmé, že zákonodárce neměl v úmyslu umožnit komplexní vydávání těch nemovitostí, k nimž má právo hospodaření stát, za který jedná příslušná organizační složka, nebo státní příspěvková organizace, státní fond, státní podnik a jiná státní organizace, tedy osoby uvedené v §4 písm. c) a d) ZMVC.“ Takto formulovaný závěr je ovšem zcela korektní nejen vzhledem k zákonným zněním ustanovení §4 a §7 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb., jimiž jsou zcela zřetelně rozlišeny dvě skupiny povinných osob z hlediska rozsahu vydávaného majetku [u nemovitých věcí nárokovaných u povinných osob uvedených v ustanovení §4 písm. c) a d) zákona č. 428/2012 Sb. musí být na pro jejich vydání splněna podmínka „funkční souvislosti“ s jiným majetkem ve vlastnictví církevní právnické osoby, jež ve vztahu k existenci této podmínky plní procesní povinnost tvrzení a povinnost důkazní], ale je plně v souladu i se závěry ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu [srovnej, kromě rozhodnutí publikovaného pod R 151/2018, např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4282/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2354/2018 (ústavní stížnost podaná proti tomuto usnesení byla usnesením Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2019, sp. zn. II. ÚS 4336/18, jako zjevně neopodstatněná odmítnuta), nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3504/2018].
Pokud žalobkyně napadla dovoláním rozsudek odvolacího soudu „v celém rozsahu“, pak se dovolací soud zabýval přípustností dovolání i ve vztahu k výroku II. o náhradě nákladů odvolacího řízení a ve vztahu k části výroku I., v níž byl prvostupňový rozsudek potvrzen i ve výroku o nákladech řízení. Proti označeným výrokům však není dovolání objektivně – ze zákona – přípustné [§238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., ve znění účinném od 30. 9. 2017].
Jelikož dovolání žalobkyně není přípustné, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V souladu s ustanovením §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněno.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobkyně povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se účastnice řízení domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 24. 9. 2019
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu