ECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.1731.2019.1
sp. zn. 28 Cdo 1731/2019-779
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobce A. S. , narozeného dne XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Jiřím Voršilkou, advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 4, za účasti 1) J. S. , narozeného dne XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Petrem Burzanovským, advokátem se sídlem v Praze 2, Vinohradská 938/37, 2) Sadů, lesů a zahradnictví Praha, státního podniku v likvidaci , se sídlem v Praze 1, Betlémská 267/9, IČ 000 63 347, 3) Mashhad Consulting, a. s. , se sídlem v Praze 1, Hradčanské náměstí 61/11, IČ 246 65 525, jako vedlejšího účastníka na straně účastníka 1), zastoupeného Mgr. Jiřím Malínkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Fügnerovo náměstí 1808/3, 4) J. Ch. , narozeného dne XY, bytem XY, jako vedlejšího účastníka na straně účastníka 1), zastoupeného Mgr. Janem Schýbalem, advokátem se sídlem v Praze 8, V Holešovičkách 94/41, a 5) C.D.K.K. RENT, s. r. o. , se sídlem v Praze 8, V Holešovičkách 593/1a, IČ 275 97 474, jako vedlejšího účastníka na straně účastníka 2), zastoupeného JUDr. Ondřejem Vodákem, advokátem se sídlem v Praze 1, Washingtonova 1567/25, o znovuprojednání věci rozhodnuté správním orgánem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 13 C 107/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. listopadu 2018, č. j. 24 Co 202/2013-730, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit na náhradě nákladů dovolacího řízení do tří dnů od právní moci tohoto usnesení
a) účastníkovi 1) částku 3.400 Kč k rukám Mgr. Petra Burzanovského, advokáta se sídlem v Praze 2, Vinohradská 938/37,
b) vedlejšímu účastníkovi 3) částku 4.114 Kč k rukám Mgr. Jiřího Malínka, advokáta se sídlem v Praze 2, Fügnerovo náměstí 1808/3,
c) vedlejšímu účastníkovi 4) částku 3.400 Kč k rukám Mgr. Jana Schýbala, advokáta se sídlem v Praze 8, V Holešovičkách 94/41.
III. Ve vztahu mezi žalobcem na straně jedné a účastníkem 2) a vedlejším účastníkem 5) na straně druhé nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozhodnutím Ministerstva zemědělství - Pozemkového úřadu Praha (dále jen „pozemkový úřad“) ze dne 12. 1. 2009, č. j. PÚ 3151/08, vydaným podle §9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“), bylo rozhodnuto, že A. S. a J. S. se nestávají vlastníky těchto nemovitostí: dle KN parc. č. XY k id. 1/2, dle KN parc. č. XY k id. 1/2, dle KN parc. č. XY včetně č. p. XY k id. ⅛, dle KN parc. č. XY včetně č. p. XY k id. ⅛, dle KN parc. č. XY k id. ⅛ a dle KN parc. č. XY k id. ⅛, všechny v k. ú. XY, dle KN parc. č. XY k id. 1/2 v k. ú. XY, dle KN parc. č. XY k id. 1/2, dle KN parc. č. XY k id. 1/2 a dle KN parc. č. 1 XY k id. 1/2, všechny v k. ú. XY, dle KN parc. č. XY k id. 1/2, dle KN parc. č. XY k id. 1/2, dle KN parc. č. XY k id. 1/2, dle KN parc. č. XY k id. 1/2, dle KN parc. č. XY k id. 1/2 a dle KN parc. č. XY k id. 1/2, všechny v k. ú. XY, ke dni nabytí účinnosti zákona vedených u Katastrálního úřadu pro XY, Katastrální pracoviště XY na listu vlastnictví č. 3 pro obec hl. m. P XY, na LV č. XY pro obec hl. m. XY, na LV č. XY pro obec XY - k. ú. XY a na LV č. XY pro obec XY. V odůvodnění tohoto rozhodnutí se mimo jiné uvádí, že A. S. uplatnil v zákonem stanovené lhůtě dne 29. 1. 1993 u pozemkového úřadu restituční nárok na vydání nemovitostí v k. ú. XY (nikoliv k dle KN parcele č. XY v k. ú. XY) a J. S. tento restituční nárok uplatnil taktéž v zákonné lhůtě dne 23. 12. 1992. Z dokladů uložených ve spisové složce vyplývá, že „na nemovitosti, resp. Jejich ideální podíly, jak jsou uvedeny ve výroku tohoto rozhodnutí, byly uzavřeny dohody o vydání věci podle zákona č. 87/1991 Sb. mezi podnikem Sady, lesy a zahradnictví Praha, s. p. a J. S.“, a to dne 17. 3. 1992, dne 5. 8. 1992, dne 8. 9. 1992, dne 1. 12. 1992 a dne 22. 6. 1992, které byly registrovány Státním notářstvím pro Prahu 6. Na základě těchto zjištění dospěl pozemkový úřad k závěru, že nemovitosti nelze podle zákona o půdě vydat, neboť na základě citovaných dohod je majitelem nemovitostí uvedených ve výroku tohoto rozhodnutí v určeném poměru J. S. Pozemkový úřad byl přitom vázán závazným právním názorem vysloveným v rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 5. 1997, sp. zn. 28 Ca 36/96 (jímž jeho dřívější rozhodnutí v této věci tehdy vedené pod sp. zn. PÚ 8475/93, kterým nemovitosti žadateli nevydal, zrušil) podle nějž „jestliže pozemkový úřad dojde k závěru, že požadované nemovitosti byly v celém rozsahu předmětem dohod o vydání podle zákona č. 87/1991 Sb. pravomocně registrovaných státním notářstvím, přičemž některé z nich jsou dle údajů pozemkového katastru ze dne 3. 3. 1995 již ve vlastnictví jiné fyzické osoby než J. S., pak je správní orgán ve smyslu §40 odst. 1 spr. řádu vázán rozhodnutím státního notářství a rozhodne o uplatněném nároku tak, jak učinil v napadeném rozhodnutí“.
Žalobce se žalobou podle §244 a násl. občanského soudního řádu, podanou dne 24. 2. 2009, domáhal vydání rozsudku, jímž bude nahrazeno rozhodnutí pozemkového úřadu ze dne 12. 1. 2009, č. j. PÚ 3151/08, tak, že se žalobce stává vlastníkem id. 1/4 pozemků parc. č. XY, id. 1/16 pozemků parc. č. XY, id. 1/16 budovy č. p. XY na pozemku parc. č. XY a id. 1/16 budovy č. p. XY na pozemku parc. č. XY v k. ú. XY, obec XY, id. 1/4 pozemku parc. č. XY, id. 1/4 pozemku parc. č. XY a id. 1/4 pozemku parc. č. XY v k. ú. XY, obec XY, id. 1/4 pozemků parc. č. XY v k. ú. XY, obec XY a id. 1/4 pozemků parc. č. XY,…a XY v k. ú. XY, obec XY. Žalobu odůvodnil zejména tím, že označeným rozhodnutím byl dotčen na svých právech, neboť přestože je osobou oprávněnou [§4 odst. 2 písm. c) zákona o půdě] a byl naplněn restituční důvod [§6 odst. 1 písm. o) zákona o půdě], jelikož předmětné pozemky náležely k majetkové podstatě firmy Josef Strnad, zahradnictví a obchod s květinami, která byla znárodněna vyhláškou ministerstva průmyslu ze dne 28. 10. 1948 podle zákona č. 114/1948 Sb., rozhodl pozemkový úřad tak, že se nestává vlastníkem stanovených podílů předmětných nemovitostí z toho důvodu, že tyto ideální podíly pozemků již byly vydány dohodami o jejich vydání účastníkovi 1) - jeho bratrovi podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích (dále jen „zákon č. 87/1991 Sb.“), ačkoliv se na ně vztahuje zákon o půdě. Tyto dohody jsou podle názoru žalobce neplatné, protože jimi byl jako oprávněná osoba opomenut a protože nemovitosti neměly být vydány podle zákona č. 87/1991 Sb., nýbrž podle zákona o půdě.
Obvodní soud pro Prahu 6 - poté, co usnesením ze dne 19. 12. 2011, č. j. 13 C 107/2009-204, přibral do řízení (s odkazem na §250a odst. 2 o. s. ř. a na §27 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád) další účastníky s odůvodněním, že předmětné pozemky nebo jejich části byly v době rozhodnutí správního orgánu, tj. ke dni 12. 1. 2009, ve vlastnictví těchto osob, a poté, co usnesením ze dne 3. 4. 2012, č. j. 13 C 107/2009-231, připustil zpětvzetí žaloby ohledně pozemků parc. č. XY v k. ú. XY a řízení v tomto rozsahu zastavil - rozsudkem ze dne 10. 4. 2013, č. j. 13 C 107/2009-343, žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. až VII.). Z provedených důkazů vzal za prokázáno, že vyhláškou ministra průmyslu ze dne 27. 10. 1948, č. 2947/1948 Ú.1., byla znárodněna dnem 1. 1. 1948 zestátněním podle zákona č. 114/1948 Sb. firma J. S., zahradnictví a obchod s květinami v Praze, že žalobce dne 25. 1. 1993 a dne 31. 3. 1995 vyzval pozemkový úřad k vydání pozemků v k. ú. XY, že povinnou osobu Sady, lesy a zahradnictví Praha, s. p. v likvidaci nepožádal o vydání pozemku parc. č. XY v k. ú. XY, že na základě dohod o vydání věci ze dne 17. 3. 1992, ze dne 5. 8. 1992, ze dne 8. 9. 1992, ze dne 1. 12. 1992, ze dne 15. 9. 1992 a ze dne 22. 6. 1992 uzavřených ve smyslu §5 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb., registrovaných Státním notářstvím pro Prahu 6, vydal účastník 2) předmětné pozemky, resp. jejich ideální části, účastníkovi 1). Soud prvního stupně se ztotožnil s názorem pozemkového úřadu, že registracemi těchto dohod byl správní orgán vázán, nicméně soud jimi vázán není, pročež otázku jejich platnosti posoudil jako otázku předběžnou. Dovodil, že předmětné dohody byly uzavřeny platně, a v tomto ohledu odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 4. 2006, sp. zn. 28 Cdo 2342/2005 (ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 25. 7. 2006, sp. zn. II. ÚS 401/06), kterým bylo odmítnuto dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. 19 Co 543/2004, jímž byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 28. 7. 2004, č. j. 10 C 98/2003-371, kterým byla zamítnuta žaloba žalobce, jíž se po žalovaném [účastníkovi 1)] domáhal vydání podílů pozemků, které jsou zčásti předmětem i tohoto řízení. Dále soud odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2009, sp. zn. 28 Cdo 147/2009, v němž byl vysloven názor, že za neplatné nelze označit vydání zemědělských pozemků, k němuž došlo podle zákona č. 87/1991 Sb., pokud byl splněn cíl zákona o půdě a oprávněné osobě byl vydán majetek, na jehož vydání podle zákona o půdě měla nárok. Soud prvního stupně vzal dále za prokázáno, že bratři Strnadové uzavřeli dne 30. 1. 1992, dne 16. 6. 1992 a dne 17. 2. 1993 dohody, jimiž bylo ujednáno, že účastník 1) po prodeji nemovitostí získaných v restituci za reálnou prodejní cenu a po odečtení výdajů spojených s provozem a prodejem nemovitostí rozdělí čistou kupní cenu na dva díly, polovinu si ponechá a druhou vyplatí svému bratrovi. Kupní smlouvou ze dne 7. 4. 1994, ve znění dodatku ze dne 6. 6. 1994, prodal účastník 1) J. F. nemovitosti v k. ú. XY, a to pozemky parc. č. XY a dům č. p. XY, přičemž původní sjednaná kupní cena ve výši 43 milionů Kč byla snížena na částku 11,6 mil. Kč, přičemž sjednání kupní smlouvy a další dohody dne 11. 4. 1994 mezi účastníkem 1) a J. F. byl přítomen zástupce žalobce JUDr. Vápeník, případně byl s těmito dohodami seznámen a srozuměn. Dne 20. 7. 1994 účastník 1) předal před notářem zmocněnci žalobce JUDr. Vápeníkovi částku 4.500.000 Kč, která po odpočtu poplatků a daní činila polovinu zisku z prodeje domu č.p. XY a pozemků parc. č. XY v kat. území XY, což JUDr. Vápeník potvrdil, a bylo konstatováno, že „morální ujednání na základě druhé dohody bylo rovněž beze zbytku splněno“. Dne 17. 2. 1993 byl uzavřen dodatek k dohodě ze dne 16. 6. 1992, jenž se týkal dalších nemovitostí v XY a dále id. 1/8 domu čp. XY na pozemku parc. č. XY, domu č. p. XY na pozemku parc. č. XY, dále pozemků parc. č. XY v k. ú. XY, id. ½ pozemků parc. č. XY v k. ú. XY a id. ½ pozemků parc. č. XY v k. ú. XY. V notářském zápisu (osvědčení) ze dne 20. 7. 1994, sp. zn. NZ 235/94, účastník 1) prohlásil, že dosud nebyla uzavřena kupní smlouva, ale v případě prodeje nebo jiné realizace bude postupovat v souladu s dohodou a jejím dodatkem. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 12. 11. 1997, sp. zn. 38 C 5/94, pak byla zamítnuta žaloba žalobce, kterou se po účastníkovi 1) domáhal zaplacení částky 15.700.000 Kč, neboť žalobce neprokázal, že nemovitosti v k. ú. XY byly prodány za částku 43.000.000 Kč. Soud prvního stupně na základě provedených důkazů neuvěřil tvrzení žalobce, že mezi ním a účastníkem 1) nedošlo k jakékoli finanční kompenzaci, a naopak měl za to, že mezi bratry Strnadovými „byla uzavřena dohoda ohledně jejich vypořádání a napravení případných křivd, kdy žalobce uznal výlučné vlastnictví účastníka 1), a jenž minimálně v případě nemovitostí v k. ú. XY byla dovršena i finančním vypořádáním“. Při právním posouzení věci vyšel z §1 odst. 4, §5 odst. 3 a 5 zákona č. 87/1991 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 1992, dále z §3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, a s odkazem na právní názor vyjádřený v rozsudku Městského soudu v Praze pod sp. zn. 19 Cdo 418/2000, jímž rozhodoval ve věci žaloby žalobce proti účastníkovi 1) o vydání pozemků (v němž odvolací soud dovodil, že jestliže se účastníci dohodli a projevili tak svou vůli, jak vzniklou křivdu odstranit, a žalovaný na základě této dohody plnil, pak znovu uplatněný restituční nárok dle §5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb. proti němu, je třeba posoudit jako výkon práva, který je v rozporu s dobrými mravy, a je namístě odepřít takovému výkonu práva právní ochranu dle §3 odst. 1 obč. zák.) dospěl k závěru, že i v této věci se žalobce „snaží zvrátit výsledek řízení před správním orgánem, ale i již proběhnuvších sporů o vydání věci dle zákona č. 87/1991 Sb., a proto je nutné žalobcem podanou žalobu posoudit i jako rozpornou s dobrými mravy dle ust. §3 odst. 1 obč. zákoníku“. Z uvedených důvodů žalobu podle §250i o. s. ř. zamítl.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze usnesením ze dne 31. 3. 2014, č. j. 24 Co 202/2013-431, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení [§219a odst. 1 písm. a), §221 odst. 1 písm. a) a §245 o. s. ř., ve znění před 1. 1. 2014]. Především mu vytkl, že vydal rozhodnutí ve věci samé, aniž měl dostatečně vyjasněn okruh účastníků řízení, a řízení tak zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Za správný odvolací soud nepovažoval ani názor soudu prvního stupně, že jím do řízení přibrané osoby by mohly být dotčeny na svých právech a povinnostech. V této souvislosti vyslovil názor, že uplatnily-li oprávněné osoby nárok na vydání nemovitostí včas, přičemž ke dni účinnosti zákona o půdě byly v držení povinné osoby Sady, lesy a zahradnictví Praha, státní podnik v likvidaci, a ke dni rozhodnutí pozemkového úřadu byly převedeny na jiné osoby, stalo se tak protiprávně, neboť nebylo akceptováno blokační ustanovení §5 odst. 3 zákona o půdě (viz nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 6/01 a rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 4319/2007). Z těchto důvodů soudu prvního stupně uložil, aby v dalším řízení účast přibraných účastníků ukončil a aby v tomto směru vydal procesní rozhodnutí. Na závěr pak zmínil, že podle ustálené judikatury je proti smyslu zákona o půdě, aby oprávněné osobě, která splňuje v tomto zákoně stanovené zákonné podmínky, bylo odpíráno právo na vydání spoluvlastnického podílu na pozemku jen proto, že tento spoluvlastnický podíl byl vydán jiné osobě podle jiného restitučního zákona (viz rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 6. 12. 2012, sp. zn. II. ÚS 1197/11).
Na základě dovolání účastníka 1) a dalších tehdejších účastníků 6) a 7) Nejvyšší soud usnesením ze dne 26. 10. 2016, č. j. 28 Cdo 2044/2015-576, usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení [dovolání podané účastníky 6) a 7) zamítl]. Ztotožnil se se závěrem odvolacího soudu, pokud s odkazem na §250a odst. 1, §250b odst. 2, §94 odst. 4 o. s. ř. (§245 o. s. ř.) a na §5 odst. 1 a 2 a §9 odst. 8 zákona o půdě (mimo jiné) dovodil, že účastníky tohoto řízení podle části páté občanského soudního řádu „měli být pouze účastníci řízení před správním orgánem, tj. žalobce, první účastník, povinná osoba Sady, lesy a zahradnictví Praha, státní podnik v likvidaci a Pozemkový fond ČR, s tím, že po novelizaci ustanovení §9 odst. 8 zákona o půdě, ve znění účinném od 1. 1. 2013, již Pozemkový fond ČR účastníkem tohoto řízení není (§26 bod 4. zákona č. 503/2012 Sb.), a že pro okruh účastníků v tomto řízení je nerozhodné, kdo byl ke dni 12. 1. 2009 zapsán v katastru nemovitostí jako vlastník předmětných nemovitostí“. Odvolacímu soudu však dovolací soud vytkl, že zrušil-li rozhodnutí soudu prvního stupně (bez dalšího) proto, že v průběhu řízení před soudem prvního stupně vystupovali jako další účastníci osoby, které soud prvního stupně do řízení citovaným usnesením přibral, aniž by se sám pokusil zjednat nápravu této vady řízení, postupoval nesprávně, neboť rozhodnutí soudu prvního stupně, které je zatíženo vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, smí odvolací soud zrušit jen tehdy, jestliže za odvolacího řízení nemůže být zjednána náprava [§219a odst. 1 písm. a) o. s. ř.; srov. komentář C. H. Beck, s. 1768]; v případě popsaného pochybení soudu prvního stupně však nápravu zpravidla zjednat lze. Za chybný považoval i právní názor odvolacího soudu, že „uplatnily-li oprávněné osoby nárok na vydání nemovitostí včas, přičemž ke dni účinnosti zákona o půdě byly v držení povinné osoby Sady, lesy a zahradnictví Praha, státní podnik v likvidaci, a ke dni rozhodnutí pozemkového úřadu byly převedeny na jiné osoby, stalo se tak protiprávně, neboť nebylo akceptováno blokační ustanovení §5 odst. 3 zákona o půdě“. V tomto ohledu naopak přisvědčil námitce účastníka 1), že toto ustanovení na danou věc nedopadá, nehledě již na to, že v posuzované věci bylo zjištěno, že předmětné nemovitosti byly vydány účastníkovi 1) na základě citovaných dohod o vydání věci uzavřených s povinnou osobou podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, které byly registrovány Státním notářstvím pro Prahu 6. Dovolací soud nesouhlasil ani s poukazem odvolacího soudu na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 6. 12. 2012, sp. zn. II. ÚS 1197/11, neboť jednak Ústavní soud závěr, že „je proti smyslu zákona o půdě, aby oprávněné osobě, která splňuje v tomto zákoně stanovené zákonné podmínky, bylo odpíráno právo na vydání spoluvlastnického podílu na pozemku jen proto, že tento spoluvlastnický podíl byl vydán jiné osobě podle jiného restitučního zákona“, v tomto rozhodnutí nevyslovil, a kromě toho tento poukaz odvolacího soudu zcela pominul skutkové závěry učiněné soudem prvního stupně.
Městský soud v Praze poté rozsudkem ze dne 11. 5. 2017, č. j. 24 Co 202/2013-600, rozsudek soudu prvního stupně „ve výroku I. bod 1. písm. c)“ zrušil a řízení o žalobě v tomto rozsahu (týkajícím se nemovitostí v k. ú. Vokovice) zastavil (výrok I.) a „ve zbývající části výroku I. body 1. a 2.“ a ve výrocích II. až VII. jej zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (výrok II.). Odvolací soud především poukázal na to, že je sice správný názor dovolacího soudu, že Ústavní soud v usnesení ze dne 6. 12. 2012, sp. zn. II. ÚS 1197/11, nevyslovil závěr, že „je proti smyslu zákona o půdě, aby oprávněné osobě, která splňuje v tomto zákoně stanovené zákonné podmínky, bylo odpíráno právo na vydání spoluvlastnického podílu na pozemku jen proto, že tento spoluvlastnický podíl byl vydán jiné osobě podle jiného restitučního zákona“, že však jde o názor Městského soudu v Praze, který byl Ústavním soudem v tomto usnesení akceptován. V tomto případě podle odvolacího soudu nastala stejná situace a „proto na uvedeném právním názoru trvá“. Dále dovodil, že soud v řízení podle části páté o. s. ř. není vázán skutečností, že bývalé státní notářství registrovalo dohody o vydání nemovitostí podle zákona č. 87/1991 Sb. a že k majetku, který byl vydán účastníkovi 1) podle tohoto zákona, byl z jedné čtvrtiny oprávněn žalobce, když nárok dle zákona o půdě uplatnili oba; proto musí žalobce obdržet vše, co odpovídalo jeho nároku uplatněnému podle zákona o půdě, neboť musí být respektováno jeho legitimní očekávání. Uplatnil-li tedy žalobce nárok podle zákona o půdě, má právo na to, aby pozemkový úřad (resp. soud v řízení o žalobě podle části páté o. s. ř.) posoudil, zda nárok je oprávněný. Tento závěr platí bez zřetele na to, že jiná oprávněná osoba uplatnila restituční nárok podle zákona č. 87/1991 Sb. k týmž nemovitostem a ty jí byly vydány na základě dohod uzavřených s povinnou osobou. Podle stanoviska Nejvyššího soudu zaujatého v rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 147/2009 sice nelze za neplatné označit vydání zemědělských pozemků podle zákona č. 87/1991 Sb., pokud byl naplněn cíl zákona o půdě a oprávněné osobě byl vydán majetek, na jehož vydání měla nárok dle zákona o půdě (srov. R 34/1993), avšak tento rozšiřující výklad nemůže podle odvolacího soudu vést k závěrům, že takto lze posuzovat vydání majetku, na nějž podle zákona, který měl být na danou věc použit, měly nárok jiné oprávněné osoby. Bylo-li tedy v daném případě namístě posuzovat nároky oprávněných osob podle zákona o půdě a podle tohoto zákona byl vedle účastníka 1) oprávněnou osobou též žalobce, nelze přijmout závěr, že vydání zemědělského majetku pouze účastníkovi 1) naplňuje cíl tohoto zákona, neboť „ve výsledku je nutné, aby byly uspokojeny restituční nároky všech oprávněných tak, aby odpovídaly zákonu“. K námitce účastníka 1), že mezi ním a žalobcem došlo dohodou ke vzájemnému vyrovnání, odvolací soud podotkl, že „taková skutečnost nemůže být zohledněna v restitučním řízení“, a že „dohody mezi oprávněnými byly předčasné, neboť bylo namístě vyčkat výsledek restitučního řízení dle zákona o půdě“.
Na základě dovolání podaného účastníkem 1) Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 28. 3. 2018, č. j. 28 Cdo 16/2018-664, ve znění opravného usnesení ze dne 25. 7. 2018, č. j. 28 Cdo 16/2018-676, rozsudek odvolacího soudu ve výroku II., jímž byl ve výroku I. body 1. a 2. a ve výrocích II. až VII. zrušen rozsudek soudu prvního stupně a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení, zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Dovolací soud dospěl k závěru, že odvolací soud při svém rozhodnutí nerespektoval jeho závazný právní názor vyslovený v jeho předchozím zrušujícím usnesení, v němž vzhledem ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně nesouhlasil s poukazem odvolacího soudu na usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 12. 2012, sp. zn. II. ÚS 1197/11, že v důsledku toho dospěl k nesprávným právním závěrům, že „žalobce musí obdržet vše, co odpovídalo jeho nároku uplatněnému podle zákona o půdě, neboť musí být respektováno jeho legitimní očekávání“, že uplatnil-li nárok podle zákona o půdě, „má právo na to, aby pozemkový úřad (resp. soud v řízení o žalobě podle části páté o. s. ř.) posoudil, zda nárok je oprávněný“, což „platí bez zřetele na to, že jiná oprávněná osoba uplatnila restituční nárok podle zákona č. 87/1991 Sb. k týmž nemovitostem a ty jí byly vydány na základě dohod uzavřených s povinnou osobou“, že „bylo-li v daném případě namístě posuzovat nároky oprávněných osob podle zákona o půdě a podle tohoto zákona byl vedle účastníka 1) oprávněnou osobou též žalobce, nelze přijmout závěr, že vydání zemědělského majetku pouze účastníkovi 1) naplňuje cíl tohoto zákona“, neboť „ve výsledku je nutné, aby byly uspokojeny restituční nároky všech oprávněných tak, aby odpovídaly zákonu“, přičemž nesprávný je taktéž názor odvolacího soudu, že v restitučním řízení nemůže být zohledněna účastníkem 1) namítaná okolnost, že mezi ním a žalobcem došlo dohodou ke vzájemnému vyrovnání, z toho důvodu, že „dohody mezi oprávněnými byly předčasné, neboť bylo namístě vyčkat výsledek restitučního řízení dle zákona o půdě“. Nejvyšší soud v tomto rozsudku poukázal na závěr soudu prvního stupně, že dohody o vydání nemovitostí (resp. jejich ideálních podílů) ze dne 17. 3. 1992, ze dne 5. 8. 1992, ze dne 8. 9. 1992, ze dne 1. 12. 1992, ze dne 15. 9. 1992 a ze dne 22. 6. 1992 uzavřené podle §5 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. mezi účastníky 1) a 2) a registrované Státním notářstvím pro Prahu 6, jsou platnými právními úkony, přičemž v tomto ohledu odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2006, sp. zn. 28 Cdo 2342/2005, jímž bylo odmítnuto dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. 19 Co 543/2004, jímž byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 28. 7. 2004, č. j. 10 C 98/2003-371, kterým byla zamítnuta žaloba žalobce, jíž se po žalovaném [účastníkovi 1)] domáhal vydání podílů pozemků, které jsou zčásti předmětem i tohoto řízení v k. ú. XY, a dále id. 1/4 vyjmenovaných parcel v k. ú. XY, a že v usnesení ze dne 13. 4. 2006, sp. zn. 28 Cdo 2342/2005, Nejvyšší soud dospěl k závěru, že v řízení před soudy obou stupňů nebylo zjištěno nic, co by přesvědčivě dokládalo, že by dohody uzavřené mezi J. S. a povinnou osobou o vydání nemovitých věcí, o něž v tomto řízení šlo (nacházejících se v k. ú. Veleslavín), byly neplatné, přičemž nepřisvědčil ani názoru žalobce, že tyto dohody uzavřené podle zákona č. 87/1991 Sb. jsou neplatné proto, že při jejich uzavření tu byl údajně rozpor s §1 odst. 4 tohoto zákona.
Dovolací soud v citovaném rozsudku vyslovil rovněž názor, že v dané restituční věci se obdobně uplatní právní názory vyslovené v usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 7. 2006, sp. zn. II. ÚS 401/06 (jímž odmítl ústavní stížnost žalobce proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2006, sp. zn. 28 Cdo 2342/2005), v němž mimo jiné uvedl: „Ústavní soud (však) považuje za nutné zdůraznit, že daná věc je navíc skutkově specifická v tom, že to byl sám stěžovatel, který uzavřel se svým bratrem jakožto oprávněnou osobou dohodu, v níž souhlasil s vydáním nemovitostí v restituci, a tedy konstituováním vlastnického práva k nemovitostem pouze ve prospěch svého bratra. Tento projev vůle, který ostatně stěžovatel nezpochybnil, měl mít podle Ústavního soudu přednost před nároky, které by jinak vyplývaly ze zákona č. 87/1991 Sb. Jinak řečeno, bez ohledu na to, zda stěžovatel splňoval či nesplňoval podmínky toho, aby mohl být považován za oprávněnou osobu, a v jaké době (již před nálezem Ústavního soudu, kterým byla zrušena podmínka trvalého pobytu, či po něm), je zde ničím nedotčený autonomní projev vůle stěžovatele, kterým se vzdal svého potenciálního restitučního nároku ve prospěch svého bratra s tím, že bude mít nárok na ekvivalentní peněžité plnění. Již z tohoto důvodu byla žaloba stěžovatele na vydání nemovitostí konstruovaná podle §5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, bezpředmětná a neúčelná. To ostatně - jak Ústavní soud zjistil z odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ČR - připustil v řízení před obecnými soudy sám stěžovatel, který žalobu na vydání podal toliko z opatrnosti. V tomto směru se Ústavní soud ztotožňuje se závěrem Obvodního soudu pro Prahu 6, že za takové situace je žaloba výkonem práva v rozporu s dobrými mravy, resp. šikanózním uplatňováním tvrzeného práva, které ani nemůže požívat ústavněprávní ochrany. Úvahy všech obecných soudů, které se zabývaly posouzením nároku na vydání nemovitostí podle zákona č. 87/1991 Sb. (zejména otázky, zda je stěžovatel oprávněnou osobou a kdy mohl restituční nárok uplatnit), považuje Ústavní soud v daném kontextu za zcela irelevantní. Tato skutečnost však ještě nemůže vést k závěru, že by rozhodnutí obecných soudů (obsahující irelevantní právní úvahy) byla rozhodnutími porušujícími základní práva stěžovatele, tedy zejména právo na spravedlivý proces“. Pokud stěžovatel v ústavní stížnosti zdůraznil, že žalobě na peněžité plnění brání již pravomocný výrok rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 17. 4. 2000, č. j. 10 C 247/97-67, který byl potvrzen rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 25. 10. 2000, č. j. 19 Co 418/2000-100, Ústavní soud k tomu uvedl, že…„bylo na stěžovateli, aby proti tehdejšímu zamítavému výroku uplatnil procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytoval, tedy například i ústavní stížnost. Stěžovatel tak zjevně tehdy neučinil, a pokud se teprve nyní dovolává ochrany svých práv stran tohoto výroku rozhodnutí obecných soudů, je taková námitka opožděná. Nicméně Ústavní soud se domnívá, že za titul pro peněžité plnění nelze v případě stěžovatele vzhledem ke shora uvedené dohodě mezi stěžovatelem a jeho bratrem považovat nemožnost vydání nemovitostí podle §5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb. z důvodu jejich zcizení, jak v minulosti dovozovala judikatura obecných soudů (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 434/2000), nýbrž závazek obsažený právě v této dohodě“.
Poté Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 8. 11. 2018, č. j. 24 Co 202/2013-730, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. s výjimkou bodu 1. písm. c) a ve výroku II. potvrdil, ve výrocích III., IV., V. VI. a VII. o náhradě nákladů řízení mezi žalobcem na straně jedné a účastníky 1) a 2) a dále mezi žalobcem na straně jedné a dřívějšími účastníky J. S., MOFUMO a. s., Karlovarskou holding s. r. o., Portland Trust XII. s. r. o. a OAKDALE a. s. jej změnil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího a dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobcem na straně jedné a J. S., podnikem Sady, lesy a zahradnictví Praha, státním podnikem v likvidaci, společností Mashhad Colsulting, a. s., J. Ch. a společností C.D.K.K. RENT, s. r. o., a o náhradě nákladů odvolacího a dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobcem a ostatními účastníky. Odvolací soud - poté, co zrekapituloval dosavadní průběh řízení - nepřisvědčil námitce žalobce, že „v tomto případě nebyl dostatečně zjištěn skutkový stav věci“. Poukázal na to, že otázkou oprávněnosti jeho restitučního nároku, resp. otázkou vyrovnání mezi ním a jeho bratrem se soudy zabývaly v mnoha řízeních, v nichž bylo zjištěno, že žalobce a účastník 1) uzavřeli ve dnech 30. 1. 1992, 16. 6. 1992 a 17. 2. 1993 dohody, jimiž bylo ujednáno, že účastník 1) po prodeji nemovitostí získaných v restituci za reálnou prodejní cenu a po odečtení výdajů spojených s provozem a prodejem nemovitostí rozdělí čistou kupní cenu na dva díly, z nichž jeden obdrží žalobce, a že účastník 1) podle těchto dohod plnil; v takovém případě je namístě dle závazného právního závěru vysloveného ve zrušujícím rozsudku Nejvyššího soudu vycházet z právního názoru zaujatého v usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 7. 2006, sp. zn. II. ÚS 401/06. Ztotožnil se proto se závěrem soudu prvního stupně, že žalobcem podaná žaloba je v rozporu s dobrými mravy, a byla proto správně zamítnuta.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, jež Nejvyšší soud - po zjištění, že bylo podáno oprávněnou osobou (žalobcem), zastoupeným advokátem (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), ve lhůtě uvedené v §240 odst. 1 o. s. ř. - odmítl podle §243c odst. 1 a 2 ve spojení s §245 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 – dále jen „o. s. ř.“ (k tomu srov. část první, článek II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), jako nepřípustné.
Účastník 1) ve vyjádření k dovolání navrhl, aby dovolacím soudem bylo odmítnuto, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu i Ústavního soudu. Poukázal též na to, že nejsou pravdivá tvrzení dovolatele o tom, že na vypořádání ničeho neobdržel, neboť jeho tehdejší zástupce JUDr. Vápeník převzal osobně v návaznosti na dohodu ze dne 30. 1. 1992 za prodej domu č. p. XY v k. ú. XY, včetně souvisejících pozemků v k. ú. Ruzyně, částku 3.511.000 Kč, že dne 20. 5. 1992 žalobce osobně převzal za přítomnosti jeho zástupce, J. Fabiana a notáře při podpisu kupní smlouvy na domy č. p. XY a XY, včetně souvisejících pozemků v k. ú. XY, částku 250.000 Kč a následně částku 6.500.000 Kč, že podle dohody ze dne 16. 6. 1992 v souvislosti s prodejem domu č. p. XY, včetně přilehlých pozemků v k. ú. XY, obdržel částku 4.500.000 Kč, že v listopadu 2018 mu byla vyplacena další částka 17.000.000 Kč na základě dohody týkající se vypořádání za pozemky parc. č. XY v k. ú. XY a pozemky parc. č. XY v k. ú. XY. Skutečnosti neodpovídá ani tvrzení dovolatele, že součástí dohod ani předmětem vypořádání nebyl pozemek parc. č. XY v k. ú. XY, jelikož v soudním řízení vyvolaném žalobcem o vydání jeho id. ¼ jeho zástupkyně výslovně uvedla, že mezi bratry S. došlo ohledně tohoto pozemku k vypořádání. Dále uvedl, že soudy v předchozím řízení ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 38 C 5/94 posoudily žalobcem požadované plnění na základě dohody ze dne 16. 6. 1992 jako soudně vymahatelný dluh a nikoliv jako nevymahatelný morální závazek, tj. jako naturální obligaci.
Účastník 2) se ztotožnil s napadeným rozsudkem odvolacího soudu a navrhl, aby dovolací soud toto rozhodnutí potvrdil.
Vedlejší účastník 3) navrhl, aby dovolání žalobce bylo odmítnuto, případně zamítnuto, neboť rozsudek odvolacího soudu je správný a v souladu s předchozím zrušujícím rozsudkem Nejvyššího soudu, jakož i s judikaturou Ústavního soudu. Poukázal rovněž na to, že žalobce v dovolání nenastolil žádnou otázku, ohledně níž by byly splněny předpoklady přípustnosti dovolání, a že zčásti jím napadá i skutkové závěry soudů obou stupňů.
Vedlejší účastník 4) rovněž navrhl, aby dovolání bylo jako nepřípustné odmítnuto, neboť jednak odvolací soud se napadeným rozsudkem neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a kromě toho dovolatel polemizuje převážně se skutkovými zjištěními soudů. Dále vyslovil názor, že projednání věci ohledně pozemku parc. č. XY v k. ú. XY (jehož je vlastníkem) brání překážka věci rozhodnuté, neboť o jeho nevydání žalobci již bylo pravomocně rozhodnuto v řízení vedeném podle zákona č. 87/1991 Sb. (v němž rozhodoval Nejvyšší soud usnesením ze dne 13. 4. 2006, sp. zn. 28 Cdo 2342/2006, a Ústavní soud usnesením ze dne 25. 7. 2006, sp. zn. II. ÚS 401/06), a žalobce se tudíž nemůže jeho vydání domáhat podle zákona o půdě. Vedlejší účastník má též za to, že vyhovění žalobě by zasáhlo do jeho právní jistoty a bylo by v rozporu se zásadou ochrany vlastnického práva. Pokud pak dovolatel dovozuje, že v případě dohod, které uzavřel s účastníkem 1), se jedná o naturální obligace, jde o jeho skutkovou konstrukci, jež nemá oporu v důkazech ani v jejich posouzení soudy.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozsudku odvolacího soudu, jímž se odvolací řízení končí, je třeba poměřovat hledisky uvedenými v §237 o. s. ř., z nichž ovšem žádné naplněno není (napadené rozhodnutí nezávisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně a nejde ani o případ, kdy má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak).
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. platí, že dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle §244 odst. 1 o. s. ř. rozhodl-li orgán moci výkonné, orgán územního samosprávného celku, orgán zájmové nebo profesní samosprávy, popřípadě smírčí orgán zřízený podle zvláštního právního předpisu (dále jen „správní orgán“) podle zvláštního zákona o sporu nebo o jiné právní věci, která vyplývá z občanskoprávních, pracovních, rodinných a obchodních vztahů (§7 odst. 1), a nabylo-li rozhodnutí správního orgánu právní moci, může být tatáž věc projednána na návrh v občanském soudním řízení.
V posuzované věci žalobce v žalobě podané podle §244 a násl. o. s. ř. dne 24. 2. 2009 tvrdil, že citovaným rozhodnutím správního orgánu vydaným podle §9 odst. 4 zákona o půdě, jímž bylo rozhodnuto, že žalobce A. S. a J. S. se nestávají vlastníky specifikovaných ideálních podílů označených nemovitostí z důvodu, že již byly vydány dohodami o jejich vydání účastníkovi 1) - jeho bratrovi podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, byl dotčen na svých právech, neboť tyto dohody jsou podle jeho názoru neplatné, jelikož jimi byl jako oprávněná osoba opomenut a protože nemovitosti neměly být vydány podle zákona č. 87/1991 Sb., nýbrž podle zákona o půdě.
Dovolatel předestřel dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného práva, a to „platnosti dohod o vydání věci podle zákona č. 87/1991 Sb.“ [tedy dohod uzavřených mezi účastníky 1) a 2) o vydání věcí ze dne 17. 3. 1992, ze dne 5. 8. 1992, ze dne 8. 9. 1992, ze dne 1. 12. 1992, ze dne 15. 9. 1992 a ze dne 22. 6. 1992 podle §5 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. a registrovaných Státním notářstvím pro Prahu 6, jimiž účastník 2) vydal předmětné nemovitosti, resp. jejich ideální podíly účastníkovi 1)], při jejímž řešení se odvolací soud podle jeho mínění odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, která je v rozhodovací praxi dovolacího soudu rozhodována rozdílně a která má být dovolacím soudem posouzena jinak.
Judikatura Nejvyššího soudu již dříve dovodila a odůvodnila závěr, podle kterého „není vzájemně dán negativní důsledek z hlediska nároku na vydání věci podle ustanovení zákona č. 87/1991 Sb. a zákona č. 229/1991 Sb.“ (k tomu srov. Stanoviska Nejvyššího soudu uveřejněná pod č. 34/1993 a pod č. 16/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V usnesení ze dne 13. 4. 2006, sp. zn. 28 Cdo 2342/2005, Nejvyšší soud v řízení vedeném žalobcem proti žalovanému [v daném řízení účastník 1)] podle §5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů (jenž stanoví, že byla-li věc vydána, mohou osoby, jejichž nároky uplatněné ve lhůtě uvedené v odstavci 2 nebyly uspokojeny, tyto nároky uplatnit u soudu vůči osobám, kterým byla věc vydána), dospěl k závěru, že „v řízení před soudy obou stupňů nebylo zjištěno nic, co by přesvědčivě dokládalo, že by dohody uzavřené mezi J. S. a povinnou osobou o vydání nemovitých věcí, o něž v tomto řízení šlo, byly neplatné, přičemž nepřisvědčil ani názoru žalobce, že tyto dohody uzavřené podle zákona č. 87/1991 Sb. jsou neplatné proto, že při jejich uzavření tu byl údajně rozpor s §1 odst. 4 tohoto zákona. V dalším usnesení ze dne 20. 11. 2008, sp. zn. 28 Cdo 3954/2008, ve věci stejných účastníků řízení Nejvyšší soud ohledně totožné námitky žalobce o neplatnosti „dohod o vydání věci podle zákona č. 87/1991 Sb.“ připomněl a znovu citoval závěry uvedené v jeho usnesení ze dne 13. 4. 2006, sp. zn. 28 Cdo 2342/2005. Dále srov. právní názory vyslovené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2009, sp. zn. 28 Cdo 147/2009 - viz níže.
Z citované judikatury Nejvyššího soudu, jakož i z §5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb., tedy plyne, že neplatnost zmíněných dohod o vydání nemovitostí podle tohoto zákona uzavřených mezi účastníky 1) a 2) nezpůsobuje skutečnost, že nemovitosti nebyly účastníkovi 1) vydány podle zákona o půdě, nýbrž podle zákona č. 87/1991 Sb., ani okolnost, že jimi byl žalobce „jako oprávněná osoba opomenut“ (jak v žalobě tvrdil), neboť v takovém případě měl možnost podat žalobu podle §5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb., což také učinil.
Jestliže v dané věci odvolací soud v napadeném rozsudku respektoval závazný právní názor Nejvyššího soudu vyjádřený v jeho rozsudku ze dne 28. 3. 2018, č. j. 28 Cdo 16/2018-664, v němž dovolací soud odkázal na závěry uvedené v citovaném usnesení ze dne 13. 4. 2006, sp. zn. 28 Cdo 2342/2005, jakož i na právní názory, k nimž dospěl Ústavní soud v usnesení ze dne 25. 7. 2006, sp. zn. II. ÚS 401/06 (jímž byla odmítnuta ústavní stížnost žalobce proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2006, sp. zn. 28 Cdo 2342/2005), pak mu nelze úspěšně vytýkat, že se při svém rozhodnutí odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. i Ústavního soudu, když předmětné dohody o vydání nemovitostí uzavřené mezi účastníky 1) a 2) považoval (implicitně) za platné právní úkony.
Dovolateli nelze přisvědčit ani pokud v dovolání dovozuje jeho přípustnost podle §237 o. s. ř. k otázce „platnosti dohod o vydání věci podle zákona č. 87/1991 Sb.“ z toho, že „jde o právní otázku, která je v praxi dovolacího soudu rozhodována rozdílně, takže o jeho dovolání by měl rozhodnout velký senát Nejvyššího soudu a odstranit tak nejednotnost judikatury Nejvyššího soudu“, jestliže rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2009, sp. zn. 28 Cdo 147/2009, mu jako žalovanému bylo vyhověno, „když soud posoudil otázku platnosti předmětné dohody o vydání věci podle zákona č. 87/1991 Sb. tak, že tato dohoda je v části týkající se jeho restitučního nároku neplatná“, a oproti tomu byla otázka platnosti těchto dohod posouzena v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 16/2018, opačně, ačkoliv jsou oba případy analogické. Je tomu tak proto, že Nejvyšší soud v dovolatelem citovaném rozsudku jím tvrzený závěr nevyslovil; uvedl v něm jen to, že „i nadále sdílí názor, že nelze za neplatné označit vydání zemědělských pozemků, k němuž došlo postupem podle zákona o mimosoudních rehabilitacích, pokud byl splněn cíl zákona o půdě a oprávněné osobě byl vydán majetek, na jehož vydání podle zákona o půdě měla nárok. Důležité je splnění účelu, jímž je obnovení vlastnických práv oprávněných osob k předmětu vydání“. Pro úplnost je možno uvést, že pokud Nejvyšší soud ve věci vedené pod sp. zn. 28 Cdo 147/2009 považoval za správné rozhodnutí soudu prvního stupně, jež odvolací soud potvrdil, jímž bylo nahrazeno rozhodnutí pozemkového úřadu o vlastnictví A. S. k polovině pozemků (náležejících též k majetkové podstatě firmy J. S. zahradnictví a obchod s květinami, nacházejících se v k. ú. XY) rozhodnutím o tom, že spoluvlastníky této poloviny jsou obě oprávněné osoby každá jednou polovinou, tedy jednou čtvrtinou ve vztahu k celku, pak je třeba poukázat na to, že oproti tomuto sporu rozhodl v daném řízení pozemkový úřad tak, že A. S. a J. S. se nestávají vlastníky označených nemovitostí, neboť ohledně nich byly uzavřeny dohody o vydání věci podle zákona č. 87/1991 Sb. mezi povinnou osobou a J. S. dne 17. 3. 1992, dne 5. 8. 1992, dne 8. 9. 1992, dne 1. 12. 1992 a dne 22. 6. 1992, které byly registrovány Státním notářstvím pro Prahu 6. O analogické případy se tudíž nejedná.
Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. k řešení otázky „platnosti dohod o vydání věci podle zákona č. 87/1991 Sb.“ nelze dovozovat ani z toho důvodu, že „dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, jak se dovolatel dále domnívá s argumentem, že Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 28. 3. 2018, č. j. 28 Cdo 16/2018-664, svůj názor o platnosti těchto dohod „opřel o skutková zjištění soudu 1. stupně, která nemají oporu v dokazování a byla jako nesprávná napadena odvoláním“, přičemž však „dovolacímu soudu nepřísluší přezkoumávat skutková zjištění soudů nižších instancí…“. Jak totiž vyplývá z odůvodnění tohoto rozsudku, dovolací soud v něm jen poukázal na právní závěr soudu prvního stupně učiněný s odkazem na právní názory vyslovené Nejvyšším soudem v usnesení ze dne 13. 4. 2006, sp. zn. 28 Cdo 2342/2005, že zmíněné dohody jsou platnými právními úkony, tento právní názor v odůvodnění svého rozsudku citoval, stejně jako závěry vyslovené v již zmíněném usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 7. 2006, sp. zn. II. ÚS 401/06. Dovolatel se tudíž mýlí, pokud uvedené závěry citované v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2018, č. j. 28 Cdo 16/2018-664, považuje za skutková zjištění soudu prvního stupně.
Pokud dovolatel dále spatřuje přípustnost dovolání v řešení „otázky, zda samotná existence dohod, jako naturálních obligací, uzavřených mezi žalobcem a účastníkem 1), může mít vliv na otázku platnosti dohod o vydání věci uzavřených podle zákona č. 87/1991 Sb. za a) za situace, kdy tyto dohody jako naturální obligace nebyly ani zčásti účastníkem 1) splněny, jakož i za b) za situace, kdyby tyto dohody plněny byly“, která podle jeho názoru dosud v praxi dovolacího soudu nebyla vyřešena, pak dovolání rovněž není podle §237 o. s. ř. přípustné. Rozhodnutí odvolacího soudu totiž není založeno na právním závěru, že by na platnost dohod o vydání věcí uzavřených podle zákona č. 87/1991 Sb. mezi účastníkem 1) a účastníkem 2) měla či neměla vliv existence dohod uzavřených mezi žalobcem a účastníkem 1), nýbrž (s odkazem na usnesení Ústavního soudu ze dne ze dne 25. 7. 2006, sp. zn. II. ÚS 401/06, na nějž poukázal Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 28. 3. 2018, č. j. 28 Cdo 16/2018-664, s tím, že právní názory v něm vyslovené se uplatní obdobně) na závěru, že žaloba podaná žalobcem je výkonem práva v rozporu s dobrými mravy, za stavu, kdy v daném řízení bylo zjištěno, že žalobce uzavřel s účastníkem 1) dne 30. 1. 1992, dne 16. 6. 1992 a dne 17. 2. 1993 dohody, jimiž bylo ujednáno, že účastník 1) po prodeji nemovitostí získaných v restituci za reálnou prodejní cenu a po odečtení výdajů spojených s provozem a prodejem nemovitostí rozdělí čistou kupní cenu na dva díly, polovinu si ponechá a druhou vyplatí svému bratrovi, na základě nichž účastník 1) žalobci minimálně v případě nemovitostí v k. ú. XY plnil. Otázku charakteru těchto dohod, tedy, že jsou tzv. naturálními obligacemi, „a plnění z nich je bez právního důvodu, pouze na základě morálního ujednání“, jak dovolatel v dovolání namítá, odvolací soud neřešil, a na jejím řešení tudíž jeho rozhodnutí nezávisí; v důsledku toho rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí ani na otázce, jak ji dovolatel formuloval (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, v němž bylo zdůrazněno, že dovolání není přípustné podle §237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí; dále srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013).
Závěr odvolacího soudu, že „žaloba podaná žalobcem je výkonem práva v rozporu s dobrými mravy“, v dovolání zpochybněn nebyl. Z tohoto důvodu jsou bez významu tvrzení a námitky dovolatele, že předmětem daného řízení nejsou nemovitosti uvedené v dohodě uzavřené s účastníkem 1) dne 30. 1. 1992, že ohledně nemovitostí v k. ú. XY a jednoho pozemku v k. ú. XY, které jsou předmětem daného řízení, uvedených v další dohodě ze dne 17. 2. 1993, neobdržel od účastníka 1) žádné plnění, že dohoda ze dne 16. 6. 1992 se týkala jen domu č. p. XY v k. ú. XY, jenž předmětem tohoto řízení není, přičemž za jeho prodej účastníkem 1) J. F. v roce 1994 obdržel sice částku 4.500.000 Kč, která se však netýkala prodeje pozemků v tomto k. ú., a za něž mu nebyla účastníkem 1) vyplacena žádná kompenzace.
Namítá-li dovolatel dále, že soud prvního stupně dospěl k nesprávnému skutkovému zjištění, že nepožádal pozemkový úřad o vydání pozemku parc. č. XY v k. ú. XY, ačkoliv je v jeho výzvě ze dne 31. 3. 1995 výslovně uveden, pak tato námitka nepředstavuje uplatnění (jediného možného) dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř., a dovolací soud se jí tudíž nemohl zabývat. Poukazuje-li dovolatel na to, že tento pozemek nebyl předmětem žádné z dohod, které uzavřel s účastníkem 1), a že tudíž ohledně něj nebyl odvolací soud vázán názorem dovolacího soudu vysloveným v rozsudku ze dne 28. 3. 2018, č. j. 28 Cdo 16/2018-664, jde o námitky irelevantní, neboť označený pozemek byl předmětem dohody o vydání věcí uzavřené dne 15. 9. 1992 mezi účastníkem 2) jakožto povinnou osobou a účastníkem 1) a dalšími fyzickými osobami jako osobami oprávněnými, registrované státním notářstvím, přičemž účastníkovi 1) byla vydána jeho id. 1/10, takže i kdyby se výzva žalobce týkala i tohoto pozemku, nelze mu jím požadovanou jeho id. ¼ vydat [resp. id. ½ tohoto pozemku vydat žalobci a účastníkovi 1), jak v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl již pozemkový úřad]. Z toho důvodu nemá žádný význam ani dovolatelova námitka, že odvolací soud se uvedeným nesprávným skutkovým zjištěním soudu prvního stupně uplatněným jím v odvolání, nevypořádal, že jeho rozhodnutí je tak nepřezkoumatelné, že porušuje právo žalobce na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 1 Ústavy a že je v rozporu s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu (viz jeho rozsudek sp. zn. 28 Cdo 4118/2010) a Ústavního soudu (viz rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 94/97).
Výtky dovolatele, že „odvolací soud nepřezkoumal skutková zjištění soudu prvního stupně a že se nevypořádal s argumentací žalobce týkající se jím nesprávně zjištěného skutkového stavu“ ohledně jeho závěru, že dohody o vydání věcí podle zákona o mimosoudních rehabilitacích jsou platnými právními úkony, nejsou opodstatněné již z toho důvodu, že uvedený závěr soudu je závěrem právním, nikoliv skutkovým.
Namítá-li dovolatel, že rozhodnutí odvolacího soudu je nepřezkoumatelné, Nejvyšší soud připomíná, že dovolací soud přihlíží k případným vadám řízení, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, pouze v případě, je-li dovolání přípustné (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.). Mimo to napadené rozhodnutí evidentně takovou vadou netrpí (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení téhož soudu ze dne 20. 9. 2016, sen. zn. 29 ICdo 40/2016).
O náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobcem na straně jedné a účastníkem 1) a vedlejšími účastníky 3) a 4) na straně druhé bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3, §224 odst. 1, §151 odst. 1 části věty před středníkem a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek tohoto řízení na jejich náhradu nemá právo, a účastníkovi 1) a vedlejším účastníkům 3) a 4) v tomto řízení vznikly náklady za podání vyjádření k dovolání žalobce sepsané advokáty. Podle §9 odst. 4 písm. d) a §7 bodu 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb. činí sazba odměny za jeden úkon právní služby 3.100 Kč; společně s paušální náhradou výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč podle §13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., mají tedy účastník 1) a vedlejší účastníci 3) a 4) právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 3.400 Kč. Vzhledem k tomu, že (pouze) zástupce vedlejšího účastníka 3) osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží k nákladům vedlejšího účastníka 3) rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 714 Kč. Žalobce je proto povinen zaplatit účastníkovi 1) a vedlejšímu účastníkovi 4) každému z nich částku 3.400 Kč a vedlejšímu účastníkovi 3) částku 4.114 Kč.
Ve vztahu mezi žalobcem a účastníkem 2) se výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení opírá o §243c odst. 3, §224 odst. 1, §151 odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř., neboť náklady na podání vyjádření k dovolání sepsané tehdejší zástupkyní účastníka 2) nelze považovat za účelně vynaložené náklady na bránění práva. Podle stejných ustanovení pak bylo rozhodnuto i o náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobcem a vedlejším účastníkem 5), neboť mu v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 6. 2019
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu