ECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.2036.2019.1
sp. zn. 28 Cdo 2036/2019-616
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobkyně: Česká provincie Řádu bratří domu Panny Marie v Jeruzalémě , se sídlem v Opavě, Rybí trh 185/16, identifikační číslo osoby: 44941439, zastoupené Mgr. Markem Svojanovským, advokátem se sídlem Dvorek 16, Laškov, proti žalovaným: 1) Česká republika – Státní pozemkový úřad, sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, identifikační číslo osoby: 01312774, za níž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, identifikační číslo osoby: 69797111, 2) obec Jiříkov, se sídlem v Jiříkově 85, identifikační číslo osoby: 00296082, zastoupená JUDr. Miroslavem Valou, advokátem se sídlem v Bruntále, Jesenická 1757/5, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 38 C 193/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. února 2019, č. j. 8 Co 319/2018-576, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna nahradit žalované 1) náklady dovolacího řízení ve výši
300,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
III. Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou 2) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Bruntále (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 19. 6. 2018, č. j. 38 C 193/2015-532, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala určení, že žalovaná 1) je vlastníkem pozemků parc. č. XY – lesní pozemek, parc. č. XY – lesní pozemek, parc. č. XY – lesní pozemek, parc. č. XY – lesní pozemek, parc. č. XY – lesní pozemek, parc. č. XY – lesní pozemek, parc. č. XY – lesní pozemek, parc. č. XY – lesní pozemek, a parc. č. XY – lesní pozemek, zapsaných pro katastrální území XY a obec XY na listu vlastnictví č. XY v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Moravskoslezský kraj, Katastrální pracoviště XY (výrok I.). Dále soud prvního stupně žalované 1) právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal (výrok II.) a žalobkyni uložil povinnost nahradit žalované 2) k rukám jejího zástupce náklady řízení ve výši 12.342,- Kč (výrok III.).
Krajský soud v Ostravě (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 8. 2. 2019, č. j. 8 Co 319/2018-576, řízení o odvolání žalobkyně ohledně určení vlastnického práva k pozemkům parc. č. XY zastavil (výrok I.). Dále rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a III. potvrdil (výrok II.) a změnil výrok II. rozsudku soudu prvního stupně tak, že žalobkyni uložil povinnost nahradit žalované 1) náklady řízení ve výši 1.764,- Kč (výrok III.). Žalobkyni dále uložil povinnost nahradit žalované 1) náklady odvolacího řízení ve výši 900,- Kč (výrok IV.) a žalované 2) k rukám jejího zástupce tytéž náklady ve výši 10.040,60 Kč (výrok V.).
Rozsudek odvolacího soudu napadla dovoláním žalobkyně. Předpoklady přípustnosti dovolání spatřovala v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, případně otázek, které doposud nebyly vyřešeny. Konkrétně přitom předestřela následující otázky: zda předpokladem restituce církevního majetku podle zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů, ve znění nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, publikovaného pod č. 177/2013 Sb. (dále jen „zákon č. 428/2012 Sb.“), v situaci, kdy k jeho odnětí došlo již v době nesvobody (od 29. 9. 1938 do 8. 5. 1945), je uplatnění restitučního nároku podle zákona č. 128/1946 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o nárocích z této neplatnosti a z jiných zásahů do majetku vzcházejících (dále jen „zákon č. 128/1946 Sb.“); zda majetek veřejnoprávní církevní korporace bylo lze konfiskovat na základě dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa (dále jen „dekret č. 12/1945 Sb.“), či dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy (dále jen „dekret č. 108/1945 Sb.“); zda je možné učinit závěr o konfiskaci podle dekretu č. 12/1945 Sb. tehdy, nebyl-li na majetek žalobkyně v bývalém okrese XY vydán žádný konfiskační výměr; zda nedošlo ke zneužití dekretů č. 12/1945 Sb. a č. 108/1945 Sb. a nebyl tak naplněn restituční důvod podle ustanovení §5 písm. j) zákona č. 428/2012 Sb. v situaci, kdy konfiskační výměry vydané na základě těchto dekretů nabyly právní moci v rozhodném období; zda je možné odvozovat nabytí vlastnického práva státu k řádovému majetku žalobkyně od jeho nezákonného převzetí založeného na rozhodnutí Ministerstva zemědělství, odboru IX, ze dne 19. 8. 1946, č. j. 81045/46-VIII, č. 433973/46-IX/2, který byl zrušen nálezem Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 12. 1948, č,. j. 690/46-6; jakým způsobem je v řízení o určení vlastnického práva státu ve smyslu §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. rozděleno důkazní břemeno ohledně prokazování zákonných podmínek přechodu vlastnictví ze státu na obec podle zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí (dále jen „zákon č. 172/1991 Sb.“). Navrhuje, aby byl rozsudek odvolacího soudu změněn tak, že bude změněn rozsudek soudu prvního stupně (a žalobě vyhověno), popřípadě aby byl odvolacím soudem rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, zrušen a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná 1) navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobkyně odmítl, přičemž zdůraznila, že závěr rozsudku odvolacího soudu o nedostatku věcné aktivní legitimace žalobkyně k podání žaloby ve smyslu ustanovení §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. (žalobkyni nebyla způsobena majetková křivda v rozhodném období vymezeném v ustanovení §1 zákona č. 428/2012 Sb.) je plně v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Žalovaná 2) se k dovolání žalobkyně nevyjádřila.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017, neboť dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 8. 2. 2019 (srovnej čl. II, bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.); po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelky advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalobkyně přípustné (§237 o. s. ř.).
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Ustanovení §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. svěřuje aktivní věcnou legitimaci k vedení sporu o určení vlastnického práva státu oprávněné osobě, kterou je právnická osoba naplňující definiční znaky dle ustanovení §3 zákona č. 428/2012 Sb., a to za předpokladu, že věc, ohledně níž je vlastnické právo státu určováno, byla součástí původního majetku registrovaných církví a náboženských společností. Původním majetkem se pak dle ustanovení §2 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. rozumí takový majetek, který byl alespoň po část rozhodného období (od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990; §1 zákona č. 428/2012 Sb.) ve vlastnictví registrovaných církví a náboženských společností, právnických osob zřízených nebo založených jako součásti registrovaných církví a náboženských společností, Náboženské matice nebo dalších právnických osob zřízených nebo založených za účelem podpory činnosti registrovaných církví a náboženských společností k duchovním, pastoračním, charitativním, zdravotnickým, vzdělávacím nebo administrativním účelům, nebo jejich právních předchůdců. Uvedené ustanovení je přitom třeba vykládat tak, že i právní předchůdci zde definovaných právnických osob museli naplňovat znaky některé z uvedených kategorií právnických osob, tedy že aktivně věcně legitimována ve sporu o určení vlastnického práva státu (§18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb.) je oprávněná osoba dle ustanovení §3 zákona č. 428/2012 Sb. Za předpokladu, že majetek, ohledně něhož se domáhá určení vlastnického práva České republiky, byl alespoň po část rozhodného období v jejím vlastnictví, nebo ve vlastnictví jejího právního předchůdce, taktéž naplňujícího definiční znaky oprávněné osoby (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4748/2016 či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3376/2017, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 133/2018).
Nejvyšší soud za konkrétních okolností přiznává restituční nárok rovněž osobám, jimž náležel nárok podle dekretu č. 5/1945 Sb., resp. zákona č. 128/1946 Sb., jakožto subjektům, jejichž majetek byl dotčen převody (přechody) v období německé okupace, přičemž se ne vždy vyžaduje formálně korektní (sledující postupy předvídané poválečnými restitučními předpisy) uplatnění takového nároku. Podstatnými byly jeho existence a projev vůle původního vlastníka k získání jmění nazpět (srovnej zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2001, sp. zn. 28 Cdo 1746/99, či usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 4. 2000, sp. zn. II. ÚS 3/2000). K tíži pak takto oprávněným osobám nelze klást ani nepodání řádného návrhu k soudu (jak předvídaly tehdejší předpisy), přesáhla-li lhůta k jeho uplatnění den 25. 2. 1948, a bylo-li by vznesení žaloby zbytečné pro změnu politického režimu (srovnej především nález Ústavního soudu ze dne 9. 12. 1998, sp. zn. II. ÚS 3/98, jenž našel reflexi též v rozhodovací praxi dovolacího soudu – např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2004, sp. zn. 28 Cdo 1842/2004).
K argumentaci žalobkyně o použitelnosti judikatury vztahující se na řešení restitučních nároků fyzických osob podle předchozích restitučních předpisů (a rovněž nutnost přihlédnout k zásadě ex favore restitutionis ve prospěch církevních právnických osob) je však důležité předeslat, že zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, na rozdíl od jiných restitučních předpisů, včetně zákona č. 428/2012 Sb., v ustanovení §3 odst. 2 za oprávněné osoby výslovně označoval subjekty, jimž svědčil nárok podle zmiňovaných poválečných restitučních zákonů. Prostý přenos závěrů judikatury do kauz řešených v režimu jiné restituční normy, v níž není obdobné pravidlo obsaženo, se proto jeví přinejmenším problematickým, poněvadž by jím v důsledku mohlo být mimo meze konkrétního restitučního předpisu rozšiřováno období, v němž nastalé křivdy se zákonodárce skrze restituční normu jal zmírnit (k tomu srovnej zejména usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 9. 1999, sp. zn. II. ÚS 18/97). Vymezení rozhodného období, jako i stanovení rozsahu a způsobu aplikace restitučního předpisu je přitom politickým rozhodnutím zákonodárce (k tomu viz již citovaný nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 10/13, bod 176). Z vysloveného je zřejmé, že tedy nelze uvažovat o odklonu odvolacího soudu od shora připomenuté judikatury.
Ústavní soud v souvislosti s nárokem uplatňovaným podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, jenž stejně jako zákon č. 428/2012 Sb. osoby disponující uvedeným nárokem za oprávněné nepovolává, ostatně již několikrát zopakoval, že z poválečných restitučních předpisů vyplývalo, že osoby soukromého práva nenabyly automaticky zpět své vlastnické právo ex lege, nýbrž bylo zapotřebí postupovat cestou zákona č. 128/1946 Sb., jenž prováděl dekret č. 5/1945 Sb., přičemž nepostačila pouhá žádost o obnovení knihovního stavu. Náprava poměrů nastalých za doby nesvobody byla totiž spjata i s opatřeními proti těm, kteří stát v době jeho ohrožení zradili, kolaborovali s okupanty a podobně (srovnej zejména usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 18/97, či jeho usnesení ze dne 19. 12. 2000, sp. zn. I. ÚS 285/2000, ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. III. ÚS 318/06, a ze dne 31. 8. 2006, sp. zn. III. ÚS 88/06). Obdobné závěry jest přijmout i v režimu zákona č. 428/2012 Sb. Na majetkovou křivdu ve smyslu zákona č. 428/2012 Sb. tudíž nelze usuzovat z pasivity státu, nebylo-li zahájeno správní, respektive soudní, řízení ve smyslu tehdejších restitučních předpisů (dekretu č. 5/1945 Sb. a zákona č. 128/1946 Sb.); k tomu opětovně srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 133/2018.
Dlužno dodat, že dovolatelkou nastíněný princip ex favore restitutionis v dané věci uplatnit nelze, neboť by to bylo proti smyslu a účelu zákona č. 428/2012 Sb., jímž je zmírnění toliko některých majetkových křivd. Snaha o volbu interpretace vstřícné vůči (potenciálně) oprávněným osobám totiž nemůže vést k tomu, aby soudy překračovaly zákonný režim majetkového vyrovnání s církvemi. Zakotvení právního rámce pro nápravu historických bezpráví z doby nesvobody bylo úlohou demokraticky konstituovaného zákonodárného sboru; naproti tomu soudy nemohou politickou reprezentací zvolené pojetí nápravy majetkových křivd uzpůsobovat vlastním představám o žádoucí míře kompenzace újmy, již církve a náboženské společnosti v minulosti utrpěly (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2546/2017, či již citovaný nález Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13).
Uzavřel-li tedy odvolací soud, že v situaci, kdy právnímu předchůdci dovolatelky bylo vlastnické právo odňato Velkoněmeckou říší ke dni 22. 10. 1938 a následně nebylo zahájeno správní, respektive soudní, řízení ve smyslu poválečných restitučních předpisů (dekretu č. 5/1945 Sb. a zákona č. 128/1946 Sb.), nedošlo již k obnově jeho vlastnictví, a tento tudíž nemovité věci, ohledně kterých je vedeno řízení o určení vlastnického práva státu, nevlastnil alespoň po část rozhodného období [od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990; §1 a §2 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb.], a že z uvedeného důvodu dovolatelce nesvědčí ani aktivní věcná legitimace k vedení sporu podle ustanovení §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., nikterak se tím od výše citované rozhodovací praxe dovolacího soudu, ale i Ústavního soudu tak, jak se ustálila po vydání sjednocujícího stanoviska pléna ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05, publikovaného pod č. 477/2005 Sb., neodchýlil. Sluší se doplnit, že ke stejným závěrům dospěl dovolací soud v jiné právní věci žalobkyně (o určení vlastnického práva státu ve smyslu ustanovení §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb.) již v usnesení ze dne 14. 5. 2019, sp. zn. 28 Cdo 428/2019.
Na dalších dovolatelkou předestřených otázkách pak rozhodnutí odvolacího soudu zjevně nezávisí (k vazbě přípustnosti dovolání na otázky, na nichž je dovoláním dotčené rozhodnutí odvolacího soudu založeno, srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, v němž bylo zdůrazněno, že dovolání není přípustné podle §237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí; dále srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013). Na závěr odvolacího soudu o tom, že k odnětí dotčeného majetku došlo mimo rozhodné období (od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990), když právní předchůdce dovolatelky nepožádal ve smyslu zákona č. 128/1946 Sb. a dekretu č. 5/1945 Sb. o navrácení vlastnictví odejmutého Velkoněmeckou říší již k 22. 10. 1938, totiž dovolatelkou naříkaný průběh, respektive existence, konfiskačního řízení podle dekretů č. 12/1945 Sb. nemůže mít jakýkoliv vliv (když za účinnosti uvedených dekretů právní předchůdce dovolatelky vlastníkem požadovaných nemovitostí již nebyl). Nerozhodné je tak i řešení otázky vydání a tvrzeného zrušení rozhodnutí Ministerstva zemědělství, odboru IX, ze dne 19. 8. 1946, č. j. 81045/46-VIII, č. 433973/46-IX/2, jímž měl být konfiskován majetek žalobkyně a vlastnictví předáno Československému státu. Není-li pak dána aktivní věcná legitimace dovolatelky k podání určovací žaloby ve smyslu §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. (jak je již vysvětleno výše), není pro rozhodnutí o věci rozhodující ani způsob rozdělení důkazního břemene stran prokazování zákonných podmínek přechodu vlastnictví ze státu na obec podle zákona č. 172/1991 Sb.
Dovolací soud se zabýval přípustností dovolání i ve vztahu k části výroku II., jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech prvostupňového řízení [ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou 2)], výroku III., jímž byl změněn výrok o nákladech prvostupňového řízení mezi žalobkyní a žalovanou 1), a výrokům IV. a V. o náhradě nákladů odvolacího řízení. Proti označeným výrokům však není dovolání objektivně – ze zákona – přípustné [§238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., ve znění účinném od 30. 9. 2017].
Ze shora uvedeného plyne, že dovolání žalobkyně není přípustné, a proto Nejvyšší soud dovolání odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
V souladu s ustanovením §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněno.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobkyně povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalovaná 1) domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 25. 6. 2019
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu