ECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.2058.2019.1
sp. zn. 28 Cdo 2058/2019-165
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce O. A. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Pavlem Mollerem, advokátem se sídlem v Praze 1, Haštalská 760/27, proti žalovanému J. M. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Janem Žajglou, advokátem se sídlem v Praze 5, Bozděchova 1840/7, o zaplacení částky 1 565 650,30 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha - východ pod sp. zn. 19 C 379/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. října 2018, č. j. 19 Co 137/2018-141, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 18 004,30 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Jana Žajgla, advokáta se sídlem v Praze 5, Bozděchova 1840/7.
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
V záhlaví označeným rozsudkem, výrokem pod bodem I, Krajský soud v Praze (dále jen jako „odvolací soud“) potvrdil rozsudek Okresního soudu Praha-východ (dále jen jako „soud prvního stupně“) ze dne 1. března 2018, č.j. 19 C 379/2016-69, jímž byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobce domáhal zaplacení částky 1 565 650,30 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % od 1. 2. 2014 do zaplacení (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).
Odvolací soud vzal za správný (skutkový) závěr soudu prvního stupně, že se žalobci nepodařilo prokázat rozhodné skutečnosti umožňující posouzení, že účastníci uzavřeli smlouvu o půjčce, pročež nebyl-li zjištěn právní důvod tohoto plnění, jako správný dle odvolacího soudu obstojí i ten závěr, že právní vztah vzniklý plněním žalobce lze kvalifikovat nanejvýše jako závazek z bezdůvodného obohacení (ve výši 1/3 žalobou uplatněné, poukázané částky, směřovala-li i k uspokojení závazku dalších dvou subjektů). Zde se však odvolací soud ztotožnil i s posouzením soudu prvního stupně o promlčení práva žalobce na vydání takto vzniklého bezdůvodného obohacení (§100 odst. 1, §107 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 31. 12. 2013).
Proti rozsudku odvolacího soudu v jeho celém rozsahu podal dovolání žalobce (dále též jen jako „dovolatel“), jenž spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání v tom, že se odvolací soud při řešení označených právních otázek odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu i Ústavního soudu. Konkrétně dovolatel napadá závěr, že jako žalobce neunesl důkazní břemeno ohledně skutečností o uzavření smlouvy o půjčce v ústní formě mezi účastníky řízení, kdy se tato skutečnost – dle mínění dovolatele – podává z výpovědi označeného svědka i účastnického výslechu žalobce. Dále dovolatel napadá i samotný závěr o promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení, kdy odkazuje na tu rozhodovací praxi Ústavního soudu i Nejvyššího soudu, podle níž se i výkon práva vznést námitku promlčení může příčit dobrým mravům, přičemž v posuzované věci jsou podle dovolatele naplněny okolnosti, za nichž lze takový závěr učinit, pročež odvolací soud neměl k námitce promlčení přihlížet. Dovolatel namítá konečně i to, že se soudy nezabývaly možností aplikace ustanovení §150 občanského soudního řádu při rozhodování o náhradě nákladů řízení.
Nejvyšší soud podané dovolání odmítl (podle ustanovení §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o. s. ř.“), neboť není přípustné.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se tu končí odvolací řízení (a kdy napadené rozhodnutí nepatří do okruhu rozhodnutí vyjmenovaných v §238 o. s. ř.), jest třeba poměřovat hledisky uvedenými v ustanovení §237 o. s. ř., z nichž ovšem žádné naplněno není (napadené rozhodnutí nezávisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně a nejde ani o případ, kdy má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak).
K argumentaci dovolatele korektivem dobrých mravů (srov. ustanovení §3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, které na námitku promlčení vznesenou v posuzované věci může dopadat, začala-li promlčecí doba běžet ještě před 1. 1. 2014; srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2017, sp. zn. 25 Cdo 4335/2016) ve vztahu k namítanému promlčení lze odkázat na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu, dle níž dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení, přispívající k jistotě v právních vztazích, je institutem zákonným, a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje; uplatnění námitky promlčení by se příčilo dobrým mravům v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 2. 2012, sp. zn. 23 Cdo 123/2011, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2017, sp. zn. 21 Cdo 1957/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3360/2018). Jestliže by výkon práva namítat promlčení uplatněného nároku byl toliko prostředkem umožňujícím poškodit jiného účastníka právního vztahu, zatímco dosažení vlastního smyslu a účelu sledovaného právní normou by pro něj zůstalo vedlejší a z hlediska jednajícího by bylo bez významu, jednalo by se sice o výkon práva, který je formálně se zákonem v souladu, avšak šlo by o výraz zneužití tohoto subjektivního práva (šikanu) na úkor druhého účastníka, a tedy o výkon v rozporu s dobrými mravy (srov. kromě dovolatelem odkazovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 25 Cdo 2648/2003, srov. např. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2014, sp. zn. 25 Cdo 2593/2011, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 5. 2019, sp. zn. 26 Cdo 984/2019) Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva namítat promlčení.
Přípustnost dovolání v posuzované věci však nemůže být založena námitkou, že odvolací soud se od výše citované rozhodovací praxe odklonil a neposoudil námitku promlčení jako odporující korektivu dobrých mravů, jestliže dovolatel s touto výhradou přichází teprve v dovolacím řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1663/2017) a jestliže v řízení netvrdil (ani v dovolání neuvádí) právně významné skutečnosti (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2011, sp. zn. 33 Cdo 190/2011, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2011, sp. zn. 26 Cdo 4239/2009, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 605/2019), které by opodstatňovaly použití korektivu dobrých mravů, tedy že uplynutí promlčecí doby nezavinil, případně že námitka promlčení byla žalovaným vznesena primárně za účelem poškození žalobce.
Námitky dovolatele, jimiž brojí proti skutkovému závěru odvolacího soudu (že žalobce neprokázal rozhodné skutečnosti, jež by umožňovaly posouzení, že mezi účastníky byla uzavřená smlouva o půjčce), nemohou pak přípustnost dovolání založit, neboť jimi kritizuje hodnocení provedených důkazů odvolacím soudem, přičemž však samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Zmiňuje-li žalobce v dovolání i nesouhlas se závěrem odvolacího soudu o tom, že žalovanému vzniklo bezdůvodné obohacení ve výši 1/3 žalované částky a na okraj uvádí, že námitka promlčení byla žalovaným vznesena po koncentraci řízení, nevymezuje v souvislosti s těmito námitkami důvod dovolání ani neuvádí, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. §241a odst. 2, §241b odst. 3 větu první o. s. ř.).
Dovolání proti nákladovému výroku rozsudku odvolacího soudu (žalobce se v této souvislosti dovolává aplikace ustanovení §150 o. s. ř.) je vyloučena ex lege (srov. §238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalobce bylo odmítnuto a kdy k nákladům (oprávněného) žalovaného, jenž se k podanému dovolání vyjádřil prostřednictvím svého zástupce, patří odměna advokáta ve výši 14 580 Kč [srov. §6 odst. 1, §7 bod 6, §8 odst. 1 a §11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovených paušální částkou 300 Kč na jeden úkon právní služby (§13 odst. 4 téže vyhlášky) a náhradou za daň z přidané hodnoty (§137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.) ve výši 3 124,80 Kč.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (od 30. 9. 2017) se podává z bodu 2 článku II, přechodná ustanovení, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Shora odkazovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná i na internetových stránkách Nejvyššího soudu ( www.nsoud.cz ), rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách Ústavního soudu ( http://nalus.usoud.cz ).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. 7. 2019
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu