ECLI:CZ:NS:2018:28.CDO.3360.2018.1
sp. zn. 28 Cdo 3360/2018-279
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce P. L. , P., zastoupeného Mgr. Martinem Zikmundem, advokátem se sídlem v Plzni, Šafaříkovy sady 2455/5, proti žalovanému N. P. , N. Y., zastoupenému opatrovníkem Mgr. Petrem Vymazalem, advokátem se sídlem v Liberci, Valdštejnská 381/6, o 1.400.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 32 C 3/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 16. září 2016, č. j. 36 Co 65/2016-215, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Liberci na náhradě nákladů žalovaného v dovolacím řízení částku 847 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Liberci rozsudkem ze dne 23. 9. 2015, č. j. 32 C 3/2013-184, ve znění opravného usnesení ze dne 23. 9. 2015, č. j. 32 C 3/2013-187, zamítl žalobu o zaplacení částky 1.400.000 Kč s příslušenstvím (výrok I.), uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 1.100.000 Kč s příslušenstvím (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.). Soud prvního stupně po předchozí kasaci svého dřívějšího rozhodnutí odvolacím soudem vyšel ze skutkového stavu, podle něhož mezi sebou účastníci sporu uzavřeli dne 7. 7. 2008 smlouvu o půjčce, v níž si sjednali, že žalobce poskytne ve prospěch žalovaného 3.000.000 Kč. Na základě provedených důkazů dospěl ke zjištění, že převod částky 1.400.000 Kč z účtu žalobce uskutečněný již dne 4. 7. 2008 nebyl učiněn podle zmíněné smlouvy. V řízení se nepodařilo prokázat důvod takového plnění, pročež okresní soud jmenovanou sumu kvalifikoval jako bezdůvodné obohacení ve smyslu §451 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), jehož se dostalo žalovanému na úkor žalobce. Jelikož ovšem ke dni podání žaloby uběhla subjektivní promlčecí doba podle §107 odst. 1 obč. zák., neboť žalobce získal vědomost o tom, kdo se na jeho úkor obohatil a v jaké výši, nejpozději v okamžiku, kdy nebyla naznačená platba zohledněna v uzavírané smlouvě o půjčce, jež nadto nikdy nemohla být účinná, byl-li okamžik účinnosti vázán k poskytnutí sjednané částky žalovanému, což žalobce dle zjištěných skutečností nesplnil, žalobu v nastíněné části zamítl, zatímco ve zbytku, shledav jej důvodným, vyhověl požadavku žalobce.
K odvolání žalobce přezkoumal uvedené rozhodnutí Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci, jenž je rozsudkem ze dne 16. 9. 2016, č. j. 36 Co 65/2016-215, v napadeném výroku I. potvrdil (výrok I.), ve výroku III. je potvrdil ve správném znění (výrok II.), konstatoval, že ve výroku II., jenž nebyl odvoláním zasažen, zůstává rozsudek okresního soudu nedotčen (výrok III.), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok IV.). Odkázav na skutková zjištění soudu prvního stupně, ztotožnil se krajský soud rovněž s jeho právním posouzením. Shrnul, že žalobce neprokázal, že by předmětnou částku poskytl žalovanému jako půjčku. Ani žalovaný v řízení právní důvod k inkasu řečené sumy neprokázal, pročež je namístě aplikace §451 a násl. obč. zák. Připomenuv ustálený výklad judikatury, kvitoval rovněž úvahu soudu prvního stupně stran promlčení práva uplatňovaného žalobcem. Vznesení námitky promlčení žalovaným neshledal rozporným s dobrými mravy, nevykazuje-li projednávaná kauza takové specifické okolnosti, jež by poukazovaly na to, že žalobce marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, či že by namítnutí promlčení bylo ze strany žalovaného výrazem zneužití jeho práva.
Proti řečenému rozsudku brojí žalobce dovoláním, odůvodňuje jeho přípustnost ve smyslu §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), odklonem odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího, resp. maje za to, že by klíčová otázka měla být Nejvyšším soudem posouzena jinak. Nesouhlasí se závěrem soudů nižších stupňů kvalifikujícím jeho požadavek jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení, prosazuje, že se jedná o plnění ze smlouvy o půjčce, což podporují i v řízení provedené důkazy, jež však nebyly nalézacími soudy přiléhavě hodnoceny. Podrobně líčí okolnosti projednávaného sporu, dovozuje z nich současně, že předmětná částka byla poskytnuta na základě uzavřené smlouvy. Mimoto uvádí, že námitka promlčení byla vznesena v rozporu s dobrými mravy, přičemž rozhodnutí odvolacího soudu se v tomto směru příčí nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 262/10. Závěrem označuje dvouletou subjektivní promlčecí dobu za nepřiměřenou i šikanózní a současně poukazuje na desetiletou, respektive patnáctiletou promlčecí lhůtu podle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“).
Prostřednictvím opatrovníka se k dovolání negativně vyjádřil žalovaný, ztotožňuje se se závěry nalézacích soudů, navrhuje odmítnout dovolání pro nepřípustnost, eventuálně jeho zamítnutí.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání však za přípustné považovat nelze.
Požadavku na vymezení přípustnosti uplatňovaného mimořádného prostředku (viz §241a odst. 2 o. s. ř.) dostává žalobce toliko ve vztahu k obraně proti posouzení vznesení námitky promlčení jako souladné s dobrými mravy. Není ovšem možné uzavřít, že by se v naznačeném směru rozhodnutí odvolacího soudu jakkoliv protivilo ustálené rozhodovací praxi, ani dovolatelem citovanému nálezu Ústavního soudu ze dne 16. 9. 2010, sp. zn. IV. ÚS 262/10. V nastíněné souvislosti lze zopakovat konstantní názor prezentovaný v judikatuře dovolacího soudu (zejména srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5129/2014, či ze dne 23. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1897/2017), dle něhož dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení, přispívající k jistotě v právních vztazích, je institutem zákonným, a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění námitky promlčení by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, v nichž by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil (srovnej kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3181/2013). Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva namítat promlčení (viz kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 2. 2012, sp. zn. 23 Cdo 123/2011). Konečně je vhodné podotknout, že oprávnění učinit otázku aplikace ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. o zákazu výkonu práva v rozporu s dobrými mravy předmětem dovolacího přezkumu má dovolací soud jen v případě zjevné nepřiměřenosti relevantních úvah soudů nižších stupňů v nalézacím řízení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1551/2013).
Ani nyní řešená kauza nevykazuje taková specifika, pro něž by bylo třeba přistoupit k tak zásadnímu kroku spočívajícímu v upření možnosti účastníku bránit se proti němu uplatňovanému právu námitkou jeho promlčení. Akcentuje-li dovolatel své přesvědčení, že si počínal v intencích smlouvy o půjčce, k níž se upínal, nesvědčí jeho argumentace o přítomnosti závažných důvodů bránících mu ve včasném uplatnění nároku na vydání majetkového prospěchu žalovaným, nýbrž se spíše jedná o popis poměrně standardního skutkového stavu, při němž se jedna ze stran sporu spoléhá na existenci právního důvodu (k tomu srovnej namátkou usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1633/2013, či ze dne 3. 3. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2588/2014). Úvahy odvolacího soudu neshledávající mimořádnost situace odůvodňující nestandardní postup tedy nelze považovat za nepřiměřené zjištěným skutečnostem, a proto ani není možné uzavřít, že by se při posuzování nastíněného aspektu sporu krajský soud některak protivil ustálené judikatuře Nejvyššího či Ústavního soudu (ani tezím vyjádřeným v dovolatelem citovaném nálezu sp. zn. IV. ÚS 262/10), a rozebírané námitky tudíž přípustnost dovolání založit nemohou.
Ohrazuje-li se žalobce proti délce promlčecí doby, maje ji za nepřiměřeně krátkou oproti promlčecím lhůtám podle zákona č. 89/2012 Sb., nezbývá než připomenout, že bezdůvodné obohacení v aktuálním případě vzniklo za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, pročež je na posuzované vztahy nezbytné aplikovat ustanovení v něm obsažená – zde zejména §107 odst. 1 obč. zák. (k tomu blíže srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1836/2017).
Při obraně proti samotnému úsudku soudů o vzniku bezdůvodného obohacení se pak žalobce omezuje toliko na nesouhlas se skutkovými zjištěními nalézacích soudů a s jejich způsobem hodnocení provedených důkazů, setrvávaje na své verzi o uzavření a realizaci smlouvy o půjčce, jíž mělo poskytnutí žalované částky představovat. Skutkové závěry, jakož i hodnocení důkazů však dovolacímu přezkumu podléhat nemohou (k tomu srovnej zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované pod č. 4/2014 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, či dále též rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3921/2016, a ze dne 15. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 852/2017). Ve vztahu k řečenému pak jinou otázku, jež by byla s to založit přípustnost dovolání, nikterak nenaznačuje, natož aby ji požadovaným způsobem vymezil, a proto ani v tomto směru nelze dovolání shledat přípustným.
Avizuje-li žalobce v úvodu svého podání, že by pro věc rozhodná otázka měla být posouzena jinak, neodpovídá zmíněné vyjádření významově dikci §237 o. s. ř. Dovozuje-li se přitom přípustnost dovolání z toho, že odvolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání, jen je-li z dovolání zřejmé, od kterého svého (nikoli odvolacího soudu) řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2733/2013, a ze dne 28. 2. 2018, sp. zn. 25 Cdo 4923/2017).
Nelze-li tudíž přitakat žalobci, že by se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe, přičemž jinou otázku naplňující kriteria §237 o. s. ř. dovolatel Nejvyššímu soudu nepředložil, bylo jeho dovolání coby nepřípustné odmítnuto (§243c odst. 1, věta první, o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle §243c odst. 3, věty první, §224 odst. l, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř. V dovolacím řízení vznikly žalovanému, jakožto účastníku neznámého pobytu, zastoupenému ustanoveným opatrovníkem náklady, které Nejvyšší soud stanovil na základě vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarifu). Dle §7 bodu 2, §9 odst. 5 a §12a odst. 1 advokátního tarifu činí sazba odměny za jeden úkon právní služby (sepsání vyjádření k dovolání) 400 Kč, po připočtení paušální náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč podle ustanovení §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. a navýšení o 21 % DPH dle §137 odst. 3 o. s. ř. má tedy žalovaný právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 847 Kč, kterou je dovolatel povinen zaplatit státu (§149 odst. 2 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. 10. 2018
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu