ECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.2069.2019.1
sp. zn. 28 Cdo 2069/2019-577
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce R. K. , narozeného XY, bytem ve XY, zastoupeného JUDr. Janem Kubečkem, advokátem se sídlem v Náchodě, Masarykovo náměstí 19, proti žalovaným 1) V. P. , narozené XY, bytem XY, 2) P. Č. , narozenému XY, bytem XY, a 3) M. Č. , narozenému XY, bytem v XY, všem zastoupeným JUDr. Milanem Břeněm, advokátem se sídlem ve Svitavách, náměstí Míru 58/47, o zaplacení 158 305 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Chrudimi pod sp. zn. 6 C 37/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 15. ledna 2019, č. j. 23 Co 287/2018-524, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
V záhlaví označeným rozsudkem Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích (dále jen jako „odvolací soud“) potvrdil rozsudek Okresního soudu v Chrudimi (dále jen jako „soud prvního stupně“) ze dne 18. května 2018, č. j. 6 C 37/2013-461, ve výrocích I a III, jimiž byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 158 305 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení a rozhodnuto o nákladech státu (výrok I rozsudku odvolacího soudu), zatímco ve výroku o nákladech řízení (ve vztahu mezi účastníky; výrok II) byl rozsudek soudu prvního stupně změněn co do určení výše těchto nákladů (výrok II) a současně bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III).
Odvolací soud takto rozhodl ve věci, v níž se žalobce domáhá peněžité náhrady za investice do nemovitostí (rodinného domu s pozemky) ve spoluvlastnictví žalovaných, které užíval v době od 16. 8. 2011 do 5. 5. 2012 a na nichž prováděl stavební úpravy, přičemž k převodu nemovitostí do jeho vlastnictví následně nedošlo (ty i nadále zůstaly ve spoluvlastnictví žalovaných). Při posouzení sporné otázky, vedly-li žalobcem provedené stavební práce ke zvýšení hodnoty předmětných nemovitostí, odvolací soud vycházel ze závěrů znaleckého posudku (posudek Ing. Rudolfa Berana ze dne 15. 8. 2017, ve znění jeho dodatků ze dne 26. 3. 2018 a ze dne 8. 1. 2019), uzavíraje, že zhodnocení nemovitostí se žalobci prokázat nepodařilo. Subsidiárně odvolací soud poukázal i na znalecký posudek Ing. Rudolfa Jungera (ze dne 8. 2. 2018), jenž správnost učiněných závěrů (že činnost žalobce nevedla ke zhodnocení předmětných nemovitostí) podporuje.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání žalobce (dále též jako „dovolatel“); splnění předpokladů přípustnosti dovolání spatřuje dovolatel v tom, že se odvolací soud napadeným rozsudkem odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně jde-li o řešení otázky „použití znaleckého posudku jako důkazního prostředku pro určení výše nároku z bezdůvodného obohacení a určení samotné výše tohoto bezdůvodného obohacení“. V tomto směru pak dovolatel poukazuje zejména na závěr uvedený v původním znění znaleckého posudku Ing. Rudolfa Berana (před jeho doplněním), že v období od 16. 8. 2011 do 5. 5. 2012 došlo ke zhodnocení předmětných nemovitostí o částku 126 700 Kč, ze kterého odvolací soud mohl podle dovolatele vycházet, ačkoliv ten vychází z ceny předmětných nemovitostí stanovené podle „prováděcí vyhlášky ministerstva financí k zákonu č. 151/1997 Sb.“, kdy dovolatel argumentuje i tím, že pokud není (v projednávané věci) dostatek podkladů pro využití srovnávací metody pro zjištění obvyklé ceny věci, je třeba využít jiné metody ocenění; jinak by dle názoru dovolatele došlo k „odmítnutí práva na soudní ochranu“. Současně dovolatel označuje napadené rozhodnutí za nepřezkoumatelné a polemizuje i s jednotlivými závěry znalce a odvolacího soudu, maje za to, že v posuzované věci mohly být naplněny předpoklady pro vypracování revizního znaleckého posudku.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); dále jen „o. s. ř.“.
Dovolání přitom, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dovolací soud odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.), neboť není přípustné.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se tu končí odvolací řízení (kdy napadené rozhodnutí nepatří do okruhu rozhodnutí vyjmenovaných v §238 o. s. ř.), je třeba poměřovat hledisky uvedenými v ustanovení §237 o. s. ř., z nichž ovšem žádné naplněno není (napadené rozhodnutí nezávisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně a nejde ani o případ, kdy má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak).
Rozhodovací praxe dovolacího soudu (uplatňovaná v režimu zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění do 31. 12. 2013, jímž se řídí práva a povinnosti účastníků projednávané věci, v níž se požaduje vydání bezdůvodného obohacení, jež mělo vzniknout v době před 1. 1. 2014) je ustálena v závěru, že vynaložením investic do cizí nemovitosti bez právního důvodu vzniká vlastníku bezdůvodné obohacení v rozsahu, v němž se nemovitost oproti předchozímu stavu zhodnotila, nikoliv v rozsahu hodnoty vynaložených prostředků (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1253/2018, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2003, sp. zn. 33 Odo 477/2003, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1448/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3481/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2007, sp. zn. 28 Cdo 1515/2006). Uvedené závěry dovolatel ostatně ani nezpochybňuje (jak v dovolání i výslovně uvádí), neboť podstatou jeho dovolání je polemika se způsobem hodnocení znaleckého posudku Ing. Rudolfa Berana (datovaného 15. 8. 2017) včetně jeho dodatků, kdy poukazuje zejména na předchozí závěry znalce, podle nichž v období od 16. 8. 2011 do 5. 5. 2012 došlo ke zhodnocení předmětných nemovitostí (znalec ohodnotil nemovitosti k datu 16. 8. 2011 částkou 701 890 Kč a ke dni 5. 5. 2012 částkou 828 590 Kč); tyto (původní) závěry jsou dle mínění dovolatele použitelné, ačkoliv zde znalec určil cenu podle administrativních (oceňovacích) předpisů [zákon č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku a o změně některých zákonů (zákon o oceňování majetku), a další podzákonné předpisy jej provádějící].
K uplatněné argumentaci Nejvyšší soud předesílá, že mu při posuzování přípustnosti (a případně i důvodnosti) dovolání nepřísluší přezkoumávat správnost skutkových zjištění soudů nižších stupňů, a tedy ani hodnocení znaleckých posudků, na nichž svá skutková zjištění soudy založily (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3311/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 28 Cdo 258/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3680/2018), ani prověřování odborných závěrů obsažených ve znaleckém posudku (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. 25 Cdo 2368/2017, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. 30 Cdo 771/2018), pročež samotná polemika dovolatele se závěry znaleckého posudku, resp. se závěry odvolacího soudu stran hodnocení tohoto důkazu, nemůže založit přípustnost dovolání.
I podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu hodnotí soud přesvědčivost posudku mimo jiné co do jeho úplnosti ve vztahu k zadání, přičemž zjistí-li, že znalec zcela nesplnil úkol, který mu soud vymezil v usnesení o ustanovení znalcem, případně, nesplnil-li jej vůbec, nebo nedostatečným způsobem, nebo má-li pochybnosti o věcné správnosti znaleckého posudku, musí znalci uložit, aby podal vysvětlení, posudek doplnil nebo jinak odstranil jeho nedostatky, popřípadě, aby vypracoval nový posudek (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. 25 Cdo 2368/2017, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. 30 Cdo 771/2018, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2018, sp. zn. 21 Cdo 4723/2017). V posuzované věci soud prvního stupně vyzval znalce Ing. Rudolfa Berana k doplnění znaleckého posudku, a to právě proto, že posudkem v původním znění nebyl zcela splněn úkol, který byl soudem znalci uložen (srov. usnesení soudu prvního stupně na č. l. 431). Postup odvolacího soudu, jenž za této situace nevycházel z původního znění znaleckého posudku Ing. Rudolfa Berana (kterého se dovolává žalobce), nýbrž zohlednil i jeho doplnění, je proto zcela konformní s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Nad rámec uvedeného dovolací soud poznamenává, že ani samotný postup soudů nižších stupňů při hodnocení provedených důkazů, včetně znaleckých posudků, nebyl nikterak excesívní, a to i se zřetelem na to, že (jak se podává z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně) sám znalec uvedl, že „dům má nového vlastníka, který provádí značné úpravy domu“, že „prohlídkou není možné zjistit zpětně stav k roku 2011 a 2012“ a že nejsou dostatečné podklady (dokumentace provádění prací, zadání prací, schémata, zakreslení zámyslu, stavební deník, předběžný rozpočet stavby, fotografie) pro zjištění rozsahu prací a zhodnocení stavu budovy; z uvedeného je zřejmé, že původně znalcem uváděné hodnoty předmětných nemovitostí nemohly relevantně odrážet změnu hodnoty nemovitostí v důsledku prací provedených žalobcem.
V posuzované věci nebyly naplněny ani předpoklady pro vypracování revizního znaleckého posudku (jak dovolatel současně namítá). V rozhodovací praxi byl opakovaně artikulován závěr, že zákon nestanoví předpoklady pro nařízení vypracování revizního znaleckého posudku a ponechává je na úvaze soudu, přičemž vypracování revizního znaleckého posudku bude přicházet do úvahy zejména tam, kde soud bude mít (neodstraněné) pochybnosti o správnosti již vypracovaného znaleckého posudku, anebo v případě rozporu mezi dvěma znaleckými posudky, neodstraní-li tento rozpor soud sám po slyšení obou znalců (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2012, sp. zn. 21 Cdo 4562/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2012, sp. zn. 21 Cdo 2824/2011). V posuzované věci si odvolací soud vyžádal další doplnění znaleckého posudku Ing. Rudolfa Berana, jímž byly znalcem vysvětleny výsledky původního znění jeho znaleckého posudku a dle jehož závěrů žalobcem tvrzené práce neměly vliv na zvýšení hodnoty nemovitostí. Nevznikl přitom ani rozpor mezi dvěma znaleckými posudky, neboť ani podle druhého znaleckého posudku (vypracovaného Ing. Rudolfem Jungerem), na který odvolací soud podpůrně rovněž odkazuje, nevedly práce provedené žalobcem ke zvýšení hodnoty nemovitostí.
Napadené rozhodnutí se nepříčí ani rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2003, sp. zn. 33 Odo 477/2003, na který dovolatel odkazuje s tím, že není-li možné zjistit obvyklou cenu věci srovnávací metodou (pro nedostatek srovnávacího materiálu), je nezbytné cenu určit jinými způsoby, neboť jinak by došlo k „odmítnutí práva na soudní ochranu“. Odvolací soud totiž nerezignoval na zjištění vlivu tvrzených investic žalobce na hodnotu předmětných nemovitostí a postupoval v řízení tak, aby výši případného zhodnocení zjistil, nicméně na základě provedeného dokazování (zejména na základě znaleckého posudku Ing. Rudolfa Berana) uzavřel, že se žalobci nepodařilo prokázat, že by jeho vlastní činností došlo ke zvýšení hodnoty předmětných nemovitostí. Bylo přitom procesní odpovědností žalobce zvýšení hodnoty nemovitostí v důsledku jím provedených prací prokázat (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 762/2001) a nejde zde proto o tzv. odepření spravedlnosti.
Uvádí-li pak dovolatel, že odvolací soud „velmi opatrně a pouze příkladmo“ připouští, že práce žalobce mohly mít vliv na obvyklou cenu nemovitostí, nelze než konstatovat, že v tomto směru jde o dezinterpretaci odvolacím soudem přijatých závěrů, z nichž naopak výslovně vyplývá, že „nebylo možno uzavřít, že by tyto práce měly vliv na cenu nemovitosti“ (a kdy již pouze nad rámec tohoto stěžejního závěru odvolací soud uvádí další důvody, pro které by žaloba nebyla úspěšná ani v tom případě, kdy by bylo lze položení betonových podlah považovat za práce zhodnocující rodinný dům).
Dovolatelem vznesená námitka nepřezkoumatelnosti rozhodnutí pak také nemůže založit přípustnost dovolání, a to již proto, že ke zmatečnostem a jiným vadám řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí, přihlíží dovolací soud (jen) tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.). Vytýkaným defektem ostatně rozhodnutí odvolacího soudu (ani jemu předcházející rozhodnutí soudu prvního stupně) netrpí (k měřítkům přezkoumatelnosti rozhodnutí srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod č. 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3466/2013).
Proti výrokům o náhradě nákladů řízení dovolatel v dovolání žádnou argumentaci – natož tu, jež by se vázala k obligatorním náležitostem dovolání podle §241a odst. 2 o. s. ř. – nevznáší, nehledě na to, že proti rozhodnutím odvolacího soudu v části týkající se výroku o nákladech řízení dovolání přípustné není (srov. §238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.).
Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení je pak odůvodněno ustanoveními §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalobce bylo odmítnuto a kdy žalovaným v dovolacím řízení náklady nevznikly.
V situaci, kdy Nejvyšší soud v přiměřené lhůtě přikročil přímo k rozhodnutí o samotném dovolání, již samostatně rozhodoval o dovolatelem současně podaném návrhu na odklad vykonatelnosti části napadeného rozhodnutí [§243 písm. a) o. s. ř.], týkající se právě výroku o nákladech řízení, jenž tak sdílí osud (nepřípustného) dovolání (k ústavní konformitě takového postupu srovnej zejména nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. 7. 2019
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu