ECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.2406.2019.1
sp. zn. 28 Cdo 2406/2019-148
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobce Arcibiskupství pražského , se sídlem v Praze 1, Hradčanské náměstí 56/16, identifikační číslo osoby: 00445100, zastoupeného JUDr. Jakubem Křížem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze, Týnská 633/12, za účasti České republiky – Státního pozemkového úřadu , se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, identifikační číslo osoby: 01312774, za niž v řízení jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, identifikační číslo osoby: 69797111, o vydání věci a o nahrazení rozhodnutí správního orgánu, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 11 C 64/2016, o dovolání účastnice řízení proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. března 2019, č. j. 4 Co 132/2017-122, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Účastnice řízení je povinna nahradit žalobci náklady dovolacího řízení ve výši 4.114,- Kč k rukám jeho zástupce, JUDr. Jakuba Kříže, Ph.D., advokáta se sídlem v Praze, Týnská 633/12, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze (dále „odvolací soud“) k odvolání účastnice řízení výrokem I. rozsudku ze dne 19. 3. 2019, č. j. 4 Co 132/2017-122, potvrdil rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále „soud prvního stupně“) ze dne 20. 3. 2017, č. j. 11 C 64/2016-93, kterým bylo rozhodnuto, že se žalobci vydává pozemek parc. č. XY v katastrálním území XY zapsaný na listu vlastnictví č. XY u Katastrálního úřadu XY, Katastrální pracoviště XY (dále „předmětný pozemek“), a tím se nahrazuje rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu XY ze dne 30. 12. 2015, č. j. 326406/2014/R2498/RR16328 (výrok I.), a dále byla účastnici řízení uložena povinnost nahradit žalobci k rukám jeho zástupce náklady řízení ve výši 28.683,65 Kč (výrok II.). Odvolací soud uložil účastnici řízení povinnost nahradit žalobci k rukám jeho zástupce ve výši 8.228,- Kč (výrok II.).
Rozhodnutí soudů nižších stupňů jsou odůvodněna závěrem, že byly naplněny veškeré podmínky pro vydání předmětného pozemku oprávněné osobě (žalobci) podle zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů, ve znění nálezu Ústavního soudu publikovaného pod č. 177/2013 Sb. (dále „zákon č. 428/2012 Sb.“), včetně podmínek negativních, tedy že není dána ani překážka zastavěnosti pozemků ve smyslu ustanovení §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. Shledaly, že předmětný pozemek je situován na okraji (za hranicí) školního areálu, přičemž nepředstavuje ve smyslu ustanovení §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. prostor bezprostředně související a nezbytně nutný k užívání staveb na sousedních pozemcích, jež jsou ve vlastnictví Jihočeského kraje a hospodaří s nimi školské zařízení, a tudíž žalobnímu žádání vyhověly.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala účastnice řízení dovolání, považujíc je za přípustné ve smyslu ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), pro odklon odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (zejména od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4474/2014, jež je, stejně jako dále citovaná rozhodnutí dovolacího soudu, přístupné na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz , a od dalších v dovolání konkretizovaných rozhodnutí). Vyjadřuje přesvědčení, že předmětný pozemek tvoří společně se stavbou, jež je součástí pozemku parc. č. st. XY, jakož i s budovami na dalších přilehlých pozemcích, ve vlastnictví třetí osoby, jeden funkční celek (areál školy), neboť předmětný pozemek představuje součást areálu školy a je nezbytně nutný k zajištění chodu a údržby celého areálu školy. Domnívá se také, že vydáním předmětného pozemku by žalobci vzniklo tzv. holé vlastnictví. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce se vyjádřil nesouhlasně k dovolání účastnice řízení, přičemž poukázal na závěry vyslovené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 363/2019, jež považuje za použitelné i v projednávané věci. Nejvyššímu soudu navrhl, aby dovolání účastnice řízení odmítl, popřípadě zamítl.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017, neboť dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 19. 3. 2019 (srovnej čl. II, bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.); po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.), a že bylo podáno v zákonné lhůtě oprávněnou osobou – účastníkem řízení (§240 odst. 1, věta první, o. s. ř.), za niž jedná pověřený zaměstnanec, jenž má právnické vzdělání [§241 odst. 2 písm. b) o. s. ř.], zabýval se tím, zda je dovolání účastnice řízení přípustné (§237 o. s. ř.).
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání není přípustné, neboť dovolatelkou vymezenou právní otázku týkající se posouzení překážky pro vydání pozemku podle ustanovení §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb., tj. zda předmětný pozemek tvoří funkční celek se stavbou, vyřešil odvolací soud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Překážka vydání věci upravená v ustanovení §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. se i podle důvodové zprávy k citovanému předpisu inspiruje ustanovením §11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“). Proto, jak již bylo vícekrát judikaturou Nejvyššího soudu konstatováno, lze při aplikaci citovaného ustanovení zákona č. 428/2012 Sb. přiměřeně zohlednit závěry dovozené dříve v rámci výkladu obdobně konstruované normy obsažené právě v ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3938/2015, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4692/2017, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5144/2017).
Nejvyšší soud opakovaně dovodil, že ve smyslu ustanovení §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. za přiměřeného zohlednění závěrů dovozených již v rámci výkladu ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě překážkou vydání pozemku může být též jeho funkční souvislost se stavbou; pouze však tehdy, jde-li o stavební pozemek, popřípadě též pozemek zastavěný stavbou, či přilehlé pozemky, jež tvoří se zastavěnými pozemky souvislý celek bez přerušení – areál (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3938/2015), přičemž ani sama existence areálu, jakožto funkčního celku budov a pozemků, bez dalšího nevylučuje vydání některých (např. okrajových) pozemků, ale vyžaduje mimořádně pečlivé zvážení konkrétních místních podmínek, potažmo toho, zda lze některý pozemek nebo jeho část oddělit bez toho, že by byla dotčena funkční propojenost jednotlivých staveb či ostatních pozemků a dále bez toho, že by došlo k porušení některé z funkcí, které areál plní (srovnej přiměřeně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2720/2015, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5045/2015, nebo nález Ústavního soudu ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. I. ÚS 217/17, jenž je, stejně jako dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu, přístupný na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz ).
Závěr odvolacího soudu, dle něhož se zřetelem ke konkrétním skutkovým okolnostem případu je namístě vydání předmětného pozemku, jenž se rozprostírá na samém okraji školního areálu, respektive vně areálu školy, a není nezbytně nutný k zajištění přístupu a údržby přilehlých školních budov, nikterak neodporuje právní úpravě ani citované rozhodovací praxi dovolacího soudu. Zpochybňuje-li dovolatelka právě uvedené konstatování, sluší se připomenout, že zjištění, zda je určitý pozemek se stavbou bezprostředně související nebo nezbytně nutný k jejímu užívání, případně prvkem uceleného areálu, představuje otázku nikoli právní, nýbrž skutkovou, odpověď na niž se odvíjí od výsledků provedeného dokazování, jež dovolacímu přezkumu dle aktuálně účinné právní úpravy nepodléhají (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2174/2010, případně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3556/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2880/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5305/2014).
Napadené rozhodnutí není v rozporu ani s rozhodovací praxí, podle níž lze ve výjimečných případech pod výluku podle ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě [a obdobně tedy i dle ustanovení §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb.] podřadit per analogiam i situaci, kdy by oprávněná osoba naturální restitucí získala „vyprázdněné“ vlastnické právo z důvodu převažujícího veřejného zájmu (veřejnoprávní regulace), který by v praxi realizaci žádné ze složek vlastnického práva neumožňoval; o takovou situaci jde zejména tam, kde jsou nemovitosti veřejným statkem, tedy jsou-li kupř. dotčeny institutem veřejného užívání (např. veřejné prostranství), kdy by se restituentu mělo dostat toliko tzv. holého vlastnictví (kromě dovolatelkou poukazovaných nálezů Ústavního soudu ze dne 11. 7. 2017, sp. zn. III. ÚS 1961/15, ze dne 1. 7. 2014, sp. zn. I. ÚS 581/14, a ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. II. ÚS 536/14, a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2015, sp. zn. 28 Cdo 220/2014, srovnej dále např. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4024/2017, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3923/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3831/2017). O takový případ ovšem v posuzované věci nejde. Předmětný pozemek podle skutkových zjištění, z nichž odvolací soud vycházel, není součástí veřejného prostranství a ani není zatížen jiným obdobným způsobem, nýbrž jej v současné době pouze příležitostně pro ojedinělé průjezdy do některých částí areálu, které jsou však běžně přístupné z jiné strany, využívá zmiňované školské zařízení. Zatížení předmětného pozemku veřejným užíváním ostatně netvrdí ani účastnice řízení v podaném dovolání.
Odkaz účastnice řízení na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4474/2014, není ve skutkových poměrech posuzované věci případný, neboť citované rozhodnutí vychází z odlišných a zcela specifických skutkových okolností, kdy Nejvyšší soud zkoumal funkční souvislost pozemku sloužícího jako odpočinková plocha sportovního hřiště v oploceném areálu základní školy; o takto úzké spojení pozemku s jinými nemovitými věcmi v nyní souzené věci zjevně nejde.
Dovolací soud se zabýval přípustností dovolání i ve vztahu k části výroku I., jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně i ve výroku o nákladech (prvostupňového) řízení, a ve vztahu k výroku II. o nákladech odvolacího řízení. Proti označeným výrokům však není dovolání objektivně – ze zákona – přípustné [§238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., ve znění účinném od 30. 9. 2017].
Jelikož dovolání účastnice řízení není přípustné, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V souladu s ustanovením §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněno.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li účastnice řízení povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalobce domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 20. 11. 2019
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu