ECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.2720.2019.1
sp. zn. 28 Cdo 2720/2019-317
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobkyně V. M. , narozené dne XY, omezené ve svéprávnosti, bytem v XY, zastoupené opatrovníkem V. M., narozeným dne XY, bytem XY, právně zastoupené Mgr. Martinem Hamplem, advokátem se sídlem ve Dvoře Králové nad Labem, Palackého 741, proti žalované J. V. , narozené dne XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Ladislavem Tolnayem, advokátem se sídlem v Mladé Boleslavi, Jaselská 66, o zaplacení částky 685.938 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 20 C 63/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. února 2019, č. j. 24 Co 9/2019-291, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 13.745,60 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Ladislava Tolnaye, advokáta se sídlem v Mladé Boleslavi, Jaselská 66.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.) :
Žalobkyně napadla dovoláním rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 21. 2. 2019, č. j. 24 Co 9/2019-291, jímž potvrdil rozsudek Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 11. 10. 2018, č. j. 20 C 63/2018-230 [kterým byla zamítnuta žaloba žalobkyně, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit jí z titulu bezdůvodného obohacení částku 685.938 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky za dobu od 1. 2. 2017 do zaplacení (výrok I.), a jímž bylo rozhodnuto, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované náklady řízení ve výši 96.219 Kč k rukám zástupce žalované (výrok II.)], a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované náklady odvolacího řízení ve výši 28.718 Kč, k rukám zástupce žalované (výrok II.).
Podané dovolání Nejvyšší soud odmítl [podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 - dále jen „o. s. ř.“; viz bod 2. článku II. části první, přechodná ustanovení, zákona č. 296/2017 Sb.], neboť v rozporu s §241a odst. 2 o. s. ř. neobsahuje uvedení toho, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, a současně v něm ani nebyl uplatněn jediný možný dovolací důvod (srov. §241a odst. 1, 2 a 3 o. s. ř.), a v dovolacím řízení nelze pro tyto nedostatky (o něž lze dovolání doplnit jen v průběhu trvání lhůty k podání k dovolání; srov. §241b odst. 3 větu první o. s. ř.) pokračovat.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že dovolatelkou odkazované rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2012, sp. zn. 33 Cdo 2547/2011, na danou věc nedopadá, neboť v tomto případě se jednalo o písemně uzavřenou smlouvu o půjčce obsahující výslovné prohlášení dlužníka o převzetí předmětu půjčky peněz; navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto.
Podle §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh) - §241a odst. 2 o. s. ř. Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3).
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi vysvětlil, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Má-li být dovolání (podle mínění dovolatele) přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde, a od které ustálené rozhodovací praxe se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje. K tomu srov. zejm. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, ze dne 31. 3. 2014, sen. zn. 29 NSČR 36/2014, ze dne 18. 11. 2013, sen. zn. 29 NSČR 106/2013, ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, ze dne 30. 6. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2436/2014, ze dne 30. 12. 2014, sp. zn. 29 Cdo 5230/2014, ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5248/2015, nebo ze dne 9. 2. 2016, sp. zn. 23 Cdo 3562/2015; z rozhodovací praxe Ústavního soudu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (jímž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2488/2013), dále usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2014, sp. zn. IV. ÚS 3982/13, ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14, ze dne 24. 6. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1407/14, ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. IV. ÚS 266/14, ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/14, ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. III. ÚS 200/16, nebo ze dne 9. 5. 2017, sp. zn. II. ÚS 200/17, a obdobně též stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16.
V posuzované věci dovolatelka uvedla v dovolání jen to, že „oba dva soudy se…při svém rozhodování odchýlily od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, když dospěly k závěru, že žalobkyně neposkytla žalované půjčku ve výši uvedené v žalobním návrhu“; v další části dovolání pak poukázala (jen) na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2012, sp. zn. 33 Cdo 2547/2011, aniž však označila otázku hmotného nebo procesního práva, na jejímž řešení rozhodnutí odvolacího soudu závisí. Ke způsobilému vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. (§237 o. s. ř.) by však prostřednictvím uvedené argumentace mohlo dojít jen tehdy, bylo-li by současně z obsahu dovolání patrné, při řešení které otázky hmotného nebo procesního práva se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně od judikatury Ústavního soudu. Takový údaj se ovšem z dovolání žalobkyně nepodává, když z uplatněné dovolací argumentace není zřejmé, při řešení které otázky se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně Ústavního soudu.
Jestliže tedy dovolatelka v dovolání neformulovala žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud (podle jejího mínění) odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu či Ústavního soudu, pak - ačkoliv poukázala na závěry uvedené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2012, sp. zn. 33 Cdo 2547/2011- vykazuje její dovolání vadu, pro niž nelze v řízení pokračovat. Dovolatelka navíc řádně nevymezila ani samotný dovolací důvod, neboť v dovolání není uvedeno právní posouzení věci odvolacím soudem, které pokládá za nesprávné, a není v něm vyloženo, v čem spočívá nesprávnost tohoto posouzení (§241a odst. 3 o. s. ř.).
Dovolatelkou uplatněné námitky, že „dovolací důvody spatřuje zejména v tom, že soud prvního stupně i soud odvolací…zjistil skutkový stav věci v příkrém rozporu s provedeným dokazováním“, že „k písemnému stvrzení poskytnutí sjednané půjčky v daném případě došlo“, a že „nelze si dost dobře představit, že by žalovaná svým podpisem stvrdila přijetí částky převyšující 1.000.000 Kč za situace, kdy by tuto částku ve skutečnosti nepřevzala“, jakož i všechny další námitky v dovolání, směřují proti správnosti skutkových zjištění, na jejichž základě odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) uzavřel, že bylo vyvráceno tvrzení žalobkyně, že na základě ústně uzavřené smlouvy o půjčce mezi účastnicemi dne 27. 6. 2011 [kterou soudy obou stupňů posoudily jako absolutně neplatnou podle §38 odst. 1 a 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), z důvodu znaleckým posudkem zjištěné duševní poruchy žalobkyně, která ji činila k tomuto právnímu úkonu neschopnou] předala osobně žalované v zaparkovaném autě částku 1.040.000 Kč a že tak žalované (ve výši žalované částky) nevzniklo bezdůvodné obohacení ve smyslu §451 a §457 obč. zák. (soudy vzaly za prokázané jen to, že žalované byla na její účet u Fio banky poukázána dne 27. 6. 2011 částka 560.000 Kč, na jejíž úhradu žalovaná zaplatila v exekučním řízení částku 914.062 Kč). Argumentace vycházející z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, však není zpochybněním právního posouzení věci. Skutkový stav věci v dovolacím řízení zpochybnit nelze a ani samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem, opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 o. s. ř., nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle §241a odst. 1 o. s. ř. Námitky dovolatelky tudíž nemohou přivodit závěr o přípustnosti dovolání (srov. opětovně R 4/2014, a dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 33 Cdo 843/2014, ze dne 22. 10. 2014, sp. zn. 33 Cdo 1327/2014, ze dne 28. 5. 2015, sp. zn. 29 Cdo 12/2015, a ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. 33 Cdo 1189/2015).
K dovolatelkou vytýkaným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (že „se soudy obou stupňů řádně nevypořádaly s předloženými důkazy“, že závěry soudů, „že nedošlo k poskytnutí půjčky žalované v žalobkyní tvrzené výši, nejsou podloženy žádným z provedených důkazů, pomine-li žalobkyně ničím nepodložená tvrzení žalované“, a že soudy obou stupňů „žádost žalované o poskytnutí půjčky ve výši 1.600.000 Kč, psanou její vlastní rukou…prakticky pominuly jako irelevantní“ důkaz), dovolací soud přihlédne, jen je-li dovolání přípustné (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (srov. §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 9. 2019
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu