ECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.3300.2018.1
sp. zn. 28 Cdo 3300/2018-379
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně E. J. , nar. XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Michaelem Dubem, advokátem se sídlem v Praze 6, Na Baště sv. Jiří 258/7, proti žalované E. Š. , nar. XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Ivem Koulou, advokátem se sídlem v Teplicích, Krupská 28/30, o 296.605,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 13 C 212/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. října 2017, č. j. 9 Co 319/2017-334, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Teplicích rozsudkem ze dne 24. 4. 2017, č. j. 13 C 212/2011-306, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky 296.605,50 Kč s příslušenstvím (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Žalobkyně svůj požadavek opodstatňovala tvrzením, že účastnice mají v rovnodílném podílovém spoluvlastnictví soubor nemovitostí, zejména budovu č. p. XY v katastrálním území XY, přičemž žalovaná užívala v období od června 2011 do června 2014 sporné objekty nad rámec svého spoluvlastnického podílu. Soud konstatoval, že dotčené věci se nacházely v podílovém spoluvlastnictví žalované a R. Č., jejího bývalého manžela, s podíly o shodné výši. Dne 22. 12. 2010 pak R. Č. uzavřel se žalobkyní kupní smlouvu, kterou na ni převedl svou „ideální polovinu“ předmětných nemovitostí. Z provedených důkazů podle soudu vyplynulo, že v době soužití žalované s jejím někdejším manželem byla mezi spoluvlastníky sjednána dohoda o užívání společné věci. Změna v osobě jednoho ze spoluvlastníků přitom neměla na existenci a závaznost řečeného ujednání vliv, pročež je jím vázána i žalobkyně coby nynější spoluvlastnice. Způsob, jakým žalovaná užívá společné věci, pak odpovídá obsahu této dohody, nelze tedy dovodit, že by na její straně vznikalo bezdůvodné obohacení [§451 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, a §2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů]. Za období od června 2011 do dubna 2012 by navíc právo žalobkyně na vydání takto získaného majetkového prospěchu bylo promlčeno.
Krajský soud v Ústí nad Labem k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 24. 10. 2017, č. j. 9 Co 319/2017-334, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil s výjimkou výroku o nákladech řízení, který změnil (výrok I.), a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.). Krajský soud aproboval závěr, že žalobkyně je spoluvlastnicí předmětných nemovitostí, a je tudíž aktivně věcně legitimována ke vznesení požadavku na vydání bezdůvodného obohacení získaného případným nadužíváním společných věcí žalovanou. Ve shodě se soudem první instance odvolací soud konstatoval, že i kdyby žalobou uplatněné oprávnění existovalo, bylo by částečně promlčeno. Nadto bylo prokázáno, že žalovaná uzavřela s někdejším druhým spoluvlastníkem R. Č. ústní nebo konkludentní dohodu, v níž byl sjednán režim užívání spoluvlastněných objektů nikoli jen provizorně na dobu do rozvodu manželství, nýbrž v dlouhodobém časovém horizontu. Zmíněná dohoda reflektovala, že část domu obývanou žalovanou s ní sdílejí její děti z manželství s R. Č., pročež bylo nadužívání spoluvlastnického podílu sjednáno jako bezúplatné (toto uspořádání mohlo představovat určitou formu plnění vyživovací povinnosti otce k dětem). Uzavření popsané dohody, na jejíž závaznost v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu neměl vliv převod spoluvlastnického podílu R. Č. na žalobkyni, vylučuje pak možnost vzniku bezdůvodného obohacení na straně žalované. Žaloba byla tedy po právu zamítnuta.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, v němž předně namítá, že se odvolací soud odchýlil od judikatury soudu Nejvyššího při řešení otázky, za jakých podmínek lze přihlédnout k důkazům provedeným soudem prvního stupně, z nichž tento soud neučinil žádné zjištění (konkrétně poukazuje na nájemní smlouvy uzavírané R. Č., jimiž provedl důkaz soud prvního stupně, ale teprve odvolací soud na jejich základě vystavěl skutkový závěr), jakož i při odstraňování vad rozhodnutí okresního soudu spočívajících v nedostatečně zjištěném skutkovém stavu a nepřezkoumatelnosti. Dle žalobkyně z odůvodnění prvoinstančního rozhodnutí není zřejmé, ze kterých důkazů okresní soud vyvodil, že byla předmětná dohoda spoluvlastníků uzavřena na dobu neurčitou, a jaké právní úvahy jej vedly k závěru, že rozpad partnerského vztahu mezi žalovanou a R. Č. není změnou poměrů, s ohledem na niž přestávají být spoluvlastníci dohodou vázáni.
Dle dovolatelky přitom právě rozvod manželství R. Č. a žalované představoval změnu poměrů, jež opodstatňovala odpadnutí závaznosti původního ujednání uzavřeného mezi spoluvlastníky. Nadto žalobkyně uvádí, že soudy nebyl náležitě zjištěn obsah údajné dohody spoluvlastníků, respektive rozsah, v němž měl podle ní každý ze spoluvlastníků dotčené statky užívat, pročež ani nebylo možné učinit závěr, že zmiňovaná dohoda vylučuje jí uplatněný nárok na vydání bezdůvodného obohacení (též to zakládá nepřezkoumatelnost rozhodnutí soudů nižších instancí).
Nalézací soud ani odvolací soud dále žalobkyni ve smyslu §118a o. s. ř. dostatečně nepoučily, že neprokázala, že by „existovala neshoda ohledně užívání domu“, a procesní obraně žalované spočívající v poukazu na sjednání dohody s druhým spoluvlastníkem naopak vyhověly, aniž by ji vedly k náležitému upřesnění tohoto vágního skutkového tvrzení. Nad rámec již uvedeného vyjadřuje dovolatelka přesvědčení, že závěry okresního a krajského soudu ohrožují právní jistotu nabyvatelů spoluvlastnických podílů na nemovitostech, neboť dovozují jejich vázanost režimem užívání zavedeným předešlými spoluvlastníky bez možnosti její změny nebo zrušení.
Z těchto důvodů dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí obou soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil Okresnímu soudu v Teplicích k dalšímu řízení.
K dovolání se vyjádřila žalovaná, která žádá, aby je Nejvyšší soud jako nepřípustné odmítl nebo coby nedůvodné zamítl, a dále obšírně polemizuje s posouzením otázky aktivní věcné legitimace žalobkyně soudy nižších stupňů, neboť má za to, že se stala výlučnou vlastnictví předmětných nemovitostí na základě darovací smlouvy uzavřené dne 2. 4. 2009, a již z tohoto důvodu měla být žaloba zamítnuta.
Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), ve znění účinném od 30. 9. 2017, které je dle čl. II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání žalobkyně však přípustné není.
Předně nelze přehlédnout, že podstatná část obsahu dovolání spočívá v kritice procesního postupu soudů nižších stupňů (námitkami vad řízení jsou i výtky nesplnění požadavků na odůvodnění jejich rozhodnutí ve smyslu §157 o. s. ř., obdobně srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. 21 Cdo 45/2018, ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. 33 Cdo 4024/2018, či ze dne 13. 3. 2019, sp. zn. 23 Cdo 592/2019) a adekvátnosti učiněných skutkových zjištění. Ani jedna z těchto argumentačních linií nemůže přitom vést k naplnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., neboť k vadám řízení Nejvyšší soud přihlíží jen v případě přípustnosti dovolání (§242 odst. 3 o. s. ř.) a skutkový stav přezkumu v dovolacím řízení podle nyní účinné právní úpravy nepodléhá vůbec.
Zpochybňuje-li dovolatelka řádnost odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů a poukazuje-li na jejich údajnou nepřezkoumatelnost, lze podotknout alespoň tolik, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění prvoinstančního rozhodnutí, ale především zájem účastníků řízení, aby mohli náležitě použít v odvolání proti uvedenému rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky – podle obsahu odvolání – nebyly na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobná kritéria se uplatní při hodnocení přezkoumatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 100/2013, dále srovnej mimo jiné usnesení téhož soudu ze dne 8. 3. 2018, sp. zn. 26 Cdo 2028/2017, ze dne 12. 9. 2018, sp. zn. 27 Cdo 3547/2017, a ze dne 26. 9. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2671/2018). Nazíráno z této perspektivy nelze přehlédnout, že tvrzené deficity prvoinstančního rozsudku neznemožnily žalobkyni rozvinout efektivní odvolací argumentaci a stejně tak údajné pochybení odvolacího soudu při odůvodňování napadeného rozsudku nezabránilo dovolatelce v identifikaci nosných úvah, na nichž spočívá napadený rozsudek, a jejich rozporování.
Namítá-li dovolatelka, že v odvolacím řízení byl porušen §213 odst. 3 o. s. ř., jelikož nebyl zopakován důkaz nájemními smlouvami uzavřenými R. Č., přestože z nich soud prvního stupně na rozdíl od odvolacího soudu neučinil žádné skutkové zjištění, je třeba upozornit, že nezopakování listinných důkazů podle ustálené judikatury nezakládá vadu ohrožující správnost napadeného rozhodnutí. U důkazů tohoto typu je totiž vyloučen vliv skutečností nezachytitelných v protokolu o jednání, a není tudíž porušením zásady přímosti, pakliže odvolací soud důkazní význam příslušných listin přehodnotil, aniž by jimi při jednání sám vedl důkaz (srovnej přiměřeně např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2017, sp. zn. 27 Cdo 1154/2017, ze dne 30. 11. 2017, sp. zn. 21 Cdo 3788/2017, či ze dne 20. 12. 2017, sen. zn. 29 ICdo 113/2017).
Výtka nedostatku poučení o neprokázání „existence neshody ohledně užívání domu“ je rovněž věcně neopodstatněná, jelikož důkazní břemeno ve vztahu k uzavření dohody spoluvlastníků o užívání společné věci (tj. titulu pro nabytí prospěchu představovaného výkonem užívacího práva v rozsahu převyšujícím spoluvlastnický podíl, respektive skutečnosti vylučující vznik žalobkyní uplatňovaného nároku na vydání bezdůvodného obohacení) nesla žalovaná (dovolací soud zde pokládá za do jisté míry zobecnitelné úvahy konstantně vyslovované stran otázky rozložení důkazního břemene ve sporech o vrácení peněžitých částek poskytnutých údajně bez právního důvodu, srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5213/2016, či jeho usnesení ze dne 1. 2. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5299/2015, a ze dne 6. 2. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1444/2018). Žalobkyni tudíž coby stranu v tomto směru důkazním břemenem nezatíženou nebylo zapotřebí poučovat ve smyslu §118a o. s. ř.
Napadá-li dovolatelka také nedostatečná zjištění ohledně konkrétního obsahu dohody spoluvlastníků o užívání společné věci žalovanou, je namístě připomenout, že podle ustálené judikatury může být dohoda spoluvlastníků o hospodaření se společnou věcí (respektive správě této věci) uzavřena též ústně nebo konkludentně (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4201/2017, nebo jeho usnesení ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 22 Cdo 299/2016, či ze dne 29. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2651/2014). V těchto případech nebude z povahy věci obsah dohody spoluvlastníků povětšinou precizován v takové míře, jako kdyby byla sjednána písemně. Tím je nutně limitován též charakter skutkových zjištění, jež mohou být o podobném právním jednání učiněna v soudním řízení. Pakliže však v řešené věci soudy na základě v řízení provedených důkazů dovodily, že dohoda spoluvlastníků uzavřena byla a že z ní vyplývalo oprávnění žalované užívat společné věci v rozsahu, v jakém je skutečně užívala, aniž by za to musela druhému spoluvlastníku poskytovat protiplnění, jeví se tato skutková zjištění plně postačujícími k přijetí závěru o nedůvodnosti žalobkyní uplatňovaného nároku. Rozhodnutí soudů nižších instancí nelze proto ani z tohoto hlediska označit za nepřezkoumatelná.
Poznámce odvolacího soudu, že „případné nadužívání“ spoluvlastnického podílu žalovanou bylo sjednáno jako bezúplatné, není namístě rozumět tak, že by snad naznačovala pochybnosti soudu o existenci a obsahu dohody spoluvlastníků o užívání věci. Krajský soud uvedeným obratem zjevně pouze vyjádřil nepotřebnost porovnávání míry užívání nemovitostí žalovanou s výší jejího spoluvlastnického podílu a zjišťování, zda společnou věc nadužívala, jelikož fakticky realizovaný způsob využití objektu odpovídal vzpomínané dohodě uzavřené mezi žalovanou a R. Č., v souladu s níž za užívání předmětného domu v dotčeném rozsahu nebyla druhému spoluvlastníku povinna poskytovat úplatu.
Pokud jde o samotnou otázku vázanosti spoluvlastníka dohodou o správě společné věcí, kterou uzavřel jeho právní předchůdce, je třeba připomenout závěr vyslovený v konstantní judikatuře Nejvyššího soudu, dle něhož změna v osobě jednoho ze spoluvlastníků sama o sobě není podstatnou změnou poměrů, která by měla vliv na vázanost smluvních projevů spoluvlastníků o užívání společné věci (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2011, sp. zn. 22 Cdo 4455/2008, a ze dne 10. 10. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4201/2017, nebo jeho usnesení ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5247/2016).
Patří se přitom dodat, že nabyvatel spoluvlastnického podílu není navzdory vázanosti dohodou o správě společné věci sjednanou jeho právním předchůdcem ponechán bez ochrany. Předně mu v závislosti na obsahu smlouvy, na základě níž spoluvlastnický podíl získal, mohou svědčit obligační nároky vůči převodci vyplývající z vad převáděného podílu a dále se podle okolností případu může domáhat změny režimu užívání společné věci nastoleného dřívější dohodou soudním rozhodnutím ve smyslu §1139 o. z. (srovnej zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 2792/2016, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 71/2018).
Námitka, že soudy nižších stupňů dovodily vázanost nabyvatelky spoluvlastnického podílu pouhým faktickým režimem užívání společných věcí, který mezi sebou zavedli předešlí spoluvlastníci, se nepřípustně rozchází se skutkovými zjištěními odvolacího soudu (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014, v něm se uvádí, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, opírá-li se o jiný skutkový stav, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud). Odvolací soud totiž své právní posouzení věci vystavěl na zjištění, že žalovaná s R. Č. uzavřela dohodu o užívání nemovitostí, a způsob, jakým nemovitosti užívala, tudíž nebyl založen pouze fakticky, nýbrž se opíral o právní titul.
Argumentuje-li dovolatelka dále, že změnou poměrů mající dopad na závaznost dohody spoluvlastníků může být rozpad partnerského vztahu a rozvod spoluvlastníků, přičemž se těmito aspekty soudy nižších stupňů dostatečně nezabývaly, je třeba zopakovat, že právo na spravedlivý proces nevyžaduje, aby soud podal podrobnou odpověď na každý jednotlivý argument účastníka. Rozsah reakce na konkrétní námitky je co do šíře odůvodnění spjat s otázkou hledání míry, přičemž lze podle okolností akceptovat též odpovědi implicitní (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2018, sp. zn. 22 Cdo 1027/2018, nebo nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 3. 2014, sp. zn. II. ÚS 3142/12, a ze dne 10. 12. 2014, sp. zn. IV. ÚS 919/14, bod 13). Nazíráno z této perspektivy lze odůvodnění soudů nižších stupňů akceptovat jako dostatečná, podává-li se zejména z rozhodnutí odvolacího soudu, že s přihlédnutím k okolnostem případu neměl dohodu spoluvlastníků o užívání sporných nemovitostí za dotčenou ani rozvodem jejich manželství, neboť užívání nemovitostí žalovanou a jejími společnými syny s R. Č. interpretoval jako specifický způsob plnění vyživovací povinnosti ke zmíněným dětem. Daná námitka žalobkyně tak byla odvolacím soudem (byť převážně implicitně) vypořádána, čímž byly zhojeny i případné nedostatky prvoinstančního rozsudku. Samo věcné řešení daného problému (tedy posouzení, zda konkrétní dohoda spoluvlastníků pozbyla závaznost s ohledem na vývoj jejich vzájemných vztahů) je pak úzce spjato se skutkovými okolnostmi konkrétního případu, pročež není namístě, aby dovolací soud z pozice přezkumné instance nahrazoval závěry soudů nižšího stupně úsudky vlastními, nebo aby dokonce formuloval paušální úvahy o vlivu rozvodu na dohodu manželů-spoluvlastníků o správě společné věci (obdobně srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 22 Cdo 299/2016, z nějž vyplývá, že závěry soudů nižších stupňů týkající se otázky, zda došlo ke změně poměrů mající dopad na trvání závaznosti ujednání spoluvlastníků, by mohl dovolací soud přezkoumat pouze v případě jejich zjevné nepřiměřenosti).
Odkázala-li žalobkyně ve svém podání ze dne 28. 2. 2019 na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2019, sp. zn. 30 Cdo 2289/2018, ve kterém se zdejší soud zabýval v kontextu jiného sporu žalobkyně, žalované a R. Č. otázkou vlastnického práva k předmětným nemovitostem, je třeba podotknout, že argumentace předestřená v citovaném judikátu se nikterak nedotýká otázek, jež žalobkyně nastolila ve svém dovolání. Nejvyšší soud je totiž uplatněnými dovolacími důvody vázán, a to včetně jejich obsahového vymezení (§242 odst. 3, věta první, o. s. ř.), přičemž lze vymezení důvodu dovolání měnit jen po dobu trvání dovolací lhůty (§242 odst. 4 o. s. ř.). Pokud tedy dovolatelka Nejvyššímu soudu k řešení zavčasu (před uplynutím lhůty k podání dovolání) nepředestřela problém vlastnictví sporného objektu, není možné, aby bylo právní posouzení této otázky odvolacím soudem přezkoumáváno ani v případě, že by se dostalo do rozporu s pozdější rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. Jedná se totiž o problém, který (z vůle dovolatelky) zůstal mimo meze aktuálního dovolacího řízení.
Nejvyšší soud tedy dovolání žalobkyně odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle §243c odst. 3, §224 odst. l, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř. V dovolacím řízení vznikly žalované v souvislosti se zastoupením advokátem náklady na vyjádření k dovolání, které však Nejvyšší soud nepokládá za účelně vynaložené, neboť reakce žalované na předestřené dovolací námitky je velmi strohá, přičemž se naprostá většina jejího podání zcela míjí s předestřenou argumentací dovolatelky a věnuje se vlastní polemice s důvody, na nichž spočívá napadený rozsudek (konkrétně kritice závěru o neplatnosti darovací smlouvy z roku 2009).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 4. 6. 2019
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu