ECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.3307.2019.1
sp. zn. 28 Cdo 3307/2019-455
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., ve věci žalobkyň a) L. Š., narozené XY, bytem XY, a b) Š. V., narozené XY, bytem XY, zastoupených JUDr. Martinem Purkytem, advokátem se sídlem v Praze 5, náměstí 14. října 496/13, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu , IČO: 01312774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupené Mgr. Davidem Kroftou, advokátem se sídlem v Praze 1, Újezd 450/40, o uložení povinnosti uzavřít smlouvu o převodu pozemku, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 8 C 25/2018, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. května 2019, č. j. 22 Co 57/2019-404, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 14. května 2019, č. j. 22 Co 57/2019-404, se zrušuje ve výrocích II. až IV.; současně se zrušuje rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 24. ledna 2019, č. j. 8 C 25/2018-365, v části výroku I., týkající se pozemku parc. č. XY v k. ú. XY, a ve výroku IV., a v tomto rozsahu se věc vrací Okresnímu soudu v Kladně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
V záhlaví označeným rozsudkem odvolací soud „změnil“ rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 24. ledna 2019, č. j. 8 C 25/2018-365, v části výroku I. tak, že, formuluje odlišné znění smlouvy o převodu pozemku, nahradil ve shodě s rozhodnutím soudu prvního stupně projev vůle žalované směřující k bezúplatnému převodu pozemku parc. č. XY v k. ú. XY do podílového spoluvlastnictví žalobkyň (výrok II. rozsudku odvolacího soudu), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky III. a IV. rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud současně ve zbývající části výroku I. – ohledně pozemků parc. č. XY a parc. č. XY v k. ú. XY – rozsudek soudu prvního stupně zrušil a v tomto rozsahu řízení zastavil (výrok I. rozsudku odvolacího soudu).
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalovaná (resp. její právní předchůdce Pozemkový fond ČR) při uspokojování restitučních nároků žalobkyň na vydání náhradních pozemků za pozemky, jež pro zákonné překážky nebylo lze vydat (§11 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, dále jen – „zákon o půdě“), postupovala liknavě a svévolně. Současně dovodil (ve vztahu k náhradnímu pozemku, který zůstal předmětem řízení), že žalobkyněmi požadovaný pozemek je k převodu vhodný, když jeho převodu nebrání zákonné překážky (§6 odst. 1 písm. b/ zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů, dále jen – „zákon č. 503/2012 Sb.“) ani jiné důvody (pozemek není dotčen církevním restitučním nárokem ani nárokem jiné oprávněné osoby podle zákona o půdě). Konečně dospěl k závěru, že v situaci, kdy uvedený pozemek není zařazen do územního plánu k zastavění veřejně prospěšnou stavbou, nebrání jeho vydání ani žádost obce o bezúplatný převod pozemku podle §7 odst. 1 zákona č. 503/2012 Sb. Žalobě o bezúplatný převod dotčeného pozemku do podílového spoluvlastnictví žalobkyň za účelem uspokojení jejich stávajícího restitučního nároku proto vyhověl.
Rozsudek odvolacího soudu napadla dovoláním žalovaná. Splnění předpokladů jeho přípustnosti spatřovala v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při posuzování otázky, zda je náhradní pozemek převoditelný v situaci, kdy ve vztahu k němu uplatnila obec žádost podle §7 odst. 1 zákona č. 503/2012 Sb. Odkazovala přitom na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 393/2019, a usnesení téhož soudu ze dne 3. 11. 2011, sp. zn. 28 Cdo 99/2010. Mínila, že již samotná žádost obce o převod pozemku do jejího vlastnictví dle §7 odst. 1 zákona č. 503/2012 Sb. zakládá jeho nepřevoditelnost. Navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně navrhly, aby dovolací soud dovolání odmítl pro nepřípustnost.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (v textu i jen „o. s. ř.“); srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (žalovanou) zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným podle §237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení hmotněprávní otázky (vhodnosti pozemku, coby náhradního za pozemky, jež pro překážky ve smyslu §11 odst. 1 zákona o půdě nebylo lze vydat, požádala-li o jeho převod obec dle §7 odst. 1 zákona č. 503/2012 Sb.), při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (viz judikaturu dále citovanou).
Zmatečnosti (§229 odst. 1, odst. 2 písm. a/b/ a odst. 3 o. s. ř.) ani jiné vady řízení, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí o věci a k nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.), se z obsahu spisu nepodávají a dovolatelka je ani nenamítá.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval tím, zda je dán důvod vymezený dovoláním, tedy prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem v hranicích dovoláním vymezené otázky.
O nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Rozhodovací praxí dovolacího soudu, podle níž se při liknavém (či libovolném nebo diskriminujícím) postupu Pozemkového fondu ČR (jeho nástupce Státního pozemkového úřadu) mohou oprávněné osoby domáhat také převodu konkrétních náhradních pozemků bez předchozího zahrnutí těchto pozemků do veřejné nabídky (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod číslem 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní), rozhodně nebyly (neměly být) popřeny závěry dosavadní judikatury Nejvyššího soudu, jež jako podmínku pro vyhovění žalobě o uložení povinnosti bezúplatně převést oprávněné osobě náhradní zemědělský pozemek požaduje, aby šlo o pozemek k převodu „vhodný“ (tedy pozemek, jenž by byl – nebýt liknavého postupu Pozemkového fondu ČR – do veřejné nabídky takto zařaditelný); k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. 28 Cdo 4180/2007, uveřejněný pod č. 72/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2009, sp. zn. 28 Cdo 4876/2008, ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5368/2015, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 99/2010, ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3304/2014, a ze dne 2. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4400/2015.
Při posuzování „vhodnosti“ pozemku k převodu oprávněné osobě jako pozemku náhradního (§11a odst. 1 zákona o půdě) nutno hodnotit, zda převodu nebrání zákonné výluky uvedené v ustanoveních §11 odst. 1 zákona o půdě a §6 zákona č. 503/2012 Sb., či zda nejde o pozemek zatížený právy třetích osob (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1568/2011), zda jeho převod není z jiného důvodu zapovězen zákonem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 99/2010, ve vztahu k pozemkům v zastavěném území obce, či rozsudek téhož soudu ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 393/2019), zda jej lze zemědělsky obhospodařovat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2013, sp. zn. 28 Cdo 592/2013), zda nevzniknou jiné problémy při hospodaření s takovým pozemkem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2462/2014), případně zda nejde o pozemek zastavěný či tvořící součást areálu (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2364/2017, a ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4447/2017). Tato hlediska je přitom vždy nutno zkoumat se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem případu a předpoklady pro vydání (popřípadě pro nevydání) každého takového pozemku posuzovat zcela samostatně, byť s přihlédnutím k širším souvislostem konkrétní věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5045/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 28 Cdo 220/2005).
Z odkazu uvedeného v poznámce 13c) pod čarou k ustanovení §11a odst. 12 zákona o půdě jest v souladu s judikaturou dovolacího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 393/2019, či ve vztahu k dřívější právní úpravě usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 99/2010) konečně dovodit, že s účinností od 1. 1. 2013 nelze smlouvu o bezúplatném převodu pozemku, coby pozemku náhradního ve smyslu zákona o půdě, uzavřít ani tehdy, jestliže na jeho převod bylo uplatněno právo podle §7 zákona č. 503/2012 Sb.
Uzavřel-li tedy odvolací soud v projednávané věci, že žádost obce o bezúplatný převod pozemku do jejího vlastnictví podaná ve smyslu ustanovení §7 odst. 1 zákona č. 503/2012 Sb. nebrání jeho vydání, coby pozemku náhradního ve smyslu zákona o půdě, jsou jeho konkluze přinejmenším předčasné, a tudíž nesprávné, jestliže se současně nezabýval tím, zda a z jakého důvodu obec na podané žádosti trvá a zda její žádosti ze strany státu bude moci být vyhověno. Argumentace odvolacího soudu, že pozemek není zařazen do územního plánu k zastavění veřejně prospěšnou stavbou, pak zjevně pomíjí, že ustanovení §7 odst. 1 zákona č. 503/2012 Sb. zakotvuje i jiné důvody umožňující bezúplatný převod pozemku z vlastnictví státu na obec (viz zejména ustanovení §7 odst. 1 písm. e/ zákona č. 503/2012 Sb., podle kterého jest žádosti vyhovět také v případech pozemků nacházejících se v zastavěném území nebo v zastavitelné ploše určené územním plánem nebo regulačním plánem k realizaci veřejné zeleně nebo k realizaci veřejně prospěšných opatření anebo již k těmto účelům využité).
Z uvedených důvodů shledal Nejvyšší soud dovolání důvodným, pročež, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), přistoupil dle §243e odst. 1 a odst. 2 o. s. ř. ke zrušení rozsudku odvolacího soudu v dovoláním napadených výrocích II. až IV.; jelikož se důvody zrušení rozsudku odvolacího soudu vztahují i na rozsudek soudu prvního stupně, byl v dovoláním dotčeném rozsahu zrušen i tento rozsudek a věc byla soudu prvního stupně vrácena k dalšímu řízení.
Právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v tomto rozsudku je pro soudy nižších stupňů v dalším řízení závazný (§243g odst. 1, věty druhé, o. s. ř.).
V rozhodnutí, jímž se bude řízení končit, bude rozhodnuto i o náhradě nákladů tohoto dovolacího řízení (§243g odst. 1, věty druhé, o. s. ř.).
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz , rozhodnutí Ústavního soudu na www.usoud.cz .
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. 12. 2019
Mgr. Zdeněk Sajdl
předseda senátu