ECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.3472.2019.1
sp. zn. 28 Cdo 3472/2019-329
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně R. H. , narozené dne XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Vladimírem Ježkem, advokátem se sídlem v Ostravě, Dvořákova 937/26, proti žalovanému M. Š. , narozenému dne XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Radkem Ondrušem, advokátem se sídlem v Brně, Bubeníčkova 502/42, o zaplacení částky 202 865 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 28 C 157/2012, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. května 2019, č. j. 57 Co 379/2016-306, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 11 422,40 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Vladimíra Ježka, advokáta se sídlem v Ostravě, Dvořákova 937/26.
Odůvodnění:(§243f odst. 3 o. s. ř.) :
Shora označeným rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně (rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 7. dubna 2016, č.j. 28 C 157/2012-180) potvrzen v napadených výrocích pod body I a II, jimiž byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 202 865 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % od 19. 11. 2013 do zaplacení a rozhodnuto o nákladech řízení (výrok I rozsudku odvolacího soudu), a současně bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení (výrok II).
Žalobou uplatněný nárok odvolací soud kvalifikoval jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení – majetkového prospěchu, jejž získal žalovaný na úkor žalobkyně plněním z právního důvodu, jenž odpadl (posuzováno v režimu zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění do 31. 12. 2013; dále jen „obč. zák.“). Dle skutkových zjištění soudů nižších stupňů žalobkyně investovala peněžitou částku na pořízení movitého majetku, označeného motorového vozidla, které připadlo do vlastnictví žalovaného, jenž žalovaný současně přislíbil žalobkyni převést do jejího vlastnictví, avšak tento svůj příslib neuskutečnil a vozidlo následně prodal třetí osobě.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání žalovaný (dále též jen „dovolatel“); splnění předpokladů přípustnosti dovolání spatřuje v tom, že rozsudek závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, otázky dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu neřešené, jakož i otázky procesního práva, která má být dovolacím soudem posouzena jinak. Konkrétně pak dovolatel zpochybňuje závěry vedoucí ke kvantifikaci bezdůvodného obohacení, namítaje, že zakoupené motorové vozidlo užívala i žalobkyně, jež jej přitom i poškodila, pročež nemůže mít nárok na vydání bezdůvodného obohacení ve výši odpovídající ceně vozidla v době jeho pořízení. Dále dovolatel namítá, že uplatněný nárok je soudy nesprávně kvalifikován, neboť nejde o bezdůvodné obohacení, jelikož zde „nedošlo k odstupování od smlouvy“ a soudy věc neposoudily ani jako plnění za jiného, vycházely-li toliko ze zjištění, že žalovaný odmítl učinit přepis v registru vozidel (což je toliko administrativní úkon). Dle žalovaného může být uplatněný nárok kvalifikován nanejvýše jako náhrada škody, jež vznikla žalobkyni tím, že ji žalovaný nemůže věc vydat. Současně žalobce dovozuje, že prosazení svého práva se žalobkyně mohla (měla) domáhat žalobou na splnění povinnosti, nahrazení projevu vůle žalovaného uzavřít dohodu o vydání věci. Přitom dovolatel napadá i hodnocení provedených důkazů, zejm. svědeckých výpovědí, za rozporná považuje i tvrzení žalobkyně a kritizuje i neprovedení jím navržených důkazů soudy nižších stupňů za účelem zjištění jeho solventnosti.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“); k tomu srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř. a obsahuje povinné náležitosti podle §241a odst. 2 o. s. ř., se Nejvyšší soud zabýval tím, zda je dovolání přípustné.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu rozhodnutí vyjmenovaných v §238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením §237 o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými).
Podle §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. §241a odst. 1 větu první o. s. ř.), přičemž Nejvyšší soud může dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (srov. §242 odst. 3 věta první o. s. ř.).
Rozhodovací praxe dovolacího soudu je ustálená v závěru, že o bezdůvodné obohacení vzniklé plněním z právního důvodu, který odpadl, jde mimo jiné též v případě, kdy plnění bylo poskytnuto na základě příslibu, který byl odvolán, případně se stalo zřejmým, že daný příslib nebude realizován (kromě rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4744/2017, vydaného v posuzované věci, srov. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1215/2019, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1948/2018, a rozhodnutí v nich citovaná).
Takto v posuzované věci právně kvalifikoval žalobkyní uplatněný nárok odvolací soud, když důvodem plnění shledal příslib žalovaného (nikoliv smlouvu, pročež je bez významu, že ve věci „nedošlo k odstupování od smlouvy“, jak namítá dovolatel), že převede vlastnické právo k vozidlu na žalobkyni; přitom zjistil, že žalovaný odmítl tento příslib realizovat (nikoliv, že odmítl učinit „přepis v registru vozidel“, jak tvrdí dovolatel), čímž odpadl právní důvod plnění žalobkyně na pořízení vozidla (k němuž získal vlastnické právo žalovaný), které se proto stalo bezdůvodným obohacením. Právní posouzení věci odvolacím soudem se (výše uvedené) ustálené rozhodovací praxi neprotiví.
Odvolací soud se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil ani v otázce výše bezdůvodného obohacení. Podle §458 odst. 1 obč. zák. stíhá obohaceného povinnost vydat vše, co bylo bezdůvodným obohacením nabyto, pročež v případě, že právní důvod plnění odpadl, je obohacený povinen vrátit ochuzenému vše, co na základě odpadnuvšího právního důvodu obdržel (srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2018, sp. zn. 29 Cdo 2416/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3369/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2007, sp. zn. 33 Odo 463/2005); na uvedeném ničeho nemění ani skutečnost, že vozidlo užívala i žalobkyně. [V obecné rovině budiž řečeno, že užívání cizí věci bez právem aprobovaného důvodu, či z důvodu, jenž odpadl, mohlo by zakládat nárok vlastníka na vydání bezdůvodného obohacení vůči uživateli, jenž by zde v konečném důsledku mohl modifikovat žalobou uplatněný nárok žalobkyně, ovšem takový nárok zde žalovaný neuplatnil a proto je jeho argumentace faktickým užíváním vozidla bezpředmětná; obdobně lze pak odpovědět i na námitku žalovaného, že žalobkyně užívanou věc poškodila, kdy by bylo lze taktéž uplatnit nárok na náhradu takto způsobené škody].
Přípustnost dovolání nemůže založit ani ta argumentace dovolatele, že se žalobkyně měla nejprve domáhat splnění povinnosti žalovaného převést vlastnické právo k vozidlu a poté, kdy žalovaný vozidlo prodal třetí osobě, uplatnit nárok na náhradu škody (s ohledem na subsidiaritu právní úpravy bezdůvodného obohacení), jejíž výše odpovídala by kupní ceně, za níž žalovaný vozidlo prodal (40 000 Kč). Pouhý příslib (jakožto jednostranný projev vůle, s nímž právní předpisy nespojují žádné následky; oproti tomu je však třeba rozlišovat např. veřejný příslib dle §850 a násl. obč. zák.) totiž právní povinnost nezakládá (proto také rozhodovací praxe na porušení příslibu nahlíží toliko jako na porušení prevenční povinnosti dle §415 obč. zák. a nikoliv jako na porušení právní povinnosti ve smyslu §420 obč. zák.; srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 25 Cdo 337/2015), pročež se žalobkyně převodu vlastnického práva k vozidlu (na jehož pořízení investovala ve sporu požadovanou částku) nemohla reálně domoci (kupř. nahrazením projevu jeho vůle), jak nesprávně dovozuje žalovaný.
Dovolateli lze pak přisvědčit v názoru, že podle ustálené rozhodovací praxe má institut bezdůvodného obohacení subsidiární povahu a jeho aplikace je vyloučena, lze-li daný nárok uplatnit z jiného právního důvodu (například dle úpravy odpovědnosti za škodu), nicméně jeho námitka, že měl být uplatněný nárok posouzen jako nárok na náhradu škody, přípustnost dovolání nezakládá, neboť není způsobilá ohrozit správnost výsledného rozhodnutí v řešené věci, když by ani přitakání dovolací argumentaci upínající se k tomuto problému nemohlo vést k závěru o nesprávnosti napadeného rozsudku (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5472/2015, jež obstálo i v přezkumu Ústavního soudu – k tomu srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. III. ÚS 2769/16). Na uvedeném by ničeho neměnila ani skutečnost, že by byla žalobkyni na náhradě škody přiznána nižší částka, neboť právo na vydání bezdůvodného obohacení a odpovědnost za škodu se vzájemně nevylučují (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 25 Cdo 337/2015, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2954/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3539/2011, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2167/2010, nebo stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 1978, sp. zn. Cpj 37/78), kdy nebylo by zcela vyloučeno, aby v rozsahu neprokázané škody byl zbytek žalované částky žalobkyni přiznán z titulu bezdůvodného obohacení (kdy pro jeho přiznání byly by splněny stanovené předpoklady, k nimž vedle majetkové újmy na straně ochuzeného patří i této újmě korelující prospěch na straně obohaceného, při absenci zákonem aprobovaného důvodu této majetkové nerovnováhy).
Přitakat ovšem nelze ani té úvaze, že se žalobkyně měla domáhat náhrady škody ve výši hodnoty vozidla v době, kdy měl žalovaný zmařit jeho převod (dovolatel odkazuje na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2194/2011, a ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2419/2012, dle nichž se vlastník věci může domáhat náhrady škody teprve, nemůže-li již uplatnit právo na vydání věci, a na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3648/2011, dle něhož se při stanovení náhrady škody vychází z ceny věci v době, kdy škoda vznikla), neboť (jak již bylo výše uvedeno) žalobkyně právo k převodu vlastnického práva k vozidlu neměla, nebyl-li žalovaný zavázán odpovídající právní povinností.
Ani ty námitky dovolatele, jež pak míří na hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, přípustnost dovolání založit nemohou [srov. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněného pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jimiž se připomíná, že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem]. V posuzované věci přitom nejde ani o situaci, kdy by skutková zjištění soudů nižších stupňů byla v extrémním rozporu s provedeným dokazováním a bylo by zasaženo do práva žalovaného na spravedlivý proces (ve smyslu dovolatelem odkazovaného nálezu Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1966/16), když odvolací soud řádně odůvodnil, proč považoval za důvěryhodnou výpověď svědkyně H., nikoliv však výpověď svědka G. a vypořádal se i s rozporem v tvrzeních žalobkyně, přičemž zjištění o tom, že v čase koupě auta provozovala hotel na ulici XY, kde měla v hotovosti částku 100 000 Kč, kterou složila na akontaci, opřel nejen o její tvrzení, nýbrž i o další důkazy (výpis z živnostenského rejstříku a výpověď dcery; soud prvního stupně, na jehož zjištění odvolací soud rovněž odkázal, pak ve vztahu k otázce, zda žalobkyně složila akontaci, vycházel i z prohlášení žalovaného ze dne 17. 3. 2009 nadepsaného „poslední závěť“).
Konečně přípustnost dovolání nemůže být založena ani námitkou, že odvolací soud neodůvodnil neprovedení důkazů stran příjmů žalovaného (dovolatel zde odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2017, sp. zn. I. ÚS 1135/17), neboť tato námitka vystihuje vadu řízení, přičemž ke zmatečnostem, jakož i k jiným vadám řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlíží (jen) tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.); samy o sobě vady řízení přípustnost dovolání založit nemohou. Navíc ani tato námitka není korektní, neboť odvolací soud neprovedení důkazů stran finanční situace žalovaného přesvědčivě a logicky odůvodnil tím, že ani případné skutkové zjištění o solventnosti žalovaného nevylučuje, že náklady na pořízení vozidla nesla žalobkyně (bod 16 odůvodnění napadeného rozsudku); logice této jeho úvahy nelze nic vytknout.
Ze shora uvedeného vyplývá, že předpoklady přípustnosti dovolání (poměřováno hledisky dle §237 o. s. ř.) naplněny nejsou (relevantní právní otázky odvolací soud napadeným rozsudkem vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a nejsou důvody k jinému posouzení těchto dovolacím soudem již vyřešených otázek).
Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněno ustanoveními §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř.; dovolání žalovaného bylo odmítnuto a k nákladům (k náhradě oprávněné) žalobkyně, jež se prostřednictvím svého zástupce (advokáta) vyjádřila k dovolání, patří odměna advokáta ve výši 9 140 Kč [srov. §6 odst. 1, §7 bod 6, §8 odst. 1, §11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovenou paušální sazbou 300 Kč na jeden účelně vykonaný úkon právní služby (§13 odst. 4 advokátního tarifu) a náhradou za daň z přidané hodnoty (§137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.) v částce 1 982,40 Kč.
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná i na internetových stránkách Nejvyššího soudu ( www.nsoud.cz ).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 3. 12. 2019
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu