ECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.3611.2018.1
sp. zn. 28 Cdo 3611/2018-556
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Zdeňka Sajdla a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce Z. L. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Viktorem Bedrnou, advokátem se sídlem v Praze 7, U Letenského sadu 1295/8, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu , se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, identifikační číslo osoby: 01312774, zastoupené Mgr. Dušanem Sedláčkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Florenci 2116/15, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 7 C 219/2017, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. června 2018, č. j. 21 Co 125/2018-531, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna nahradit žalobci náklady dovolacího řízení ve výši
3.388,- Kč k rukám jeho zástupce, JUDr. Viktora Bedrny, advokáta se sídlem v Praze 7, U Letenského sadu 1295/8, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Nymburce (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 6. 3. 2018, č. j. 7 C 219/2017-505, zastavil řízení v části, ve které se žalobce domáhal nahrazení projevu vůle žalované k převodu pozemku parc. č. XY v obci a katastrálním území XY (výrok I.), a také v části, ve které se žalobce domáhal vydání pozemku parc. č. XY v obci a katastrálním území XY (výrok II.). Dále nahradil projev vůle žalované uzavřít se žalobcem smlouvu o bezúplatném převodu pozemků parc. č. XY a parc. č. XY, obou v obci a katastrálním území XY (dále „předmětné pozemky“), podle ustanovení §11a zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů – dále „zákon o půdě“ (výrok III.). Žalobu v části, ve které se žalobce domáhal vydání pozemku parc. č. XY v obci a katastrálním území XY, zamítl (výrok IV.). Rovněž rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok V.).
K odvolání žalované Krajský soud v Praze (dále „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 13. 6. 2018, č. j. 21 Co 125/2018-531, rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích III. a V. potvrdil (výrok I.) a rozhodl o povinnosti žalované zaplatit žalobci náklady odvolacího řízení ve výši 13.020,- Kč k rukám jeho zástupce (výrok II.).
Soudy nižších stupňů vyhověly žádání žalobce, jejž považovaly za osobu oprávněnou ve smyslu ustanovení §4 zákona o půdě na vydání náhradních pozemků za pozemky odňaté, jejichž restituci brání zákonem o půdě předvídané překážky (§11a odst. 1 zákona o půdě). Protože shledaly dosavadní postup žalované ve vztahu k žalobci liknavým pro dlouhodobé neplnění její povinnosti vypořádat nárok na vydání náhradních pozemků, jakož i pro faktické vyloučení žalobce a jeho právního předchůdce z možné účasti ve veřejných nabídkách v důsledku zpochybňování výše restitučního nároku žalobce žalovanou a pro nedostatečnou nabídku adekvátních náhradních pozemků, vyhověly požadavku uspokojit restituční nárok žalobce mimo zákonem předpokládaný postup. Ve vztahu k předmětným pozemkům soudy nižších stupňů uvedly, že jejich vydání nebrání ani zájem města Nymburk o jejich převod. Jelikož tedy hodnota žalobcem vybraných náhradních pozemků, jež jsou ve vlastnictví státu a jejichž vydání nebrání žádná zákonem stanovená překážka, nepřevyšovala v době rozhodnutí soudu hodnotu dosud neuspokojeného restitučního nároku žalobce, nahradily rozhodnutím projev vůle žalované uzavřít se žalobcem smlouvu o bezúplatném převodu předmětných pozemků.
Proti rozsudku odvolacího soudu brojí žalovaná dovoláním, majíc je za přípustné ve smyslu ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), neboť rozsudek odvolacího soudu závisí na právních otázkách, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího, respektive daná právní otázka dosud nebyla vyřešena a vyřešená právní otázka má být posouzena jinak. Má za to, že nebyly splněny předpoklady pro odlišný postup, než předvídá zákon o půdě v ustanovení §11a, tj. dlouhodobá nemožnost restituenta domoci se svých práv, aktivní účast oprávněné osoby ve veřejných nabídkách pozemků a nečinnost, liknavost či svévole na straně státu. Na podporu svých tvrzení odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2772/2015 (označený rozsudek, stejně jako dále citovaná rozhodnutí dovolacího soudu, je přístupný na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz ). Rovněž upozorňuje, že existuje překážka převodu předmětných pozemků žalobci, neboť si jejich převod nárokuje v souladu s ustanovením §17 odst. 3 písm. c) zákona o půdě město Nymburk, přičemž žalovaná má za to, že je takovou žádostí vázána. Dovolatelka rovněž podotýká, že žalobce spekulativně vyhledává pozemky s možností budoucí zástavby, což odporuje smyslu a účelu zákona o půdě. Dále rozsáhle polemizuje s vyčíslením náhrady nákladů řízení. Navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017, neboť dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 13. 6. 2018 (srovnej čl. II, bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.); po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, že bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 věta první o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelky advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalované přípustné (§237 o. s. ř.).
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).
Dovolatelka, kromě důvodu přípustnosti dovolání spočívajícího v odklonu odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, v dovolání uplatnila i další zákonem aprobované důvody (vyřešení otázky dosud neřešené, otázky dovolacím soudem rozhodované rozdílně a otázky dovolacím soudem již řešené, jež by však měla být posouzena jinak), nicméně v rozporu se shora označenou judikaturou Nejvyššího soudu se omezila při jejich vymezení toliko na jejich citaci obsaženou v ustanovení §237 o. s. ř. V rozsahu těchto tří důvodů přípustnosti dovolání je tak dovolání žalované s odkazem na chybějící náležitost uvedenou v ustanovení §241b odst. 2 o. s. ř. vadné, a tudíž neprojednatelné. Již z tohoto důvodu muselo být podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. v rozsahu postihující uvedené důvody přípustnosti dovolání odmítnuto.
Dovolání žalované však není přípustné ani pokud jde o argumentaci vytýkající odvolacímu soudu odklon od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího při řešení otázek řádnosti postupu žalované při uspokojování restitučního nároku žalobce. Navíc, má-li (nesprávně) žalovaná za to, že dovolacímu přezkumu je otevřena otázka řádnosti postupu žalované při uspokojování restitučního nároku konkrétní oprávněné osoby, pak pomíjí, že uplatňuje nikoliv námitky směřující proti právnímu posouzení věci, ale námitky skutkové (nepočínala si liknavě, a proto restituční nárok nelze uspokojit vydáním náhradních pozemků).
Dovolací soud podotýká, že na přípustnost dovolání lze usuzovat toliko prostřednictvím jediného dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., jímž je nesprávné právní posouzení věci, pročež skutkové závěry učiněné v nalézacím řízení nepodléhají dovolacímu přezkumu a jejich případnou kritikou nemůže být založena přípustnost dovolání. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Judikatura Nejvyššího soudu (jež reflektuje i judikaturu Ústavního soudu – srovnej nález ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, publikovaný pod č. 33/2004 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nález Ústavního soudu ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05, publikovaný pod č. 174/2007 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, či nález pléna Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 6/05, uveřejněný pod č. 531/2005 Sb. – označené nálezy, stejně jako dále citované rozhodnutí Ústavního soudu, jsou přístupné i na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz ) je ustálena v závěru, že v případě liknavého, svévolného či diskriminujícího postupu žalované [resp. jejího předchůdce- Pozemkového fondu ČR, jehož nástupkyní je od 1. 1. 2013 žalovaná, jejíž práva a povinnosti vykonává Státní pozemkový úřad (srovnej §22 odst. 1 zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů – dále „zákon č. 503/2012 Sb.“)] může oprávněná osoba nárok uplatnit u soudu žalobou na vydání konkrétního vhodného pozemku, aniž by důvodnost takové žaloby bylo nutno vázat na podmínku jeho zahrnutí do veřejné nabídky, a že takový postup (jenž je výrazem zásady vigilantibus iura scripta sunt ) nelze vůči ostatním oprávněným osobám pokládat za diskriminující (k tomu srovnej především rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod č. 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolací soud současně připomíná jím zaujatý právní závěr, že zjišťování a hodnocení rozhodujících skutečností o krocích oprávněné osoby, jakož i postupu Pozemkového fondu ČR (respektive žalované), je především otázkou skutkových zjištění a že je vyhrazeno zejména soudům nižších stupňů. Při přezkumu právního posouzení věci je třeba zabývat se tím, zda úvahy odvolacího soudu vztahující se k závěru o tom, zda jde o postup liknavý, diskriminační, nebo nesoucí znaky libovůle či svévole, nejsou nepřiměřené, zda se pohybují ve vytčených mezích a zda přihlížejí ke všem relevantním hlediskům, jak byly zformulovány judikaturou (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1787/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1540/2015, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 849/2018).
Odvolací soud měl na zřeteli nejen dobu prodlení s uspokojením nároku žalobce, když i přes aktivní přístup žalobce, respektive jeho právního předchůdce (restituční nárok byl uplatněn již v roce 1992; nositelem vynutitelného nároku na vydání náhradních pozemků je žalobce od srpna 2008) do současné doby nedošlo zcela k uspokojení jeho restitučního nároku, ale i konkrétní zjištění o postupu žalované (jejího předchůdce) kolidující se zákonem o půdě, jímž bylo ztíženo, ne-li prakticky znemožněno uspokojení restitučního nároku zásadně předpokládaným způsobem, tj. cestou veřejných nabídek, pakliže žalovaná (její předchůdce), nenabízí pozemky kvalitativně a kvantitativně odpovídající pozemku (o výměře 37.383 m 2 nacházejícímu se v katastrálním území XY), za nějž má být žalobci poskytnuta adekvátní náhrada. Závěr, že za této situace lze postup žalované (jejího předchůdce) kvalifikovat nejenom jako liknavý, nýbrž i nesoucí znaky libovůle, není zjištěným okolnostem nepřiměřený (a koresponduje i závěrům, které Nejvyšší soud k dané otázce vyslovil v rozsudku týchž účastníků ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5408/2015, jímž zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. 14 Co 134/2015, a věc mu vrátil k dalšímu řízení). Odvolací soud tudíž zcela v souladu s citovanou judikaturou dovodil, že následkem liknavého postupu dovolatelky nebylo lze po žalobci spravedlivě požadovat dále účast ve veřejných nabídkách a bylo namístě vyhovět jeho žalobě o vydání konkrétních vhodných pozemků v rozsahu odpovídajícím jeho restitučnímu nároku.
Odkázala-li dovolatelka na závěry dovozené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2772/2015, pak jde o rozhodnutí, jež bylo vydáno za poměrů nikoliv srovnatelných s poměry nyní projednávané věci. V dovolatelkou citované věci byl závěr soudů obou stupňů o liknavém či dokonce svévolném postupu žalované (či jejího předchůdce) dovolacím soudem shledán zjevně nepřiměřeným za situace, kdy v řízení nebyly zjištěny žádné konkrétní okolnosti vedoucí k takovému závěru.
Přípustnost dovolání nezakládá ani otázka převoditelnosti náhradních pozemků, neboť při řešení této otázky se odvolací soud od rozhodovací práce soudu dovolacího rovněž neodchýlil.
Při posuzování „vhodnosti“ pozemku k převodu oprávněné osobě jako pozemku náhradního (§11a odst. 1 zákona o půdě) je nutno hodnotit, zda převodu nebrání zákonné výluky uvedené v ustanovení §11 odst. 1 zákona o půdě a v ustanovení §6 zákona č. 503/2012 Sb., či zda nejde o pozemek zatížený právy třetích osob (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1568/2011), zda jeho převod není z jiného důvodu zapovězen zákonem (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 99/2010, ve vztahu k pozemkům v zastavěném území obce), zda jej lze zemědělsky obhospodařovat (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2013, sp. zn. 28 Cdo 592/2013), zda nevzniknou jiné problémy při hospodaření s takovým pozemkem (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2462/2014), případně zda nejde o pozemek zastavěný či tvořící součást areálu (srovnej rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2364/2017, a ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4447/2017). Tato hlediska je přitom vždy nutno zkoumat se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem případu a předpoklady pro vydání (popřípadě pro nevydání) každého takového pozemku posuzovat zcela samostatně, byť s přihlédnutím k širším souvislostem konkrétní věci (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5045/2015, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 28 Cdo 220/2005).
Tedy ani oprávněná osoba, vůči níž Pozemkový fond (respektive žalovaná) postupoval liknavě, svévolně či diskriminujícím způsobem (a jež může uspokojit své právo i převodem pozemku nezahrnutého do veřejné nabídky podle ustanovení §11a zákona o půdě), se nemůže neomezeně domáhat převodu jakéhokoliv zemědělského pozemku z vlastnictví státu (a ve správě Státního pozemkového úřadu). V rozsudku ze dne 31. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2430/2016, Nejvyšší soud dále uzavřel, že je na soudu, aby v každé jednotlivé věci vždy s ohledem na její konkrétní okolnosti posoudil, zda pozemky vybrané oprávněnou osobou jako náhradní, jsou pro uspokojení jejího restitučního nároku vhodné, a to ke dni vyhlášení jeho rozhodnutí (§154 odst. 1 o. s. ř.).
V posuzované věci bylo zjištěno, že předmětné pozemky jsou vhodné k převodu žalobci jako pozemky náhradní. Na rozdíl od mínění žalované v řízení před soudy nižšího stupně nevyšly najevo skutkové okolnosti, z nichž by vyplývalo naplnění zákonné překážky převodu dotčených pozemků ve smyslu ustanovení §11 odst. 1 zákona o půdě či ve smyslu ustanovení §6 zákona č. 503/2012 Sb., ani další skutečnosti, jež by takovému převodu bránily, a tudíž rozhodnutí odvolacího soudu zcela koresponduje ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu. Zdůrazňuje-li dovolatelka svoji vázanost žádostí města Nymburk o převod předmětných pozemků za účelem realizace stavebního záměru, sluší se připomenout, že v situaci, kdy Městský úřad Nymburk, odbor výstavby, sdělil, že nemá žádné informace o chystané realizaci stavebních záměrů na předmětných pozemcích, nelze spatřovat v podané žádosti města Nymburk ve smyslu ustanovení §17 odst. 3 písm. c) zákona o půdě překážku převoditelnosti předmětných pozemků žalobci, neboť důsledkem podání takové žádosti je možný, nikoliv však nárokový převod. Posouzení převoditelnosti předmětných pozemků odvolacím soudem (potažmo soudem prvního stupně) respektující individuálně dané okolnosti případu se tudíž nijak neprotiví závěrům rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Závěry odvolacího soudu se současně nijak neodchylují ani od dovolatelkou zmiňovaného usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 12. 2012, sp. zn. II. ÚS 2770/10, neboť toto usnesení na řešení otázky vhodnosti náhradních pozemků posuzovanou prizmatem zákonných překážek vůbec necílí. Citované usnesení Ústavního soudu se vyjadřuje v individuálně daných okolnostech případu k otázce práva restituentů (oprávněných osob) podle zákona o půdě domáhat se převodu zcela konkrétního pozemku coby náhradního za pozemky nevydané. Pokud dovolatelka shledává vazbu mezi závěry citovaného usnesení a počínáním žalobce v projednávané věci - maje za to - že žalobce v rozporu s účelem zákona o půdě vyhledává pozemky s možností budoucí zástavby spíše než pozemky pro účely zemědělského využití, jedná se o závěr ryze spekulativní.
Dovolací soud se zabýval přípustností dovolání i ve vztahu k části výroku I., jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech prvostupňového řízení, a ve vztahu k výroku II. o náhradě nákladů odvolacího řízení. Proti označeným výrokům však není dovolání objektivně – ze zákona – přípustné [§238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., ve znění účinném od 30. 9. 2017].
Jelikož dovolání žalované není přípustné, Nejvyšší soud je podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V souladu s ustanovením §243f odst. 3, větou druhou, o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněno.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaná povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalobce domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 12. 6. 2019
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu