ECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.3632.2019.1
sp. zn. 28 Cdo 3632/2019-87
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyň a) D. V. , narozené XY, bytem v XY, b) R. P. , narozené XY, bytem v XY, a c) E. V. , narozené XY, bytem v XY, všech zastoupených Mgr. Milošem Sochorem, advokátem se sídlem v Brně, náměstí Svobody 91/20, za účasti České republiky – Ministerstva vnitra , se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 936/3, o poskytnutí náhrady za nemovitý majetek zanechaný na území XY, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 10 C 224/2018, o dovolání žalobkyň proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 4. 2019, č. j. 20 Co 71/2019-61, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně jsou povinny společně a nerozdílně zaplatit České republice – Ministerstvu vnitra na náhradě nákladů řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:(§243f odst. 3 o. s. ř.) :
V záhlaví označeným rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 2. 10. 2018, č. j. 10 C 224/2018-35, jímž byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobkyně domáhaly nahrazení rozhodnutí správního orgánu (rozhodnutí ministra vnitra ze dne 19. 5. 2014, č. j. MV - 36437 – 4/VS – 2014) v tom směru, že jim podle zákona č. 212/2009 Sb., kterým se zmírňují majetkové křivdy občanům České republiky za nemovitý majetek, který zanechali na území XY v souvislosti s jejím smluvním postoupením XY, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 212/2009 Sb.“) přísluší peněžitá náhrada v částce 1.181.774,90 Kč za nemovitý majetek zanechaný jejich předchůdcem na území XY; současně bylo rozhodnuto o nákladech řízení.
Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na posouzení, že žalobkyně nejsou oprávněnými osobami, neboť nepatří do žádné ze skupin osob vymezených v ustanovení §3 zákona č. 212/2009 Sb. (žalobkyně a/ je snachou původního vlastníka nemovitého majetku, žalobkyně b/ a c/ jsou jeho vnučkami, které nespadají do druhé skupiny oprávněných osob dle ustanovení §3 odst. 3 zákona, ba ani dle ustanovení §3 odst. 4 zákona, jež bylo do zákona č. 212/2009 Sb., včleněno později přijatým zákonem č. 364/2017 Sb., neboť nárok nebyl uplatněn jejich předchůdcem, dítětem původního vlastníka, ve smyslu §5 odst. 1 zákona č. 212/2009 Sb.).
Rozsudek odvolacího soudu žalobkyně (dále též jako „dovolatelky“) napadají dovoláním v jeho „celém rozsahu“, spatřujíc splnění předpokladů přípustnosti dovolání v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, jež v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena, in eventum by měla být posouzena jinak. Nesprávnost rozhodnutí dovolatelky spatřují v tom, že odvolací soud (dle jejich mínění) příslušná ustanovení restitučního předpisu – §3 odst. 3, odst. 4 zákona č. 212/2009 Sb. – vyložil formalisticky a ústavně nekonformním způsobem, nepřiznal-li žalobkyním coby žadatelkám postavení oprávněných osob, případně pochybil tím, že věc nepředložil Ústavnímu soudu s návrhem na zrušení té části ustanovení §3 odst. 4 tohoto zákona, jež v případě vnuků původního vlastníka podmiňuje jejich zahrnutí do okruhu oprávněných osob uplatněním nároku jejich předchůdcem, zemřelým dítětem původního vlastníka, podle §5 odst. 1 tohoto zákona; tuto část ustanovení považují dovolatelky za diskriminační, porušující ústavně zaručený princip rovnosti osob dle čl. I a čl. III odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) – v souladu s bodem 2. čl. II., přechodnými ustanoveními části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“), jež je rozhodné pro daný dovolací přezkum (dovoláním napadené rozhodnutí bylo vydáno po 30. 9. 2017, kdy zákon č. 296/2017 Sb. vstoupil v účinnost).
Dovolání přitom, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), Nejvyšší soud odmítl (podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř.), neboť není přípustné.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se končí odvolací řízení (nejde o rozhodnutí patřící do okruhu rozhodnutí vyjmenovaných v §238 o. s. ř.), je třeba poměřovat hledisky uvedenými v ustanovení §237 o. s. ř., z nichž ovšem žádné naplněno není (napadené rozhodnutí nezávisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně a nejde ani o případ, kdy má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak).
Právní posouzení věci odvolacím soudem koresponduje závěrům ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. přiměřeně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1482/2018, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3152/2018, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 300/2017 – ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 26. 3. 2019, sp. zn. II. ÚS 4239/18), jež se krom jiného již dotkla i výkladu a aplikace (jasně formulovaného) ustanovení §3 odst. 4 zákona č. 212/2009 Sb., jež bylo do tohoto zákona včleněno při jeho novelizaci uskutečněné zákonem č. 364/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 212/2009 Sb., kterým se zmírňují majetkové křivdy občanům České republiky za nemovitý majetek, který zanechali na území XY v souvislosti s jejím smluvním postoupením XY, ve znění zákona č. 121/2012 Sb. a jímž došlo (s účinností od 7. 11. 2017) k rozšíření okruhu oprávněných osob o další skupinu, děti dětí (vnuky) původních vlastníků na XY v rozhodné době zanechaného majetku, avšak za předpokladu předchozího uplatnění nároku jejich právními předchůdci ve smyslu §5 odst. 1 zákona, tj. dětmi původních vlastníků, jež zemřely před rozhodnutím o uplatněném nároku nebo před výplatou vypořádání (kdy touto novelou restitučního předpisu zákonodárce sledoval právě odstranění do té doby panující nespravedlnosti spočívající v zániku nároku na vypořádání v případě úmrtí oprávněné osoby, jež řádně a včas uplatnila nárok); původní návrh předkladatelů zákona na rozšíření okruhu oprávněných osob o osoby další (vyjma dětí zemřelého dítěte původního vlastníka, arci za předpokladu řádného a včasného uplatnění nároku) zákonodárce v průběhu legislativního procesu jednoznačně odmítl (viz sněmovní tisk č. 403/0 Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, 2013 -2017; dostupný na www.pspcr.cz ).
K otázkám výkladu a aplikace ustanovení §3 odst. 3 zákona č. 212/2009 Sb. (jehož dikce zůstala nezměněna i po přijetí zákona č. 364/2017 Sb. a které povolává jako další oprávněné osoby v případě úmrtí původního vlastníka zanechaného majetku jeho manžela a děti) lze pak přiměřeně odkázat např. i na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4554/2016, podpůrně pak např. na již dříve vydané usnesení ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1677/2010, nebo na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 4. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1377/2011 (ústavní stížnosti proti nim podané Ústavní soud odmítl usneseními ze dne 26. 5. 2011, sp. zn. II. ÚS 3241/10, a ze dne 1. 11. 2012, sp. zn. I. ÚS 2206/12), či na usnesení ze dne 12. 2. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2843/2013, zejména na v nich současně artikulovaný závěr, že nárok na náhradu za majetek zanechaný původním vlastníkem na území XY může dalším žadatelům vzniknout arci za splnění podmínek stanovených zákonem č. 212/2009 Sb. jako předpisem restitučním.
Je přitom evidentní, že do okruhu oprávněných osob (ať již jde o druhou skupinu dle §3 odst. 3 zákona č. 212/2009 Sb., či o skupinu třetí dle §3 odst. 4 zákona č. 212/2009 Sb., ve znění zákona č. 364/2017 Sb.) žalobkyně nepatří (žalobkyně a/ je manželkou dítěte původního vlastníka zanechaného nemovitého majetku, žalobkyně b/ a c/ jsou sice jeho vnučkami, avšak bez toho, že by jejich předchůdce uplatnil nárok dle §5 odst. 1 zákona č. 212/2009 Sb.).
Nazíráno i prizmatem rozhodovací praxe Ústavního soudu (srov. např. již shora odkazované usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2011, sp. zn. II. ÚS 3241/10, spolu s další v něm odkazovanou nálezovou judikaturou, či dílčí důvody usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2016, sp. zn. Pl. ÚS 31/15) nelze než odmítnout i tu argumentaci dovolatelek, že odvolací soud se dopustil ústavně nekonformní interpretace relevantního ustanovení právního předpisu, případně že pochybil tím, že věc nepředložil Ústavnímu soudu s návrhem na zrušení dotčené části aplikovaného ustanovení (§3 odst. 4 zákona č. 212/2009 Sb.) pro jeho údajný rozpor s ústavou (s článkem I a článkem III odst. 1 Listiny základních práv a svobod). K tomu sluší se ocitovat závěry Ústavního soudu vážící se k problematice výkladu restitučních předpisů (reflektované zde i obecnými soudy, včetně dovolacího soudu), v nichž se akcentuje, že „restituční zákony jsou obecně speciálními normami majícími za účel odstranit v dřívější době vzniklé majetkové křivdy. Nikdy přitom nemohou napravit všechny křivdy; stanovit okruh a rozsah nápravy je vůlí zákonodárce, protože restituční norma je projevem jeho politické vůle“ (usnesení pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 31/15, bod 21. odůvodnění). „Stát tu má volnost při určování toho, za jakých podmínek a v jakém rozsahu má dojít k odškodnění. Právní předpisy České republiky pak konkrétně určují, za který majetek, zanechaný na XY, náleží oprávněným osobám odškodnění. Je věcí státu, aby určil, za jakých podmínek budou poškozené osoby odškodněny. Zákonodárce tak může stanovit nejen okruh oprávněných osob, ale i rozsah majetku a časové limity restitucí. Při stanovení rozsahu odškodnění je zákonodárce pouze limitován zákazem libovůle. Pokud tedy zákonodárce vymezil rozsah odškodnění ve speciálním zákonu, soud je povinen podle těchto ustanovení postupovat a nemůže nahrazovat vůli zákonodárce a stanovovat další náhrady, případně rozšiřovat okruh oprávněných osob, které nejsou ve speciálních předpisech uvedeny“ (usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3241/10, body 35. a 36. odůvodnění). Z tohoto pohledu nemůže být v kolizi s ústavním principem rovnosti ani dotčená část ustanovení §3 odst. 4 zákona č. 212/2009 Sb., jež bylo do zákona č. 212/2009 Sb. včleněno zákonem č. 364/2017 Sb., jímž zákonodárce sledoval odstranění do té doby panující nespravedlnosti spočívající v zániku uplatněného nároku na odškodnění v případě úmrtí oprávněné osoby, kdy takto nastavená podmínka (uplatnění nároku předchůdcem) není libovůlí zákonodárce (ústavou reprobovanou) a jako taková není diskriminační vůči dalším potomkům původního vlastníka, jež tuto podmínku nesplňují. Legislativní návrh v jeho původním znění na rozšíření okruhu oprávněných osob přitom – jak již výše zdůrazněno – zákonodárce neakceptoval. K tomu sluší se dodat, že zejména žalobkyni a), jež není vnučkou (dítětem dítěte) původního vlastníka zanechaného majetku, nýbrž jeho snachou, dovolací argumentace (o údajné diskriminační povaze podmínky uplatnění nároku jejím předchůdcem) ani neprospívá (v případě vypuštění uvedené podmínky z textu ustanovení tak či tak nebyla by tato žalobkyně oprávněnou osobou).
Napadají-li snad dovolatelky rozsudek odvolacího soudu i ve výroku o náhradě nákladů řízení (uvádějí-li, že dovoláním napadají rozsudek odvolacího soudu v jeho „celém rozsahu“), ve vztahu k tomu výroku (jenž v kontextu rozsahu dovolání patrně zmiňují toliko jako výrok akcesorický) žádnou argumentaci – natož tu, jež by se vázala k obligatorním náležitostem dovolání podle §241a odst. 2 o. s. ř. – neuplatňují, nehledě na to, že proti rozhodnutím odvolacího soudu v části týkající se výroku o nákladech řízení dovolání přípustné není (srov. §238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.).
Odůvodněn je tím závěr o nepřípustnosti dovolání v jeho celém rozsahu, jež proto – jak výše uvedeno – Nejvyšší soud bez jednání (§243a odst. 1 první o. s. ř.) odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy dovolání žalobkyň bylo odmítnuto a kdy náklady účastnice (České republiky) představuje paušální náhrada (za podání vyjádření k dovolání, jež nese pouze nesprávné označení jako „vyjádření k odvolání“ a jež takto bylo doručeno i dovolatelkám) ve výši 300 Kč (§2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle §151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle §89a exekučního řádu).
Shora odkazovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná i na internetových stránkách Nejvyššího soudu ( www.nsoud.cz ), rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách Ústavního soudu ( http://nalus.usoud.cz ).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 2. 12. 2019
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu