ECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.3680.2018.1
sp. zn. 28 Cdo 3680/2018-829
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobců a) Z. V. , narozeného XY, bytem XY, a b) R. F. , narozené XY, bytem XY, obou zastoupených JUDr. Danielou Trávníčkovou, advokátkou se sídlem v Blansku, Svitavská 1018/1, proti žalované ZEVOS a.s. , identifikační číslo osoby: 469 72 501, se sídlem v Uherském Hradišti, Nádražní 25, zastoupené Mgr. Františkem Kelem, advokátem se sídlem v Tlumačově, Sportovní 451, o vydání bezdůvodného obohacení, vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 6 C 183/98, o dovolání žalobců a dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, ze dne 20. prosince 2017, č. j. 60 Co 178/2017-756, ve znění opravného usnesení ze dne 27. června 2018, č. j. 60 Co 178/2017-781, takto:
I. Dovolání žalobců se odmítá .
II. Dovolání žalované se odmítá .
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
V záhlaví označeným rozsudkem Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně (dále jen „odvolací soud“), změnil rozsudek Okresního soudu v Uherském Hradišti (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 15. prosince 2015, č. j. 6 C 183/98-684, ve znění doplňujícího rozsudku téhož soudu ze dne 6. června 2016, č. j. 6 C 183/98-707, tak, že žalovaná je povinna zaplatit každému ze žalobců specifikovaný úrok z prodlení z částky 114 235 Kč a částku celkem 189 523,60 Kč se specifikovanými úroky z prodlení a že se zamítá žaloba v části, kterou každý ze žalobců požadoval zaplacení částky 193 366,40 Kč a ve zbytku požadovaných úroků z prodlení (výrok I). Dále odvolací soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně v části, jíž bylo rozhodnuto o nároku na zaplacení částky 463 220 Kč každému ze žalobců a v tomto rozsahu řízení zastavil (výroky II a III); současně rozhodl o tom, že se žalobcům neukládá povinnost k zaplacení soudního poplatku (výrok IV) a zrušil rozsudek soudu prvního stupně v nákladových výrocích včetně doplňujícího rozsudku soudu prvního stupně a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok V).
Odvolací soud takto (meritorně) rozhodl o žalobci uplatněném nároku na poskytnutí peněžité náhrady za užívání pozemků v jejich spoluvlastnictví žalovanou bez právního důvodu za období od 1. 8. 1996 do 30. 9. 2003, jež kvalifikoval jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení (dle §451 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění do 31. 12. 2013; dále jen „obč. zák.“). Hodnotu prospěchu žalované přitom poměřoval výší obvyklého nájemného (nájemného, jehož by bylo lze dosáhnout pronájmem srovnatelných pozemků v daném místě a čase), jež určil na základě odborného posouzení zjištěných skutečností znalci (zejména s využitím závěrů revizního znaleckého posudku Ing. Miroslava Směšného včetně dvou dodatků, jenž stanovil hodnotu předmětných pozemků porovnávací metodou a jehož závěry byly stvrzeny i znaleckým posudkem Ing. Miroslava Strnada). Vzhledem k žalovanou vznesené námitce promlčení odvolací soud nepřiznal žalobcům právo na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého za dobu od 2. 7. 1998 do 26. 12. 2000, u nějž již uplynula subjektivní promlčecí doba (původně žalobci uplatnili nárok toliko za období od 1. 7. 1996 do 1. 7. 1998 a teprve dne 27. 12. 2002 bylo soudu doručeno rozšíření žaloby i za období až do 31. 12. 2002), neshledávaje přitom žalovanou vznesenou námitku promlčení – se zřetelem ke všem zjištěným okolnostem, za nichž byla uplatněna – rozpornou s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.).
Rozsudek odvolacího soudu napadli dovoláním žalobci i žalovaná.
Dovolání žalobců směřuje proti té části výroku I rozsudku, jíž byla žaloba zamítnuta; splnění předpokladů přípustnosti dovolání žalobci spatřují v tom, že se odvolací soud napadeným rozsudkem odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázky, zda je námitka promlčení vznesená žalovanou výkonem práva, jenž odporuje dobrým mravům.
Žalovaná dovoláním napadá výrok I rozsudku odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo podané žalobě vyhověno, spatřujíc splnění předpokladů jí podaného dovolání v tom, že odvolací soud napadeným rozsudkem dle jejího mínění nesprávně a v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu vyřešil otázku hodnocení znaleckých posudků s rozdílnými závěry na posuzovanou skutečnost (na výši obvyklého nájemného, jež zde byla určující pro kvantifikaci bezdůvodného obohacení vzniklého užíváním cizí věci).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) – v souladu s bodem 2. čl. II., přechodnými ustanoveními části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“), jež je rozhodné pro daný dovolací přezkum (dovoláními napadené rozhodnutí bylo vydáno po 30. 9. 2017, kdy zákon č. 296/2017 Sb. vstoupil v účinnost).
Jak dovolání žalobců, tak i dovolání žalované Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), odmítl (dle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř.), neboť nejsou přípustná.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se končí odvolací řízení (a kdy napadené rozhodnutí nepatří do okruhu rozhodnutí vyjmenovaných v §238 o. s. ř.), je třeba poměřovat hledisky uvedenými v ustanovení §237 o. s. ř., z nichž ovšem žádné naplněno není (napadené rozhodnutí nezávisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně a nejde ani o případ, kdy má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak).
K otázce předestřené dovoláním žalobců, zda žalovanou (dlužnicí) za řízení uplatněná námitka promlčení je výkonem práva, jenž odporuje dobrým mravům (§3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 31. 12. 2013; dále jen „obč. zák.“), Nejvyšší soud konstantně odkazuje na ustálenou soudní praxi, podle níž posouzení této otázky je především úkolem soudů nižších stupňů, jež disponují bezprostředním přístupem ke skutkovým okolnostem věci a mají prostor pro náležité uvážení všech takto relevantních okolností, přičemž jejich úvahy dovolací soud v zásadě koriguje toliko v případě, kdy je lze označit za zjevně nepřiměřené (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 28 Cdo 1094/2004, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2005, sp. zn. 26 Cdo 1764/2004, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1003/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2016, sp. zn. 26 Cdo 791/2016).
Námitka promlčení dobrým mravům zásadně neodporuje, neboť institut promlčení je institutem zákonným, přispívajícím k jistotě právních vztahů a je tedy použitelný ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. V rozporu s dobrými mravy by bylo námitku promlčení možné shledat pouze v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva namítat promlčení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněný pod číslem 59/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 2. 2012, sp. zn. 23 Cdo 123/2011, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2011, sp. zn. 21 Cdo 85/2010).
Jádro argumentace žalobců o rozporu žalovanou vznesené námitky promlčení s dobrými mravy spočívá zejména na tvrzení, že žalovaná dne 24. 10. 2002 vyjádřila ochotu zaplatit bezdůvodné obohacení za užívání předmětných pozemků ve spoluvlastnictví žalobců za dobu až do konce roku 2002, ačkoliv předmětem řízení bylo toliko období od 1. 7. 1996 do 1. 7. 1998; žalobci uvádějí mimo jiné také to, že rozšíření žaloby v této době mohlo ohrozit jednání o smíru, pročež k tomuto kroku přistoupili teprve poté (rozšíření žaloby bylo doručeno soudu dne 27. 12. 2002), kdy bylo zřejmé, že žalovaná neuhradí bezdůvodné obohacení v celém (avizovaném) rozsahu. Jestliže odvolací soud žalobcům – z důvodu promlčení – nepřiznal právo na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého v období od 2. 7. 1998 do 26. 12. 2000, je zřejmé, že uplatněné právo bylo by tak či tak v převážném rozsahu promlčeno (při aplikaci dvouleté subjektivní promlčecí doby dle §107 odst. 1 obč. zák., což dovolatelé nezpochybňují) i v případě, že by žalobci nejednali pod vlivem (nikterak konkretizovaného) příslibu ze strany žalované (byl-li učiněn dne 24. 10. 2002). Přitom ani v případě tvrzených důvodů pro posečkání s rozšířením žaloby neměl odvolací soud za prokázány takové skutečnosti, jež by mohly vést k aplikaci ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. na žalovanou uplatněnou námitku promlčení, bylo-li zřejmé, že dosažení smíru (či dobrovolné plnění ze strany žalované) je vysoce nepravděpodobné (nebylo-li možno mezi stranami dlouhodobě dosáhnout shody v otázce výše bezdůvodného obohacení). Za této situace není úvaha odvolacího soudu, jenž s odkazem na zásadu vigilantibus iura scripta sunt uzavřel, že námitka promlčení vznesená žalovanou dobrým mravům neodporuje, nikterak nepřiměřená.
Argumentují-li pak žalobci účelem institutu promlčení, dovolací soud připomíná, že tímto účelem není jen to, aby dlužníci nebyli ohledně svých povinností vystaveni po časově neurčitou dobu donucujícímu zákroku (tzv. vynutitelnosti) ze strany soudů, nýbrž i stimulace věřitelů k včasnému vykonání subjektivních práv (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 7. 2002, sp. zn. III. ÚS 21/02, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2013, sp. zn. 32 Cdo 2640/2011, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2009, sp. zn. 23 Cdo 3884/2007).
Další námitky žalobců včetně těch, že se odvolací soud bezezbytku nevypořádal s jejich veškerou argumentací, nepředstavují kvalifikovanou otázku hmotného či procesního práva, nýbrž vystihují vady řízení, jež nemohou založit přípustnost dovolání. K těmto naposled uvedenými námitkám sluší se dodat, že soud nemá povinnost vypořádat se s každou jednotlivou námitkou účastníka řízení, staví-li proti jeho námitkám vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jeho závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017, sen. zn. 29 ICdo 13/2015, uveřejněný pod číslem 139/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3897/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2018, sp. zn. 20 Cdo 3660/2018, a v nich citovaná rozhodnutí Ústavního soudu). Právě to zde odvolací soud učinil.
Přípustné není ani dovolání žalované, jímž tato účastnice zpochybňuje zjištění odvolacího soudu o výši obvyklého nájemného, kritizujíc přitom postup odvolacího soudu při provádění a hodnocení ve věci podaných znaleckých posudků. Tyto námitky nevystihují žádnou kvalifikovanou otázkou hmotného či procesního práva, pro jejichž řešení mohla by být zvažována přípustnost dovolání (při naplnění některého z hledisek uvedených v §237 o. s. ř.), nýbrž se pohybují se v rovině učiněných skutkových zjištění, která nelze zpochybnit dovoláním (srov. přiměřeně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2168/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2016, sp. zn. 23 Cdo 3003/2016), resp. se týkají konkrétního procesního postupu soudů při provádění důkazů a jako takové vystihují vady řízení; k vadám řízení – jak již výše uvedené ve vztahu k námitkám žalobců – však dovolací soud přihlíží (jen) tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.); samy o sobě (tvrzené) vady řízení přípustnost dovolání založit nemohou (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2018, sp. zn. 23 Cdo 3745/2018, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo 2647/2018).
K námitkám žalované nad rámec řečeného sluší se snad uvést, že postup soudu prvního stupně, jež odvolací soud aproboval, v posuzované věci nebyl v zásadě nikterak nesprávný a nepřiměřený, jestliže prvostupňový soud – po zpochybnění správnosti znaleckého posudku Ing. Vojtěcha Masaříka – následně ustanovil jiného znalce (Ing. Miroslava Směšného) k podání revizního posudku a posléze, s ohledem na námitky účastníků, zadal i vypracování superrevizního znaleckého posudku, jehož zpracovatel (Ing. Miroslav Strnad) stvrdil závěry revizního posudku a při svém výslechu se vyjádřil i k závěrům znaleckého posudku Ing. Františka Obdržálka předloženého žalovanou (jím zjištěnou výši nájmu označil za podhodnocenou). Skutečnost, že naposledy zmíněný znalec již soudem nebyl vyslechnut, za daných okolností tak nemohla mít na správnost odvolacím soudem v dané věci učiněných závěrů (na zjištění o výši obvyklého nájemného) žádný vliv.
O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodováno, neboť tímto rozhodnutím se řízení nekončí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod č. 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek); o nákladech řízení, včetně nákladů dovolacího řízení, bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí (srov. §243c odst. 3 větu první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1, část věty před středníkem, o. s. ř.).
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz , rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách nalus.usoud.cz .
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. 4. 2019
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu